Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2351/20 #1Usnesení ÚS ze dne 16.09.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/procesní prostředky k ochraně práva/dovolání civilní
právo na ... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
dovolání/náležitosti
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.2351.20.1
Datum podání12.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 236, § 237, § 241a odst.2, § 243c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2351/20 ze dne 16. 9. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti Bořka Bierhanzla, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, Příbram, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020 č. j. 32 Cdo 2280/2020-302, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2020 č. j. 2 Cmo 86/2020-282 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2020 č. j. 56 Cm 92/2013-274, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se s odvoláním na porušení svého základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Městský soud v Praze napadeným usnesením ve věci žalobce (dále jen (stěžovatel") proti žalované Komerční bance, a.s. (dále jen "žalovaná") o zaplacení částky 152 296 000 Kč s příslušenstvím zastavil podle § 146 odst. 2 věta první o. s. ř. řízení pro chování stěžovatele, který nezaplatil soudní poplatek. Stěžovatel totiž v nové žádosti o osvobození od soudních poplatků, kterou podal za existence pravomocných rozhodnutí o dvou předcházejících žádostech o osvobození od soudních poplatků, opětovně pouze obecně uvedl, že došlo ke změně jeho poměrů. Tvrzenou změnu však nijak neupřesnil a (opětovně) tak soudu znemožnil posoudit, zda ke změně došlo či nikoliv. Soud proto dospěl k závěru, že postup stěžovatele, který ani ke dni vydání napadeného rozhodnutí poplatkovou povinnost za podání žaloby neuhradil, má za účel pouze mařit průběh soudního řízení a k této třetí žádosti již nepřihlížel. Vrchní soud v Praze výše uvedeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze odmítl pro nepřípustnost podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť mimo jiné neobsahuje vymezení, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.). Soud v prvé řadě připomněl, že požadavek na uvedení v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání; proto může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v souzené věci), je stěžovatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Požadavku na splnění předpokladů přípustnosti dovolání jako jeho obligatorních náležitostí však stěžovatel v souzené věci nedostál. V případě stěžovatelem namítnuté vady řízení, která nezahrnovala otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem, dovolací soud zdůraznil, že taková námitka neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. Navíc připomněl, že odvolací soud se vytýkané vady řízení nedopustil a nemůže již proto mít ani stěžovatelem vytýkaný ústavněprávní rozměr. Nejvyšší soud konečně připomněl, že s námitkami, které stěžovatel uplatnil v odvolání, se odvolací soud vypořádal, učinil tak s potřebnou pečlivostí, a to včetně odkazu na ustálenou judikaturu dovolacího soudu.

Stěžovatel po shrnutí procesního vývoje před civilními soudy poukázal na nedostatečné odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ze kterého nelze seznat "jaké myšlenkové konstrukce" jej vedly k odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost, když právo znát tyto důvody převažuje nad ostatními sledovanými zájmy, a to především nad požadavkem rychlosti dovolacího řízení a nad pouhým odkazováním na judikaturu. Stěžovatel se konečně domnívá, že za situace, kdy řízení před civilními soudy ke spravedlivému výsledku nevedlo, je úkolem Ústavního soudu posoudit spravedlnost řízení jako celku.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., což je však jeho obligatorní náležitostí. Nejvyšší soud své rozhodnutí o dovolání srozumitelně a řádně odůvodnil. Proto nelze v jeho postupu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek a k jeho podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti. To nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatelem uvedená argumentace nesplňovala požadavky na výslovné uvedení sporné otázky hmotného nebo procesního práva. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud tak shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.

Pokud jde o rozhodnutí Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) a § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. září 2020

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru