Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 235/15 #1Usnesení ÚS ze dne 15.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /zákonem stanovený postup (řízení)
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovac... více
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/prodloužení
vazba/propuštění z vazby
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.235.15.1
Datum podání26.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 72 odst.1, § 71a, § 67 písm.a, § 67 písm.c, § 73 odst.1 písm.b, § 73 odst.1 písm.c


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 235/15 ze dne 15. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Alexandra Dostála, právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Pakandlem, advokátem se sídlem Hradební 548, Hradec Králové, v subst. JUDr. Markétou Pakandlovou, advokátkou se sídlem tamtéž, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 10. 2014 sp. zn. 5 To 59/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 26. 1. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí soudu s tím, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 9. 2014 sp. zn. 2 T 2/2014 bylo v hlavním líčení rozhodnuto, že se stěžovatel podle § 72 odst. 1 tr. řádu nadále ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu, že se podle § 71a tr. řádu zamítá jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu, podle § 73 odst. 1 písm. b) tr. řádu se nepřijímá nabídka písemného slibu a podle § 73 odst. 1 písm. c) tr. řádu se nepřijímá návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel prostřednictvím obhájce dne 4. 9. 2014 stížnost do protokolu, kterou v zákonné lhůtě řádně odůvodnil. Vrchní soud v Praze stížnost projednal v neveřejném zasedání konaném dne 8. 10. 2014 a podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu rozhodl tak, že ji zamítl.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že postupem soudů mu bylo znemožněno uplatnit zákonné právo podat žádost o propuštění z vazby dle §71a tr. řádu po dobu téměř 5 měsíců, neboť usnesení o zamítnutí stížnosti nabylo právní moci dnem doručení, tj. dne 29. 12. 2014, ačkoli rozhodnuto o stížnosti bylo již 8. 10. 2014. Tím byl podle stěžovatele narušen princip právní jistoty. Postupem soudů byl dle přesvědčení stěžovatele porušen zákon tím, že nebyla dodržena zákonem stanovená lhůta 3 měsíců dle §72 tr. řádu, ve které měl soud povinnost rozhodnout o ponechání obžalovaného ve vazbě či o jeho propuštění na svobodu.

4. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení. Vrchní soud v Praze uvedl, že usnesení ze dne 8. 10. 2014 bylo vyhotoveno dne 9. 10. 2014, vypraveno se spisem dne 13. 10. 2014, přičemž krajský soud jej převzal dne 17. 10. 2014. Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření připustil, že administrativním pochybením nebylo rozhodnutí vrchního soudu včas rozesláno a po upozornění obhájcem byla zjednána okamžitá náprava. Soud se stěžovateli u hlavního líčení omluvil. K dalšímu vazebnímu rozhodnutí došlo u hlavního líčení dne 6. 1. 2015, kdy bylo opět rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě. Podle soudu nedošlo uvedeným pochybením k porušení procesních práv stěžovatele, neboť nadále bylo rozhodováno v zákonem stanovených lhůtách. Obě vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovateli k replice, ten se však nevyjádřil.

II.

5. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.

6. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.

7. Ústavní soud se ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn ve věcech vazebních zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10).

8. V daném případě stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti pouze obecně, že důvody pro jeho držení ve vazbě absentují; jeho ústavní stížnost směřuje zejména proti procesnímu postupu stížnostního soudu. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z tohoto hlediska však Ústavní soud porušení ústavně zaručených práv stěžovatele zkrácením zákonných lhůt v jeho neprospěch neshledal.

9. O ponechání stěžovatele ve vazbě bylo pravomocně rozhodnuto usnesením vrchního soudu ze dne 8. 10. 2014, a to zamítnutím stížnosti proti usnesení krajského soudu. Skutečností je, že administrativním pochybením ze strany krajského soudu bylo usnesení vrchního soudu doručeno obhájci stěžovatele až dne 29. 12. 2014. O dalším ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodoval krajský soud v rámci hlavního líčení dne 6. 1. 2015, z čehož je zřejmé, že zákonná tříměsíční lhůta pro další rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě byla v daném případě dodržena. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítá, že nesprávným postupem krajského soudu byl na několik měsíců zbaven možnosti podat žádost o propuštění z vazby na svobodu dle § 71a tr. řádu. Uvedená námitka by však mohla být relevantní pouze v případě, že by stěžovatel skutečně žádost o propuštění z vazby podal, a tato by byla soudem posouzena neoprávněně jako předčasná. K takové situaci však nedošlo (stěžovatel to v ústavní stížnosti netvrdí a ani z vyjádření soudu a z vyžádaných kopií listin tato skutečnost nevyplývá), a proto této námitce nemůže Ústavní soud přisvědčit. Z průběhu hlavního líčení konaného dne 6. 1. 2015 naopak vyplynulo (viz protokol o hlavním líčení), že stěžovatel podal žádost o propuštění z vazby na svobodu až v jeho průběhu, a tato žádost byla soudem zamítnuta jako nedůvodná. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že by byl postupem obecných soudů zkrácen na svých procesních právech takovým způsobem, jež by vedl k porušení jeho základních práv.

10 Vzhledem k tomu, že namítané porušení základních práv stěžovatele Ústavní soud neshledal, ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. června 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru