Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 237/17 #1Usnesení ÚS ze dne 22.02.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Prostějov
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Smlouva
odůvodnění
úvěr
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.237.17.1
Datum podání24.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 467, § 261 odst.3 písm.d

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 237/17 ze dne 22. 2. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Radima Pekaře, zastoupeného Mgr. Petrou Komárovou, advokátkou se sídlem v Prostějově, Šlikova 874/20, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2016 č. j. 32 Cdo 4081/2016-171, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2016 č. j. 47 Co 458/2014-144 a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 15. září 2014 č. j. 14 C 296/2013-100, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově a společnosti AB 5 B.V., soukromé společnosti s ručením omezeným, se sídlem Strawinskylaan 933 WTC Twr B, Amsterodam, Nizozemsko, vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel s odkazem na údajné porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení výše citovaných rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově bylo rozhodnuto tak, že žalovaný stěžovatel je povinen zaplatit žalobci (vedlejšímu účastníkovi řízení před Ústavním soudem) částku 61 082, 83 Kč s 7,05% úrokem z prodlení ročně z částky 61 082,83 Kč od 27. 5. 2013 do zaplacení, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku; ve zbytku, tj. pokud se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 7 422,58 Kč a smluvního úroku z částky 61 082,83 Kč od 19. 10. 2013 do zaplacení, byla žaloba zamítnuta. Rozsudkem Krajského soudu v Brně pak bylo rozhodnuto tak, že rozsudek soudu prvního stupně se v části I. výroku, v níž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 61 082,83 Kč, potvrzuje. Rozsudek soudu prvního stupně byl dále v části I. výroku, v níž byla uložena žalovanému povinnost zaplatit žalobci 7,05% úrok z prodlení ročně z částky 61.082,83 Kč od 27.5.2013 do zaplacení změněn tak, že tato povinnost se žalovanému neukládá. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud napadeným usnesením tak, že dovolání bylo odmítnuto.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že odůvodnění rozhodnutí jsou podle jeho názoru nepřesvědčivá, formalistická a nedostatečná. Obecné soudy se musí adekvátně, tedy co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem, vypořádat se všemi důkazy a argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Nejsou-li totiž zřejmé důvody toho kterého rozhodnutí, svědčí to s odkazem na judikaturu Ústavního soudu o libovůli v soudním rozhodování, jež není v právním státě akceptovatelná. Stěžovatel je především toho názoru, že žalobce vůči němu nesplnil informační povinnost o maximální výši úvěru, výši plateb s úvěrem souvisejících a podmínky, za kterých lze tyto platby měnit, neboť tato ujednání se nacházela v úvěrových podmínkách, tj. na listině, která prý byla nečitelná.

3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Ústavní soud je jako soudní orgán ochrany ústavnosti oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, jestliže tyto soudy nepostupují ve shodě s Ústavou, ústavními zákony a principy, které vyplývají z Listiny základních práv a svobod, zejména pak její hlavy páté. Pokud soudy ve své jurisdikci respektují jak podmínky dané procesními a hmotněprávními předpisy, tak zásady plynoucí z ústavního pořádku České republiky, nespadá do pravomoci Ústavního soudu činnost a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat.

5. V dané věci se jednalo o nárok na plnění z úvěrové smlouvy. Jak konstatoval Krajský soud v Brně (odvolací soud) ve svém rozhodnutí, mezi právním předchůdcem žalobce (společností Home Credit, a. s.) a stěžovatelem došlo k uzavření smlouvy o revolvingovém úvěru ve smyslu § 497 a násl. obchodního zákoníku s ohledem na ust. § 261 odst. 3 písm. d) tohoto zákoníku. Odvolací soud doplnil a zopakoval dokazování přehráním zvukového záznamu o aktivaci úvěrové karty stěžovatelem a sdělením obsahu listin, zejména předmětné úvěrové smlouvy včetně úvěrových podmínek, splátkového kalendáře, přehledu čerpání a výzvy k zaplacení celého úvěru, jakož i předžalobní upomínky. Při jednání u odvolacího soudu byl jako důkaz proveden originál smlouvy s úvěrovými podmínkami, který byl vyhodnocen jako čitelný i bez optických pomůcek. Soud se také dostatečně zabýval všemi námitkami stěžovatele jako žalovaného. Jako nedůvodnou tak odmítl námitku nedostatku aktivní legitimace žalobce, neboť bylo prokázáno, že v rámci předžalobní upomínky bylo stěžovateli oznámeno postoupení pohledávky. Rovněž vznesenou námitku promlčení shledal odvolací soud nedůvodnou, stejně jako byl odmítnut názor stěžovatele, že věřitel mohl požadovat na úrocích pouze diskontní sazbu stanovenou Českou národní bankou v době uzavření smlouvy. Vzhledem k uvedeném považoval soud nárok žalobce na zaplacení předmětné částky oprávněným.

6. Tyto právní závěry jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Stěžovatel sice zastává v dané věci jiný právní názor, to však kasaci napadených rozsudků neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany. Vzhledem k argumentaci, obsažené v ústavní stížnosti, lze stěžovatele rovněž odkázat na konstantní judikaturu, týkající se velmi omezené možnosti Ústavního soudu přehodnocovat dokazování, provedené obecnými soudy. Hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je jednou ze základních povinností obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat důkazy, provedené těmito soudy, a to dokonce ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením - či s jeho dílčími body - neztotožňoval. Mohl by tak učinit pouze tehdy, kdyby dospěl k závěru, že došlo k extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, to však Ústavní soud v daném případě neshledal.

7. Soudní řízení proběhlo postupem odpovídajícím principům zakotveným v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a napadené rozsudky okresního a krajského soudu i usnesení Nejvyššího soudu je třeba považovat za výsledek nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), jemuž z hlediska ochrany ústavnosti nelze nic podstatného vytknout. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. února 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru