Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2382/16 #1Usnesení ÚS ze dne 21.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelMINISTERSTVO - kultury
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - OS Hradec Králové
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/uplatnění nároku na náhra... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2382.16.1
Datum podání19.07.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

58/1996 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2382/16 ze dne 21. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva kultury, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2016 č. j. 30 Cdo 3189/2015-1396, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. ledna 2015 č. j. 21 Co 493/2013-1368 a proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. května 2013 č. j. 13 C 98/97-1145, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové a JUDr. Leoše Materny, správce konkursní podstaty úpadce Víceúčelového komerčního zařízení, v.o.s., se sídlem Sloupno 13, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka s odkazem na údajné porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy domáhala zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. V dané věci se vedlejší účastník řízení domáhal po stěžovatelce žalobou s odkazem na zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, náhrady škody způsobené nezákonnými rozhodnutími Obecního úřadu ve Sloupně a Okresního úřadu v Hradci Králové, jimiž mu bylo zakázáno konání hudebních produkcí v období od září 1993 do října 1995. Vedlejšímu účastníkovi řízení, žalobci v dané věci, měla tato škoda vzniknout v podobě ušlého zisku i jako škoda skutečná v příčinné souvislosti s těmito nezákonnými rozhodnutími.

2. Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 5. 2013 č.j. 13 C 98/97-1145 žalobě z části vyhověl a přiznal mu částku 1 400 187 Kč. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 1. 2015 č.j. 21 Co 493/2013-1368 rozhodnutí soudu prvního stupně zčásti potvrdil a zčásti změnil. Nejvyšší soud pak usnesením ze dne 29. 3. 2016 č.j. 30 Cdo 3189/2015-1396 dovolání stěžovatelky odmítl a zastavil řízení o jejím dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 7. 5. 2013 č.j. 13 C 98/97-1145.

3. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti zejména tvrdí, že v řízení před obecnými soudy došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, když soudy prý neprováděly řádné dokazování k existenci nároku vedlejšího účastníka řízení; přitom zejména nepřihlédly k jejím námitkám vůči zpracovanému znaleckému posudku. Znalec podle názoru stěžovatelky nedokladoval dostatečně, že by počet hudebních produkcí byl v rozhodné době uskutečnitelný a že by konzumace občerstvení probíhala v takovém rozsahu, jaký byl stanoven. Znalec sice byl v průběhu řízení opakovaně soudem vyslýchán a vyjadřoval se i k námitkám účastníků řízení, odmítal však jakékoli pochybení. Proto stěžovatelka navrhovala vypracování revizního znaleckého posudku, v tom jí však nebylo vyhověno. Obecné soudy dovodily vznik škody a příčinnou souvislost také z výpovědí svědků, ti však nebyli dle názoru stěžovatelky nestranní, neboť zákazem hudebních produkcí sami utrpěli škodu; nadto bylo na svědka Kytlera v souvislosti s pořádáním hudebních produkcí obcí Sloupno podáno trestní oznámení.

4. Ústavní soud se nejdříve musí zabývat tím, zda jsou splněny všechny formální náležitosti, kladené na ústavní stížnost. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je stěžovatelem fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud odmítne návrh, podaný někým zjevně neoprávněným.

5. Pro aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti je klíčové, že legitimován může být pouze subjekt (fyzická či právnická osoba), disponující způsobilostí být nositelem základních práv a svobod. Stát, pokud vystupuje v právních vztazích v pozici subjektu veřejného práva - tedy veřejné moci a autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech podřízených subjektů, z povahy věci být zároveň nositelem základních práv a svobod nemůže. K podání ústavní stížnosti tedy není aktivně legitimován orgán veřejné moci (jehož prostřednictvím stát jedná) v případech, kdy vystupuje vrchnostensky. Zde má stát základní práva zabezpečovat a chránit, a nikoliv se jich sám domáhat proti jednotlivcům. Judikatura Ústavního soudu sice přiznává právo podat ústavní stížnost také právnickým osobám veřejného práva, včetně státu, to však jen tam, kde tyto osoby nevystupují vrchnostensky, ale naopak jednají v rámci soukromoprávních vztahů, typicky např. ve sporech o vlastnictví, neboť zde je třeba respektovat ústavní zásadu, že vlastnické právo všech má stejný obsah a ochranu.

6. V posuzovaném případě se jedná o právní vztah mezi stěžovatelkou - Českým státem a vedlejším účastníkem řízení, žadatelem o vyplacení náhrady škody za nezákonná správní rozhodnutí podle zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Daná věc nespadá vzhledem ke své právní povaze do pravomoci soudů ve správním soudnictví, jelikož se jedná o občanskoprávní odpovědnostní vztah. Podle judikatury Ústavního soudu může být stát aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti také v případě, kdy v řízení před obecnými soudy vystupoval jako právnická osoba, a to dokonce i v případě vztahů veřejného práva, tvrdí-li, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Zkoumaný případ je svou převažující povahou právním vztahem soukromoprávním, i když vykazuje některé veřejnoprávní prvky.

7. Ústavní soud tedy věc přezkoumal a zvážil námitky stěžovatelky, shledal však, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud připomíná, že není soudem nadřízeným obecným soudům, není vrcholem jejich soustavy ani další přezkumnou instancí. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.

9. Obecné soudy v daném případě velmi podrobně a pečlivě odůvodnily svá napadená rozhodnutí; stěžovatelka pouze polemizuje s jejich ústavně konformními závěry a zjevně se domáhá přehodnocování provedených důkazů a svědeckých výpovědí. Na námitky, směřující proti příslušnému znaleckému posudku, je v rozhodnutích soudů adekvátně reagováno, např. odvolací soud tak činí na stránce 12 a následující.

10.Povinností Ústavního soudu je reagovat pouze na zásahy svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takové situaci v dané věci nedošlo a nebyly zjištěny žádné skutečně podstatné vady, zasahující do ústavní roviny.

11.Jako obiter dictum Ústavní soud konstatuje, že přestože přezkum rozhodování obecných soudů v dané věci připustil (viz výklad výše), ústavní stížnost není a nemůže být všeobecným prostředkem k dohledu nad fungováním rovnováhy mocí, ani prostředkem kontroly, zda soudní moc nepoškozuje moc výkonnou; naopak je to především prostředek - ultima ratio - k zabránění tomu, aby zákonodárná, výkonná nebo soudní moc nepoškozovala jednotlivce a jejich ústavně zaručená základní práva.

12.Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. listopadu 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru