Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2350/14 #1Usnesení ÚS ze dne 20.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-západ
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.2350.14.1
Datum podání11.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

40/2009 Sb., § 175 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2350/14 ze dne 20. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. V., zastoupené Mgr. Milanem Vraspírem, advokátem se sídlem Praha 5, Drtinova 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014 č. j. 3 Tdo 74/2014-49, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2013 č. j. 12 To 160/2013-462 a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. 11. 2012 č. j. 14 T 21/2012-360, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Průběh řízení před obecnými soudy

1. Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatelka pro tvrzený zásah do ústavně zaručených práv - práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, práva nebýt stíhán jinak než z důvodů a způsobem stanoveným zákonem podle čl. 8 odst. 2 Listiny, presumpce neviny garantované čl. 40 odst. 2 Listiny a rovnosti zbraní ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny - domáhala zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ ze dne 7. 11. 2012 č. j. 14 T 21/2012-360 byly M. V. (stěžovatelka) spolu s L. H. uznány vinnými ze spáchání přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, v rozhodném znění (dále jen "tr. zák."). Za předmětný trestný čin byl každé z obviněných uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v délce dvanácti měsíců. Skutkový základ pro odsouzení stěžovatelky představovalo trestněprávní jednání spočívající v tom, že dne 15. 6. 2010 v Š., v postavení starostky Š. (společně s L. H. v pozici jeho právní zástupkyně) vyvíjela stupňující se tlak na Bc. Olgu Hlaváčkovou, která do té doby vykonávala pro obecní úřad práce související s provozem knihovny a tzv. infocentra, aby podepsala dohodu o ukončení Dohody o provedení práce, jakož i zápis z tohoto jednání, v němž měla uznat své kriminální jednání při výkonu uvedené práce, přičemž jí agresivním a vulgárním způsobem vyhrožovala zejména podáním trestního oznámení pro šíření údajné zřejmé pornografie a propagaci drog, případným zveřejněním intimních fotografií nalezených na jejím pracovním počítači, a v neposlední řadě i ztrátou hlavního zaměstnání v tamní mateřské škole.

3. Soud prvního stupně dospěl k závěru o stěžovatelčině vině především z výpovědi poškozené a svědka Jaroslava Zázvorky, který se předmětného jednání s poškozenou a obviněnými osobami rovněž zúčastnil. Jejich výpověď pak byla podle okresního soudu potvrzena řadou dalších nepřímých důkazů, na rozdíl od výpovědí obviněných, jež soud shledal nevěrohodnými a rozpornými. K odvolání stěžovatelky proti prvostupňovému rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 7. 2013 č. j. 12 To 160/2013-462 tím způsobem, že jej ve výroku o trestu částečně zrušil a znovu rozhodl tak, že stěžovatelce uložil trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 26. 3. 2014 č. j. 3 Tdo 74/2014-49 jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

II.

Obsah ústavní stížnosti

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala zejména porušení práva na předvídatelné a nepřekvapivé rozhodování soudu, na řádné a úplné odůvodnění soudního rozhodnutí a na neodepření spravedlnosti. Zpochybnila skutkové i právní závěry obecných soudů, jež pokládala za nepodložené. Argumentovala tím, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s důkazy provedenými při hlavním líčení, a proto není správným závěr o vině stěžovatelky předmětným trestným činem. Uvedla, že soudy v trestním řízení neprovedly žádný relevantní důkaz, který by samostatně nebo ve spojení s jinými důkazy mimo důvodnou pochybnost prokázal vinu stěžovatelky. Zdůraznila, že poškozená Olga Hlaváčková dohodu o ukončení Dohody o provedení práce podepsala dobrovolně, jak sama v trestním řízení vypověděla. Stěžovatelka vyslovila přesvědčení, že trestní řízení mělo za cíl její veřejné zdiskreditování a vytvoření překážky pro kandidování v rámci voleb do zastupitelstva obce.

III.

Právní posouzení

5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. Rozměru zásahu do základních práv nebo svobod ovšem dosahuje jen taková interpretace a aplikace práva, jež se ocitla ve výrazném rozporu s principy spravedlnosti. Z hlediska ústavněprávního tedy může být posouzena toliko otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, anebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně garantovaných práv či svobod. Pochybení obecných soudů dosahující ústavněprávní intenzity a zásah do základních práv stěžovatelky však Ústavní soud v řešené věci neshledává.

6. Vyhověl-li by v daném případě Ústavní soud návrhu stěžovatelky, dopustil by se nepřípustné ingerence do rozhodovací pravomoci obecných soudů. Vzhledem k obecně zastávanému principu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci není úkolem Ústavního soudu nahrazovat hodnocení důkazů provedených v trestním řízení. Do pravomoci Ústavního soudu nespadá "hodnotit hodnocení" důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s jejich hodnocením sám neztotožňoval [viz např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)]. Soudy v posuzované věci dostatečně odůvodnily své právní závěry ve vztahu k oprávněnosti trestního stíhání osoby stěžovatelky pro přečin vydírání. V napadených rozhodnutích náležitě vyhodnotily v řízení provedené důkazy, na jejichž podkladě dospěly ve věci k řádným skutkovým zjištěním, a to i se zřetelem k jejímu politickému rozměru. Ústavní soud tak nesdílí přesvědčení stěžovatelky, že dotčenými rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv.

7. K argumentaci stěžovatelky je třeba uvést, že objektem trestného činu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zák. je svobodné rozhodování člověka v nejširším slova smyslu. Objektivní stránka posuzovaného přečinu spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul či trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí anebo jiné těžké újmy, a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Na základě hodnocení řádně provedených důkazů v trestním řízení obecné soudy dospěly k závěru, že skutková podstata předmětného trestného činu byla v případě stíhaného jednání stěžovatelky naplněna. Ústavní soud připouští, že skutková zjištění obecných soudů v projednávané věci převážnou měrou spočívají na východisku věrohodnosti svědecké výpovědi poškozené a svědka Jaroslava Zázvorky. Tato věrohodnost sama se však již s ohledem na zásadu bezprostřednosti a ústnosti vymyká hodnocení Ústavního soudu. V trestních věcech nejsou ojedinělé situace, kdy klíčovým usvědčujícím důkazem je právě výpověď poškozeného. Není porušením zásad spravedlivého procesu, pokud obecný soud obsah takové výpovědi vezme za prokázaný a neuvěří tvrzení obhajoby, poskytne-li pro svůj závěr logické a věcně přesvědčivé odůvodnění (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 9. 2009 sp. zn. III. ÚS 628/08).

8. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při hodnocení důkazů řídily. Soudy zjištěný skutkový stav lze označit za úplný a opřený o dostatečné množství důkazního materiálu. V tomto směru tedy prostor pro zásah Ústavního soudu není. Politickým rozměrem celé kauzy se pak zabýval odvolací soud, který korigoval některá nevhodná vyjádření soudu nalézacího (shodně viz odmítavé usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2668/14, vydané ve věci odsouzené L. H.). Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily obecné soudy dostatečným způsobem, nevybočujícím z ústavních kautel.

9. Z výše řečených důvodů lze konstatovat, že obecné soudy postupovaly v daném případě ústavně konformně. Samotný nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci a s hodnocením důkazů nemůže bez dalšího založit opodstatněnost tvrzení o porušení ústavně zaručených práv. Ústavní soud proto rozhodl o návrhu stěžovatelky mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že jej jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. října 2014

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru