Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 236/01Usnesení ÚS ze dne 27.02.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.236.01
Datum podání17.04.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2

99/1963 Sb., § 101


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 236/01 ze dne 27. 2. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. E. P., advokátkou, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2000, čj. 21 Co 621/2000 - 51,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 4. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Městského soudu v Praze, ze dne 23. 11. 2000, čj. 21 Co 621/2000 - 51, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 1. 2000, čj. 19 C 109/99 - 25. Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci (V. K.) částku 75 000,-- Kč s 23 % úrokem z prodlení od 8. 10. 1998 do zaplacení a náklady řízení. Jednalo se o částku, kterou stěžovatel dlužil žalobci podle platné smlouvy o nájmu nebytových prostor.

Podle názoru stěžovatele, postupem soudu a napadenými rozhodnutími, byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 36 odst. 1, v čl. 37 odst. 2 a v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, která spadají do právního institutu práva na spravedlivý proces a garantují právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu. Porušení uvedených základních práv spatřuje stěžovatel zejména v tom, že v předmětné věci proběhlo u Městského soudu v Praze dne 23. 11. 2000 ústní jednání přesto, že právní zástupkyně stěžovatele JUDr. E. P. svou neúčast na tomto jednání omluvila jednak písemně dne 15. 11. 2000, jednak telefonicky přímo předsedkyni senátu JUDr. H. L. Jednání ve věci tedy proběhlo bez účasti stěžovatele i jeho právní zástupkyně. Důvod své neúčasti u jednání právní zástupkyně stěžovatele poté doložila lékařskou zprávou ze dne 23. 11. 2000. Stěžovatel tvrdí, že Městský soud v Praze, podle platné judikatury, neměl ve věci jednat, ale jeho povinností bylo věc odročit. Tím, že ve věci bylo jednáno bez právní zástupkyně, došlo ke krácení procesních práv stěžovatele, který tak neměl možnost obrany a ochrany svých práv. Stěžovatel neměl možnost se v rámci odvolacího řízení vyjádřit ke všem skutečnostem, týkajícím se předmětné věci, i ke skutečnostem, uvedeným ve vyjádření žalobce. Závěrem stěžovatel poznamenal, že odvolací soud se plně nevypořádal se skutečnostmi uvedenými v odvolání. Podle jeho názoru je předmětná nájemní smlouva neplatná, žalobce nebyl aktivně legitimován k podání žaloby a stanovený úrok je proti dobrým mravům.

Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel., oprávněný k jejímu podání, byl řádně zastoupen, a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k jeho ochraně práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána v souladu s ustanovením § 34 zákona o Ústavním soudu přípustnou.

Poté přistoupil Ústavní soud k posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět, zda

napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Po přezkoumání skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, jako soudu prvního stupně, ze dne 26. 1. 2000, čj. 19 C 109/99 - 25, Ústavní soud zjistil, že uvedený soud, na základě provedených důkazů, dospěl k závěru, že nájemní smlouva, uzavřená mezi stěžovatelem a žalobcem, je platná, neboť byl dán souhlas Obvodního úřadu Praha 4 k užívání předmětných nebytových prostor. V rámci tohoto souhlasu byly tyto prostory také užívány, přičemž je nesporné, že stěžovatel žalobci na nájemném za užívání nebytových prostor nic nezaplatil.

Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2000, čj. 21 Co 621/2000 -51, bylo zjištěno, že tento odvolací soud jednal v nepřítomnosti stěžovatele i jeho právní zástupkyně proto, že stěžovatel se k jednání nedostavil a jeho právní zástupkyně nežádala o odročení jednání. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně na základě dostatečně provedených důkazů zjistil skutkový stav věci, a poté věc i správně právně posoudil. Proto odvolací soud odkázal, ohledně platnosti nájemní smlouvy, plně na závěry soudu prvního stupně. Tvrzení stěžovatele o nesprávném označení katastrálního území v nájemní smlouvě vyvrátil poukazem na skutečnost, že ve smlouvě vůbec katastrální území není uvedeno. Argument stěžovatele o tom, že smlouva je neplatná, protože žalobce uzavřel smlouvu sám, i když byl pouze spoluvlastníkem nemovitosti, odvolací soud neuznal, protože žalobce měl souhlas ostatních spoluvlastníků. Jednalo se tedy o typický případ aktivní solidarity spoluvlastníků. Z uvedených důvodů rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako zcela správné.

Stěžovatel podal vedle ústavní stížnosti i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR, který usnesením ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1519/2001, dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud doplnil dokazování tím, že si jednak vyžádal oba omluvné dopisy právní zástupkyně stěžovatele, včetně lékařské zprávy, jednak vyjádření předsedkyně senátu Městského soudu v Praze JUDr. H. L. Ta uvedla, že až do jednání odvolacího soudu žádná omluva advokátky stěžovatele, s žádostí o odročení jednání, nepřišla. Připustila telefonickou omluvu právní zástupkyně s tím, že na telefonická sdělení nebere zřetel a vždy poučí účastníky a jejich zástupce o tom, že je třeba zaslat omluvu písemně.

Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ, ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.. Toto ustanovení zakládalo přípustnost dovolání v případě, že byla účastníku řízení v jeho průběhu nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Dospěl k závěru, že stěžovatel, jehož právní zástupkyně tvrdí, že odvolacímu soudu zaslala žádost o omluvu své neúčasti u jednání, neuvedl, jaké skutečnosti chtěl přednést u ústního jednání a jaký by měly mít význam pro doplnění podkladů, nutných pro rozhodnutí ve věci samé. Podle názoru dovolacího soudu není rovněž zřejmé, co stěžovatel mínil tím, že chtěl reagovat na vyjádření žalobce, když ze spisu nevyplývá, že by žalobce nějaké vyjádření podal a u jednání před odvolacím soudem pouze navrhl, aby byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Dovolací soud poté, na základě jazykového a logického výkladu ustanovení § 101 odst. 2 věty druhé OSŘ, učinil závěr, že je věcí soudu, zda i v případě řádně došlé a odůvodněné omluvy rozhodne jednání odročit nebo jednat v nepřítomnosti účastníka nebo jeho zástupce. Podle závěru dovolacího soudu je třeba důležitost důvodu, pro který účastník žádá o odročení, vždy třeba posuzovat vzhledem ke všem okolnostem případu. Soudy nejsou povinny akceptovat jakoukoliv žádost o odročení, neboť by tak mohlo docházet ze strany účastníků k záměrným obstrukcím. Vzhledem k uvedeným důvodům dovolací soud neshledal, že by v předmětné věci bylo řízení zatíženo vadou podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) OSŘ.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"), tedy práva na soudní ochranu, na právní pomoc v řízení před soudy a práva obviněného na řádnou obhajobu. K tomuto porušení mělo dojít postupem a rozhodnutími soudů obou stupňů, který stěžovatel vylíčil ve své ústavní stížnosti.

Ústavní soud se zabýval ústavností postupu obecných soudů. Dospěl k závěru, že obecnými soudy nedošlo k porušení stěžovatelem uváděných základních práv. Ze spisového materiálu vyplývá, že z hlediska věcného soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl zjištěn řádně, za účasti obou stran sporu. V rámci volného hodnocení provedených důkazů pak soudy obou stupňů učinily závěr, že nájemní smlouva je platná, a tento závěr řádně odůvodnily. Z hlediska procesního se tvrzeným pochybením odvolacího soudu podrobně zabýval Nejvyšší soud ČR. Jeho závěry považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Námitky, uvedené v ústavní stížnosti, jsou v podstatě shodné s námitkami, které stěžovatel uplatnil již v dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu

Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost rozhodnutí, proti kterému byla ústavní stížnost podána. Jeho úkolem je zjistit, zda napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní soud tedy není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví ani náhradní instancí v případě, kdy procesní předpisy nepřipouštějí dovolání. Ústavnímu soudu tedy obecně nepřísluší přezkumný dohled nad obecnými soudy, ovšem za předpokladu, že soudy postupují v souladu s hlavou pátou Listiny základních práv a svobod.

Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny, v soudním řízení nebyla porušena ani jeho práva vyplývající z čl. 37 odst. 2 Listiny. Tvrzené porušení čl. 40 odst. 3 Listiny není namístě, protože tento článek se vztahuje na trestní řízení. Pokud se právní zástupkyně stěžovatele z účasti na ústním jednání před odvolacím soudem pouze omluvila, přičemž ani ona ani stěžovatel nepožádali o odročení jednání z důležitého důvodu, ani se na jednání nedostavili, odvolací soud, v souladu s ustanovením § 101 odst. 2 OSŘ, sám posoudil všechny okolnosti případu a na základě toho rozhodl jednat v jejich nepřítomnosti. K tomu je vhodné poznamenat, že stěžovatel nezmínil, z jakého důvodu se on sám ústního jednání neúčastnil, ani jaké důležité skutečnosti chtěl před odvolacím soudem uvést. Rovněž jeho právní zástupkyně nijak neodůvodnila, z jakého důvodu za sebe neposlala k jednání substitučního zástupce. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně odůvodnil, proč jednal v nepřítomnosti účastníků. Z uvedeného tedy vyplývá, že státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem, rovné postavení stěžovatele před soudy bylo zajištěno a byla mu poskytnuta náležitá soudní ochrana - jednání bylo ústní, veřejné, mohl se ho účastnit, podávat návrhy a vyjádřit se ke všem skutečnostem, jeho postavení účastníka bylo plně respektováno.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto usnesením, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. února 2003

JUDr. Vladimír Klokočka

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru