Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2353/17 #1Usnesení ÚS ze dne 14.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/překvapivé rozhodnutí
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a... více
Věcný rejstříkDokazování
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2353.17.1
Datum podání27.07.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2353/17 ze dne 14. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Marka Štětky, zastoupeného JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze, Rumunská 12, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 129/2016-72 ze dne 10. ledna 2017, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka Společenství pro dům H., takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Vedlejší účastník se v řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem na stěžovateli domáhal zaplacení 77 414 Kč s příslušenstvím jako nezaplacených záloh na služby a příspěvky do fondu oprav a hodnoty nezaplacených služeb. Krajský soud po provedeném dokazování žalobu zamítl s tím, že vedlejší účastník je sice zapsán do obchodního rejstříku, je však osobou, která nevznikla. V domě, kde měl vedlejší společník vzniknout, totiž existují jen čtyři bytové jednotky. Pokud vedlejší účastník neexistuje, nemůže být ani nositelem práv, jejichž ochrany se žalobou domáhal.

2. Vrchní soud k odvolání vedlejšího účastníka rozhodnutí krajského soudu v části 30 124 Kč zrušil a řízení zastavil pro částečné zpětvzetí žaloby. Ve zbylé části rozhodnutí krajského soudu změnil tak, že stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníku 47 290 Kč s úrokem z prodlení a také náklady řízení. Po provedeném dokazování totiž vrchní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastník platně vznikl, platně rozhodl o měsíčních platbách a stěžovateli řádně oznamoval výši záloh, výši příspěvku do fondu oprav i výši vzrůstajících dluhů za neplacené služby. Neztotožnil se s tvrzením stěžovatele, že není povinen platit, pokud údaje o spotřebě byly získány z necejchovaných přístrojů.

3. Proti rozhodnutí vrchního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu a ochranu majetku. Vrchní soud ve věci provedl rozsáhlé dokazování, které měl podle zákona provést již krajský soud. Tím došlo k vyloučení možnosti přezkumu skutkového stavu, ač pro to nebyly splněny podmínky předvídané občanským soudním řádem. Napadené rozhodnutí je překvapivé, neboť vrchní soud dospěl ke zcela jiným závěrům, než soud krajský. O jiném právním náhledu na věc stěžovatel nebyl poučen. Stěžovateli nebylo nikdy oznámeno, že v domě vzniklo společenství vlastníků jednotek, nikdy mu nebylo doručeno vyúčtování. Rozhodnutím je tedy stěžovatel zavázán k poskytování plateb, k nimž nikdy neměl možnost se vyjádřit.

4. Vrchní soud k ústavní stížnosti uvedl, že ve věci byly dány předpoklady pro změnu rozhodnutí. Vrácení věci nalézacímu soudu je ze zákona chápáno jako výjimečné, zde přitom postačovalo doplnit dokazování. Vlastní rozhodnutí pak soud dostatečným a srozumitelným způsobem odůvodnil, takže není důvod k jeho kasaci.

5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím i spisem krajského soudu; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].

6. Stěžovatel vrchnímu soudu vytkl porušení zásady dvojinstančnosti a z toho plynoucí překvapivost rozhodnutí. K tomu lze stručně uvést, že ústavní pořádek nepředepisuje dvojstupňovou soustavu civilních soudů, tzv. "upření instance" tak není na závadu, pokud řízení z ústavněprávních hledisek v souhrnu obstojí (srov. přiměřeně odst. 17-18 nálezu sp. zn. I. ÚS 3006/15 ze dne 21. 9. 2016). Ústavně významné je tudíž především zachování možnosti právně a skutkově argumentovat k (nově nastolené) podstatě věci, pokud odvolací soud dojde k jiným závěrům než soud nalézací. Není-li tato možnost zachována, jde o nepřípustně překvapivé rozhodnutí, jak je dlouhodobě vymezuje judikatura Ústavního soudu [nálezy sp. zn. IV. ÚS 544/98 ze dne 4. 8. 1999 (N 109/15 SbNU 75), II. ÚS 322/03 ze dne 12. 10. 2005 (N 198/39 SbNU 105), I. ÚS 3271/12 ze dne 4. 4. 2013 (N 50/69 SbNU 45) a další].

7. V předložené věci je zřejmé, že k existenci vedlejší účastnice i existenci tvrzeného dluhu stěžovatele provedl důkazy krajský i vrchní soud (srov. protokoly na č. l. 47 a 67-68 spisu). Obě tyto otázky byly i předmětem odvolání vedlejší účastnice proti rozsudku nalézacího soudu. Stěžovateli tedy bylo (či mělo být) zřejmé, jaké skutkové a právní otázky jsou pro posouzení věci významné a mohl k nim předložit svůj náhled. Jen o těchto otázkách také vrchní soud rozhodl. Zjevně tedy nejde o překvapivé rozhodnutí ve výše vymezeném smyslu.

8. Namítal-li stěžovatel, že o vzniku vedlejšího účastníka, předpisu záloh a existenci dluhu nevěděl, jde o tvrzení zpochybňující skutkový závěr vrchního soudu, který na základě konkrétních důkazů dospěl k opačnému závěru. Zde lze odkázat na setrvalou judikaturu Ústavního soudu. Podle ní by byl dán důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Nic takového však Ústavní soud nezjistil.

9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. listopadu 2017

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru