Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2366/07 #1Nález ÚS ze dne 26.10.2007K výkladu podmínek pro poskytnutí jednorázové peněžní částky politickým vězňům podle zákona č. 261/2001 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
ČESKÁ SPRÁVA SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
vyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
základní práva a svobody/svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání /odpírání ... více
Věcný rejstříkodškodnění
hmotné zabezpečení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 171/47 SbNU 237
EcliECLI:CZ:US:2007:1.US.2366.07.1
Datum vyhlášení06.11.2007
Datum podání11.09.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

119/1990 Sb., § 4, § 33 odst.2

261/2001 Sb.


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Rozhodnutí soudu v trestním řízení, kterým byla na základě předchozího zrušení rozsudku v souvislosti s obnovou trestního řízení vyslovena účast na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, je třeba za účelem posouzení podmínek pro poskytnutí jednorázové peněžní částky podle § 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb. považovat za rozhodnutí o zrušení věznění podle zákona o soudní rehabilitaci.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele P. Š. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 26. října 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2007 č.j. 12 Ca 83/2006-61. Návrh na zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. března 2006 č. j. 4 Ads 28/2005-43 odmítl.

Narativní část

Stěžovatel byl v roce 1989 uznán vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 269 odst. 1 trestního zákona. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. dubna 2002 byl tento rozsudek zrušen a ve věci byla povolena obnova řízení. Rozsudkem ze dne 24. května 2002 byl stěžovatel zproštěn obžaloby a usnesením ze dne 11. prosince 2002 byla vyslovena jeho účast na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci. Stěžovatel následně požádal o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů. Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) rozhodnutím ze dne 10. září 2003 jeho žádost zamítla, protože nedošlo ke zrušení odsuzujícího rozsudku podle zákona o soudní rehabilitaci, nýbrž na základě obnovy řízení podle obecných ustanovení trestního řádu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu, které městský soud rozsudkem ze dne 31. března 2006 vyhověl. Podle jeho názoru měla ČSSZ návrhu vyhovět, jakoby došlo ke zrušení rozhodnutí o věznění podle zákona o soudní rehabilitaci. Na základě kasační stížnosti ČSSZ byl tento rozsudek zrušen napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Městský soud následně napadeným rozsudkem rozhodl o zamítnutí žaloby.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že na projednávanou věc plně dopadají nálezy sp. zn. I. ÚS 605/03 a I. ÚS 712/05.

Podle názoru Ústavního soudu měly obecné soudy vzít v úvahu účel a smysl aplikovaných právních norem, kterými se demokratický stát snažil reagovat na křivdy způsobené minulým režimem. Tímto účelem je náprava křivd způsobených předchozím režimem, přičemž s ohledem na tento účel je třeba posuzovat usnesení o soudní rehabilitaci jako splnění podmínky pro vyplacení jednorázové částky i tehdy, pokud bylo vydáno v režimu obecného trestního řízení, a nikoli v režimu zákona o soudní rehabilitaci. Analogická aplikace rehabilitačního předpisu v dané věci není nepřípustná, protože vede k nalezení materiální spravedlnosti. Formalistický postup Nejvyššího správního soudu totiž vedl k tomu, že ačkoliv byl stěžovatel fakticky uznán za politického vězně, bylo mu toto postavení odňato z důvodu nesplnění podmínek legislativní zkratky „politický vězeň“ (§ 2 odst. 1 zákona č. 261/2001 Sb.). Napadeným rozhodnutím městského soudu tak došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Postupem soudů došlo rovněž k porušení důvěry občana v právo a právní akty státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, protože správní soudy přijaly právní závěry stran rehabilitace stěžovatele vyslovené pravomocným rozhodnutím trestního soudu.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Eliška Wagnerová. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2366/07 ze dne 26. 10. 2007

N 171/47 SbNU 237

K výkladu podmínek pro poskytnutí jednorázové peněžní částky politickým vězňům podle zákona č. 261/2001 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Františka Duchoně - ze dne 26. října 2007 sp. zn. I. ÚS 2366/07 ve věci ústavní stížnosti P. Š. proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2006 č. j. 4 Ads 28/2005-43 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2007 č. j. 12 Ca 83/2006-6, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky.

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2007 č. j. 12 Ca 83/2006-61 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.

III. Návrh na zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2006 č. j. 4 Ads 28/2005-43 se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví specifikovaná rozhodnutí soudů vydaná ve správním soudnictví.

2. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl, náleží k tzv. odpíračům vojenské služby, který byl původně rozsudkem bývalého Vojenského obvodového soudu v Olomouci ze dne 9. 6. 1989 sp. zn. 1 T 77/89 odsouzen pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách. Usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 4. 2002 sp. zn. Nt 209/2001 byl původní odsuzující rozsudek zrušen a byla povolena obnova řízení, na základě které byl stěžovatel rozsudkem ze dne 24. 5. 2002 sp. zn. 2 T 68/2002 zproštěn obžaloby. Usnesením téhož soudu ze dne 11. 12. 2002 sp. zn. Rt 4/2002 pak byla prohlášena účast stěžovatele na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, v platném znění.

3. Dne 27. 12. 2002 požádal stěžovatel Českou správu sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") o vyplacení jednorázové částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945. Rozhodnutím ČSSZ ze dne 10. 9. 2003 č. X/B byla jeho žádost zamítnuta s odůvodněním, že zrušení předchozích trestních rozsudků nebylo dosaženo cestou soudní rehabilitace, nýbrž prostřednictvím obnovy řízení, tedy že nebylo zrušeno způsobem, který předpokládá zákon č. 261/2001 Sb. (stěžovatel v ústavní stížnosti citoval zmatečné doslovné znění rozhodnutí, v němž je odkazováno na zrušení nikoliv původního trestního rozsudku, nýbrž usnesení, kterým Okresní soud v Olomouci naopak vyslovil účast stěžovatele na rehabilitaci per analogiam).

4. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, které bylo původně rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004 vyhověno, avšak na základě kasační stížnosti podané ČSSZ byl tento rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2006 č. j. 4 Ads 28/2005-43, v němž byl městský soud zavázán právním názorem. Nejvyšší správní soud v odůvodnění tohoto rozsudku odkázal na dřívější rozsudek rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005 sp. zn. 3 Ads 33/2004, v němž dospěl k závěru, že vyslovení účasti na soudní rehabilitaci analogicky podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. není právně relevantní skutečností pro posouzení nároku na jednorázovou peněžní částku podle zákona č. 261/2001 Sb. Současně Nejvyšší správní soud konstatoval, že tento právní názor není v rozporu s předchozí judikaturou Ústavního soudu (nálezy sp. zn. II. ÚS 187/2000 a I. ÚS 605/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 21, nález č. 40, a svazek 37, nález č. 114), neboť ustanovení rehabilitačních předpisů je sice třeba s ohledem na jejich smysl a účel interpretovat extenzivně, nelze však použitím analogie tam, kde k tomu není důvod, obcházet zákon (to podle Nejvyššího správního soudu platí, ať už jsou pohnutky jakékoliv). Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, proto v dalším řízení žalobu stěžovatele zamítl.

5. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti odkázal na řadu předchozích nálezů Ústavního soudu, v nichž se Ústavní soud vyjádřil k nutnosti vykládat a aplikovat rehabilitační předpisy s ohledem na účel a smysl odčinění křivd způsobených předchozím totalitním režimem, a nikoliv pouze přísně gramaticky. Podle stěžovatele pak na danou věc dopadá zejména poslední nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 712/05 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 45, nález č. 107), který má přednost před názorem rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu traktovaném v rozsudku sp. zn. 3 Ads 33/2004.

6. Stěžovatel se proto domnívá, že rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2006 sp. zn. 4 Ads 28/2005 a rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2007 sp. zn. 12 Ca 83/2006 bylo porušeno ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na to navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.

7. Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu 12 Ca Městského soudu v Praze, podle níž je podstatou ústavní stížnosti nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudu, který však sám o sobě nezakládá důvod k ústavní stížnosti a neodůvodňuje tvrzení, že soud porušil stěžovatelova základní práva. Předsedkyně senátu 4 Ads Nejvyššího správního soudu uvedla, že v napadeném rozsudku vycházel Nejvyšší správní soud z právního názoru rozšířeného senátu ze dne 22. 7. 2005 č. j. 3 Ads 33/2004-84. Tento názor byl ovšem překonán nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 712/05, vydaným v obdobné věci. S tímto právním názorem se Nejvyšší správní soud posléze ztotožňuje a vzhledem k uvedeným skutečnostem ponechává rozhodnutí o ústavní stížnosti na úvaze Ústavního soudu. Vedlejší účastník, Česká správa sociálního zabezpečení, ve svém vyjádření konstatoval, že zrušení odsuzujícího soudního rozsudku za trestný čin uvedený v § 4 zákona č. 119/1990 Sb. cestou mimořádného opravného prostředku vylučuje přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. a vyslovením stěžovatelovy účasti na soudní rehabilitaci podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. nebylo odsuzující rozhodnutí zrušeno. Podle vedlejšího účastníka je věcí zákonodárce, jakým způsobem okruh oprávněných osob vymezí, přičemž nelze pominout, že koncepce restitučního a rehabilitačního zákonodárství je budována na principu toliko částečného zmírnění některých křivd, když jejich úplné odstranění není možné. Vedlejší účastník proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.

II.

8. Ústavní soud si v souladu s ustanovením § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.

9. Po provedeném řízení dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

10. Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře zabýval otázkami ústavně konformního výkladu rehabilitačních předpisů nesčetněkrát, ve své nedávné judikatuře pak již řešil i otázku účinků vyslovení účasti stěžovatelů na rehabilitaci per analogiam na přiznání jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. (nález ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. I. ÚS 605/03 a nález ze dne 28. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 712/05). V těchto předchozích rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že "účel a smysl právních předpisů není možné hledat pouze ve slovech a větách toho kterého předpisu, ve kterém jsou vždy také přítomny i principy uznávané demokratickými právními státy. Tyto zásady pak platí tím spíše v řízeních, ve kterých dochází k aplikaci zákonů, kterými se demokratický právní stát snaží reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu.". Jinak řečeno, teleologický přístup k výkladu práva musí převážit nad čistě dogmaticky gramatickým výkladem tak, aby byl v maximální míře naplněn účel rehabilitačních a na ně navazujících předpisů, jímž je zmírnění křivd spáchaných předchozím režimem. Ústavní soud proto označil přístup Nejvyššího správního soudu za formalistický, pokud vedl k závěru, že stěžovatelům, v jejichž případě došlo ke zrušení trestních rozsudků mimo rehabilitační řízení a účast na rehabilitaci byla vyslovena dodatečně per analogiam, jednorázová peněžní částka podle zákona č. 261/2001 Sb. nepřísluší.

11. Ústavní soud neshledal důvodu, proč se od těchto závěrů v nyní projednávaném případě jakkoliv odchýlit. Nad rozsah argumentů, které Ústavní soud dříve vyslovil ve shora citovaných nálezech, považuje za nutné doplnit, že analogie použitá v usneseních trestních soudů ve prospěch stěžovatele neleží za hranicí přípustného výkladu a aplikace práva, jak se v rozsudku vyslovil Nejvyšší správní soud, a již vůbec nelze její použití označit za obcházení zákona, nýbrž představovala zcela legitimní prostředek k dosažení pro stěžovatele spravedlivého rozhodnutí, pokud jde o odčinění toho, čeho se na jeho základních právech dopustil předchozí režim, tedy - jak uvedeno shora - použití analogie směřovalo ke skutečnému naplnění smyslu rehabilitačních a na ně navazujících předpisů. Použití analogie v daném případě nemělo "jakékoliv pohnutky", nýbrž směřovalo k nalezení materiální spravedlnosti, což je v podmínkách materiálního právního státu základní funkcí justice, na rozdíl od formalistní "subsumpční" aplikace právních norem. Naopak projevem právního formalismu, ba až cynismu - zejména v kontextu snahy o odčinění křivd páchaných předchozím režimem - je to, pokud je jednotlivec sice fakticky uznán za politického vězně, avšak vzápětí je mu toto postavení odňato, neboť nesplňuje podmínky legislativní zkratky "politický vězeň" podle příslušného zákona (rozhodnutí ČSSZ ze dne 10. 9. 2003 č. X/B).

12. Nad rozsah toho, co Ústavnísoud již uvedl v předchozích rozhodnutích, je třeba zásah do základních práv stěžovatele spatřovat též i v porušení důvěry občana v právo a právní akty státu. Jak již Ústavní soud v minulosti uvedl, podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky) je princip dobré víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná akty veřejné moci, ať už v individuálním případě plynou přímo z normativního právního aktu nebo z aktu aplikace práva. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního práva jako jeho ochrana, v rovině objektivní se pak projevuje jako princip presumpce správnosti aktu veřejné moci (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 150/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 117).

13. V daném případě totiž nelze přehlédnout ani ten aspekt, že správnísoudy přijaly nesprávné právní závěry stran rehabilitace stěžovatele a z toho vyplývajících dalších právních důsledků navzdory tomu, že toto postavení bylo deklarováno pravomocným rozhodnutím trestního soudu (byť se výrok rozhodnutí netýkal přímo základů trestní odpovědnosti stěžovatele, neboť v takovém případě by byl podle ustanovení § 52 odst. 2 soudního řádu správního správní soud rozhodnutím dokonce přímo vázán). Nicméně i v případech, kdy nejde o rozhodnutí o vině a trestu a rozhodnutí o osobním stavu jednotlivce, je třeba k právům a povinnostem přiznaným předchozími akty státu, pokud samy byly vydány v podmínkách materiálního právního státu a nebyly zpochybněny řádnými a mimořádnými opravnými prostředky, přistupovat velmi obezřetně tak, aby nebylo zasaženo do dobré víry a důvěry jednotlivce v rozhodování veřejné moci (srov. obdobně nález sp. zn. I. ÚS 647/02, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 120).

14. S ohledem na to dospěl Ústavnísoud k závěru, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto ústavní stížnosti, pokud jde o návrh na zrušení tohoto rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a rozsudek Městského soudu v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

15. Pokud jde o rozsudek Nejvyššího správníhosoudu, který byl ústavní stížností rovněž napaden, dospěl Ústavní soud k závěru, že zde není dán prostor pro jeho zrušení, byť ve skutečnosti toto rozhodnutí porušení základních práv stěžovatele vyvolalo, neboť Městský soud v Praze byl právním názorem vysloveným v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vázán. Ačkoliv si je tedy Ústavní soud vědom, že zásah do základních práv byl založen již rozsudkem Nejvyššího správního soudu, jednalo se o kasační rozhodnutí a navíc o rozhodnutí nikoliv poslední. Nezanedbatelnou roli zde proto hraje zásada bezrozpornosti právního řádu a z ní plynoucí princip právní jistoty odvoditelný z normativního principu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky), neboť zrušení tohoto kasačního rozhodnutí by vyvolalo dodatečné otázky, např. zda "obživlo" jím zrušené původní rozhodnutí městského soudu, a to včetně nabyté právní moci, případně od kdy k takové "restituci" účinků původního rozhodnutí došlo (zda ex tunc či ex nunc) a další. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud část návrhu směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu odmítl jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru