Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 236/04Usnesení ÚS ze dne 28.04.2004Nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva; subsidiarita ústavní stížnosti

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost - § 43/1/d)
odmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříksoudce/podjatost
Obnova řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 25/33 SbNU 475
EcliECLI:CZ:US:2004:1.US.236.04
Datum podání21.04.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/1993 Sb., § 72 odst.3, § 75

99/1963 Sb., § 228, § 14


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004

U 25/33 SbNU 475

Nevyčerpání všech prostředků k ochraně práva; subsidiarita ústavní stížnosti

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 ve věci ústavní stížnosti V. R. a K. R. proti usnesení Městského soudu v Praze z 30. 12. 2003 sp. zn. 19 Co 615/2003 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze 7. 11. 2003 sp. zn. 17 C 116/2003 ohledně obnovy řízení týkajícího se povinnosti vyklidit byt.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 4. 2004 napadli v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy domáhali povolení obnovy řízení proti předchozím rozhodnutím, jež se týkala povinnosti vyklidit byt.

Stěžovatelé se domnívají, že byli napadenými rozhodnutími poškozeni na svých právech zajišťujících lidskou důstojnost, osobní čest a dobrou pověst, neboť jim nebyla dána možnost prokázat, že jednali v souladu se zákonem v době, kdy na ně přešlo právo nájmu k bytu. Soudy obou stupňů se zabývali pouze formální stránkou věci, a nebylo rozhodnuto o uplatněné námitce podjatosti vůči soudci, který rozhodoval o žalobě na povolení obnovy řízení.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti dále uvedli, že v zájmu ochrany svých práv podali proti napadenému usnesení odvolacího soudu dovolání, přičemž ústavní stížnost podali souběžně z důvodu právní jistoty a zachování lhůty s tím, že ji na výzvu Ústavního soudu doplní, včetně doplnění návrhu na vydání nálezu.

Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.

Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, který nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu přijetí.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb. účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")].

Posledně uvedený případ znamená, že v případě, kdy jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a bylo o něm rozhodnuto tak, že nebyl přípustný, je podle § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.

Jiná je však situace v případě, kdy je mimořádný opravný prostředek přípustný ze zákona, neboť v takovém případě je třeba trvat na jeho vyčerpání. V takových případech se bez dalšího uplatňuje subsidiarita ústavní stížnosti, a to z důvodů vyložených shora.

V dané věcisoudce zpravodaj zjistil, že proti napadenému usnesení Městského soudu v Praze je podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné dovolání, a to přímo ex lege. V tomto směru byli stěžovatelé poučeni obecným soudem a rovněž samotní stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli, že podali dovolání souběžně s ústavní stížností, a to z důvodů právní jistoty a zachování lhůty.

Ze shora uvedených okolností však vyplývá, že taková ústavní stížnost je co do naplnění formálních kritérií nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., v platném znění, neboť posledním prostředkem k ochraně práva je v případě stěžovatelů dovolání. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacíhosoudu o dovolání, a rovněž tak eventuálně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovatelům běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání.

Současně k tomusoudce zpravodaj poznamenává, že tím méně je v dané situaci naplněna materiální podmínka zakládající příslušnost Ústavního soudu v daném okamžiku rozhodovat o takové ústavní stížnosti, neboť ochrana práv stěžovatelů, včetně rozhodování o základních právech (čl. 4 Ústavy), nyní přísluší dovolacímu soudu, nikoliv Ústavnímu soudu, který by v případě rozhodování o ústavní stížnosti v daném okamžiku zasáhl do dělby pravomocí mezi ústavním a obecným soudnictvím ve smyslu, jak bylo vyloženo shora.

Z těchto důvodůsoudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle § 43 odst. 1 písm. e) a d) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl ústavní stížnost jako nepřípustný návrh a jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru