Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2350/11 #1Usnesení ÚS ze dne 15.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Plzeň
SOUD - OS Plzeň-jih
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /sprave... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
žaloba/na určení
Pracovní poměr
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2350.11.1
Datum podání09.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., § 53 odst.1 písm.b

99/1963 Sb., § 132, § 235e, § 228 odst.1 písm.a, § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2350/11 ze dne 15. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. P. H., zastoupeného Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem, se sídlem Malá 6, 301 00 Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1920/2009, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 13 Co 439/2008, a proti usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 20. 6. 2008, sp. zn. 9 C 19/2008, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň - jih, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ve včasné a řádně podané ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví tohoto usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhl jejich zrušení pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy, plynoucími z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z napadených usnesení vyplynulo následující: V řízení, které předcházelo podání návrhu na obnovu řízení, o němž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadenými usneseními, Krajský soud v Plzni k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 5. 4. 2006, č. j. 12 Co 107/2006-135, potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 9. 12. 2005, č. j. 9 C 179/2004-113, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru. Soudy při svém rozhodování vycházely ze závěru, že jednání žalobce, kterého se jako učitel dopustil dne 17. 6. 2004, "spočívající v chycení žáka F. zezadu za krk, vedení jej k oknu a přitlačení jeho hlavy na okenní sklo tak, že se sklo vysypalo", to vše za situace, kdy se žák F. bránil a vzpínal, má "charakter fyzického ataku ze strany žalobce vůči žákovi" a že takové jednání lze kvalifikovat jako porušení pracovní kázně zvlášť hrubým způsobem ve smyslu ustanovení § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. Dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku krajského soudu Nevyšší soud České republiky usnesením ze dne 13. 3. 2007, č. j. 21 Cdo 1857/2006-148, podle ustanovení § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Stěžovatel podal proti uvedeným rozsudkům okresního a krajského soudu žalobu na obnovu řízení. Žalobu zdůvodnil zejména tím, že obdržel od D. F. dopis, v němž tento kromě jiného uvádí, že "se mu za to omlouvá s tím, že si to vymyslel, protože byl žalobce jako učitel přísný." Uvedený dopis a výslech svědka D. F. stěžovatel považoval za "důkazy, které nemohly být provedeny před soudy v původním řízení" a které mohou pro žalobce přivodit příznivější rozhodnutí ve věci; dovozuje, že "pokud by si skutečně pan F. celou věc vymyslel či skutkový děj upravil v neprospěch žalobce, pak by nebyl dán důvod pro okamžité zrušení pracovního poměru."

Okresní soud Plzeň-jih ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 20. 6. 2008, č. j. 9 C 19/2008-29, žalobu na obnovu řízení zamítl. Poté, co provedl důkaz předmětným dopisem D. F. a "též výslech jmenovaného jako svědka v rozsahu nutném pro posouzení způsobilosti tohoto listinného důkazu odůvodnit nařízení obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 o. s. ř.", dospěl k závěru, že ani dopis žáka D. F., ani jeho výslech jako svědka "nelze považovat za důkazy způsobilé odůvodnit nařízení obnovy původního řízení podle ustanovení § 235e o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 228 odst. 1 o. s. ř." K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 6. 11. 2008, č. j. 13 Co 439/2008-43, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že podmínky pro povolení obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. nejsou splněny. Souhlasil se soudem prvního stupně, jestliže jak v dopise, tak ve svědecké výpovědi svědka D. F., neshledal okolnosti způsobilé přivodit obnovu původního pravomocně skončeného nalézacího řízení, avšak především s tím závěrem, že "chybí pro naprostou nevěrohodnost těchto důkazů předpoklad, že jde o důkazy, které jsou způsobilé přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí ve věci." Dovolací soud usnesením ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1920/2009, dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

V ústavní stížnosti stěžovatel zpochybňuje hodnocení "změny výpovědi korunního svědka (poškozeného)" a považuje postup soudů za formalistický a reálně znemožňující dosáhnout jakékoliv obnovy řízení. Zdůrazňuje, že obsah dopisu, resp. změněná výpověď svědka (poškozeného), potvrzuje stěžovatelovu původní verzi, že mezi svědky panovala domluva, jakým způsobem v neprospěch stěžovatele vypovídat. Novému důkazu přisuzuje zásadní váhu, zvláště když svědecké výpovědi ostatních žáků lze považovat za nevěrohodné. Z uvedených důvodů požaduje napadená rozhodnutí zrušit.

II.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Podstata ústavní stížnosti leží v oblasti hodnocení důkazů, resp. v tomto případě hodnocení důkazu v souvislosti kritérii významnými pro povolení obnovy řízení.

Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, obsažená v § 132 občanského soudního řádu. Jestliže obecné soudy ve svém rozhodnutí respektují kautely dané tímto ustanovením, do pravomoci Ústavního soudu nespadá hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy provedené, a to ani tehdy, kdyby se sám s takovým hodnocením neztotožňoval.

Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry; pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový stav však v posuzované věci shledán nebyl.

Již rozhodnutí soudu prvního stupně je z hledisek vyložených výše odůvodněno zcela vyčerpávajícím způsobem. Soud hodnotil jak obsah dopisu poškozeného, tak zejména dobu a kontext jeho vzniku, jak vyplynul z výpovědi poškozeného, jeho věrohodnost a vztah k ostatním v předchozím řízení provedeným důkazům. Kromě jiného vyšlo najevo, že dopis byl napsán z účelových pohnutek z popudu matky poškozeného a rovněž že jeho obsah je v rozporu s výpovědí samotného stěžovatele učiněné v předchozím řízení. Tyto závěry bez výhrad v zásadě přejaly soudy druhého a třetího stupně, když např. konkretizovaly zásadní rozpor v průběhu skutkového děje, jak jej popsal sám stěžovatel a jak měl plynout z nově napsaného dopisu.

V tomto ohledu jsou závěry obecných soudů v intencích § 228 odst. 1 o. s. ř. zcela přesvědčivě vyloženy v odůvodněních napadených usnesení a Ústavní soud v nich nespatřuje extrémní rozpor či prvky libovůle.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2011

Ivana Janů, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru