Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2344/15 #1Usnesení ÚS ze dne 28.11.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
škoda/odpovědnost za škodu
účastník řízení
konkurz a vyrovnání
konkurzní podstata/správce
excindační řízení
EcliECLI:CZ:US:2017:1.US.2344.15.1
Datum podání03.08.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 12

82/1998 Sb., § 3 písm.b, § 7 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2344/15 ze dne 28. 11. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky A.M.F. Aircraftleasing Meier & Fischer GmbH & Co.KG se sídlem Schöne Aussicht 32, 220 85 Hamburg, Spolková republika Německo, zastoupené Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Jungmannova 31, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2010 č. j. 18 Co 515/2009-141 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2015 č. j. 29 Cdo 3213/2010-192, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 3. 8. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozsudků Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu. Stěžovatelka tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno její základní právo garantované v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. právo na náhradu škody způsobené rozhodnutím nebo úředním postupem orgánů veřejné moci, a též základní právo zaručené podle čl. 11 odst. 1, 4 Listiny, tj. právo na ochranu vlastnictví.

2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba stěžovatelky, kterou uplatňovala nárok na náhradu škody proti státu ve výši 333 851 500 Kč s příslušenstvím, přičemž škoda měla vzniknout jako následek rozhodnutí soudu a postupu správce konkursní podstaty v rámci konkursního řízení, vedeného u Městského soudu v Praze (dále též "konkursní soud") pod sp. zn. 78 K 6/2005 na majetek úpadce Ing. Václava Fischera (dále též "úpadce"). Stěžovatelka je komanditní společností a tvrdila, že byla v době konkursního řízení vlastníkem dvou letadel Boeing 737-300 blíže specifikovaných v rozhodnutích obecných soudů (dále jen "letadla"). Komanditisty stěžovatelky byli Ing. Václav Fischer a Stefan Meier a komplementářem A. M. F. Aicraftleasing Meier & Fischer GmbH. Na základě leasingových smluv z dubna 1997 se stala leasingovým nájemcem letadel společnost FISCHER AIR, s. r. o., tehdy plně ovládaná Ing. Fischerem. Škoda měla spočívat v ušlém zisku za časové období, kdy během konkursního řízení nemohlo být s letadly disponováno.

3. V prvním stupni ve věci rozhodoval Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 12. 8. 2009 č. j. 27 C 283/2008-79, kterým žalobu zamítl. Ve věci soud vycházel primárně z ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), podle něhož stát odpovídá, došlo-li k nezákonnému rozhodnutí, za škodu pouze účastníkům řízení, v němž bylo takové rozhodnutí vydáno. V případě konkursního řízení jsou jeho účastníky úpadce a věřitelé. Stěžovatelka v konkursním řízení vystupovala v roli subjektu uplatňujícího vlastnického právo k věci (letadlům) zapsané do majetkové podstaty úpadce. Účastníkem konkursního řízení tudíž stěžovatelka nebyla, byť byla účastníkem řízení o vyloučení věci z majetkové podstaty. Rovněž u dílčího nároku stěžovatelky na náhradu škody, podle ní vzniklé v důsledku nesprávného úředního postupu, soud nedovodil důvodnost podané žaloby zde založené na tvrzeném nedostatku dohledu konkursního soudu nad správcem konkursní podstaty. Soud prvního stupně konstatoval, že správce konkursní podstaty nese vlastní odpovědnost a proces správy a zpeněžení majetku v majetkové podstatě nelze považovat za výkon státní správy podle ustanovení § 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb.

4. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Konstatoval, že zápisem letadel do majetkové podstaty nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví. Možností její obrany byla excindační (vylučovací) žaloba (kterou stěžovatelka podala) nebo podání podnětu k zásahu soudu v rámci jeho dohlédací činnosti (§ 12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "ZKV"). Konkursní řízení probíhající v České republice bylo pouze tzv. vedlejším konkursním řízením, když hlavní konkurs byl na majetek Ing. Fischera prohlášen v Německu. K tomu soud citoval závěry Nejvyššího soudu z usnesení v této konkursní věci ze dne 31. 1. 2008 sp. zn. 29 Odo 164/2006. K námitkám stěžovatelky stran nesprávného úředního postupu soud uvedl, že podle judikatury Nejvyššího soudu stát neodpovídá za škodu způsobenou porušením povinnosti správce konkursní podstaty; může odpovídat za činnost správce konkursní podstaty pouze v rámci dohlédací činnosti konkursního soudu. Soud je oprávněn dát pokyn správci konkursní podstaty, aby určitou věc vyloučil z majetkové podstaty v případě, kdy nároky třetí osoby jsou zcela zřejmé, resp. mu jsou známy skutečnosti, jejichž jednoduché posouzení umožňuje přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc nepatří do majetkové podstaty. O takovou situaci ale podle soudu nešlo; své vlastnické právo k letadlům prokazovala stěžovatelka judikaturou německých soudů k otázkám vlastnictví komanditní společnosti k movitým věcem. Konkursní soud postupoval správně, jestliže otázku vynětí letadel z majetkové podstaty Ing. Fischera nepovažoval za jednoduchou a její zodpovězení ponechal na výsledku řízení o vylučovací žalobě (§ 19 odst. 2 ZKV).

5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl v části, ve které směřovalo proti nákladovým výrokům odvolací instance. Ve zbývajícím rozsahu odvolání stěžovatelky zamítl. Vyjádřil se postupně jak k otázce odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, tak i k otázce odpovědnosti státu za škodu vzniklou v důsledku nesprávného úředního postupu.

6. Nejvyšší soud konstatoval, že stěžovatelka spojuje vznik škody v podobě ušlého leasingového nájemného s usnesením Nejvyššího soudu o zrušení usnesení o prohlášení konkursu na majetek Ing. Fischera ze dne 31. 1. 2008. Nezákonnými rozhodnutími tedy měly být usnesení ze dne 26. 4. 2005 o prohlášení konkursu na majetek Ing. Fischera a usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 9. 2005, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu potvrzeno. Výše škody v podobě ušlého zisku na leasingovém nájemném za letadla nebyla v řízení ověřována vzhledem k důvodům, které soudy vedly k zamítnutí žaloby. Obecné soudy totiž dovodily, že usnesení o prohlášení konkursu na majetek Ing. Fischera nebylo rozhodující příčinou vzniku tvrzené škody. A především, dovolací instance poukázala na ustanovení § 7 zákona č. 82/1998 Sb., jež přiznává právo na náhradu škody způsobené případným nezákonným rozhodnutím jen účastníkům řízení, mezi něž stěžovatelka nepatřila.

7. K námitce nesprávného úředního postupu státu Nejvyšší soud uvedl, že za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám následkem porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobně majetkově odpovědný správce konkursní podstaty. Nesprávný úřední postup konkursního soudu mohl spočívat v tom, že nevydal správci konkursní podstaty včas pokyn k vyloučení věci z majetkové podstaty, pokud by mu byly spolehlivě známy relevantní skutečnosti vedoucí k jednoznačnému právnímu závěru. Samotná okolnost, že bylo zahájeno řízení o excindační žalobě, nesprávnost postupu dohledového soudu nevylučuje, není však povinností konkursního soudu vyjadřovat se při výkonu dohlédací činnosti ke stavu dokazování v řízení o vylučovací žalobě. Svou povahou mimořádný zásah konkursního soudu při dohlédací činnosti může být učiněn jen tam, kde jsou konkursnímu soudu známy skutečnosti, jejichž jednoduché posouzení umožňuje přijmout spolehlivý závěr, že sepsaná věc nepatří do majetkové podstaty. Posouzení, komu letadla podle německého práva vlastnicky náležela, nepatřilo k těm, jež by měl coby "jednoduché" činit konkursní soud mimo rámec zahájeného excindačního řízení.

II.

8. Podle stěžovatelky se správce konkursní podstaty fakticky zmocnil letadel jejich sepsáním do majetkové podstaty úpadce a znemožnil tak stěžovatelce disponovat s nimi a brát užitky z jejich pronájmu a přijímání výnosů. Toto omezení mělo být podle stěžovatelky shledáno nezákonným, a to již v řízení o vyloučení letadel z majetkové podstaty úpadce Ing. Fischera. Obecné soudy však nárok stěžovatelky neuznaly a opakovaně chybně argumentovaly tím, že není nesprávným úředním postupem, jestliže dohledový konkursní soud neuložil správci konkursní podstaty vyřadit letadla z majetkové podstaty úpadce. Souvisejícím argumentem stěžovatelky je tvrzení, že stát odpovídá za jednání správce konkursní podstaty v případě jeho vrchnostenského a neoprávněného zásahu do základních práv vlastníka. Nejvyšší soud ale ve věci dospěl k závěru, že stát nenese přímou odpovědnost za výkon funkce správce konkursní podstaty; podle přesvědčení stěžovatelky však tento právní názor nebyl dostatečně odůvodněn. Stěžovatelka odkazuje na plenární nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/01 a rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kotov proti Rusku ze dne 3. 4. 2012, č. 54522/00.

9. Stěžovatelka posléze rozvádí své námitky proti nedostatečnému odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu. Podle názoru stěžovatelky není zřejmé, na základě jakých úvah dospěl soud k závěru o celkové nedůvodnosti žalovaného nároku. Stěžovatelka zdůraznila, že podle jejího názoru ve věci byly v každém případě dány podmínky pro shledání odpovědnosti za nesprávný úřední postup soudu. Posouzení právního statusu stěžovatelky ve vztahu k letadlům podle německého práva bylo jednoduché a konkursní soud měl od ní k dispozici všechny podklady včetně právních stanovisek. Shledala tedy pasivitu konkursního soudu a ve vztahu k Nejvyššímu soudu ještě dovodila, že dochází k nepřípustnému interpretačnímu zúžení (splnění) podmínek odpovědnosti státu za škodu, což znamená diskriminaci stěžovatelky.

10. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého rozsudku a dodal, že námitky stěžovatelky směřují proti rozsudku Nejvyššího soudu. Soud prvního stupně je přesvědčen, že odpovědnost státu mohla být založena jen při eventuálním zanedbání povinného dohledu nad činností správce konkursní podstaty. Všechny rozhodující soudy však dospěly k opačnému závěru.

11. Obvodní soud pro Prahu 2 k výzvě Ústavního soudu poskytl potřebné spisové materiály. Nejvyšší soud své Ústavním soudem vyžadované vyjádření nezaslal ani přes opakovanou výzvu.

12. Ústavní stížnost byla Ústavním soudem shledána jako podaná řádně, včas a prostřednictvím právního zástupce, tudíž formálně splňující všechny náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.

13. Po zvážení stížnostních tvrzení a obsahu napadených rozhodnutí i nalézacího spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že není důvodu přistoupit k meritornímu posouzení věci.

14. K již shrnutým výchozím skutkovým okolnostem dlužno dodat, že v roce 2003 vstoupil do skupiny českých společností Ing. Fischera investor K. Komárek a jím ovládané společnosti (podíl 75 %); investor v letech 2004 a 2005 vytěsnil Ing. Fischera. Na přelomu let 2004 a 2005 uplatnily společnosti K. Komárka vůči Ing. Fischerovi nároky z jeho osobních ručení a v návaznosti na tuto skutečnost byl na majetek Ing. Fischera dne 16. 3. 2005 soudem první instance v Hamburku prohlášen konkurs. Dne 26. 4. 2005 byl na majetek Ing. Fischera prohlášen konkurs též u Městského soudu v Praze - jednalo se o tzv. sekundární úpadkové řízení ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Rady ES č. 1346/2000/ES. Dne 12. 10. 2005 bylo stěžovatelce konkursním správcem JUDr. Měchurou sděleno, že letadla byla sepsána do soupisu majetkové podstaty úpadce Ing. Fischera s odůvodněním, že komanditní společnost není podle práva SRN právnickou osobou a úpadce je spoluvlastníkem letadel. Dne 14. 11. 2005 JUDr. Měchura k námitkám stěžovatelky letadla ze soupisu vyškrtl. Dne 15. 11. 2005 byl JUDr. Měchura na vlastní žádost zproštěn funkce a novým správcem konkursní podstaty byl jmenován JUDr. Cupka, který letadla do majetkové podstaty sepsal znovu. JUDr. Cupka se pokoušel o prodej letadel mimo dražbu, avšak Ústavní soud svým nálezem sp. zn. IV. ÚS 1007/07 ze dne 17. 9. 2007 (N 145/46 SbNU 421) označil jeho jednání za odporující zákonu z hlediska nenaplnění podmínky hrozící škody na majetku. Stěžovatelka vedla soudní spor o vyloučení letadel z majetkové podstaty (žaloba ze dne 19. 12. 2005) a Městský soud v Praze dne 24. 4. 2006 rozhodl o jejich vyloučení z majetkové podstaty; k odvolání správce konkursní podstaty však bylo rozhodnutí Vrchním soudem v Praze zrušeno. Městský soud v Praze poté opětovně rozhodl o vyloučení letadel z majetkové podstaty úpadce, ale správce konkursní podstaty se znovu odvolal. Dne 31. 1. 2008 mezitím Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu o prohlášení konkursu na majetek úpadce Ing. Fischera a konkursní řízení se vrátilo do fáze podaného návrhu. Řízení o excindační žalobě bylo v důsledku předmětného rozhodnutí Nejvyššího soudu zastaveno. Dne 9. 7. 2009 Městský soud v Praze zamítl návrh na prohlášení konkursu na majetek Ing. Fischera. Letadla byla poté sepsána do majetkové podstaty v rámci konkursního řízení vedeného na majetek společnosti Charter Air, s. r. o.

15. Stěžovatelka ve věci uplatnila tvrzený nárok na náhradu škody proti státu ve formě ušlého zisku, způsobeného

- nezákonným rozhodnutím konkursního soudu - zde usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2005 o prohlášení konkursu na majetek Ing. Fischera, jakož i usnesení odvolacího soudu ze dne 9. 9. 2005, kterým bylo usnesení soudu prvního stupně o prohlášení konkursu potvrzeno; tato rozhodnutí Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2008 zrušil a věc vrátil do fáze podaného návrhu u Městského soudu v Praze;

- nesprávným úředním postupem konkursního správce spočívajícím v neoprávněném sepsání letadel ve vlastnictví stěžovatelky do majetkové podstaty úpadce; současně mělo dojít k selhání dohlédací činnosti soudu vůči postupu správce konkursní podstaty.

16. Důvodnost nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím je založena na vzniku škody v rámci deliktní odpovědnosti veřejné moci, za předpokladu existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vzniklou škodou. Předpokladem je zde též aktivní legitimace oprávněné osoby; jde o kladné vyřešení otázky, zda osoba, která tvrdí splnění podmínek norem hmotného práva, je nositelkou nároku na náhradu. Zákon č. 82/1998 Sb. však v ustanovení § 7 odst. 1 stanoví podmínku, že musí jít o účastníka řízení, v němž bylo nezákonné rozhodnutí vydáno. Stát tedy odpovídá podle speciálního předpisu jen při splnění podmínky účastenství potenciálního poškozeného v řízení, v němž bylo vydáno nezákonné rozhodnutí.

17. Z nalézacího spisu je zřejmé, že stěžovatelka nebyla v konkursním řízení v postavení dlužníka ani věřitele, což ostatně ani sama netvrdí. Pokud jde o její status v konkursním řízení, šlo o "třetí" osobu domáhající se prostřednictvím excindační žaloby vydání majetku sepsaného správcem konkursní podstaty do majetkové podstaty úpadce.

18. Správce konkursní podstaty navíc není účastníkem konkursního řízení a v souladu s nálezem sp. zn. Pl. ÚS 36/01 ze dne 25. 6. 2002 (N 80/26 SbNU 317; č. 403/2002 Sb.) je přípustné jej označovat jako zvláštní veřejnoprávní orgán. Správce konkursní podstaty postupuje při provádění soupisu majetku do konkursní podstaty tak, že do soupisu zařadí každou věc, pohledávku nebo právo mající majetkovou hodnotu, o nichž má za to, že patří nebo mohou patřit do podstaty, i když existuje pochybnost, zda tam skutečně patří. O svých pochybnostech a důvodech k nim vedoucích vyrozumí konkursní soud. Ten je posoudí a podaří-li se pochybnosti odstranit, vydá správci pokyn, aby věc ze soupisu (eventuálně) vyřadil. Osoby, které k věci uplatnily právo nepřipouštějící její soupis, konkursní soud (pokud nepostupoval, jak je uvedeno výše) usnesením vyzve, aby svůj nárok uplatnily žalobou podanou proti správci, kterou se budou domáhat vyloučení věci ze soupisu (tzv. vylučovací či excindační žaloba). Osoba, která tvrdí, že věc do podstaty nepatří, může přitom podat vylučovací žalobu bez ohledu na to, zda k podání žaloby byla konkursním soudem vyzvána.

19. V nyní posuzované věci spatřuje stěžovatelka nesprávný úřední postup v absenci pokynu konkursního soudu správci konkursní podstaty vyloučit letadla z majetkové podstaty úpadce. Obecné soudy však dospěly k závěru, že konkursní soud v souladu se zákonem předpokládal rozhodnutí o návrhu stěžovatelky na vyloučení letadel z majetkové podstaty v samostatném řízení o vylučovací žalobě. Neučinil-li by tak, musel by sám právně a skutkově posuzovat námitky stěžovatelky o vlastnictví letadel a vypořádat se s problematikou německé právní úpravy komanditních společností. Tuto otázku však konkursní soud vyhodnotil z právního hlediska jako obtížnou i přes podklady, které mu stěžovatelka poskytla. Ústavní soud v usnesení sp. zn. I. ÚS 557/06 ze dne 22. 10. 2007 obecně nezpochybnil oprávnění konkursního soudu posoudit, zda konkrétní skutkový stav (ne)vyžaduje další skutková zjištění či náročnější právní hodnocení k tomu, aby soud rozhodl pokynem správci majetku o vyřazení majetku z konkursní podstaty. Ústavní soud však dost dobře nemůže svým rozhodnutím do takové diskrece obecného soudu zasahovat. K takovému kroku se necítí povolán ani v nyní posuzované věci, již s ohledem na princip minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů (podrobněji viz závěry posledně citovaného usnesení).

20. Stěžovatelka judikatorně argumentuje rozsudkem Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kotov proti Rusku ze dne 3. 4. 2012, č. 54522/00. Případ se týkal tvrzené nemožnosti ruského státního občana dosáhnout náhrady škody od likvidátora jmenovaného ke správě majetku banky, na niž byla soudem prohlášena insolvence. Likvidátor byl v té době v Rusku soukromou osobou, kterou zaměstnával orgán věřitelů zastupujících svoje vlastní zájmy. Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že Rusko nebylo přímo odpovědné za úkony likvidátora, protože podle ruského práva likvidátor nezastupuje stát a ruské právo poskytuje osobám požadujícím odškodnění dostatečný prostředek, jak odškodnění dosáhnout. K tomu lze jen konstatovat, že komparace právních řádů v této oblasti je velmi obtížná a že nelze ztotožňovat status likvidátora na straně jedné a správce konkursní podstaty (podle někdejší české úpravy) na straně druhé. V podrobnostech Ústavní soud odkazuje na popis tohoto aspektu věci, včetně dalších zmínek o judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, v závěru napadeného rozsudku Nejvyššího soudu.

21. Ústavní soud konstatuje, že stížnostní námitky nesměřují k úvaze o případném rozporu napadených rozhodnutí a postupů obecných soudů s ústavními kautelami či principy spravedlivého procesu a není tedy důvodu, aby pokračoval v řízení otevřením věci pro její meritorní projednání a rozhodnutí. Jakkoli bylo konkursní řízení v rozhodné fázi skutkově (i z hlediska následného přezkumu) značně komplikované, soudy včetně konkursního nevykročily z hranic ústavněprávních předpisů a jejich výklad podústavního práva nebyl nestandardní a vykazující znaky libovůle či snad dokonce svévole. Pro pokračování přezkumu by bylo nezbytné, aby stěžovatelka předmětné věci evidentně vlastnila; namísto toho vedla o své vlastnické právo v rámci konkursu spor, což nesplňuje při uplatnění čl. 11 Listiny požadavek legitimního očekávání (pro konkursní věci viz nález citovaný sub 13 výše, bod 31). V relaci k čl. 36 Listiny odůvodnily obecné soudy svá rozhodnutí srozumitelně a přesvědčivě; z hmotněprávního úhlu pohledu bylo pak nutné vnímat, že otázka eventuální nezákonnosti napadených rozhodnutí byla posuzována v souladu s ústavní výhradou zákona (čl. 36 odst. 4 Listiny) a přezkum podmínky nesprávného úředního postupu vycházel ze silné diskrece konkursního soudu, již by musel zohlednit i Ústavní soud při doktrinální úvaze o minimalizaci zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů.

22. Ústavní soud proto uzavírá, že ústavní stížnost bylo nutné odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. listopadu 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru