Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 238/97Usnesení ÚS ze dne 29.07.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
Věcný rejstříkByt
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.238.97
Datum podání07.07.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 238/97 ze dne 29. 7. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 238/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne o ústavní stížnosti stěžovatele Z.K., zastoupeného JUDr. L.G., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 1997, sp. zn. 10 Co 32/97, a proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. 9. 1996, č j. 10 C 173/96-28,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 3. 7. 1997 domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 12. 9. 1996, č.j. 10 C 173/96-28, kterým mu bylo na návrh žalobkyně S.A. uloženo vyklidit byt č. 67 v domě ve V., sestávajícího z jednoho pokoje, kuchyně a příslušenství, do 15 dnů od právní moci rozsudku. Okresní soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatel

I. ÚS 238/97

rovněž navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu, jímž byl citovaný rozsudek okresního soudu potvrzen, odvolání žalobkyně do odstavce II. výroku o nákladech řízení bylo odmítnuto a stěžovateli (žalovanému) bylo uloženo zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení ve výši 1200,- Kč.

Stěžovatel ve stížnosti uvedl, že v řízení před soudy bylo prokázáno, že účastníci spolu žili dlouhou dobu ve společné domácnosti jako druh a družka, a proto by bylo v rozporu s dobrými mravy, aby byl zavázán vyklidit předmětný byt do 15ti dnů od právní moci rozsudku, aniž by vyklizení bytu bylo vázáno na zajištění bytové náhrady. Přesto ani odvolací soud neshledal důvod ke změně rozhodnutí, když hodnocením provedených důkazů dospěl k závěru, že stěžovateli nevzniklo ani odvozené právo bydlení.

Z napadeného rozsudku krajského soudu plyne, že okresní soud po provedeném dokazování vzal za prokázáno, že žalobkyně S.A. se dnem 1. 4. 1992 stala nájemkyní bytu č. 67 v domě ve V. V tomto bytě byl stěžovatel hlášen k trvalému pobytu od června 1993 s tím, že žil se žalobkyní ve společné domácnosti. V roce 1993 došlo mezi účastníky k závažné krizi a stěžovatel byt na několik měsíců opustil. Později bylo soužití účastníků obnoveno až do února 1996, kdy stěžovatel byt opustil a od února 1996 do září 1996 neplatil nájemné za předmětný byt. Krajský soud považoval skutkové zjištění a právní závěry okresního soudu za správná a doplnil dokazování výslechem žalobkyně, z něhož zjistil, že se ze soužití účastníků nenarodilo dítě, a výslechem svědkyně J.A., matky žalobkyně, která uvedla, že v souvislosti se stěhováním si žalovaný odvezl všechny své osobní věci. V bytě zůstaly mimo věcí žalobkyně i některé předměty, které účastníci nabyli do spoluvlastnictví, např. hrnce a vinná souprava.

2

I. ÚS 238/97

Z obsahu stížnosti (i z připojeného rozsudku krajského soudu) je patrno, že ve věci jde v podstatě o posouzení důkazů, které tvořily podklad pro úvahu, zda vyklizení stěžovatele z bytu ve V., má být vázáno na zajištění bytové náhrady či nikoli. Stěžovatel blíže nedovodil, v čem spatřuje porušení svého základního práva nebo svobody zaručené mu ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy j§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu] a toliko obecně odkázal na čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel rovněž výslovně neuvedl, kterého ustanovení čl. 12 Listiny se dovolává. Z obsahu stížnosti je patrné, že má na mysli odst. 1 uvedeného článku. Podle tohoto předpisu je obydlí nedotknutelné. Není dovoleno do něj vstoupit bez souhlasu toho, kdo v něm bydlí. Účelem tohoto článku je chránit jednotlivce proti svévolným zásahům orgánů veřejné moci. Nedotknutelnost obydlí však napadenými rozhodnutími obou soudů dotčena nebyla, neboť obecné soudy stěžovateli toliko uložily povinnost vyklidit byt, aniž by jeho vyklizení vázaly na zajištění náhrady, dospěvše k názoru, že na straně stěžovatele nejsou důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by mu bylo třeba bytovou náhradu zajistit. Proto nelze dovozovat, že by byl čl. 12 Listiny napadenými rozsudky porušen.

Podstata ústavní stížnosti tedy v principu spočívá v pouhé polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, popř. s hodnocením provedených důkazů, aniž by v ní byly uvedeny jiné okolnosti než ty, z nichž obecné soudy vycházely.

Ústavní soud již dříve opakovaně konstatoval, že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy, a již proto zpravidla nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, ovšem jen potud,

1. ÚS 238/97

pokud tyto soudy ve své činnosti postupují shodně s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83

ústavního zákona č. 1/1993 Sb.). Ústavní soud v této souvislosti ve své judikatuře zaujal i stanovisko, podle něhož z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu), takže - pokud obecné soudy respektují kautely daného tímto ustanovením - nespadá do pravomoci Ústavního soudu, aby "hodnotil" hodnocení důkazů, které obecné soudy provedly.

Protosoudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh, který je zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb.].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. července 1997

JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru