Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2358/12 #1Nález ÚS ze dne 27.11.2012Náhrada nákladů řízení ve sporech o tzv. bagatelní částky

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Zlín
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /bagatelní věci
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spra... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Platební rozkaz
advokát/odměna
Doručování
pohledávka
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 197/67 SbNU 545
EcliECLI:CZ:US:2012:1.US.2358.12.1
Datum vyhlášení05.12.2012
Datum podání25.06.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 45 odst.1

99/1963 Sb., § 150, § 142 odst.1, § 151 odst.2, § 174 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud obecný soud aplikuje ustanovení o náhradě nákladů řízení zakotvená v občanském soudním řádu pozitivistickým přístupem, avšak námitky proti výroku o nákladech řízení posoudí ryze formalisticky, poruší základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 27. 11. 2012 zrušil I. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh stěžovatele M. B. výrok I. usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 16. 3. 2012 č. j. 60 Co 64/2012-39 pro rozpor se základním právem na spravedlivý proces zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Návrh na zrušení části výroku I. b) platebního rozkazu Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 1. 2012 č. j. 46 C 4/2012-20, o náhradě nákladů zastoupení, zamítl.

Narativní část

Obchodní společnost UNIQUA pojišťovna, a. s. (vedlejší účastnice) se žalobou u okresního soudu domáhala po stěžovateli zaplacení částky ve výši 542 Kč s příslušenstvím. Okresní soud platebním rozkazem žalobě vyhověl a současně stěžovateli uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení 7 120 Kč. Stěžovatel uhradil částku 542 Kč s úrokem z prodlení a 1 000 Kč za soudní poplatek, zbytek neuhradil, protože nesouhlasil s výší nákladů za právní zastoupení. Tuto část výroku platebního rozkazu napadl odvoláním. Ve fázi odvolacího řízení vzala vedlejší účastnice žalobu zpět. Krajský soud usnesením potvrdil napadený nákladový výrok platebního rozkazu. Podle stěžovatele obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly normy o. s. ř., zejména problematiku účelnosti a přiměřenosti nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 1 a § 151 odst. 2 věta první o. s. ř., přičemž nezohlednily okolnosti, které odůvodňovaly nepřiznání části nákladů řízení, tj. délku trvání závazkového vztahu s vedlejší účastnicí, bagatelní výši nároku, okolnosti doručení předžalobní výzvy a charakter právního sporu. Podle stěžovatele měla být namísto vyhlášky č. 484/2000 Sb. aplikována vyhláška č. 177/1996 Sb. Rozhodnutí krajského soudu je dle jeho názoru v rozporu s nálezy Ústavního soudu (sp. zn. I. ÚS 195/11 a sp. zn. I. ÚS 3923/11) týkajícími se problematiky nákladů řízení v tzv. bagatelních věcech.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že v posuzované věci obecné soudy aplikovaly pravidla o náhradě nákladů řízení zakotvená v o. s. ř., jde tedy o problematiku, která je vyloučena z dovolacího přezkumu, tudíž v ní Ústavní soud musí sehrát i roli „sjednocovatele“ judikatury obecných soudů. V posuzované věci Ústavní soud shledal, že je třeba odlišit aplikační přístup okresního soudu a přístup krajského soudu. Pokud jde o okresní soud, tak formalizovaná povaha rozkazního řízení neumožňuje zohlednit specifika, která by mohl vůči zákonným pravidlům pro náhradu nákladů řízení uplatňovat žalovaný (pozn. k jeho ochraně slouží odvolání směřující výlučně vůči výroku o nákladech řízení - § 174 odst. 2 i. f. o. s. ř.). Z tohoto důvodu shledal Ústavní soud část stěžovatelovy ústavní stížnosti nedůvodnou, a proto ji zamítl. Jinak tomu bylo ve fázi odvolacího řízení. Ústavní soud připomněl svoji judikaturu věnovanou problematice náhrady nákladů řízení ve sporech o bagatelní částky, či zahajovaných na základě tzv. formulářových žalob, přičemž citoval ze závěrů uvedených v nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11.
Ústavní soud dospěl k závěru, že krajský soud nedostál své roli v postavení poslední instance rozhodující o nákladech řízení a stěžovatelovy odvolací námitky proti výroku o nákladech řízení obsaženém v platebním rozkazu posoudil ryze formalisticky a při uplatnění pozitivistického přístupu k aplikaci pravidel obsažených v o. s. ř., tedy zcela odlišně oproti přístupu Ústavního soudu. Obdobné hodnocení platí pro posouzení předžalobní upomínky vedlejší účastnice, která představuje jednostranný adresovaný úkon; tudíž jeho účinky nemohou nastat, pokud není doručen do sféry adresáta (okolnost, že stěžovatel nesdělil pojistiteli svoji novou adresu, jde sice k jeho tíži, avšak účinky doručení nenastaly, a to ani v případě, že by si strany takové účinky sjednaly - srov. § 45 odst. 1 občanského zákoníku). Argument krajského soudu, že jeho napadené rozhodnutí bylo vydáno dříve, než nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, lze považovat za ryze alibistický.
V řízení před krajským soudem bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud proto ústavní stížnosti zčásti vyhověl a napadené usnesení krajského soudu zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2358/12 ze dne 27. 11. 2012

N 197/67 SbNU 545

Náhrada nákladů řízení ve sporech o tzv. bagatelní částky

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Pavla Holländera a Ivany Janů - ze dne 27. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 2358/12 ve věci ústavní stížnosti MUDr. M. B. proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 16. 3. 2012 č. j. 60 Co 64/2012-39 a proti platebnímu rozkazu Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 1. 2012 č. j. 46 C 4/2012-20, jimiž bylo mj. rozhodnuto o povinnosti stěžovatele zaplatit náhradu nákladů řízení, za účasti Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně a Okresního soudu ve Zlíně jako účastníků řízení a UNIQA pojišťovny, a. s., se sídlem Evropská 136/810, Praha 6, jako vedlejší účastnice řízení.

I. Výrokem I usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 16. 3. 2012 č. j. 60 Co 64/2012-39 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok I usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 16. 3. 2012 č. j. 60 Co 64/2012-39 se ruší.

III. Návrh na zrušení části výroku I b) platebního rozkazu Okresního soudu ve Zlíně ze dne 17. 1. 2012 č. j. 46 C 4/2012-20 o náhradě nákladů zastoupení se zamítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel napadl ústavní stížností výrok I v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále též jen "krajský soud") a část výroku I b) platebního rozkazu Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "okresní soud"). V části "A" návrhu popsal stěžovatel skutkový popis vývoje svého případu. K tomu uvedl, že vedlejší účastnice se žalobou u okresního soudu domáhala po stěžovateli zaplacení částky ve výši 542 Kč s příslušenstvím. Okresní soud platebním rozkazem žalobě vyhověl a současně stěžovateli uložil zaplatit na náhradě nákladů řízení celkem 7 120 Kč (soudní poplatek 1 000 Kč + náklady právního zastoupení vedlejší účastnice ve výši 6 120 Kč). Stěžovatel 2 dny po obdržení platebního rozkazu uhradil částku 542 Kč s úrokem z prodlení a 1 000 Kč za soudní poplatek, zbytek neuhradil, protože nesouhlasil s výší nákladů za právní zastoupení, tudíž tuto část výroku platebního rozkazu napadl odvoláním, v němž poukazoval na to, že požadované náklady v podobě odměny za právní zastoupení nejsou náklady účelně vynaloženými, a navrhoval aplikaci vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Odvolání později doplnil poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 195/11 ze dne 15. 12. 2011 (N 215/63 SbNU 473). Ve fázi odvolacího řízení vzala vedlejší účastnice žalobu zpět. Poté krajský soud usnesením ze dne 16. 3. 2012 č. j. 69 Co/2012-39 potvrdil napadený nákladový výrok platebního rozkazu. Podle stěžovatele je z odůvodnění usnesení zřejmé, že krajský soud se řádně nezabýval jeho ústavněprávní argumentací, protože jeho rozhodnutí je v rozporu s nálezy Ústavního soudu týkajícími se problematiky nákladů řízení v tzv. bagatelních věcech.

2. Podle stěžovatele porušily obecné soudy jeho základní právo na řádný zákonný proces garantované čl. 90 větou první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na spravedlivé soudní řízení garantované čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ohraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a právo na ochranu vlastnictví garantované čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě (dále jen "Dodatkový protokol").

3. Stěžovatel konkrétně namítá, že obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly normy "jednoduchého" práva, a to občanský soudní řád (zejména problematiku účelnosti nákladů řízení ve smyslu § 142 odst. 1 a problematiku přiměřenosti nákladů řízení ve smyslu § 151 odst. 2 věty první). Porušení občanského soudního řádu považuje za natolik intenzivní, že to ve svém důsledku dosahuje do ústavní roviny. Obecným soudům vytýká, že o náhradě nákladů řízení rozhodly pouze "mechanicky" podle výsledku sporu, kdy vedlejší účastnici přiznaly plnou výši jí uplatněných a vyčíslených nákladů řízení, aniž by se skutečně zabývaly jejich účelností a přiměřeností, přičemž nevzaly v úvahu, že existovala řada okolností, které odůvodňovaly nepřiznání části náhrady nákladů řízení, resp. přiznání této náhrady v nižší (rozumné, přiměřené) částce. Za tyto skutečnosti stěžovatel považuje fakt, že dluh vznikl jeho opomenutím v souvislosti se stěhováním do nového domu, přičemž dluh ihned uhradil, že v pojistněprávním vztahu byl od 1. 1. 2003, proto se vedlejší účastnice mohla k němu zachovat seriózněji a zaslat mu upomínku do místa jeho podnikání poté, kdy se jí vrátila zpět zásilka adresovaná do místa původního trvalého pobytu s poznámkou "nebydlí", a pokud by tak učinila, k soudnímu sporu by nikdy nedošlo, že vlastní spor nepatří mezi věci skutkově či právně složité, který by bezpodmínečně nutně vyžadoval právní zastoupení advokátem (přitom žaloba obsahuje dvě chyby - označení sídla soudu, které je jiné již od roku 2003, a sazbu úroku z prodlení v neprospěch vedlejší účastnice). Stěžovatel je přesvědčen o tom, že pokud se obecné soudy rozhodly přiznat vedlejší účastnici také náhradu nákladů řízení v podobě odměny za právní zastoupení, pak namísto vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších vyhlášek, měly aplikovat s ohledem na okolnosti případu vyhlášku č. 177/1996 Sb., tj. přiznat částku celkem 1 920 Kč, která je ve vztahu k žalované částce mnohem přiměřenější a odráží náročnost a složitost věci. Krajský soud odmítl vyhlášku č. 177/1996 Sb. aplikovat, argumentaci stěžovatele neshledal důvodnou, přičemž odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 201/2008. Stěžovatel však poukázal na související nálezy Ústavního soudu, a to nález sp. zn. I. ÚS 195/11 (viz výše) a nález sp. zn. I. ÚS 3923/11 ze dne 29. 3. 2012 (N 68/64 SbNU 767), a obsáhle z nich citoval (důraz položil, kromě jiného, na bod 29 z odůvodnění druhého nálezu, v němž Ústavní soud formuloval přístup k náhradě nákladů ve sporech o zaplacení bagatelních částek cíleně zaměřených na získání práva na náhradu nákladů převyšující skutečně vynaložené náklady, pročež neobstojí zmiňované stanovisko Nejvyššího soudu, a na bod 30 obsahující výzvu obecným soudům, aby ve svých rozhodnutích zohlednily nejen okolnosti průběhu řízení, ale i případné chování účastníků a jejich poměry konstituované ještě před jeho zahájením).

4. Z uvedených důvodů, s akcentem na fakt, že přisouzená odměna za právní zastoupení je 12x vyšší, než byla žalovaná částka, což je podle stěžovatele nepřiměřené a nespravedlivé, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadené výroky obou rozhodnutí.

5. Relevantní znění příslušných článků Ústavy, Listiny, Úmluvy, Paktu a Dodatkového protokolu upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Ustanovení čl. 90 věty první Ústavy:

Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům.

Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny:

Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

Ustanovení čl. 36 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.

Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

Ustanovení čl. 38 Listiny:

Nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon.

Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Ustanovení čl. 14 odst. 1 Paktu:

Všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. Tisk a veřejnost mohou být vyloučeny z celého řízení nebo z jeho části z důvodů morálky, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti nebo tehdy, když si toho vyžaduje soukromý zájem stran, nebo mohou být vyloučeny v rozsahu, který je podle přísného mínění soudu nutný při zvláštních okolnostech, kdy by zveřejnění prejudikovalo zájmy spravedlnosti; avšak každý rozsudek vynesený v trestní nebo občanskoprávní věci bude zveřejněn s výjimkou případů, kdy zájem mladistvých osob vyžaduje jiný postup nebo kdy se řízení týká manželských sporů nebo opatrovnictví dětí.

Ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu:

Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva. Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.

6. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice.

7. Krajský soud plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Dále poukázal na skutečnost, že vycházel ze stanoviska soudní praxe Nejvyššího soudu zastávaného ke dni vydání napadeného rozhodnutí. K námitce nekonformnosti s nálezy Ústavního soudu (pozn. jedním vadně označeným) poukázal na to, že napadené rozhodnutí bylo vykonáno dříve a ve skutkové rovině se týkalo odlišného případu, zejména v tom směru, že se jednalo o uplatněnou pohledávku původního věřitele, byť v bagatelní výši, přičemž uplatnění této pohledávky v soudním řízení bylo vyvoláno postojem stěžovatele jako smluvní strany sjednaného závazku z pojistné smlouvy. Upozornil, že žalobkyně je právnickou osobou, podnikatelským subjektem, přičemž vynaložení nákladů na jeho zastoupení zvoleným advokátem nelze bez dalšího vyhodnotit jako tzv. záměrné navýšení hodnoty uplatněné pohledávky. Připomenul, že v odůvodnění se vyčerpávajícím způsobem vypořádal s uplatněnou argumentací stěžovatele stran předžalobního stadia řízení a případné aplikace § 150 občanského soudního řádu. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.

8. Okresní soud jen lapidárně sdělil, že stížnost považuje za nedůvodnou a plně odkázal na odůvodnění usnesení krajského soudu. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti do vyjádření nezařadil.

9. Vedlejší účastnice se k návrhu, ač řádně vyzvána, nevyjádřila.

10. Vyjádření obou obecných soudů zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a k případné replice. Stěžovatel na obě vyjádření reagoval podáním doručeným dne 26. 11. 2012, podle jeho názoru ani jedno z vyjádření nereaguje na jeho ústavněprávní argumentaci, znovu připomenul relevantní skutečnosti, které obecné soudy pominuly, a setrval na svém návrhu

11. Z předložených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že okresní soud platebním rozkazem uložil žalovanému zaplatit do 15 dnů od jeho doručení částku 542 Kč s úrokem z prodlení a na náhradě nákladů řízení částku 7 120 Kč. Proti výroku o náhradě nákladů podal stěžovatel odvolání, později ho doplnil o další argumentaci. Soud prvního stupně podle jeho názoru nesprávně postupoval při stanovení výše nákladů právního zastoupení dle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kdy takový postup neodpovídá skutkové a právní náročnosti projednávané věci. Dále poukazoval na skutečnost, že v právním vztahu s vedlejší účastnicí byl po dobu 8 let, přičemž ona se vůči němu nezachovala seriózně, kdy předžalobní upomínku neadresovala do místa jeho podnikání, ale na dřívější adresu jeho bydliště. Zdůraznil, že s ohledem na charakter nároku nebylo nutné ho uplatnit prostřednictvím zvoleného advokáta, protože se jednalo o právně jednoduchou věc, proto měla být podle § 151 odst. 2 věty první občanského soudního řádu odměna stanovena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb. V doplnění právní argumentace pak stěžovatel odkázal na rozhodnutí ústavní soudní praxe a zdůraznil, že vedlejší účastnicí uplatněné náklady právního zastoupení její osoby nelze považovat za potřebné k účelnému uplatňování jejího práva. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a usnesením platební rozkaz v napadeném výroku o nákladech řízení potvrdil. Zdůraznil, že soud prvního stupně správně rozhodl podle § 172 odst. 1 občanského soudního řádu o povinnosti žalované (pozn. má být "žalovaného") nahradit náklady řízení, jejich výše byla stanovena správně, a to dle znění příslušných právních předpisů (vyhlášky č. 484/2000 Sb. a vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Poté posuzoval případnou aplikaci § 150 občanského soudního řádu a uzavřel, že argumentaci stěžovatele (délka trvání závazkového vztahu, bagatelní výše nároku, okolnosti doručování předžalobní výzvy, nepřesnosti v textu žaloby) neshledal případnou, naopak zdůraznil, že žaloba byla důvodná, proto nemůže jít k tíži žalobce výše nákladů spojená s jeho zastoupením zvoleným zástupcem. Jako nepřípadnou argumentaci odmítl i stěžovatelovy poukazy na nálezy Ústavního soudu [sp. zn. I. ÚS 195/11 (viz výše), sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65)], protože nálezy se vztahují na odlišné skutkové případy. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku postupu podle § 151 odst. 2 věty první občanského soudního řádu a odkázal na stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 201/2008, podle kterého nejsou důvodem pro postup podle zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (tj. vyhlášky č. 177/1996 Sb.) okolnosti, že advokát činil v řízení úkony formou automatizovaných výstupů a podání, že spor je veden o nízkou částku, že projednávaná věc není právně složitá nebo náročná.

12. Po provedeném rozboru Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím byly porušeny základní právo nebo svoboda stěžovatele.

13. Ústavní soud ve své judikatuře neustále a opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovatelem namítaných porušení jeho základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v řízení před krajským soudem bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu, jehož součástí je i právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, příp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy (výrok I).

14. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že její podstata je založena na aplikaci pravidel o náhradě nákladů řízení zakotvených v občanském soudním řádu. Je tudíž zjevně patrné, že stěžovatelovy námitky se koncentrují na interpretaci a aplikaci podústavního ("jednoduchého") práva obecnými soudy. Byť Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti výkladu a použití podústavního ("jednoduchého") práva, přesto tak může výjimečně učinit, avšak jen tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, základní práva a svobody působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva; současně tyto ideje determinují výklad právních norem. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá "porušení základního práva a svobody" [např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000 (N 33/17 SbNU 235); nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].

15. V posuzované věci obecné soudy aplikovaly zmíněná pravidla o náhradě nákladů řízení; jde tedy o problematiku, která je vyloučena z dovolacího přezkumu, tudíž v ní Ústavní soud musí sehrát i roli sjednocovatele judikatury obecných soudů. V posuzované věci Ústavní soud shledává, že je třeba odlišit aplikační přístup okresního soudu a přístup krajského soudu. Pokud jde o okresní soud, tak formalizovaná povaha rozkazního řízení neumožňuje zohlednit specifika, která by mohl vůči zákonným pravidlům pro náhradu nákladů řízení uplatňovat žalovaný (pozn. k jeho ochraně slouží odvolání směřující výlučně vůči výroku o nákladech řízení - § 174 odst. 2 i. f. občanského soudního řádu). Z tohoto důvodu shledal Ústavní soud část stěžovatelovy ústavní stížnosti nedůvodnou, a proto ji zamítl (výrok III).

16. Jinak je tomu ve fázi odvolacího řízení, kdy Ústavní soud zjistil v přístupu krajského soudu k hodnocení stěžovatelem namítaných okolností naprosto zřejmé prvky přepjatého formalismu. Ústavní soud se v nedávném období opakovaně věnoval problematice náhrady nákladů řízení ve sporech o bagatelní částky či zahajovaných na základě tzv. formulářových žalob. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3923/11 (na který vhodně odkazuje stěžovatel) formuloval tuto právní větu, resp. její části:

"Soudy i v řízení o peněžitém plnění do 10 000 Kč stran náhrady nákladů řízení musí ctít zásadu úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Jestliže by byl žalobce ve sporu zcela úspěšný, má zpravidla právo na náhradu nákladů řízení; to však neznamená, že soud o jejich náhradě rozhodne ,mechanicky'; naopak musí zvažovat, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů, resp. jakého z možných způsobů jejího určení využije (viz ustanovení § 151 odst. 2 části věty první před středníkem a z něj výjimku uvedenou v části věty za středníkem).

...

Ústavní soud musel přistoupit ke sjednocení judikatury obecných soudů formou nálezu, neboť v řízeních o tzv. bagatelní věci stran výroků o náhradě nákladů řízení neexistuje jiný orgán, který by tak mohl závazným způsobem učinit. V takovém řízení, jež je zahájeno ,formulářovou' žalobou, nárok je uplatňován vůči spotřebiteli, přičemž ten vznikl ze smlouvy anebo jiného právního důvodu, avšak spotřebitel je fakticky vyloučen z možnosti sjednat si podmínky plnění s jiným obsahem (typicky půjde zejména o smlouvu o přepravě, dodávce tepla nebo energií, spotřebitelském úvěru, běžném účtu, o poskytování služeb informační společnosti, o poskytování služeb elektronických komunikací, o pojistnou smlouvu, o regulační poplatek podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů), pak s ohledem na nutnost dodržení principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhrady nákladů je spravedlivé, aby výše odměny za zastupování žalobce advokátem byla určena tak, že zpravidla nepřesáhne jednonásobek vymáhané jistiny."

Z odůvodnění tohoto nálezu je žádoucí připomenout i tyto závěry:

"19. Rozhodování o náhradě nákladů řízení je integrální součástí civilního soudního řízení, a proto se i na ně musí vztahovat požadavky plynoucí z práva na spravedlivý proces. To jednak znamená vytvoření prostoru pro účinné uplatňování námitek a argumentů účastníky řízení, jednak i povinnost soudu se (nejen) s těmito námitkami a argumenty, jež jsou způsobilé ovlivnit rozhodování, přesvědčivě v odůvodnění vypořádat.

...

29. Jak je vyloženo v předchozích dvou bodech, návrhy budou vystižitelné již ve své druhové charakteristice, půjde o typový návrh, který je však natolik zvláštní a vymykající se běžnému návrhu na zahájení řízení, že je způsobilý ovlivnit přístupsoudu v rozhodování o právu na náhradu nákladů řízení již v jeho počátku, a není tak potřeba zkoumat jen konkrétní okolnosti souzeného případu, jež jsou z povahy věci abstrahované od celkového kontextu jednání žalobce. V tomto směru již neobstojí stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2008 sp. zn. Cpjn 201/2008, dle kterého ,Při určování odměny za zastupování advokátem nebo notářem nejsou důvodem pro postup podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně okolnosti, že advokát činil v řízení úkony formou automatizovaných výstupů a podání, že spor je veden o nízkou částku, že projednávaná věc není právně složitá nebo náročná, že řízení bylo krátké, že se jedná o obdobné žaloby nebo že nároky mohly být uplatněny jednou žalobou anebo jiné typové charakteristiky věci, nýbrž jen konkrétní (individuální) okolnosti případu." Nejvyšší soud při tvorbě uvedeného stanoviska nebyl konfrontován s živelným uplatňováním žalob o zaplacení bagatelních částek, kde cílem žalobce nebylo získat právo na zaplacení žalované částky, ale především právo na paušální náhradu nákladů převyšující jím skutečně vynaložené náklady; ve stanovisku vystižený princip legality však musí - z důvodů v tomto rozhodnutí vyložených - ustoupit principu spravedlnosti, které se musí dostat jak ve vztahu k věřitelům, tak i k jejich dlužníkům.

30. Zákonodárce v zájmu zrychlenísoudního řízení přistoupil ke konstrukci, kdy soudy mohou ve vztahu k náhradě nákladů řízení abstrahovat od reálného průběhu řízení, jestliže zvítězivšímu, advokátem zastoupenému, účastníkovi stanoví výši odměny za zastupování advokátem právě podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb. Současně však soudům zůstal zachován prostor, aby ve svých rozhodnutích zohlednily nejen okolnosti průběhu řízení, ale i případné chování účastníků a jejich poměry konstituované ještě před jeho zahájením (viz ustanovení § 143, § 147 odst. 1, § 150 a § 151 odst. 2 o. s. ř.). Soudy totiž musejí dbát i toho, aby jednotlivých právních institutů, konstrukcí, domněnek a fikcí nebylo v rozporu s jejich účelem zneužíváno. Má-li být rozhodnutí o náhradě nákladů řízení zřejmým a logickým ukončením celého soudního řízení, pak soud musí důkladně zvážit všechny okolnosti případu a v odůvodnění náležitě vyložit, proč se mu s ohledem na jejich existenci jeví jako spravedlivé rozhodnout způsobem, který se od pravidla stanoveného v § 151 odst. 2 větě první části věty před středníkem odchyluje. Taková okolnost ospravedlňující alternativní způsob rozhodnutí nastane, půjde-li o návrh popsaný v bodech 27 a 28."

17. Z narativní části je na první pohled patrné, že krajskýsoud nedostál své roli v postavení poslední instance rozhodující o nákladech řízení a stěžovatelovy odvolací námitky proti výroku o nákladech řízení obsaženém v platebním rozkazu posoudil ryze formalisticky při pozitivistickém přístupu k aplikaci pravidel obsažených v občanském soudním řádu, tedy zcela odlišně oproti přístupu Ústavního soudu [viz i nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3011/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 103/65 SbNU 423)]. Obdobné hodnocení platí pro posouzení předžalobní upomínky vedlejší účastnice, která představuje jednostranný adresovaný úkon; tudíž jeho účinky nemohou nastat, pokud není doručen do sféry adresáta (okolnost, že stěžovatel nesdělil pojistiteli svoji novou adresu, jde sice k jeho tíži, avšak účinky doručení nenastaly, a to ani v případě, že by si strany takové účinky sjednaly - srov. § 45 odst. 1 občanského zákoníku). Argument krajského soudu, že jeho napadené rozhodnutí bylo vydáno dříve než nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, je ryze alibistický.

18. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavnísoud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti vyhověl a napadené usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil (výrok II).

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru