Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2345/07 #1Nález ÚS ze dne 14.05.2008K ukládání povinností a přiznávání práv v daňovém, resp. celním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Plzeň
CELNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Plzeň
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
základní ústavní principy/demokratický právní stát/vyloučení ... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Doručování
daň/nedoplatek
správní rozhodnutí
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 87/49 SbNU 225
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.2345.07.1
Datum vyhlášení21.05.2008
Datum podání10.09.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 4 odst.1, čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 260l, § 320 odst.1 písm.c

337/1992 Sb., § 32 odst.1, § 57 odst.5


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pokud správní soudy nerespektují bez řádného odůvodnění skutečnost, že v daňovém resp. celním řízení lze ukládat povinnosti a přiznávat práva pouze rozhodnutím, které je řádně doručeno, jejich postup je poznamenán prvky libovůle a představuje porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále porušení čl. 11 odst. 5 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky MERKUR KEY, a.s. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 14. května 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007 č. j. 7 Afs 196/2006-80 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 8. 2006 č. j. 58 Ca 74/2004-42. V části směřující proti rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 12. 8. 2004 č. j. 8442-02/2004-21 a proti rozhodnutí Celního úřadu Plzeň ze dne 6. 4. 2004 č. j. R/400002/2004 ústavní stížnost zamítl.

Narativní část

Napadeným rozhodnutím celního ředitelství bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky, která v řízení vystupovala jako ručitel, proti výzvě k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka vydané celním úřadem. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka správní žalobu, kterou se domáhala vyslovení nicotnosti výše uvedených rozhodnutí s námitkou, že výzva ručiteli nesplňovala náležitosti rozhodnutí, což dle názoru stěžovatelky vyplývá mj. z § 260l zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon. Napadeným rozsudkem krajského soudu byla její žaloba zamítnuta s odůvodněním, že celní zákon neupravoval konkrétní procesní postup při vydávání výzvy ručiteli a že výzva nebyla rozhodnutím o vyměření celního dluhu. Stěžovatelka podala kasační stížnost, kterou však Nejvyšší správní soud zamítl, protože se ztotožnil se s názorem krajského soudu, že v případě výzvy ručiteli k úhradě nedoplatku cla a daně se nejedná o aplikaci hmotného práva, neboť k tomu došlo již ve vyměřovacím řízení.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud poukázal na svou judikaturu, ve které se zabýval povahou výzvy ručiteli k uhrazení splatného dluhu za dlužníka. V té dovodil, že podle § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, lze v daňovém (a s ohledem na § 320 celního zákona i v celním řízení) ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému byla stanovena povinnost zaplatit dluh rozhodnutím celního orgánu, ručiteli taková povinnost rozhodnutím před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka se aktualizuje teprve tehdy, nesplní-li sám dlužník svůj dluh včas a řádně. Až tuto výzvu je proto možno považovat za rozhodnutí, kterým je ručiteli ukládána povinnost. Tato judikatura vycházela z právního stavu, kdy nevstoupil v platnost § 260l odst. 1 celního zákona, dle kterého celní úřad doručí platební výměr (rozhodnutí) o vyměření cla a daní ručiteli v případě, bylo-li vymáhání celního dluhu na společných a nerozdílných dlužnících neúspěšné. Ústavní soud se proto neztotožnil s výkladem krajského soudu, že nutnost vydání rozhodnutí o povinnosti uhradit celní dluh nelze opřít o § 260l odst. 1 celního zákona, který slouží pouze k informování ručitele o výši a skladbě neuhrazeného celního dluhu, ale nezakládá pravomoc celního úřadu k vydání platebního výměru, jímž by byl ručiteli vyměřen celní dluh. Dále Ústavní soud odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 107/2000 ze dne 30. 5. 2000, ve kterém konstatoval, že podle § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, lze v daňovém řízení ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím s předepsaným obsahem. Této povinnosti se správní orgán nemůže zbavit tím odvoláním na to, že povinnost uhradit daňový nedoplatek přešla na nového majitele ze zákona, protože daňová povinnost byla původnímu poplatníkovi řádně vyměřena. Nebyla však vyměřena novému poplatníku podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků. Závěry krajského soudu o tom, že předmětná výzva nebyla rozhodnutím o vyměření celního dluhu (přes tvrzení finančního ředitelství, že předmětná výzva byla vydána jako rozhodnutí ve smyslu § 260l odst. 1 celního zákona), neboť ten byl již dříve vyměřen celnímu dlužníkovi, a stěžovatelce vznikla povinnost k zaplacení tím, že celní dluh nebyl dlužníkem uhrazen, a tím, že za splnění tohoto dluhu odpovídala na základě svého ručení, jsou v rozporu s § 260l odst. 1 celního zákona a s výše uvedeným nálezem.
Ústavní soud uzavřel, že v uvedeném postupu krajského soudu a Nejvyššího správního soudu, které bez řádného odůvodnění nerespektovaly skutečnost, že v daňovém řízení lze ukládat povinnosti a přiznávat práva pouze rozhodnutím, které je řádně doručeno, lze spatřovat prvky libovůle a porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a dále porušení čl. 11 odst. 5 Listiny.

Ústavní soud zamítl stížnost stěžovatelky proti správním rozhodnutím, která budou předmětem dalšího správního přezkumu.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Ivana Janů. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2345/07 ze dne 14. 5. 2008

N 87/49 SbNU 225

K ukládání povinností a přiznávání práv v daňovém, resp. celním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 14. května 2008 sp. zn. I. ÚS 2345/07 ve věci ústavní stížnosti MERKUR KEY, a. s., se sídlem Zlín, Nad Vývozem 4868, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007 č. j. 7 Afs 196/2006-80, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 8. 2006 č. j. 58 Ca 74/2004-42, proti rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 12. 8. 2004 č. j. 8442-02/2004-21 a proti rozhodnutí Celního úřadu Plzeň ze dne 6. 4. 2004 č. j. R/400002/2004, kterými bylo rozhodováno o stěžovatelčině povinnosti zaplatit splatný nedoplatek (celní dluh) za dlužníka z titulu ručení, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Plzni, Celního ředitelství Plzeň a Celního úřadu Plzeň jako účastníků řízení.

I. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007 č. j. 7 Afs 196/2006-80 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 8. 2006 č. j. 58 Ca 74/2004-42 se zrušují.

II. Ve zbytku se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 10. 9. 2007, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily její právo na soudní ochranu a jejich interpretace právních předpisů je natolik extrémní, že vybočuje z mezí ústavnosti. Nejvyšší správní soud ani Krajský soud v Plzni nevzaly v úvahu platnou právní úpravu upravující vydávání výzvy ručiteli k plnění za dlužníka. Dle ustanovení § 320 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, účinného od 1. 7. 1997, platilo, že pro řízení o vyměřování a vybírání cla, daní a poplatků, vybírání pokut a skladného a vymáhání nedoplatků se použijí obecné předpisy o správě daní a poplatků; zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen "daňový řád") se však neaplikoval beze zbytku, v ustanovení § 320 písm. b) celního zákona byly uvedeny výjimky, kdy nelze daňový řád použít, mezi nimi i ustanovení § 57 odst. 5. V důvodové zprávě k zákonu č. 113/1997 Sb., který s účinností ode dne 1. 7. 1997 celní zákon novelizoval, bylo uvedeno, že ustanovení, která jsou z aplikace daňového řádu vyloučena, se na příslušná řízení nehodí. Z toho stěžovatelka dovozuje, že celní zákon neupravoval ručení jako povinné, a proto nebylo možné § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. aplikovat. Na tom nic nezměnila ani novela celního zákona provedená zákonem č. 1/2002 Sb, která sice již neobsahuje v ustanovení § 320 výjimky z aplikace daňového řádu, celní zákon však nově upravil postup celních úřadů v případech, kdy bude požadováno plnění celního dluhu po ručiteli. Do celního zákona bylo zařazeno ustanovení § 260l, podle kterého celní úřad doručí platební výměr (rozhodnutí) o vyměření cla a daní ručiteli v případě, bylo-li vymáhání celního dluhu na společných a nerozdílných dlužnících neúspěšné. Celní orgány ve věci stěžovatelky nikdy neuvedly, že by vydaly výzvu podle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., jak konstatoval Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku, naopak Celní ředitelství Plzeň ve svém rozhodnutí i ve vyjádření k žalobě uvedlo, že výzva byla vydána v souladu s § 260l odst. 1 celního zákona (Celní ředitelství Plzeň dokonce ve vyjádření k žalobě uvádí, že je naprosto zřejmé, že se jedná o platební výměr). Dle stěžovatelky takový výměr musel obsahovat ve výroku uvedení zákona o dani z přidané hodnoty a zákona o spotřebních daních, proto se domáhala u celních orgánů ověření neplatnosti tohoto rozhodnutí a vydání rozhodnutí nového, se všemi náležitostmi daňového rozhodnutí. Nejvyšší správní soud i Krajský soud v Plzni tedy pochybily, neboť v rozporu s tehdy platnou právní úpravou dovodily, že nutnost vydání rozhodnutí o povinnosti uhradit celní dluh nelze opřít o ustanovení § 260l celního zákona, s odůvodněním, že toto ustanovení slouží pouze k informování ručitele o výši a skladbě neuhrazeného celního dluhu, a že tedy povinnost ručitele hradit za dlužníka celní dluh se odvozuje od § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. a takové rozhodnutí, ve kterém již nedochází k aplikaci hmotného práva, nemusí obsahovat citaci hmotněprávních ustanovení zákona.

3. Stěžovatelka má za to, že soudy porušily její právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť vycházely v napadených rozhodnutích z ústavně nonkonformní interpretace zákona, v důsledku čehož uložily stěžovatelce povinnost jednat nad rozsah zákona (čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a zasáhly do vlastnického práva stěžovatelky zaručeného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II.

4. Relevantní znění těchto článků je následující:

Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Ustanovení čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.

Ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zní: Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu ...

III.

5. Podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

6. Nejvyšší správní soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se v odůvodnění svého rozsudku bezezbytku vypořádal se všemi námitkami uplatněnými stěžovatelkou v kasační stížnosti včetně rozporované aplikace § 57 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. V tomto směru Nejvyšší správní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění svého rozsudku. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti, kromě velmi obsáhlé deskriptivní části, polemizuje s aplikovatelností § 57 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků na projednávanou věc, činí tak výrazně nad rámec argumentace použité v řízení o kasační stížnosti. Ponechá-li Nejvyšší správní soud stranou, že stěžovatelka v bodě VI. odstavci třetím ústavní stížnosti polemizuje s názory, které Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku vůbec nevyslovil, je především nutno poukázat na argumentaci použitou v bodu VII., kde stěžovatelka zcela evidentně uplatňuje právní argumentaci nepoužitou v řízení o kasační stížnosti, jakkoli jí v tom evidentně nic nebránilo. Stěžovatelka tedy řízení před orgánem ochrany ústavnosti zcela evidentně zaměňuje za řízení o opravném prostředku, a to dokonce na principu apelačním. Takový postup však nerespektuje princip subsidiarity, jímž je řízení o ústavní stížnosti ovládáno [viz např. nález ze dne 17. 4. 2002 sp. zn. I. ÚS 612/01 (N 47/26 SbNU 33)], a Nejvyšší správní soud proto na tuto nově uplatněnou právní argumentaci nemá důvod reagovat. V této souvislosti také Nejvyšší správní soud považuje za nutné upozornit, že stěžovatelka od samého počátku nezpochybňuje věcnou stránku věci (převzetí svého ručitelského závazku a vznik celního dluhu), ale soustřeďuje se pouze na vyhledávání formálních pochybení v předcházejícím správním řízení a údajných mezer právní úpravy. Z uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud považuje veškerou argumentaci stěžovatelky poukazující na porušení čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod bez dalšího za zcela bezpředmětnou a navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Krajský soud v Plzni ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že trvá na svém rozsudku ze dne 17. 8. 2006 č. j. 58 Ca 74/2004-42.

8. Celní ředitelství Plzeň ve vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje na své rozhodnutí ze dne 12. 8. 2004 č. j. 8442-02/2004-21 a dále své předcházející vyjádření ke správní žalobě a na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího správního soudu v dané věci, s nimiž se ztotožňuje.

9. Celní úřad Plzeň se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

10. Ústavní soud zaslal výše uvedená vyjádření stěžovatelce a umožnil jí, aby se k nim vyjádřila. Stěžovatelka podala obsáhlou repliku k vyjádření Nejvyššího správního soudu, ve které opakuje a rozvádí námitky uplatněné již dříve ve správní žalobě, v kasační stížnosti a v ústavní stížnosti. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tvrzením Nejvyššího správního soudu, že v bodě VI. odstavci třetím ústavní stížnosti polemizuje s názory, které Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku vůbec nevyslovil, v této souvislosti odkazuje stěžovatelka na třetí odstavec třetí strany napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kde jsou vyjádřeny závěry, s kterými stěžovatelka polemizovala.

11. Stěžovatelka zdůrazňuje, že pokud Krajský soud v Plzni vyloučil aplikaci § 260l celního zákona a ustanovení § 57 odst. 5 daňového řádu dle stěžovatelky aplikovat nelze, musel by krajský soud, kterému by po zrušení jeho rozhodnutí Nejvyšším správním soudem byla věc vrácena k dalšímu řízení, zrušit přinejmenším rozhodnutí celního ředitelství a vrátit mu věc k dalšímu řízení, v tomto novém řízení by stěžovatelka zcela nepochybně uplatnila veškeré argumenty, které uvedla v ústavní stížnosti, protože v tomto řízení by se neaplikovalo ustanovení § 57 odst. 5 daňového řádu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze upozornila na platnou právní úpravu, kterou by měly obecné soudy a také celní orgány znát. Od počátku stěžovatelka upozorňovala, že Celní úřad Plzeň v rozhodnutí nazvaném "výzva k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka" pouze uvedl, že se stěžovatelka vyzývá v souladu se zákonem o správě daní a poplatků a celním zákonem k zaplacení celního dluhu za dlužníka. V rozhodnutích, v nichž celní úřad na návrh stěžovatelky ověřoval neplatnost tohoto rozhodnutí, pak konkretizoval příslušná ustanovení právních předpisů, podle nichž rozhodoval, a to § 32 odst. 1 daňového řádu a § 260l celního zákona, odkaz na § 57 odst. 5 daňového řádu uveden nebyl. Také Celní ředitelství Plzeň v rozhodnutí o odvolání vycházelo z toho, že rozhodnutí Celního úřadu Plzeň ze dne 6. 4. 2004 je platebním výměrem, jímž je ručiteli vyměřováno clo a daň ve smyslu § 260l celního zákona. Krajský soud v Plzni však měl toto rozhodnutí celního úřadu za procesní rozhodnutí vydané podle § 57 odst. 5 daňového řádu, které ve výroku nemusí obsahovat citaci hmotněprávních předpisů, podle kterých bylo postupováno. Stěžovatelka v kasační stížnosti s tímto závěrem krajského soudu nesouhlasila a odmítla také možnost aplikace § 57 odst. 5 daňového řádu, který se vztahuje jen na zákonné ručení. Není tedy pravda, že by stěžovatelka v ústavní stížnosti uplatňovala nové argumenty, nýbrž neustále trvá na tom, že ve věci měl být vydán platební výměr, který měl obsahovat veškeré zákonné náležitosti.

IV.

12. Ze spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 58 Ca 74/2004, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno, že rozhodnutím Celního ředitelství Plzeň ze dne 12. 8. 2004 č. j. 8442-02/2004-21 bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky proti výzvě k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka vydané Celním úřadem Plzeň dne 6. 4. 2004 pod č. j. R/400002/2004/1. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka dne 11. 10. 2004 žalobu, kterou se domáhala vyslovení nicotnosti výše uvedených rozhodnutí celních orgánů, a to z toho důvodu, že "výzva ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka" ze dne 23. 4. 2004 dle stěžovatelky nesplňovala náležitosti daňového rozhodnutí, neboť v ní nejsou uvedeny právní předpisy, podle nichž byla vydána. Že musí být povinnost ručitele zaplatit nedoplatek za dlužníka stanovena daňovým rozhodnutím (tedy znovu vyměřena), pak dovozovala stěžovatelka z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 107/2000 ze dne 30. 5. 2000 (N 82/18 SbNU 205), podle kterého lze v daňovém řízení ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím s předepsaným obsahem, přičemž této povinnosti se nemohl správní orgán zbavit tím, že se odvolal na to, že povinnost uhradit nedoplatek na dani přešla na ručitele, protože daňová povinnost byla původnímu poplatníkovi řádně vyměřena, nebyla však vyměřena novému poplatníkovi podle zákona o správě daní a poplatků, a z dikce ustanovení § 260l celního zákona, podle kterého celní úřad doručí platební výměr (rozhodnutí) o vyměření cla a daní ručiteli v případě, že vymáhání celního dluhu po společných a nerozdílných dlužnících bylo neúspěšné. Dle stěžovatelky není z výzvy také zřejmé, jak dospěl celní úřad k částce 5 337 166 Kč, která měla stěžovatelkou být zaplacena. Žaloba byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 8. 2006 č. j. 58 Ca 74/2004-42 zamítnuta s odůvodněním, že celní zákon neupravoval konkrétní procesní postup při vydávání výzvy ručiteli, a celní úřad tedy postupoval zcela správně, pokud za použití § 320 odst. 1 písm. c) celního zákona aplikoval § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném ke dni vydání výzvy, (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), neboť takový postup mu celní zákon přikazoval. V kasační stížnosti podané proti tomuto rozsudku stěžovatelka zejména namítala skutečnost, že krajský soud neuznal materiální povahu výzvy k úhradě dluhu na dani a clu, musí-li dle stěžovatelky výzva tohoto typu mít formu daňového rozhodnutí se všemi zákonem předepsanými náležitostmi, neboť jen tímto způsobem lze ukládat povinnosti. Dále stěžovatelka poukazovala na dikci ustanovení § 57 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, které předpokládá, že daňový nedoplatek jsou povinni zaplatit též ručitelé, pokud jim ovšem zákon povinnost ručení ukládá. Je tedy zřejmé, že toto ustanovení by mohlo být aplikováno pouze tehdy, pokud by stěžovatelce celní nebo jiný zákon povinnost ručení ukládal; tak tomu ovšem nebylo a není, neboť celní zákon platný v rozhodné době neukládal povinnost ručit žádné osobě a ručení jako forma zajištění celního dluhu bylo a je založeno na principu smluvním. Nejvyšší správní soud kasační stížnost jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 31. 5. 2007 č. j. 7 Afs 196/2006-80 zamítl. V odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že pokud argumentace stěžovatelky směřuje k tomu, že musí být ve výzvě uvedena i hmotněprávní ustanovení, nelze takový požadavek z právní úpravy ani ze stěžovatelkou citovaných nálezů Ústavního soudu dovodit. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem krajského soudu, že v případě výzvy ručiteli k úhradě nedoplatku cla a daně se nejedná o aplikaci hmotného práva, neboť k tomu došlo již ve vyměřovacím řízení, jehož účastníkem byl celní dlužník. Za účelovou, a proto nedůvodnou, považoval Nejvyšší správní soud také argumentaci stěžovatelky týkající se aplikovatelnosti ustanovení § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb. na danou věc, neboť je zřejmé, že ručitelský závazek stěžovatelky je podřízen režimu veřejnoprávní úpravy celního zákona, a lze jej tedy považovat za ručení ve smyslu ustanovení § 57 odst. 5 věty první zákona č. 337/1992 Sb.

V.

13. Po přezkoumání skutkového stavu z vyžádaného soudního spisu, předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná, neboť postupem Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni došlo k stěžovatelkou namítanému porušení práva na spravedlivý proces.

14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí Celního úřadu Plzeň - výzva k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka ze dne 6. 4. 2004 neobsahovala zákonem stanované náležitosti. Ústavní soud tedy musel posoudit právní povahu tohoto rozhodnutí.

15. V rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 12. 8. 2004 č. j. 8442-02/2004-21, které je součástí vyžádaného spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 58 Ca 74/2004, se uvádí, že "v souladu se zákonem bylo tedy ručiteli jako třetí osobě doručeno rozhodnutí Výzva k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka (které je rozhodnutím ve smyslu ust. § 260l odst. 1 celního zákona)". Také ve vyjádření k žalobě Celní ředitelství Plzeň uvedlo, že pokud jde o rozhodnutí Celního úřadu Plzeň ze dne 6. 4. 2004 č. j. R/400002/2004/1, které bylo označeno jako "výzva ručiteli k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka", není podstatné, jak je rozhodnutí nazváno, nýbrž podstatný je jeho obsah, z něhož je naprosto zřejmé, že se jedná o platební výměr, jímž je ručiteli vyměřováno clo a daň ve smyslu § 260l celního zákona s podpůrným použitím zákona č. 337/1992 Sb.

16. Krajský soud v Plzni v odůvodnění napadeného rozhodnutí naopak vycházel ze skutečnosti, že povinnost ručitele k úhradě celního dluhu nelze opírat o § 260l celního zákona, neboť z tohoto ustanovení vyplývá pouze povinnost celního úřadu doručit ručiteli platební výměr (rozhodnutí) o vyměření celního dluhu dlužníkovi a tím ho informovat o výši a skladbě neuhrazeného celního dluhu a umožnit mu po doručení výzvy k uhrazení tohoto celního dluhu (§ 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb.) realizaci jeho procesních práv. Rozhodně však citované ustanovení dle Krajského soudu v Plzni nezakládá pravomoc celního úřadu k vydání platebního výměru, kterým by byl ručiteli vyměřen celní dluh. S tímto závěrem krajského soudu se ztotožnil také Nejvyšší správní soud.

17. Ústavní soud předesílá, že se již povahou výzvy ručiteli k uhrazení splatného dluhu za dlužníka zabýval a ve svých rozhodnutích [např. nález sp. zn. I. ÚS 445/2000 ze dne 19. 3. 2002 (N 33/25 SbNU 265), nález sp. zn. I. ÚS 446/2000 ze dne 18. 9. 2001 (N 138/23 SbNU 313), nález sp. zn. I. ÚS 447/2000 ze dne 18. 9. 2001 (N 139/23 SbNU 319), nález sp. zn. I. ÚS 448/2000 ze dne 19. 3. 2002 (N 34/25 SbNU 269)] vyslovil, že podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. "lze v daňovém -as ohledem na ustanovení § 320 celního zákona i v celním řízení - ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému již dříve byla rozhodnutím celního orgánu povinnost zaplatit dluh stanovena, však v poměru k ručiteli taková povinnost rozhodnutím celního orgánu před uskutečněním výzvy stanovena nebyla. Samotné prohlášení ručitele v záruční listině, byť bylo jeho přijetí celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí, povahu rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost ve smyslu ustanovení § 32 shora citovaného, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost splnit dluh za dlužníka - čemuž svědčí samotná podstata institutu ručení - se aktualizuje teprve tehdy, nesplní-li sám dlužník svůj dluh včas a řádně; přitom až výzvou určenou ručiteli se týž dovídá o tom, že dlužník, za splnění jehož povinnosti clo zaplatit převzal ručení, svůj dluh v konkrétní výši nesplnil. Teprve touto výzvou je tak určenému ručiteli ukládána povinnost k zaplacení nedoplatku ve stanovené lhůtě, v konkrétní výši za dlužníka, který jej sám v určené lhůtě nezaplatil. Teprve tuto výzvu, a to přes její označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve smyslu ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., která se tak stává v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku exekučním titulem, a již z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako rozhodnutí povahy materiální.".

18. Citované nálezy Ústavního soudu vycházely z právního stavu, kdy dosud nevstoupilo v platnost ustanovení § 260l odst. 1 celního zákona, které nabylo účinnosti dnem 1. 7. 2002 (zák. č. 1/2002 Sb., kterým se mění zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších předpisů). Dle tohoto ustanovení celní úřad doručí platební výměr (rozhodnutí) o vyměření cla a daní ručiteli v případě, bylo-li vymáhání celního dluhu na společných a nerozdílných dlužnících neúspěšné.

19. Ústavní soud se tedy neztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Plzni, že nutnost vydání rozhodnutí o povinnosti uhradit celní dluh nelze opřít o ustanovení § 260l odst. 1 celního zákona, které dle krajského soudu slouží pouze k informování ručitele o výši a skladbě neuhrazeného celního dluhu, nezakládá však pravomoc celního úřadu k vydání platebního výměru, jímž by byl ručiteli vyměřen celní dluh. Ústavní soud má za to, že takový výklad z ustanovení § 260l odst. 1 celního zákona nevyplývá.

20. V této souvislosti odkazuje Ústavní soud na nález sp. zn. I. ÚS 107/2000 Sb. ze dne 30. 5. 2000 (N 82/18 SbNU 205), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že "podle § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. lze v daňovém řízení ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím s předepsaným obsahem. Této povinnosti se nemohl správní orgán zbavit tím, že se odvolal na to, že povinnost uhradit daňový nedoplatek ... přešla na nového majitele, tedy ze zákona, ... protože daňová povinnost byla původnímu poplatníkovi řádně vyměřena. Nebyla však vyměřena novému poplatníku podle uvedeného zákona o správě daní a poplatků, čímž došlo k porušení jeho práv podle čl. 4 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.".

21. Pokud Krajský soud v Plzni v odůvodnění napadeného rozhodnutí (i přes tvrzení Celního ředitelství Plzeň, které uvedlo, že předmětná výzva byla vydána jako rozhodnutí ve smyslu § 260l odst. 1 celního zákona) dovodil, že předmětná výzva nebyla rozhodnutím o vyměření celního dluhu, neboť ten byl již dříve vyměřen celnímu dlužníkovi, stěžovatelce tedy vznikla povinnost k zaplacení doměřeného celního dluhu tím, že celní dluh nebyl dlužníkem uhrazen a současně tím, že za splnění tohoto dluhu odpovídala na základě svého ručení, a uložení jí povinnosti k zaplacení celního dluhu rozhodnutím tak vůbec nepřicházelo v úvahu, jsou takové závěry krajského soudu v rozporu nejen s ustanovením § 260 odst. 1 celního zákona, ale také s výše citovaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 107/2000 Sb. ze dne 30. 5. 2000.

22. Stejného pochybení se dopustil Nejvyšší správnísoud, nepřihlédl-li ke skutečnosti, že výzva byla dle tvrzení Celního ředitelství Plzeň vydána jako rozhodnutí na základě § 260l celního zákona, a ztotožnil se s názorem krajského soudu, že v případě výzvy ručiteli k úhradě nedoplatku cla a daně je namístě postup dle § 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., ač v kasační stížnosti stěžovatelka opětovně namítala, že na předmětnou výzvu je třeba pohlížet jako na rozhodnutí, kterým jí byla vyměřena daň, a které je tedy rozhodnutím, kterým bylo aplikováno hmotné právo.

23. Ústavnísoud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy České republiky), nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé Ústavní soud opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo jestliže příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17); nález ze dne 30. 10. 2001 sp. zn. II. ÚS 444/01 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení takového rázu bylo Ústavním soudem v dané věci zjištěno, neboť z odůvodnění napadených rozsudků Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že nerespektovaly, že v daňovém řízení lze ukládat povinnosti nebo přiznávat práva jen rozhodnutím, které je řádně doručeno (ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. ve spojení s ustanovením § 260l odst. 1 celního zákona), přičemž v takovém postupu, který není odpovídajícím způsobem odůvodněn, lze spatřovat prvky libovůle a také porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces.

24. Z výše uvedených důvodů proto Ústavnísoud shledal ústavní stížnost důvodnou a ve výroku uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni zrušil. Ústavní soud má za to, že zrušení uvedených rozhodnutí postačuje k nápravě závadného stavu, neboť je přesvědčen, že ochranu ústavnosti je nutno spojovat s minimalizací zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud proto nepřistoupil ke zrušení rozhodnutí Celního ředitelství Plzeň ze dne 12. 8. 2004 č. j. 8442-02/2004-21 a Celního úřadu Plzeň ze dne 6. 4. 2004 č. j. R/400002/2004, neboť budou předmětem dalšího přezkumu Krajského soudu v Plzni.

25. Podle ustanovení § 44 odst. 2 zákona o Ústavnímsoudu může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Po zvoleném postupu podle § 101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru