Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2381/10 #3Nález ÚS ze dne 01.12.2010K povinnosti soudu poskytnout účastníkovi řízení reálný časový prostor k úhradě soudního poplatku v případě nepřiznání osvobození od soudních poplatků

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkřízení/zastavení
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 241/59 SbNU 459
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2381.10.3
Datum vyhlášení14.12.2010
Datum podání16.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 9

99/1963 Sb., § 138 odst.1, § 114 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Jestliže soud rozhoduje k návrhu účastníka o osvobození od soudního poplatku dle § 138 odst. 1 o. s. ř., je účelem tohoto rozhodování posouzení poměrů účastníka, jakož i možné svévole nebo zřejmé bezúspěšnosti při uplatňování nebo bránění práva. Do nabytí právní moci tohoto rozhodnutí není tedy otázka povinnosti zaplatit soudní poplatek konečným způsobem rozhodnuta.

Pro případ nepřiznání osvobození od soudních poplatků musí být účastníku řízení poskytnut reálný časový prostor k úhradě soudního poplatku a k pokračování v řízení ve věci samé, a to za účelem možnosti uplatnění práva na soudní ochranu garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelek GRANIT HOLDING, spol. s r. o. a STONE GROUP spol. s r. o. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 1. prosince 2010 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2010, č. j. 14 Cmo 29/2010-502, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2010, č. j. 14 Cmo 30/2010-505, a to pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 5. 2010, č. j. 14 Cmo 31/2010-508, pak byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Narativní část

Usnesením vrchního soudu ze dne 27. 5. 2010 bylo k odvolání stěžovatelek potvrzeno usnesení krajského soudu, kterým jim nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Napadenými usneseními vrchního soudu ze dne 28. 5. 2010 pak bylo potvrzeno usnesení krajského soudu, který zastavil řízení o dovolání stěžovatelek. Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítaly, že vrchní soud měl nejdříve rozhodnout pouze o odvolání ohledně nepřiznání osvobození od soudních poplatků a po doručení rozhodnutí - v případě nepřiznání tohoto osvobození - dát stěžovatelkám reálný časový prostor k zaplacení soudního poplatku z dovolání; teprve následně měl posuzovat odvolání proti rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud odkázal na svůj dřívější nález ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 588/2000, který byl vydán ve srovnatelné věci, a uvedl, že jestliže soud rozhoduje k návrhu účastníka o osvobození od soudního poplatku dle § 138 odst. 1 o. s. ř., je účelem tohoto rozhodování posouzení poměrů účastníka, jakož i možné svévole nebo zřejmé bezúspěšnosti při uplatňování nebo bránění práva. Do nabytí právní moci tohoto rozhodnutí není tedy otázka povinnosti zaplatit soudní poplatek konečným způsobem rozhodnuta. Pro případ nepřiznání osvobození od soudních poplatků musí být účastníku řízení, za účelem možnosti uplatnění práva na soudní ochranu, poskytnut reálný časový prostor k úhradě soudního poplatku a k pokračování v řízení ve věci samé.

Tomuto požadavku však vrchní soud v projednávaném případu nedostál. V jednom dnu (27. 5. 2010) totiž potvrdil usnesení krajského soudu, který nepřiznal stěžovatelkám osvobození od soudních poplatků, a ihned následující den (28. 5. 2010) potvrdil rozhodnutí téhož krajského soudu, který zastavil řízení o dovolání stěžovatelek; tato usnesení vrchního soudu byla přitom stěžovatelkám doručována současně. Vrchní soud tak nedostál imperativu, aby pro případ (pravomocného) nepřiznání osvobození od soudních poplatků byl stěžovatelkám - za účelem možnosti uplatnění práva na soudní ochranu - poskytnut reálný časový prostor k úhradě soudního poplatku a k pokračování v řízení ve věci samé. Odvolací soud tak svým postupem vytvořil faktický stav znemožňující stěžovatelkám zákonem stanoveným postupem domáhat se soudní ochrany, čímž došlo k porušení jejich základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní stížnost proti usnesení vrchního soudu ze dne 27. 5. 2010, kterým bylo k odvolání stěžovatelek potvrzeno usnesení krajského soudu o nepřiznání osvobození od soudních poplatků však Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, neboť ústavní stížnost proti tomuto usnesení vrchního soudu neobsahovala žádnou ústavněprávní argumentaci, navíc bylo citované usnesení dostatečně odůvodněno.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vojen Güttler. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2381/10 ze dne 1. 12. 2010

N 241/59 SbNU 459

K povinnosti soudu poskytnout účastníkovi řízení reálný časový prostor k úhradě soudního poplatku v případě nepřiznání osvobození od soudních poplatků

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně - ze dne 1. prosince 2010 sp. zn. I. ÚS 2381/10 ve věci ústavní stížnosti 1. stěžovatelky GRANIT HOLDING, spol. s r. o., se sídlem Světlogorská 2769, Tábor, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2010 č. j. 14 Cmo 29/2010-502 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2010 č. j. 14 Cmo 31/2010-508, 2. stěžovatelky STONE GROUP, spol. s r. o., se sídlem Světlogorská 2769, Tábor, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2010 č. j. 14 Cmo 31/2010-508 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2010 č. j. 14 Cmo 30/2010-505, ve věci osvobození od soudních poplatků.

Výrok

I. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2010 č. j. 14 Cmo 29/2010-502 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2010 č. j. 14 Cmo 30/2010-505 se zrušují.

II. Ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2010 č. j. 14 Cmo 31/2010-508 se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. května 2010 č. j. 14 Cmo 31/2010-508 bylo k odvolání stěžovatelek potvrzeno usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2009 č. j. 13 Cm 6/2002-487, jímž jim nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2010 č. j. 14 Cmo 29/2010-502 bylo k odvolání stěžovatelky GRANIT HOLDING, spol. s r. o., potvrzeno usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. srpna 2009 č. j. 13 Cm 6/2002-462, jímž bylo zastaveno řízení o dovolání stěžovatelky GRANIT HOLDING, spol. s r. o., proti rozsudku odvolacího soudu pro nezaplacení soudního poplatku. Napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2010 č. j. 14 Cmo 30/2010-505 bylo k odvolání stěžovatelky STONE GROUP, spol. s r. o., potvrzeno usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. srpna 2009 č. j. 13 Cm 6/2002-465, jímž bylo zastaveno řízení o dovolání stěžovatelky STONE GROUP, spol. s r. o., proti rozsudku odvolacího soudu pro nezaplacení soudního poplatku.

Dne 6. října 2010 vydal Ústavní soud usnesení č. j. I. ÚS 2381/10-21, kterým spojil ústavní stížnosti shora citovaných stěžovatelek ke společnému řízení, vedenému pod sp. zn. I. ÚS 2381/10. Toto usnesení odůvodnil, tím, že obě ústavní stížnosti spolu skutkově souvisí. "Obě ústavní stížnosti směřují vůči rozhodnutím Vrchního soudu v Praze (vydaným dne 27. května a 28. května 2010), ústavní stížnosti obsahují shodné námitky (ústavní stížnosti jsou sepsány totožným advokátem) a napadená rozhodnutí obsahují shodné rozhodovací důvody. Je tedy dán důvodný předpoklad, že i rozhodovací důvody budoucího rozhodnutí Ústavního soudu budou dopadat shodně na obě ústavní stížnosti. Oběma ústavními stížnostmi je dokonce napadeno i totožné rozhodnutí obecného soudu (usnesení ze dne 27. května 2010 č. j. 14 Cmo 31/2010-508). Proto Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity spojil tyto věci ke společnému řízení."

Stěžovatelky v ústavní stížnosti navrhují zrušit v záhlaví tohoto nálezu uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále též "vrchní soud") s tím, že porušil jejich základní právo na spravedlivý proces. Namítají, že vrchní soud měl nejdříve rozhodnout pouze o odvolání ohledně nepřiznání osvobození od soudních poplatků a po doručení rozhodnutí - v případě nepřiznání tohoto osvobození - dát stěžovatelkám reálný časový prostor k zaplacení soudního poplatku z dovolání; teprve následně měl posuzovat odvolání proti rozhodnutí o zastavení odvolacího řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku. Na základě chybného právního posouzení věci - v rozporu s judikaturou - bylo o obou odvoláních stěžovatelek rozhodnuto "najednou" (během dvou dnů), byť nejprve mělo být rozhodnuto o osvobození od soudních poplatků; takovéto rozhodnutí mělo být doručeno tak, aby v případě nevyhovění odvolání bylo možné soudní poplatek dodatečně uhradit. Do nabytí právní moci rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků či o nepřiznání tohoto osvobození není s konečnou platností rozhodnuto o povinnosti zaplatit soudní poplatek, a není tedy ani možné rozhodnout, zda je zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku po právu či nikoliv. Již dříve Ústavní soud judikoval, že v případě nepřiznání osvobození od soudních poplatků musí být účastníku dán reálný časový prostor k úhradě soudního poplatku, a to za účelem možnosti uplatnění práva na soudní ochranu.

Vrchní soud ve svém vyjádření k ústavním stížnostem uvedl, že právo na spravedlivý proces stěžovatelek jeho postupem porušeno nebylo. Výzvy soudu prvního stupně k zaplacení soudního poplatku (za dovolání) stěžovatelky dostaly 12. června 2009, splatnost byla stanovena na tři dny. Do vydání stížnostmi napadených usnesení Vrchního soudu v Praze (27. května a 28. května 2010) měly dost času (téměř rok), aby soudní poplatky doplatily či alespoň doložily podmínky pro osvobození. Ani jedno však neučinily.

Vedlejší účastníci J. L. a P. N. se k jim zaslaným ústavním stížnostem nevyjádřili.

Ústavní soud se dotázal Vrchního soudu v Praze a stěžovatelek jako účastníků řízení, zda trvají na ústním jednání před Ústavním soudem, a současně je poučil, že pokud odpověď neobdrží ve stanovené lhůtě, bude mít za to, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí. Vrchní soud v Praze i stěžovatelky však ve stanovené lhůtě neodpověděly, a proto je jejich souhlas presumován. Proto dle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu rozhodl Ústavní soud ve věci bez nařízení ústního jednání, dospěv k závěru, že od ústního jednání další objasnění věci nelze očekávat.

II.

Ústavní stížnost je částečně důvodná.

Na posuzovanou věc v rovině práva podústavního dopadají ustanovení § 9 odst. 1, 2 a 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, a § 138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."). Uvedené ustanovení zákona o soudních poplatcích ve vazbě na danou věc zakotvilo jako důvod zastavení řízení nezaplacení soudního poplatku, a to ani v dodatečné lhůtě stanovené soudem, pokud již soud nezačal jednat ve věci samé. Dle § 138 odst. 1 věty první o. s. ř. může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva.

Jestliže soud rozhoduje k návrhu účastníka o osvobození od soudního poplatku dle § 138 odst. 1 o. s. ř., je účelem tohoto rozhodování posouzení poměrů účastníka, jakož i možné svévole nebo zřejmé bezúspěšnosti při uplatňování nebo bránění práva. Do nabytí právní moci tohoto rozhodnutí není tedy otázka povinnosti zaplatit soudní poplatek konečným způsobem rozhodnuta. Pro případ nepřiznání osvobození od soudních poplatků musí být účastníku řízení za účelem možnosti uplatnění práva na soudní ochranu poskytnut reálný časový prostor k úhradě soudního poplatku a k pokračování v řízení ve věci samé.

Tomuto požadavku však Vrchní soud v Praze nedostál. V jednom dni (27. května 2010, č. l. 508) totiž potvrdil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, který nepřiznal stěžovatelkám osvobození od soudních poplatků, a ihned následující den (28. května 2010, č. l. 502, 505) potvrdil rozhodnutí téhož soudu, který zastavil řízení o dovolání stěžovatelek; tato usnesení vrchního soudu byla přitom stěžovatelkám doručována současně (srov. doručenku na č. l. 502 spisu). Vrchní soud tak nedostál imperativu, aby pro případ (pravomocného) nepřiznání osvobození od soudních poplatků byl stěžovatelkám za účelem možnosti uplatnění práva na soudní ochranu poskytnut reálný časový prostor k úhradě soudního poplatku a k pokračování v řízení ve věci samé.

Na tom z povahy věci nic nemění ani vyjádření vrchního soudu k ústavní stížnosti, že do vydání stížnostmi napadených usnesení Vrchního soudu v Praze měly stěžovatelky dost času (téměř rok), aby soudní poplatky doplatily. O to totiž právě jde; stěžovatelky neměly důvod (resp. nemohly být spravedlivě nuceny) platit soudní poplatek, jestliže ve vrchním soudem uváděném intervalu nebylo dosud pravomocně rozhodnuto o jejich stížnosti proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který jim nepřiznal osvobození od soudních poplatků. Vyjádření vrchního soudu tedy - co do jeho argumentace - není relevantní.

Z pohledu naznačených kautel v rovině práva podústavního je tedy zřejmé, že postupem Vrchního soudu v Praze nebyla stěžovatelkám poskytnuta reálná možnost soudní poplatek zaplatit a pokračovat v řízení ve věci samé. Tím vrchní soud nedostál účelům zákonné úpravy, jak vyplývá ze vzájemné vazby § 9 odst. 1 a 2 zákona o soudních poplatcích a § 138 odst. 1 o. s. ř., u obou zákonů ve znění v předmětné době platném.

Z pohledu ústavněprávního je podle ustálené judikatury nutno stanovit podmínky, za splnění kterých nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud spatřuje tyto podmínky v následujících okolnostech: základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení v základním právu a svobodě.

V posuzované věci odvolací soud svým postupem vytvořil faktický stav, znemožňující stěžovatelkám domáhat se zákonem stanoveným postupem soudní ochrany. Tím došlo k porušení jejich základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Proto Ústavnísoud napadená usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 29/2010-502 ze dne 28. května 2010 a č. j. 14 Cmo 29/2010-505 ze dne 28. května 2010 (kterými vrchní soud potvrdil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích o zastavení dovolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku) zrušil [§ 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Obdobně argumentoval Ústavnísoud i v nálezu sp. zn. III. ÚS 588/2000 ze dne 2. května 2002 (N 56/26 SbNU 107), který byl vydán ve srovnatelné věci.

III.

Ústavní stížnost proti usnesení Vrchníhosoudu v Praze ze dne 27. května 2010 č. j. 14 Cmo 31/2010-508 (kterým bylo k odvolání stěžovatelek potvrzeno usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. listopadu 2009 č. j. 13 Cm 6/2002-487 o nepřiznání osvobození od soudních poplatků) však Ústavní soud dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. pro zjevnou neopodstatněnost odmítl. Ostatně, ústavní stížnost proti tomuto usnesení vrchního soudu ústavněprávně ani neargumentuje. Citované usnesení vrchního soudu je odůvodněno dostatečně s poukazem na to, že stěžovatelky tvrzenou skutečnost, že nemají na zaplacení soudního poplatku, nijak nedoložily. Zde lze aprobovat vyjádření vrchního soudu k ústavním stížnostem, že do vydání napadeného usnesení (o kterém rozhodl Ústavní soud v tomto bodě tohoto nálezu) měly stěžovatelky dost času (téměř rok), aby podmínky osvobození od soudních poplatků doložily.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru