Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 238/02Nález ÚS ze dne 21.07.2004K přezkoumávání rozhodnutí o stanovení daně podle pomůcek

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojn... více
Věcný rejstříkDůkaz
daň/výpočet
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 101/34 SbNU 69
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.238.02
Datum vyhlášení19.08.2004
Datum podání23.04.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 37 odst.3, čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 31 odst.2, § 31 odst.3, § 31 odst.4, § 31 odst.5, § 2 odst.1, § 2 odst.3, § 46 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 238/02 ze dne 21. 7. 2004

N 101/34 SbNU 69

K přezkoumávání rozhodnutí o stanovení daně podle pomůcek

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové - ze dne 21. července 2004 sp. zn. I. ÚS 238/02 ve věci ústavní stížnosti T. K. proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové z 30. 1. 2002 sp. zn. 30 Ca 111/2001, jímž byly zamítnuty stěžovatelovy žaloby proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové z 23. 3. 2001 č. j. 5601/130/2000-Kl, č. j. 5602/130/2000-Kl, č. j. 5603/130/2000-Kl, č. j. 5604/130/2000-Kl, č. j. 5605/130/2000-Kl, č. j. 5606/130/2000-Kl, č. j. 5607/130/2000-Kl, č. j. 5608/130/2000-Kl, č. j. 5609/130/2000-Kl, č. j. 5610/130/2000-Kl, č. j. 5611/130/2000-Kl, č. j. 5612/130/2000-Kl, jimž byla zamítnuta stěžovatelova odvolání proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Hradci Králové, jimiž mu byly dodatečně vyměřeny daně z přidané hodnoty.

I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2002 sp. zn. 30 Ca 111/2001 se zrušuje.

II. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

I.

Napadenými rozhodnutími Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2001 č. j. 5601/130/2000-Kl, č. j. 5602/130/2000-Kl, č. j. 5603/130/2000-Kl, č. j. 5604/130/2000-Kl, č. j. 5605/130/2000-Kl, č. j. 5606/130/2000-Kl, č. j. 5607/130/2000-Kl, č. j. 5608/130/2000-Kl, č. j. 5609/130/2000-Kl, č. j. 5610/130/2000-Kl, č. j. 5611/130/2000-Kl, č. j. 5612/130/2000-Kl byla zamítnuta odvolání stěžovatele T. K. (dále jen "stěžovatel") proti dodatečným platebním výměrům Finančního úřadu v Hradci Králové, jimiž mu byly dodatečně vyměřeny daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH") za zdaňovací období I. čtvrtletí roku 1996 ve výši 4 492 Kč, II. čtvrtletí roku 1996 ve výši 12 974 Kč, III. čtvrtletí roku 1996 ve výši 17 011 Kč, IV. čtvrtletí roku 1996 ve výši 22 863 Kč, I. čtvrtletí roku 1997 ve výši 6 249 Kč, II. čtvrtletí roku 1997 ve výši 5 043 Kč, III. čtvrtletí roku 1997 ve výši 7 002 Kč, IV. čtvrtletí roku 1997 ve výši 11 044 Kč, I. čtvrtletí roku 1998 ve výši 28 017 Kč, II. čtvrtletí roku 1998 ve výši 20 828 Kč, III. čtvrtletí roku 1998 ve výši 33 949 Kč, IV. čtvrtletí roku 1998 ve výši 43 988 Kč, a to vždy s odůvodněním, že správce daně ve zprávě o výsledcích daňové kontroly shrnul svoje poznatky a zjištění, nevycházel z fikcí a domněnek, ale hodnotil předložené důkazy ve vzájemných souvislostech. Nemohl-li správce daně stanovit DPH v rámci řádného dokazování, byl oprávněn stanovit základ daně a DPH samotnou podle pomůcek, které měl k dispozici nebo které si opatřil i bez stěžovatelovy součinnosti. Finanční ředitelství v odůvodnění všech citovaných rozhodnutí dospělo k závěru, že správce daně postupoval v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb." nebo "daňový řád") a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů.

Proti citovaným rozhodnutím Finančního ředitelství v Hradci Králové podal stěžovatel správní žaloby ke Krajskému soudu v Hradci Králové. Stěžovatel v nich nezpochybňoval závěry daňové kontroly, podle nichž v rozporu s příslušnými právními předpisy nevedl skladovou evidenci zásob, neúčtoval o vzniklých inventarizačních rozdílech a nedoložil cenovou evidenci prodávaného zboží, a neučinil tak ani na základě výzvy. Vytýkal však správním orgánům, že namísto stanovení základu daně dokazováním pomocí došlých a vydaných faktur, nákupek zboží, prodejek za hotové, denní evidence tržeb, evidence DPH, pokladních dokladů, výpisů z běžného účtu, peněžních deníků, cenové evidence atd., ze kterých bylo možné s daleko větší přesností určit daňovou povinnost, byť by to bylo časově a věcně velmi náročné, stanovily základ daně podle pomůcek. Podle stěžovatele nebylo z vyměřovacího spisu zřejmé, jaké pomůcky správce daně použil a na základě čeho se odchýlil od stěžovatelem přiznané daně, a nejsou tam uvedeny ani důvody rozdílů, přestože jsou to zákonné povinnosti správce daně vyplývající z ustanovení § 46 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb. Naznačoval, že při namátkovém použití tří došlých faktur a jim odpovídajících prodejních dokladů nemuselo jít o náhodu, neboť byly vybrány doklady s nadprůměrnou marží, než jaké stěžovatel ve skutečnosti dosahoval. Správce daně měl tedy podle stěžovatele volit jiné pomůcky, takové, jejichž použitím by vyměřená daň s velkou pravděpodobností odpovídala úrovni, které by dosáhla podle dokazování.

Stěžovatel konečně ve správních žalobách uplatnil námitku, že správce daně porušil § 46 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., neboť nepřihlédl, ačkoli to byla jeho povinnost, ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro žalobce (stěžovatele), konkrétně, že žalobce (stěžovatel) prodával v důsledku výkyvů cen počítačových komponentů též pod nákupními cenami, tedy se ztrátou.

Krajský soud v Hradci Králové spojil všech dvanáct věcí (správních žalob) ke společnému řízení a ústavní stížností napadeným rozsudkem je zamítl. Soud poukázal na nesplnění povinnosti daňového subjektu prokazovat všechny skutečnosti, které je povinen vůči správci dani uvádět (§ 31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb.), vzal za nespornou skutečnost to, že účetnictví a další povinné evidence byly neúplné a neprůkazné, konstatoval, že správce daně marně vyzýval daňový subjekt k předložení příslušných důkazních prostředků, a proto dospěl k závěru, že postup podle § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. (náhradní stanovení daňové povinnosti podle pomůcek) byl zcela namístě. Námitky proti výběru a průkaznosti pomůcek označil s ohledem na § 50 odst. 5 citovaného zákona za bezdůvodné.

II.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové napadl stěžovatel ústavní stížností, která po odstranění vady v plné moci i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal toho, aby Ústavní soud výše uvedená rozhodnutí zrušil.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 a 95 Ústavy.

Zásah do svých základních práv spatřuje stěžovatel v tom, že příslušné správní orgány (Finanční úřad v Hradci Králové a Finanční ředitelství v Hradci Králové) porušily postup předepsaný zákonem č. 337/1992 Sb., přičemž pochybení Krajského soudu v Hradci Králové spočívá v tom, že postup daňových orgánů neshledal nezákonným, respektive že se s námitkami uplatněnými ve správních žalobách nevypořádal.

Finanční orgány za prvé - podle tvrzení stěžovatele - pochybily v tom, že správce daně vyměřil stěžovateli DPH podle pomůcek, ačkoli mohl a měl vyměřit daň dokazováním. Zjištěné porušení zákonných povinností stěžovatele prý nebylo důvodem, pro který by nebylo možné vyměřit daň dokazováním, byť by to bylo značně pracné. Podle názoru stěžovatele tím správce daně porušil ustanovení § 2 odst. 1 a 3 a § 31 odst. 2 až 5 zákona č. 337/1992 Sb.

Další pochybení údajně spočívalo v tom, že správce daně měl podle § 31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. zvolit z objektivně možných pomůcek takové, jejichž použitím by vyměřená daň s velkou pravděpodobností odpovídala úrovni, které by bylo dosaženo dokazováním. Použité pomůcky, v každém období tři došlé faktury a prodejní doklady, nebyly objektivní. Správce daně měl vybrat daleko objektivnější pomůcky, např. srovnáním marží obdobných firem v té době na území Hradce Králové. Jím stanovené průměrné marže jsou podle stěžovatele nereálné, neboť s takovými by na trhu neobstál. Správce daně tedy nemohl s použitím těchto pomůcek stanovit ani základ daně ani DPH dostatečně spolehlivě, a měl proto základ daně i daň se stěžovatelem sjednat podle § 31 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb.

Stěžovatel konečně namítl, že správce daně měl podle § 46 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. přihlédnout i k okolnostem, z nichž plynou výhody pro stěžovatele, byť je stěžovatel neuplatnil. Na porušení této zákonné povinnosti stěžovatel poukazoval i ve správních žalobách. Z vyměřovacích spisů přitom vyplývá, že správce daně k takovýmto výhodám nepřihlédl. Ani Krajský soud v Hradci Králové nedostál svým zákonným procesním povinnostem při přezkumu zákonnosti napadených rozhodnutí. V této souvislosti stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 179/01; zejména poukázal na výrokovou větu, podle níž "v případech, kdy je daň stanovena podle pomůcek, musí se odvolací orgán vyrovnat i s otázkou, zda správce daně splnil své zákonné povinnosti vyplývající z § 46 odst. 3 daňového řádu. Každý jiný postup staví účastníka daňového řízení do nedůvodně nerovného postavení, a je tedy v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny".

Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž zruší rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 1. 2002 sp. zn. 30 Ca 111/2001 a rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 23. 3. 2001 č. j. 5601/130/2000-Kl, č. j. 5602/130/2000-Kl, č. j. 5603/130/2000-Kl, č. j. 5604/130/2000-Kl, č. j. 5605/130/2000-Kl, č. j. 5606/130/2000-Kl, č. j. 5607/130/2000-Kl, č. j. 5608/130/2000-Kl, č. j. 5609/130/2000-Kl, č. j. 5610/130/2000-Kl, č. j. 5611/130/2000-Kl a č. j. 5612/130/2000-Kl. Současně souhlasil, aby bylo upuštěno od ústního jednání před Ústavním soudem

III.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné náležitosti a předpoklady a že proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili Krajský soud v Hradci Králové a vedlejší účastníci řízení - Finanční ředitelství v Hradci Králové a Finanční úřad v Hradci Králové.

Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že ústavní stížností napadené rozhodnutí je v souladu s platnými právními předpisy. Důvody, které vedly k zamítnutí správních žalob, vyplývají z odůvodnění uvedeného rozhodnutí. DPH byla stěžovateli vyměřena v souladu s hmotněprávní i procesněprávní úpravou a za současného šetření jeho základních práv a svobod. Krajský soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem.

Finanční ředitelství v Hradci Králové nepovažovalo (s odkazem na podrobný rozbor souzené věci v odvolacích rozhodnutích) za nutné se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřit a uvedlo, že na svém původním stanovisku trvá. Finanční ředitelství současně uvedlo, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v řízení před Ústavním soudem. S upuštěním od ústního jednání vyslovil souhlas také Finanční úřad v Hradci Králové, který se jinak k ústavní stížnosti nevyjádřil.

IV.

Ústavní stížnost je částečně důvodná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. To ovšem platí jen potud, pokud obecné soudy neporuší svým rozhodnutím či v řízení jemu předcházejícím základní práva a svobody stěžovatele.

Z ústavní stížnosti se zřetelně podává, že důvody uváděné stěžovatelem jsou téměř doslova shodné s těmi, které uplatňoval ve správních žalobách. Pokud by se s nimi obecný soud úplně a přesvědčivě vypořádal, šlo by o další případ, kdy se stěžovatel prostřednictvím institutu ústavní stížnosti domáhá přezkoumání rozhodnutí obecného soudu Ústavním soudem tak, jako by byl další odvolací instancí. Tato role mu přitom nepřísluší, neboť se nezabývá porušením "běžné" zákonnosti, a do jurisdikční činnosti obecných soudů je povolán zasáhnout ex constitutione jen tehdy - jak již bylo uvedeno - dojde-li k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.

Pokud jde tedy o tvrzení stěžovatele, že jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces bylo porušeno tím, že správce daně neměl přistoupit k náhradnímu stanovení základu daně podle pomůcek a měl daň standardním způsobem vyměřit podle dokazování (a že vedle toho pomůcky použité správcem daně nebyly objektivní), konstatuje Ústavní soud, že tyto námitky jsou pouhým nesouhlasem stěžovatele s odůvodněním rozhodnutí obecného soudu ve sporu o interpretaci ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. upravujících podmínky stanovení daňové povinnosti za použití pomůcek, a nevyplývá z nich nic, co by projednávanou věc posunulo do roviny ústavního práva na soudní a jinou právní ochranu (hlava pátá Listiny). V ústavní stížnosti uplatňuje stěžovatel shodné důvody, které již uváděl v odvoláních ve správním řízení a ve správních žalobách, čímž se fakticky domáhá přezkumu rozhodnutí obecného soudu týkajícího se výkladu daňového předpisu ve vztahu ke skutkovým okolnostem případu u Ústavního soudu. V této souvislosti Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 8, nález č. 66, str. 149 a násl.] konstatuje, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Akceptovat údajný ústavní rozměr stěžovatelovy věci by ve svém důsledku vedlo k tomu, že by se Ústavní soud fakticky stal běžnou přezkumnou instancí v systému obecného soudnictví. Pokud soudy procesně postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy) atrahovat.

Meze obsahového přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci, jimiž se ukládá daň, a následně rozhodnutí správních soudů Ústavním soudem vymezuje čl. 11 odst. 5 Listiny, podle něhož mohou být daně a poplatky ukládány jen na základě zákona. Porušení tohoto článku Listiny stěžovatel výslovně nenamítal. Ústavní soud nicméně nad rámec nosných důvodů rozhodnutí poukazuje na příslušná ustanovení zákona č. 337/1992 Sb. Podle ustanovení § 31 odst. 5 citovaného zákona platí, že nesplní-li daňový subjekt při dokazování některou ze svých zákonných povinností, takže zde není možno stanovit daňovou povinnost standardním dokazováním, je správce daně oprávněn daňovou povinnost stanovit za použití pomůcek. Stěžovatel nepopíral, že nesplnil své zákonné povinnosti, správní soud tuto skutečnost vzal za nespornou a přesvědčivým způsobem dospěl k závěru, že zákonné podmínky náhradního stanovení daňové povinnosti podle pomůcek byly splněny. Oporu v zákoně měl i jeho závěr, že námitky proti výběru a průkaznosti pomůcek jsou s ohledem na ustanovení § 50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. bezdůvodné. Správní soud se s těmito námitkami stěžovatele zabýval a přesvědčivě se s nimi vypořádal.

Stěžovatel však v ústavní stížnosti namítal i to, že správce daně porušil ustanovení § 46 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., neboť nepřihlédl, ačkoli to byla jeho povinnost, ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro žalobce. Ústavní soud zjistil, že stěžovatel tuto námitku výslovně uplatnil i ve správních žalobách. Tvrdil konkrétně, že správní orgány nepřihlédly například k tomu, že žalobce (stěžovatel) prodával v důsledku výkyvů cen počítačových komponentů též pod nákupními cenami, tedy se ztrátou. Krajský soud v Hradci Králové však tuto námitku v odůvodnění napadeného rozsudku zcela pominul. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu.

Ve věci sp. zn. IV. ÚS 179/01 rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 31. 8. 2001 tak, že "při volbě pomůcek je správce daně vázán také ustanovením § 46 odst. 3 daňového řádu. Stanoví-li tedy správce daně podle § 31 odst. 5 daňového řádu daňovou povinnost, musí stanovit, byť pomocí pomůcek, nejen příjmy, ale i přiměřené výdaje, a s ohledem na uvedený § 46 odst. 3 daňového řádu musí přihlédnout i k dalším okolnostem, z nichž plynou výhody pro daňový subjekt, a to i když jím nebyly uplatněny. ... Jinak řečeno, v případech, kdy daň je stanovena podle pomůcek, musí se odvolací správní orgán vyrovnat i s otázkou, zda správce daně splnil svoji zákonnou povinnost vyplývající z § 46 odst. 3 daňového řádu. Každý jiný postup staví účastníka daňového řízení do nedůvodně nerovného postavení, a je tedy rozporný s čl. 37 odst. 3 Listiny.". Přestože tehdy stěžovatel porušení § 46 odst. 3 daňového řádu ve správní žalobě výslovně nevytkl, dovodil Ústavní soud tuto námitku z obsahu správní žaloby. To mu umožnilo učinit závěr, že "bylo tudíž povinností správního soudu zabývat se i tím, zda se odvolací správní orgán řádně vypořádal s otázkou, zda správce daně splnil také svoji zákonnou povinnost vyplývající z § 46 odst. 3 daňového řádu. Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku v tomto směru nic neplyne, a z toho důvodu má Ústavní soud za to, že krajský soud plně nedostál svým zákonným procesním povinnostem při přezkumu zákonnosti napadeného rozhodnutí, čímž bylo současně zasaženo i do základního práva stěžovatele zakotveného v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, jakož i v čl. 37 odst. 3 Listiny." (Sbírka rozhodnutí, svazek 23, nález č. 131, str. 255 - 256).

V jiné věci, o níž Ústavní soud rozhodl nálezem sp. zn. IV. ÚS 273/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 28, nález č. 131, str. 125, 128), stěžovatel ve správní žalobě výslovně na porušení § 46 odst. 3 daňového řádu poukázal, avšak správní soud se s touto námitkou nevypořádal. Ústavní soud tehdy konstatoval, že takový postup je v rozporu s čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť zakládá nerovnost účastníků řízení.

Ve shodě s výše citovanými nálezy však v jiných případech Ústavní soud obdobné ústavní stížnosti odmítal, pokud stěžovatel námitku porušení § 46 odst. 3 daňového řádu ve správní žalobě neuplatnil a učinil tak až v ústavní stížnosti (např. nepublikovaná usnesení sp. zn. I. ÚS 161/02 ze dne 24. 7. 2002 a sp. zn. IV. ÚS 752/01 ze dne 27. 5. 2002).

Lze tedy v souladu s konstantní judikaturou Ústavního soudu uzavřít, že k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny v řízení před správním soudem o správní žalobě proti rozhodnutí daňových orgánů o stanovení daňové povinnosti podle pomůcek dojde v případě, jestliže stěžovatel v řízení uplatní námitku porušení § 46 odst. 3 daňového řádu, avšak správní soud se s ní v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevypořádá. Ani v nyní projednávaném případě neshledal Ústavní soud důvod, aby se od své dosavadní judikatury odchýlil, zjistiv, že Krajský soud v Hradci Králové v odůvodnění napadeného rozhodnutí zcela pominul námitku spočívající v porušení § 46 odst. 3 daňového řádu, přestože tuto námitku stěžovatel výslovně ve správních žalobách uplatnil.

Na věc lze v této souvislosti pohlížet i z hlediska zásad spravedlivého procesu (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), z nichž mimo jiné vyplývá povinnost obecnýchsoudů svá rozhodnutí náležitě odůvodnit, reagovat na uplatněné námitky a vysvětlit jejich případné odmítnutí (např. nález sp. zn. III. ÚS 258/99, Sbírka rozhodnutí, svazek 16, nález č. 148, str. 99 a násl.; nález sp. zn. I. ÚS 413/02, Sbírka rozhodnutí, svazek 29, nález č. 4, str. 25 a násl.).

Ústavnísoud proto podle § 82 odst. 1, § 82 odst. 2 písm. a) a § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti v části navrhující zrušení rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové vyhověl a napadený rozsudek v tomto rozsahu zrušil.

Ve zbývajícím rozsahu, tj. v části navrhující zrušit rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové, však Ústavnísoud podle § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost zamítl, a to s ohledem na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a z ní plynoucí zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Zrušením rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tj. citovaného rozsudku krajského soudu, je totiž vytvořen dostatečný procesní prostor pro ochranu práv stěžovatele uvnitř soustavy obecných soudů (srov. též sp. zn. III. ÚS 142/98, Sbírka rozhodnutí, svazek 11, nález. č. 65, str. 131 a násl.). Bude věcí správního soudu, aby se v odůvodnění svého nového rozhodnutí vypořádal se zbývající námitkou stěžovatele, tj., aby posoudil, zda správní orgány dostály svým povinnostem podle § 46 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb.

Obdobně rozhodoval Ústavnísoud ve skutkově a právně srovnatelné věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 242/02 (Sbírka rozhodnutí, svazek 32, nález č. 29, str. 269 a násl.).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru