Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2379/17 #1Usnesení ÚS ze dne 09.01.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ústí nad Labem
POLICIE - Policejní prezidium České republiky - Národní protidrogová centrála služby kriminální policie a vyšetřování Ústí nad Labem
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zásada věci rozhodnuté (res iudi... více
Věcný rejstříktrestní stíhání/zahájení
skutek/totožnost
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
mezinárodní prvek
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.2379.17.1
Datum podání30.07.2017
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.5, čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 8 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160 odst.1

40/2009 Sb., § 283


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2379/17 ze dne 9. 1. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky E. U., zastoupené Mgr. et Bc. Ivou Jónovou, advokátkou, sídlem Bozděchova 97/2, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 2. června 2017 č. j. 1 KZV 73/2015-244 a usnesení Policejního prezidia České republiky, Národní protidrogové centrály služby kriminální policie a vyšetřování Ústí nad Labem ze dne 25. listopadu 2016 ČTS: NPC-1435/TČ-2015-2200E3, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, konkrétně usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "krajské státní zastupitelství") a usnesení Policejního prezidia České republiky, Národní protidrogové centrály služby kriminální policie a vyšetřování (dále jen "NPC").

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy porušily její základní práva a svobody, jak jsou chráněny ústavním pořádkem České republiky. Výslovně uvádí, že orgány veřejné moci zasáhly do jejího základního práva na soudní ochranu zaručeného ustanovením čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), včetně práva na ochranu základních práv soudní mocí zaručeného ustanovením čl. 4 Ústavy České republiky. Podle názoru stěžovatelky dále porušily zásadu ustanovenou čl. 39 Listiny, podle které pouze zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit (nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege) a zákaz opakovaného trestání (ne bis in idem) založený ustanovením čl. 40 odst. 5 Listiny. Dále stěžovatelka uvádí, že orgány veřejné moci porušily pravidlo vyjádřené ustanovením čl. 8 odst. 2 Listiny a stíhaly ji z jiných důvodů a jiným způsobem než stanoví zákon. Do výčtu porušení ústavních pravidel stěžovatelka řadí také porušení ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny a ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, tedy, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví, a porušení ustanovení čl. 1 odst. 1 a odst. 2 Ústavy České republiky, tj. že Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana, resp. dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva. Stěžovatelka také uvádí, že v jejím případě orgány veřejné moci postupovaly v rozporu s ustanovením čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, která byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva") aiv tomto kontextu porušily její základní právo na soudní ochranu.

Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí orgánů veřejné moci a dalších dokumentů připojených k ústavní stížnosti, případně vyžádaných Ústavním soudem, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k podstatě ústavní stížnosti. Ústavní stížností napadeným usnesením NPC bylo podle ustanovení § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), proti stěžovatelce zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin "Nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy" podle ustanovení § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). V odůvodnění usnesení se uvádí, že organizovaná skupina, jejíž byla stěžovatelka členkou, bez povolení vyvážela z České republiky do Spolkové republiky Německo sušenou drť konopí a metamfetamin. Odůvodnění usnesení vedle popisu skutkových okolností obsahuje také sdělení, že stěžovatelka byla v souběžně vedeném trestním řízení ve Spolkové republice Německo odsouzena rozsudkem Okresního soudu v Chemnitzu (dál jen "okresní soud") ze dne 10. 7. 2015 sp. zn. 16 Ls 840 Js 15554/14 pro napomáhání k nedovolenému obchodování s omamnými látkami v množství větším než malém v sedmi případech ve vícečinném souběhu s nedovoleným držením omamných látek v množství větším než malém. Proto se v odůvodnění usnesení uvádí, že NPC zahájila trestní stíhání jen pro ta jednání, za která nebyla okresním soudem odsouzena, resp. ta jednání, pro která stěžovatelka doposud nebyla nikde stíhána. NPC se zde odvolává na nález sp. zn. II. ÚS 143/16 ze dne 14. 4. 2016 (všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), kterým Ústavní soud zrušil předchozí usnesení NPC i krajského státního zastupitelství. NPC dále uvádí, že ve smyslu zmíněného nálezu postupoval podle ustanovení § 11 odst. 2 trestního řádu a s ohledem na rozhodnutí Státního zastupitelství v Chemnitzu ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. 840 Ks 15554/14, kterým bylo upuštěno od trestního stíhání pro jednání, která souvisela s trestní věcí v Německu, a která nebyla popsána v obžalobě, kterou projednával okresní soud. K tomu si NPC vyžádala vyjádření národního člena za Českou republiku v Eurojustu, ze kterého plyne, že rozhodnutí Státního zastupitelství v Chemnitzu nezakládá překážku věci rozhodnuté.

Proti usnesení NPC podala stěžovatelka stížnost, kterou státní zástupce krajského státního zastupitelství ústavní stížností napadeným usnesením zamítl coby nedůvodnou. V odůvodnění se státní zástupce rovněž odvolává na shora citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/16 a na sdělení zástupkyně národního člena České republiky v Eurojustu ze dne 25. 5. 2016 sp. zn. 32181. Státní zástupce proto uzavřel, že pro dílčí skutky specifikované v ústavní stížností napadeném usnesení NPC nebyla stěžovatelka na území Německa souzena a k usnesení státního zastupitelství v Chemniztu vzhledem k vyjádření Eurojustu nepřihlížel.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí se závěry NPC a krajského státního zastupitelství a dodává, že byla v trestním řízení v Německu souzena či vyšetřována pro drogové trestné činy za období od podzimu 2013 do 7. 8. 2015. Dle jejího názoru se jedná o stejný pokračující trestný čin, a tyto skutky v České republice splývají s pokračujícím trestným činem, za který již byla v Německu odsouzena, či bylo od potrestání pravomocně upuštěno. Rovněž podotýká, že její trestní stíhání bylo orgány činnými v trestním řízení v České republice po dohodě předáno k potrestání do Německa. Stěžovatelka je přesvědčena, že za skutky, které jsou vyjmenovány v usnesení o zahájení trestního stíhání, byla již německým okresním soudem odsouzena, případně bylo trestní stíhání proti ní pravomocně zastaveno. Dále se stěžovatelka domnívá, že krajské státní zastupitelství i NPC chybně chápou německé právo, jakož i právo mezinárodní. Podobně hodnotí i činnost Eurojustu, který podle jejího názoru nemá pravomoc vykládat právo, navíc, v jejím případě, chybně. Odkazy na německý trestní řád, případně na komentář k němu, stěžovatelka dokládá, že pokud státní zástupce vydá rozhodnutí podle ustanovení § 154 odst. 1 německého trestního řádu pro jiné trestné činy, než pro které byla podána obžaloba, může ve lhůtě 3 měsíců od pravomocného rozsudku vydat rozhodnutí a pokračovat v řízení pro tyto jiné trestné činy. Po uplynutí této lhůty je trestní stíhání, jak uvádí stěžovatelka, navždy vyloučeno. Jakékoli trestní stíhání stěžovatelky proto dle jejího vyjádření znamená porušení zásady ne bis in idem. Postup NPC i krajského státního zastupitelství pak stěžovatelka vnímá jako porušení ustanovení čl. 54 až 58 Úmluvy podepsané dne 19. června 1990 v Schengenu mezi Belgickým královstvím, Spolkovou republikou Německo, Francouzskou republikou, Lucemburským velkovévodstvím a Nizozemským královstvím k provedení dohody podepsané dne 14. června 1985 o postupném odstraňování kontrol na společných hranicích, ustanovení čl. 50 Listiny základních práv Evropské unie, ustanovení čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, případně ustanovení čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. K tomu připojuje výčet rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (případně Evropského soudního dvora). To vše zcela podle shora citovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 143/16.

Postup NPC i krajského státního zastupitelství je podle stěžovatelky v rozporu s ustanovením § 11 odst. 2 trestního řádu, přičemž se odvolává na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2008 sp. zn. 8 Tdo 1433/2007. Stěžovatelka se domnívá, že v jejím případě byla zcela jednoznačně porušena zásada ne bis in idem, vyloučená jak ústavním pořádkem České republiky, právem Evropské unie či právem mezinárodním. V tom je podle jejího názoru zcela nerozhodné, jak jsou skutky popsány, neboť právně kvalifikovány jsou skutky, a nikoli jejich popis.

Stěžovatelka dále poukazuje na sdělení krajského státního zastupitelství ze dne 20. 10. 2014 sp. zn. 1 KZV 75/2014, ve kterém se státní zastupitelství v Chemnitzu informuje o tom, že krajské státní zastupitelství nevede proti stěžovatelce trestní stíhání pro trestné činy spáchané v Německu H. U., P. R. a dalšími pachateli v období od podzimu 2013 do 7. 8. 2014, a ani je na území České republiky nepovede. Stěžovatelka uvádí, že se jedná o blíže nespecifikované ujištění podle zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mezinárodní justiční spolupráci"). Tento závěr však ze sdělení nevyplývá.

Stěžovatelka dále ve své ústavní stížnosti uvádí, že základním prvkem trestného činu, pro nějž je stíhána, je subjektivní stránka, tj. zavinění. V ústavní stížností napadeném usnesení o zahájení trestního stíhání však podle stěžovatelky není řádně popsána skutková podstata úmyslného trestného činu podle ustanovení § 283 trestního zákoníku, nejedná se proto o trestný čin a trestní stíhání bylo zahájeno v rozporu se zákonem. Stěžovatelka dodává, že k páchání trestné činnosti byla donucena, a tedy v žádném případě nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky trestného činu. S tím také podle stěžovatelky souvisí, že v usnesení o zahájení trestního stíhání je trestný čin nedostatečně popsaný, tím také neurčitý, což má za následek vadnost rozhodnutí a stěžovatelka je tak trestně stíhána v rozporu se zákonem.

Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení. Krajské státní zastupitelství uvedlo, že postupovalo v souladu se sdělením zástupkyně národního člena České republiky v Eurojustu a usnesení Státního zastupitelství v Chemnitzu nevytváří v souladu s německým právním řádem překážku věci pravomocně rozhodnuté. Krajské státní zastupitelství se proto domnívá, že postupovalo v souladu se základními právy a svobodami stěžovatelky a považuje ústavní stížnost za nedůvodnou. NPC se odvolala na vyjádření krajského státního zastupitelství.

Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření národního člena České republiky v Eurojustu. V něm se uvádí, že české zastoupení v Eurojustu činí závěry ohledně zahraničních právních úprav výhradně na základě informací poskytnutých příslušnými zastoupeními dotčených států v Eurojustu, a tak tomu bylo i v tomto případě. Z takto získaných informací pak vyplývá, že rozhodne-li státní zástupce o upuštění od stíhání dle ustanovení § 154 odst. 1 německého trestního řádu, nejedná se o věc pravomocně rozhodnutou a statní zástupce může kdykoliv pokračovat v trestním stíhání, ledaže by došlo k promlčení trestní odpovědnosti. Z vyjádření také plyne, že tento závěr byl potvrzen Spolkovým soudním dvorem (viz např. rozsudek Spolkového soudního dvora sp. zn. StR 438/05, odstavce 7 a 9).

Vyjádření účastníků řízení i národního člena České republiky v Eurojustu bylo zasláno stěžovatelce k replice. Z něj je patrné, že stěžovatelka považuje zejména vyjádření národního člena České republiky v Eurojustu za mylné a neobjektivní. Své tvrzení dokládá odkazy na komentáře k německému trestnímu řádu a trvá na závěrech předložených v ústavní stížnosti. Na závěr své repliky stěžovatelka nově poukazuje na to, že při výslechu provedeném ve Spolkové republice Německo jí byla odepřena možnost mít u výslechu právního zástupce, přičemž jí bylo zakázáno i telefonovat. To považuje stěžovatelka za zásah do svých základních práv a svobod, zejména práv na obhajobu.

Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska pravomocí svěřených mu Ústavou České republiky, dle kterých je oprávněn do rozhodovací pravomoci orgánů veřejné moci zasahovat pouze za předpokladu, že postupují v rozporu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Tento princip, na němž je vybudováno ústavní soudnictví v České republice, se promítá i do rozhodování v přípravném řízení dle trestního řádu. Rozhodovací praxe Ústavního soudu se ustálila na tom, že zasáhnout do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je Ústavní soud oprávněn pouze v mimořádných situacích (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou extrémní, tedy vymykají se nejen zákonným, ale také ústavním pravidlům a vzniklé vady již není možné odstranit jinak (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006).

Ústavní soud svou pravomoc nutně musí chápat restriktivně a respektovat jak dělbu moci, tak pravomoc dalších orgánů veřejné moci. Tak je tomu i v případě usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud, k jejichž kasaci přistupuje velmi zdrženlivě a jen v mimořádných případech spojených se svévolí rozhodujícího subjektu (viz nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003, N 105/30 SbNU 471). Ústavní soud nemá pravomoc přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce, neboť to spadá výlučně do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. S tímto předpokladem posoudil Ústavní soud předloženou ústavní stížnost.

Ústavní stížnost obsahuje dva druhy namítaných pochybení. První skupina směřuje primárně k porušení zásady ne bis in idem a práv či principů z ní pramenících. Druhá směřuje k vadám usnesení o zahájení trestního stíhání a k následnému závěru o nezákonnosti (resp. neústavnosti) samotného trestního stíhání.

Porušením zákazu opakovaného trestání se Ústavní soud ve vztahu k posuzovanému případu zabýval již ve shora citovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 143/16 (případně s ohledem na vazbu v nálezu sp. zn. II. ÚS 688/16 ze dne 26. 4. 2016). V něm mimo jiné vytýká orgánům činným v trestním řízení, že vycházely pouze z pravomocného rozsudku německého okresního soudu a zcela opomněly nařízení Státního zastupitelství v Chemnitz, kterým bylo upuštěno od trestního stíhání stěžovatelky. Ústavní soud proto považoval za nezbytné, aby orgány činné v trestním řízení k tomuto rozhodnutí přihlédly a dostatečně vysvětlily, zda jejich postupu nebrání překážka věci rozhodnuté ve smyslu judikatury Soudního dvora Evropské unie a Evropského soudu pro lidská práva, jakož i příslušných ustanovení mezinárodních smluv.

V nyní posuzovaném případě je však nezbytné vycházet z nových rozhodnutí, která stěžovatelka svou ústavní stížností napadá. Z nich je patrné, že jak NPC tak krajské státní zastupitelství postupovalo v souladu s vyjádřením národního člena za Českou republiku v Eurojustu, který po konzultacích s příslušnými německými orgány konstatoval, že rozhodnutí Státního zastupitelství v Chemnitz nezakládá překážku věci rozhodnuté. V takovém případě již Ústavní soud nenachází prostor pro uplatnění své pravomoci, neboť dále je orgánech činných v trestním řízení, případně včetně obecných soudů, jak vyhodnotí získané informace a meritorně posoudí zahájení trestního stíhání [viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467)]. Sporné otázky vznášené stěžovatelkou nepředstavují v ústavní stížností napadených usneseních protiústavní zásah zřetelný na první pohled a jejich zodpovězení (tj. jak sporných otázek skutkových i právních) bude předmětem dalšího řízení vedeného orgány činnými v trestním řízení (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2785/17 ze dne 10. 10. 2017). Proto v tomto bodě shledal Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Stejný závěr učinil Ústavní soud také v dalších bodech ústavní stížnosti, ve kterých stěžovatelka namítá nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání, nedostatečně popsaný skutek, jehož se měla dopustit, včetně subjektivní stránky a odepření právní pomoci při výslechu. Usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem i rozhodovací praxí Ústavního soudu a je na příslušných orgánech činných v trestním řízení, aby se výtkami a stížnostmi stěžovatelky odpovídajícím způsobem zabývaly. Totéž platí i pro vady výslechu v Německu, na které stěžovatelka upozornila ve své replice.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti rovněž navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že okresní soud je povinen jí nahradit náklady řízení podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí je primárně spojeno s úspěchem ve věci, a vzhledem k tomu, že stěžovatelka ve věci úspěch neměla, neboť její stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, rozhodl Ústavní soud o odmítnutí i tohoto návrhu. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (podle ustanovení § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud pak již výslovně nerozhodoval, jelikož jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2018

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru