Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2376/11 #1Usnesení ÚS ze dne 13.12.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces... více
Věcný rejstříksatisfakce/zadostiučinění
odůvodnění
dovolání/otázka zásadního právního významu
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2376.11.1
Datum podání11.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31a, § 13 odst.1

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 237 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2376/11 ze dne 13. 12. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. L. M., zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Masná 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, č. j. 30 Cdo 4489/2009-141, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 4. 2009, č. j. 17 Co 540/2008-111, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 3. 2008, č. j. 22 C 50/2005-81, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ze soudního spisu obecných soudů zjistil Ústavní soud následující.

Soud prvního stupně v záhlaví citovaným rozsudkem ze dne 4. 3. 2008, č. j. 22 C 50/2005-81, vyhověl do částky 52.000,- Kč s příslušenstvím nároku stěžovatele na náhradu nemateriální újmy, kterou měl utrpět tím, že v řízeních vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 6 Cm 70/99 a 6 Cm 71/99 bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě. Do částky 248.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Obvodní soud vyšel ze zjištění, že stěžovatel jako žalobce podal dne 9. 4. 1998 Okresnímu soudu ve Svitavách žalobu na zaplacení celkem 358.773,- Kč s příslušenstvím z titulu vypořádání smlouvy o tichém společenství; pohledávku z dané smlouvy nabyl postoupením dne 29. 1. 1998. V lednu 1999 byly obě věci postoupeny věcně příslušnému Krajskému soudu v Brně. Ten vyzval stěžovatele k odstranění vad žaloby a v průběhu let 1999 - 2003 pátral po místě pobytu žalovaného. Řízení ve věci sp. zn. 6 Cm 70/99 bylo pravomocně skončeno dne 18. 3. 2004, ve věci sp. zn. 6 Cm 71/99 dne 19. 3. 2004. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud dovodil, že došlo k porušení stěžovatelova práva na projednání věci v přiměřené době a že mu tím vznikla nemateriální újma odškodnitelná podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Proto stěžovateli přiznal ve vztahu ke každému řízení zadostiučinění v částce 26.000,- Kč s příslušenstvím.

Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a uzavřel, že předmětná řízení nespadají do kategorie zvlášť významných řízení, jako je například řízení trestní, řízení ve věci osobního stavu, řízení týkající se života a zdraví, apod. Újmou stěžovatele byl stres spojený s vedením několikaletého sporu a obavou z jeho výsledku. Ten je však třeba vztáhnout k množině řady sporů, jejichž odškodnění se žalobce domáhá a zvýšenou individuální újmu na jeho straně proto nelze shledat. Řízení v obou sporech trvala více než pět let a nebyla nijak složitá (probíhala v jediném stupni soudní soustavy a skončila vyhlášením rozsudku při prvním jednání). Komplikována však byla tím, že stěžovatel nereagoval včas na výzvu soudu k odstranění vad žaloby a že nebylo možné vypátrat pobyt žalovaného, což vedlo k tomu, že žalovanému byl ustanoven procesní opatrovník. Tomu předcházela zbytná doba 2 let a tří měsíců nečinnosti soudu, ačkoliv k ustanovení procesního opatrovníka žalovanému mohl soud přistoupit i dříve. Uvedeným zjištěním soudem prvního stupně přiznané odškodnění ve výši 52.000,- Kč podle odvolacího soudu odpovídá.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Za otázku zásadního právního významu považoval, zda vnitrostátní soudy mohou poskytnout odškodnění za nemateriální újmu v rozdílných částkách, než by přiznal Evropský soud pro lidská práva (dále také ESLP) nebo zda jsou částky přiznávané ESLP "přiměřenou výší také při odškodnění u tuzemských soudů". Namítl, že soudy řádně nezjistily skutkový stav a nevysvětlily přezkoumatelným způsobem, jak dospěly k výši přiznaného zadostiučinění. Dle jeho názoru, opřeného o judikaturu ESLP, mu mělo být přiznáno odškodnění ve výši 15.000,- Kč za každý rok trvání řízení, tj. 90.000,- Kč x 2, nikoli jen 2 x 26.000,- Kč.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl. Uvedl, že stěžovatel žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá. Polemizuje pouze s výší přiznaného odškodnění; ta však nemá judikatorní přesah potřebný k přípustnosti dovolání, neboť je významná pouze pro tuto věc. Otázka výše náhrady nemajetkové újmy za průtahy řízení ve srovnání s rozsahem odškodnění, které přiznává Evropský soud pro lidská práva v obdobných věcech, byla Nejvyšším soudem již vyřešena v jeho rozsudku ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1145/2009.

II.

Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení citovaných rozhodnutí obecných soudů pro porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (dle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), v souvislosti s čl. 4 odst. 4 Listiny.

Stěžovatel sice v petitu ústavní stížnosti navrhl zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího soudu a návrh na zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze výslovně neformuloval. Vycházeje však z obsahu ústavní stížnosti - v níž na mnoha místech stěžovatel nesouhlasí ani s v záhlaví uvedenými rozhodnutími uvedených soudů - a ve spojení se závěry vyvozenými judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (tj. z toho, že "soudy se musejí při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalismu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak i přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek stanovených zákonem"), posoudil Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh, jímž se stěžovatel domáhá i zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 a Městského soudu v Praze. Tento interpretační závěr platí o to více, že pokud by byl Ústavní soud vyložil ústavní stížnost jako podanou jen proti usnesení Nejvyššího soudu, mohlo by to být stěžovateli - pokud by mu bylo vyhověno - na újmu; to již proto, že napadené usnesení Nejvyššího soudu věc stěžovatele meritorně nepřezkoumalo, neboť týž pouze odmítl stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Tudíž, prostor k posouzení stěžovatelovy ústavní stížnosti by se logicky zužoval.

III.

Podstatou ústavní stížnosti je názor, že stěžovateli mělo být přiznáno odškodnění ve výši 15.000,- Kč za každý rok trvání řízení, tj. 90.000,- Kč x 2, nikoli jen 2 x 26.000,- Kč. To proto, že dle stěžovatele z judikatury ESLP plyne, že každý rok řízení by v případě porušení práva na přiměřenou dobu řízení měl být hodnocen částkou odškodnění 1.000-1.500 EUR, s možností snížení či zvýšení.

Zde se uplatní především algoritmus ústavněprávního přezkumu, pojmenovaný například v nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10: "Ústavnímu soudu proto přísluší posoudit, zda obecný soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění vycházel z pravidel plynoucích z ustanovení § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnil. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu, z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. "Pouhý" nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže.".

Pohledem citovaného algoritmu ústavněprávního přezkumu pak napadená rozhodnutí soudů obstojí.

Totiž, obecné soudy se přiléhavě nespokojily pouze s formálním údajem o celkové délce řízení (6 let) - čehož především se nepřípadně dovolával stěžovatel - ale především reflektovaly a zhodnotily další kritéria, relevantní pro posouzení stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srov. § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.). Tedy, obecné soudy především zkoumaly i vliv samotného stěžovatele na celkovou délku řízení. Dále zhodnotily vliv státu (soudu) na délku řízení i složitost věci a přihlédly též k významu řízení pro stěžovatele.

Kruciální je, že obecné soudy (nalézací soud a odvolací soud) relevantní kritéria objektivně a racionálně akceptovatelně zhodnotily a své závěry dostatečně a přesvědčivě odůvodnily. To je z ústavně právního hlediska (shora vymezeného) klíčové. V posouzení věci provedeném obecnými soudy tak nelze shledat libovůli, svévoli či exces. Jejich rozhodnutí jsou jasná, přesvědčivá a mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, ten dospěl k závěru, že stěžovatel žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá. Ani takové zhodnocení dovolání stěžovatele excesivní - a tudíž ani protiústavní - není.

Nad rámec toho je namístě dodat, že podle Nejvyššího soudu "došlo-li k nesprávnému úřednímu postupu v řízeních skončených v březnu 2004, nepřipadá aplikace § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk vůbec do úvahy z důvodu promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1269/2009). Promlčení daného nároku je přitom třeba zkoumat před aplikací zmíněných ustanovení vždy, a to i bez vznesení námitky promlčení (viz rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 111/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek civilních). Není-li dán základ žalovaného nároku, jsou úvahy o jeho výši, na kterých žalobce staví své dovolání, bezpodstatné.". Ostatně, tuto argumentaci stěžovatel ani nerozporuje.

IV.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv a svobod, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně došlo.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. prosince 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru