Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2364/10 #1Usnesení ÚS ze dne 30.09.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS České Budějovice
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
trestný čin/krádež
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2364.10.1
Datum podání13.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 247

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2364/10 ze dne 30. 9. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., zastoupeného Mgr. Martinou Tetzeliovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Houškova 30, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 313/2010, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 8. 2009, čj. 23 To 564/2009 - 2623, a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. 6. 2009, čj. 31 T 28/2008 - 2559, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včasné ústavní stížnosti M. Č. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu tamtéž (dále též "soud prvního stupně") pro údajné porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Uvedeným rozsudkem odvolací soud zrušil, v celém rozsahu, rozsudek soudu prvního stupně, kterým byli stěžovatel a spoluobžalovaný P. W. uznáni vinnými trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ, dílem dokonaným a dílem ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 TrZ a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 TrZ, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ. Zmíněné trestné činy spáchali vloupáním do objektů České pošty s. p., tak jak je popsáno ve výrokové části rozsudku. Za tyto trestné činy byli odsouzeni k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou. Současně jim byl uložen trest propadnutí věcí specifikovaných ve výrokové části rozsudku a bylo rozhodnuto o nároku poškozených. Uvedeným rozsudkem byli i částečně zproštěni obžaloby pro dalších devět skutků pokračující trestné činnosti, popsaných ve výrokové části.

Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování znovu rozhodl tak, že pod body 1 - 3 výroku svého rozsudku uznal stěžovatele vinným trestným činem krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) TrZ dílem dokonaným, dílem ukončeným ve stádiu pokusu podle § 8 odst. 1 TrZ, z části spáchaným ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ a trestným činem poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 TrZ, spáchaným zčásti ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TrZ. Trestnou činnost popsanou bod body 1 - 2 výroku rozsudku stěžovatel spáchal společně se spoluobžalovaným P. W. Po vzájemné domluvě, se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch v podobě peněžní hotovosti, cenin, kolků, dálničních známek, telefonních karet, losů apod., se v obcích Tučapy a Sudoměřice u Bechyně vloupali do prostor České pošty s. p. Zde se pokusili vypáčit trezory, což se jim však nepodařilo. Stěžovatel se pak sám vloupal do prostor pobočky České pošty s. p. způsobem popsaným pod bodem 3 výroku rozsudku. Za to jej odvolací soud odsoudil k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, uložil mu trest propadnutí věcí, specifikovaných ve výrokové části, rozhodl o vině a trestu pro spoluobviněného P. W. a o nároku poškozených na náhradu škody. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR odmítl usnesením ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 313/2010 [§ 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu (dále jen "TrŘ")].

Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy, na základě nesprávně učiněných skutkových zjištění, učinily i nesprávné právní závěry, které představují excesivní odklon od jejich výkladových zásad. Ke skutku pod bodem tři výroku rozsudku uvedl, že jediným důkazem proti jeho osobě byla pachová stopa sejmutá při ohledání místa činu po delší době po vloupání. V důsledku časového odstupu muselo dojít k jejímu vyvětrání, což vyplývá i z vyjádření odborníka (nelze sejmout pachovou stopu tam, kde byla použita chemikálie). Hasák zajištěný v místě jeho bydliště patřil spoluobviněnému P. B., a nikoli stěžovateli, což vyplývá i z čestného prohlášení, které spoluobviněný učinil po pravomocném ukončení trestního řízení. K bodům 1 - 2 výroku rozsudku, uvedl, že nebyl veden zištným motivem, vloupání provedl z důvodu zájmu o zabezpečovací ochrannou techniku.

Po prostudování ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti podána osobou zjevně neoprávněnou a ve zbývající části zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud se musel nejprve vypořádat s rozporem mezi odůvodněním ústavní stížnosti a jejím petitem. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel napadl i rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, avšak v petitu navrhl pouze zrušení rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně, který nadto zrušit nelze, neboť byl zrušen právě navazujícím rozsudkem odvolacího soudu. Ústavní soud, vzhledem ke své dřívější judikatuře a také k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva týkající se otázky interpretace vůle a projevu ve vyjádření petitu ústavní stížnosti (např. rozhodnutí ze dne 20. 4. 2004 ve věci Bulena v. ČR nebo rozhodnutí ze dne 25. 5. 2004 ve věci Kadlec a ostatní v. ČR), přistoupil k přezkumu zmíněného řízení jako celku.

Ústavní soud nemohl přehlédnout, že ústavní stížnost postrádá ústavněprávní rozměr. Jeho námitky (pachová stopa, vlastnictví hasáku, zájem o zabezpečovací ochrannou techniku a nikoli zištnost) jsou jen opakováním tvrzení uplatněných v předcházejících stádiích napadeného řízení, s nimiž se příslušné soudy řádným a vyčerpávajícím způsobem vypořádaly. Stěžovatel tak po Ústavním soudu požaduje, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly, a tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, s ohledem na meze ústavněprávního přezkumu, nepřísluší.

Stěžovatel předložil pouze svou subjektivně chápanou představu o tom, jak měly obecné soudy postupovat. V daném případě však Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů žádnou libovůli při výběru, provádění a hodnocení důkazů. Soudy se řídily zásadou volného hodnocení důkazů a svá rozhodnutí opřely o spolehlivé důkazy, které jim umožnily náležitě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 TrŘ).

Z odůvodnění napadených rozhodnutí jednoznačně vyplynulo, že pachová stopa byla sejmuta z předmětu, s nímž stěžovatel manipuloval a který nebyl žádnou chemikálií zasažen. Podkladem pro uznání stěžovatele vinným dokonaným skutkem, popsaným pod bodem tři výroku rozsudku, nebyla jen pachová stopa, ale také hasák zajištěný u stěžovatele, kterým byla předmětná krádež provedena (viz mechanoskopická stopa). Obecné soudy rovněž přesvědčivě zdůvodnily, z jakého důvodu neuvěřily tvrzení stěžovatele, že vloupání v případě nedokonaných skutků (body 1 - 2 výroku rozsudku) nebyla vedena zištným úmyslem a prováděl je pouze z důvodu svého zájmu o bezpečnostní ochrannou techniku. V podrobnostech lze odkázat na napadená rozhodnutí obecných soudů, včetně usnesení Nejvyššího soudu.

Namítal-li stěžovatel, že mělo být postupováno v souladu se zásadou "in dubio pro reo", je třeba uvést, že toto pravidlo lze použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině obžalovaného důvodné, tzn. jestliže po vyčerpání všech dosažitelných důkazů zůstanou o skutkové otázce důvodné pochybnosti, které nelze rozptýlit provedením a zkoumáním dalších důkazů. V projednávané věci však důvodná pochybnost o vině stěžovatele nevznikla, proto obecné soudy uvedené pravidlo důvodně neaplikovaly.

Na tomto závěru nemůže nic změnit ani čestné prohlášení spoluobviněného P. B., přiložené k ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud při svém rozhodování vychází ze skutkového stavu a důkazů provedených obecnými soudy v trestním řízení. Proto nemůže přihlížet či hodnotit nové důkazy získané až po pravomocném ukončení trestního řízení.

Podle Ústavního soudu obecné soudy plně dostály ústavním požadavkům kladeným na dokazování a na odůvodnění rozhodnutí. Jejich závěry jsou řádně odůvodněny a nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy, jak tomu bylo v projednávané věci. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o skutková zjištění a právní názor, s nimiž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Přístup stěžovatele je možno hodnotit jen jako polemiku se závěry obecných soudů, o jejichž správnosti není důvod pochybovat.

Pokud stěžovatel navrhl zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu, tj. i výroků, které se týkaly dalšího obviněného a poškozených, je nutno hodnotit ústavní stížnost v této části jako návrh podaný osobou neoprávněnou. Stěžovatel totiž není oprávněn k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, resp. proti výrokům, kterými (již z logiky věci) nebylo a ani nemohlo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv [§ 43 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle § 43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. září 2010

Vojen Güttler, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru