Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2362/09 #1Usnesení ÚS ze dne 14.02.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý pr... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2362.09.1
Datum podání07.09.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2362/09 ze dne 14. 2. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. P. S., zastoupeného Mgr. Zdeňkem Valáškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Petrská 12, proti výroku III. a IV. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2009 č. j. 1 Co 524/2008-103, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem se zamítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel brojí ústavní stížností proti shora označeným výrokům rozsudku Vrchního soudu v Praze, jimiž byl změněn rozsudek soudu I. stupně ve výroku týkajícím se nákladů řízení tak, že se stěžovateli nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, a dále byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 952 Kč. Stěžovatel tvrdí, že těmito výroky bylo zasaženo do jeho práv garantovaných čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy. Dle stěžovatele nebylo namístě použít § 150 o. s. ř. Stěžovatel v této souvislosti jednak polemizuje s důvody, které odvolací soud k aplikaci tohoto ustanovení vedly, a jednak namítá, že odvolací soud aplikoval § 150 o. s. ř., aniž účastníky předem seznámil se svým právním názorem, který byl opačný než právní názor soudu I. stupně. Z těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušení označených výroků a přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.

Z rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:

Krajský soud v Praze (dále jen soud I. stupně) rozsudkem ze dne 20. 10. 2008 č. j. 36 C 263/2007-72 rozhodl ve výroku I. tak, že "žaloba s tím, že žalovaní jsou povinni odstranit dopis vzor 2, zveřejněný na internetové adrese www.obec-uholicky.cz se zastavuje"; ve výroku II. uložil žalovanému č. 1 (obci Úholičky) povinnost omluvit se žalobci; ve výroku III. žalobu zastavil ohledně povinnosti umístit na tutéž adresu další text; ve výroku IV. zamítl nárok žalobce na zaplacení 50 000 Kč vůči žalovanému č. 1; pod výrokem V. zamítl žalobu vůči stěžovateli (coby žalovanému č. 2), a to v plném rozsahu; výrokem č. VI. uložil žalovanému č. 1 povinnost nahradit žalobci náklady řízení, a ve výroku VII. uložil povinnost žalobci nahradit náklady řízení stěžovateli.

Proti tomuto rozsudku podal odvolání též žalobce, jenž se v něm mj. dovolával použití § 150 o. s. ř. na otázku náhrady nákladů řízení mezi ním a stěžovatelem. Namítal, že stěžovatel byl na příslušných internetových stránkách uváděn jako autor předmětných dopisů; teprve v průběhu dokazování vyšly najevo skutečnosti, které nemohly být žalobci dopředu známy, a sice že stěžovatel není autorem těchto dopisů, ale že je na internetové stránky pouze vyvěsil.

Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 9. 6. 2009 č. j. 1 Co 524/2008-103 ve výroku III. změnil výrok VII. rozsudku soudu I. stupně o nákladech řízení tak, že se stěžovateli nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení, a ve výroku IV. uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě aplikovat § 150 o. s. ř. a nepřiznat stěžovateli, i když měl v řízení úspěch, náhradu nákladů řízení. Odvolací soud vycházel z okolností posuzované věci a přisvědčil argumentaci žalobce obsažené v odvolání, že měl důvodně za to, že stěžovatel je ve věci rovněž pasivně legitimován, neboť dopis na internetu umístil; pokud by žaloba proti němu nesměřovala, nesl by žalovaný (správně žalobce) riziko neúspěchu ve sporu, jestliže by bylo prokázáno, že stěžovatel umístil dopis na stránky prvního žalovaného bez jeho souhlasu. Zjistit všechny rozhodné skutečnosti bez bližších znalostí vnitřních vztahů mezi žalovanými (tj. žalovaným č. 1 a stěžovatelem) již nebylo v silách žalobce.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"].

K problematice ústavních souvislostí aplikace § 150 o. s. ř. se vztahuje bohatá judikatura Ústavního soudu. Kupř. v nálezu sp. zn. I. ÚS 800/06 Ústavní soud konstatoval, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě. Rozhodování o nákladech řízení je však integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu otázka náhrady nákladů řízení může nabýt ústavněprávní dimenze například tehdy, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu ze strany obecného soudu byl obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 624/06, http://nalus.usoud.cz). V nálezu sp. zn. I. ÚS 191/06 Ústavní soud připomněl, že podle § 150 o. s. ř. soud může výjimečně, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, náhradu nákladů zcela nebo zčásti nepřiznat. Úvaha soudu, zda se jedná o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 727/2000, www.judikatura.cz).

Z uvedeného hlediska nelze rozhodnutí odvolacího soudu vytýkat porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil, proč postupoval podle § 150 o. s. ř. Jeho argumentace není projevem svévole, ale opírá se o okolnosti konkrétního případu. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že již v nálezu ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07 vyložil, že "rozhodnutí, v souladu s nímž si ten, kdo v řízení uspěl, také ponese sám své náklady, se proto bude spravedlivým jevit především s ohledem na existenci okolností souvisejících s předprocesním stádiem sporu, s chováním účastníků v tomto stadiu, s okolnostmi uplatnění nároku apod.". Tyto okolnosti nastaly i v souzené věci; Ústavní soud se ztotožňuje s úvahami odvolacího soudu, jež jsou uvedeny výše, a pro stručnost na ně odkazuje.

Důvodná není ani námitka, dle níž odvolací soud aplikoval § 150 o. s. ř., aniž dal stěžovateli příležitost se ke svému právnímu názoru vyjádřit.

K této otázce Ústavní soud kupř. v nálezech sp. zn. II. ÚS 826/06, III. ÚS 1378/07 a I. ÚS 188/08 konstatoval, že pokud odvolací soud nedal stěžovateli procesní příležitost se k možné aplikaci § 150 o. s. ř. vyjádřit, porušil tak právo na spravedlivý proces. Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek (vyplývající v obecné rovině z práva na fair proces) je třeba uplatnit též při rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku. Jinak řečeno, z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle § 150 o. s. ř., pokud obecný soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit.

Z procesního spisu je zřejmé, že soud I. stupně v rámci přípravných úkonů před předložením věci odvolacímu soudu zaslal odvolání žalobce, dovolávající se aplikace § 150 o. s. ř. též stěžovateli. Stěžovatel měl příležitost se k tomuto odvolání vyjádřit, což také učinil přípisem ze dne 9. 12. 2008; podstatná část tohoto vyjádření se týká právě použití § 150 o. s. ř. Z tohoto hlediska je nepochybné, že posouzení věci odvolacím soudem nemohlo být pro stěžovatele překvapivé a že stěžovatel měl též dostatečný prostor k tomu, aby se mohl k postupu dle § 150 o. s. ř. vyjádřit, čehož také využil.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na neúspěch stěžovatele Ústavní soud zamítl jeho návrh na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem podle § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 14. 2. 2011

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru