Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 238/03Usnesení ÚS ze dne 14.09.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
byt/vyklizení
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.238.03
Datum podání28.04.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 706

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 238/03 ze dne 14. 9. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného JUDr. V. Ř., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. března 2002, čj. 21 Co 88/2002 - 101, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včasnou ústavní stížností napadl stěžovatel rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2002, čj. 21 Co 88/2002 - 101, jako soudu odvolacího, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 22. 11. 2001, čj. 20 C 258/99 - 81. Uvedeným rozsudkem obvodní soud uložil stěžovateli povinnost vyklidit označený byt do 15 dnů od právní moci rozsudku. Současně zamítl stěžovatelův protinávrh na určení, že je nájemcem předmětného bytu.

V ústavní stížnosti stěžovatel zejména namítá, že obvodní soud rozhodl v téže věci diametrálně odlišně poté, co mu věc vrátil Městský soud v Praze, jako soud odvolací, aniž, kromě opětovného výslechu jedné svědkyně, provedl jakékoliv nové dokazování. Podle stěžovatele obvodní soud zcela formálně a účelově dospěl k opačnému hodnocení provedených důkazů, když je nově zhodnotil jednostranně v jeho neprospěch, a zcela pominul jiné závažné důkazy, které naopak směřovaly v jeho prospěch. Stěžovatel tyto důkazy dále podrobně analyzuje. V tomto hodnocení důkazů bylo, podle stěžovatele, porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V jeho věci byla porušena zásada spravedlivého procesu, neboť soudy některé důkazy zcela opominuly, a to zejména ty, které svědčily ve stěžovatelův prospěch.

Ze spisu sp. zn. 20 C 258/99 Obvodního soudu pro Prahu 4 Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem soud vyhověl žalobě majitele domu, T. A., na vyklizení bytu, protože stěžovateli se nepodařilo prokázat, že v den smrti svého dědečka, který byl nájemcem označeného bytu, s ním žil ve společné domácnosti, a že na něj tedy přešlo právo nájmu bytu podle ustanovení § 706 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen "ObčZ"). Obvodní soud vzal za prokázáno, že stěžovatel se jen podílel, s ostatními členy rodiny, na péči o zemřelého dědečka, jehož zdravotní stav vyžadoval celodenní péči. Z bytu svých rodičů se neodhlásil, nepřihlásil se do předmětného bytu, kde byl nadále hlášen bratr stěžovatele, z jehož účtu byl placen nájem, a kterého otec stěžovatele původně označil za osobu spolužijící se zemřelým. O zemřelého se také intenzivně staral otec stěžovatele, který byl svědky v domě vídán častěji než stěžovatel samotný.

Městský soud, v reakci na odvolání stěžovatele, v napadeném rozsudku připomněl, že důkazní břemeno netíží stranu žalující, ale žalovanou. Okolnost, že "nelze vyvrátit tvrzení" stěžovatele, nestačí. Naopak k tomu, aby bydlení stěžovatele v bytě s dědečkem v rozhodné době bylo možno mít za prokázané, je nutno, aby o nich nebyly důvodné pochyby. Výpovědi svědků blízkých stěžovateli, podporující jeho tvrzení, však zůstaly osamoceny, nikdo další jeho bydlení v uvedeném bytě nepotvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, poukázal na ustanovení § 115 ObčZ, podle něhož společnou domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. U stěžovatele, jako vnuka ve smyslu věty první § 706 odst. 1 ObčZ, sice judikatura neklade takový důraz na spotřební společenství, tedy stav, kdy určité osoby společně a bez rozlišení hospodaří se svými příjmy, důsledně však vyžaduje, aby společné soužití bylo trvalé. O trvalé soužití jde potom tehdy, jestliže objektivně zjistitelné okolnosti svědčí o úmyslu osob založit a vést takové spolužití nikoliv pouze na přechodnou dobu. Vzhledem k okolnosti, že důkazní břemeno, spočívající v předložení přesvědčivých důkazů o trvalém spolužití s dědečkem, spočívalo na stěžovateli, neshledal dovolací soud důvod přiznat oprávněnost námitkám v dovolání vzneseným. Pokud pak stěžovatel ve svém dovolání napadal posouzení důkazů, provedené soudy obou stupňů, nebylo možno, podle Nejvyššího soudu ČR, než konstatovat, že odvolací, stejně jako nalézací soud určitým způsobem zhodnotily výsledky provedeného dokazování a ke svým závěrům dospěly, aniž by se dopustily zjevné logické chyby. To platí i pro způsob posouzení důvěryhodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí, který nemůže být hodnocen jakožto důvod nesprávnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné a dovolání stěžovatele podle ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů, ovšem pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů v případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo jiným nesprávnostem, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i z čl. 1 Ústavy České republiky. Jedním z těchto principů, představujících součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy České republiky), a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem, zakotveným v ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Jestliže obecné soudy respektují kautely určující minimální míru racionality a konzistence skutkové a právní argumentace, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování skutkového stavu, jako správně zjištěného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s takovým hodnocením Ústavní soud sám neztotožňoval (srov. již nález sp. zn. III. ÚS 84/94, Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 3, str. 257 násl.).

Ačkoliv stěžovatel podotýká, že Ústavní soud není soudem třetí instance, ve skutečnosti v tomto smyslu k Ústavnímu soudu přistupuje. Sice to není zcela určující, ale Ústavní soud nemůže pominout, že v dané věci rozhodl shodně jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, a konečně též soud dovolací. Vstupovat znovu do této věci a přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy není v kompetenci Ústavního soudu, ledaže by byly právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné racionální interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Tak tomu ovšem v této věci není. Stěžovatel považuje za překvapivé, že obvodní soud, po kasačním rozhodnutí soudu odvolacího, přehodnotil svá skutková zjištění ve světle odvolacím soudem vysloveného právního názoru. V tomto případě odvolací soud vyslovil právní názor, že důkazní břemeno leží na stěžovateli. Tedy on musí prokázat, že měl v úmyslu se svým dědečkem trvale žít, tvořit s ním společnou domácnost a že podle toho také skutečně jednal. Pokud, ve smyslu tohoto právního názoru, obvodní soud přehodnotil své rozhodnutí, nemůže tím být v žádném případě založena protiústavnost, tím méně pak porušení čl. 36 Listiny.

Není úkolem ani není v kompetenci Ústavního soudu, aby právní a skutkové závěry rozhodnutí obecných soudů znovu detailně přezkoumával a nahrazoval je řešeními vlastními. Napadená rozhodnutí nevykazují žádné vady ústavněprávní povahy. Čl. 36 Listiny zaručující právo na spravedlivý proces proto nebyl porušen, protože nemůže být porušen pouze proto, že stěžovatel nesouhlasí s právními a skutkovými závěry obecných soudů.

Ústavní soud proto dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2004

JUDr. Vojen Güttler

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru