Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2344/11 #1Usnesení ÚS ze dne 29.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specif... více
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
reformatio in peius
Dovolání
působnost
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2344.11.1
Datum podání08.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.6, čl. 39, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 250, § 250b, § 128 odst.2, § 256, § 16 odst.1

141/1961 Sb., § 265k, § 258, § 259

40/2009 Sb., § 220, § 2 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2344/11 ze dne 29. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 29. srpna 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. Z., zastoupeného JUDr. Jiřím Matijaševičem, advokátem se sídlem Na Hradbách 16, Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2011 č. j. 6 Tdo 1614/2010-100, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010 č. j. 6 To 108/2008-9235, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. 8. 2011 a doplněnou podáními ze dne 8. 8. 2011 a ze dne 17. 8. 2011, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti výše citovaným rozhodnutím obecných soudů, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2. čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž měly být porušeny čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny.

V záhlaví citovaným rozsudkem Vrchní soud v Olomouci, poté, co byl k dovolání stěžovatele usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 6 Tdo 1350/2009, podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušen předchozí rozsudek téhož soudu ze dne 18. 6. 2009, rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu byl z podnětu odvolání stěžovatele napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 35 T 4/2003, částečně zrušen ve výroku o jeho vině pod bodem VI. a v celém výroku o trestu (výrok I.) a podle § 259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že stěžovatele uznal pod bodem VI. vinným, ze spáchání přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Za tento přečin, a dále za trestné činy podvodů podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. (body II. a III. výroku), úvěrového podvodu podle § 250b odst. 1, 5 tr. zák. (bod IV. výroku), ohledně nichž zůstal výrok rozsudku krajského soudu o vině stěžovatele nezměněn, jakož i za sbíhající se trestné činy zneužívání informací v obchodním styku podle § 128 odst. 2 tr. zák. a poškozování věřitele podle § 256 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb., kterými byl stěžovatel uznán vinným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 5. 2006, sp. zn. 35 T 7/2003, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 7. 2006, sp. zn. 2 To 65/2006, byl stěžovatel odsouzen podle § 250 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků a 6 měsíců. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu podnikání v oboru nákupu, prodeje a skladování paliv a maziv, včetně jejich dovozu a v oboru obchodní činnosti v rozsahu koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, jakož i zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech se stejnými obory činnosti nebo jejich zastupování na základě plné moci na dobu deseti let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 35 T 7/2003, ze dne 18. 5. 2006, ve znění rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 2 To 65/2006, ze dne 11. 7. 2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (výrok II.), v ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek krajského soudu nezměněn (výrok III.).

Vrchní soud ve svém rozhodnutí konstatoval, že krajský soud se v napadeném rozsudku správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi rozhodnými okolnostmi. "Uvedl, jaké důkazy provedl, jak je hodnotil, jak se vypořádal s obhajobou (stěžovatele) a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. Skutkovým zjištěním nelze vytýkat nejasnost či neúplnost. Rozsudek netrpí podstatnými vadami a svým obsahem odpovídá zákonným kritériím pokud jde o výrok (§ 120 - 122 tr. řádu) i ve vztahu k odůvodnění (§ 125 tr. řádu). Nalézací soud nashromáždil k předmětnému bodu napadeného rozsudku dostatek důkazů, a to v takové kvalitě, aby na jejich základě mohl být ustálen skutkový stav. Provedené důkazy také náležitým způsobem vyhodnotil, přičemž tyto umožňují jednoznačný závěr o tom, že byl zjištěný skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v souladu s § 2 odst. 5 tr. řádu." (str. 17 rozsudku). Vzhledem k účinnosti nového trestního zákoníku byl vrchní soud rovněž povinen zabývat se otázkou trestnosti činu a dobou jeho spáchání (§ 2 odst. 1 tr. zákoníku). Komparací skutkových podstat a trestních sazeb trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku (§ 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák.) a přečinu porušení povinnosti při správě cizího majetku (§ 220 odst. 1. 2 písm. b) tr. zákoníku) vrchní soud dospěl k závěru, že možnost alternativně uložit vedlejší peněžitý trest činí pozdější, novou úpravu v tr. zákoníku pro stěžovatele příznivější. "Proto bylo jednání pod bodem IV. napadeného rozsudku právně kvalifikováno jako přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť dle přesvědčení odvolacího soudu svým jednáním naplnil tuto skutkovou podstatu jak po objektivní, tak i po subjektivní stránce." (str. 22 rozsudku). Vrchní soud v souvislosti s ukládaným trestem nadto konstatoval, že "(...) nebylo možno jakkoli zasahovat do právní kvalifikace jednání obviněného pod body, které rozhodnutím vrchního soudu již nabyly právní moci...". Současně zdůraznil, že "(...) změnu právní kvalifikace jednání (stěžovatele), která nastala trestním zákoníkem účinným od 1. 1. 2010 v trestném činu podvodu dle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. a trestném činu úvěrového podvodu dle § 250b odst. 1, 5 tr. zák., kdy došlo ke snížení zákonného rozpětí trestní sazby z původních 5 až 12 let na 5 až 10 let, zohlednil rovněž v rámci výměry nově uloženého trestu (stěžovateli)." (str. 23 rozsudku).

Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, v němž namítal nesprávné právní posouzení skutku, pokud jde o výrok o vině a jiné nesprávné hmotně právní posouzení pokud jde o výrok o trestu, zejména rozpor s principy časové působnosti trestního zákona. Nejvyšší soud je v záhlaví citovaným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění k námitce stěžovatele, že vrchní soud v novém výroku o vině pod bodem VI. rozšířil skutkovou větu, čímž porušil zásadu zákazu reformationis in peius, kterou jím ovšem uplatněný a ani žádný jiný v zákoně taxativně zakotvený dovolací důvod obsahově nenaplňuje, Nejvyšší soud konstatoval, že "vrchnímu soudu nelze vytýkat, že by svým rozhodnutím porušil zásadu zákazu reformationis in peius, jak je vyjádřena v ustanovení § 259 odst. 4 tr. řádu, (...) doplnění, které odvolací soud učinil, se týkalo pouze hmotně právní kvalifikace úkonů obviněného z hlediska ustanovení § 192 odst. 1 a § 194 odst. 5 obchodního zákoníku. Naproti tomu nedošlo k rozšíření nebo doplnění jednání (stěžovatele) či jeho následků." (str. 8 - 9 usnesení). K námitce stěžovatele, že vrchní soud svým výrokem o trestu porušil principy časové působnosti trestního zákona, pokud mu uložil trest podle právní úpravy platné do 31. 12. 2009, Nejvyšší soud konstatoval, že "výrok o trestu rozsudku mohl být formulován tak, aby bylo zřejmé, že došlo k zohlednění pro (stěžovatele) příznivější příslušné trestní sazby trestu odnětí svobody, jak je stanovena trestním zákoníkem. Podstatné ale je, že tuto skutečnost vrchní soud vzal při rozhodování o trestu plně v úvahu, což ostatně platí i o dalších skutečnostech podrobně rozvedených na str. 24 až 26 rozhodnutí, jež měly význam při ukládání trestu (stěžovateli) včetně trestu odnětí svobody a zařazení pro jeho výkon do konkrétního typu věznice." (str. 10 - 11 usnesení).

Stěžovatel nicméně v ústavní stížnosti závěry obecných soudů i nadále zpochybňoval a na podporu tvrzení o porušení svých základních práv předestřel obdobnou argumentaci, která byla již obsahem výše uvedeného odvolání i dovolání. Stěžovatel tak po rekapitulaci svých dovolacích námitek opětovně polemizoval s právním názorem obecných soudů ohledně časové působnosti trestního zákona a aplikaci "příznivější" právní úpravy na jeho případ, když namítal, že obecné soudy nepostupovaly v souladu s § 2 odst. 1 tr. zákoníku a s principem užití příznivějšího zákona jako celku, čímž jej v rozporu s jeho základními právy podrobily retroaktivně působící normě, která je nadto pro něho mnohem méně příznivá. Proto navrhl, aby Ústavní soud v záhlaví citovaná rozhodnutí svým nálezem zrušil.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, stěžovatel své námitky obsažené v ústavní stížnosti opřel především o polemiku s právním názorem obecných soudů ohledně časové působnosti trestního zákona a aplikaci "příznivější" trestněprávní úpravy na jeho případ, které se však obsahově shodují s námitkami, jež sám uplatňoval již v průběhu odvolacího i dovolacího řízení. Tímto stěžovatel staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší, neboť úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv přezkum správnosti aplikace podústavního práva. Předmětem řízení před Ústavním soudem je toliko ochrana základních práv a svobod jednotlivců a ústavněprávní dimenze případu, a proto mu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stejně tak mu nepřísluší, aby z hlediska podústavního práva formuloval a blíže vymezoval jednotlivé otázky trestněprávní doktríny (např. trestnost jednání či časovou působnost trestního zákona jako v posuzovaném případě) či určoval směr výkladu trestněprávních norem, což je primárně záležitostí obecných soudů a zejména úkolem Nejvyššího soudu v rámci sjednocování judikatury v předmětných otázkách. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Proto Ústavní soud v daném případě posuzoval, zda v proběhnuvším trestním řízení obecné soudy svým postupem neporušily základní práva stěžovatele, resp. zda napadená rozhodnutí nevybočila z ústavněprávního rámce a nedošlo k porušení ústavněprávních kautel obsažených v trestněprávních předpisech, přičemž po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že k žádnému takovému porušení nedošlo a postupu obecných soudů tedy nelze z ústavního pohledu nic vytknout. Jak vrchní soud, tak i Nejvyšší soud přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a řádně se vypořádaly se všemi námitkami stěžovatele, které uplatnil v průběhu odvolacího řízení a jež následně zopakoval v dovolání i v ústavní stížnosti. Velmi důkladně se zabývaly stěžejní námitkou stěžovatele ohledně časové působnosti trestního zákona, kdy střet nové a staré trestněprávní úpravy dopadající na posuzovaný případ stěžovatele interpretovaly s ohledem na čl. 40 odst. 6 Listiny, resp. § 16 odst. 1 tr. zák. a nově § 2 odst. 1 trestního zákoníku, a v souladu s právními závěry vyplývajícími z judikatury Nejvyššího soudu (viz např. rozhodnutí sp. zn. 9 Tz 98/2000, sp. zn. 3 Tdo 562/2010 či sp. zn. 11 Tdo 615/2010 anebo stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. Tpjn 302/2010) i s poznatky trestněprávní doktríny (viz např. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář, 1. vydání. Praha: C. H. Beck 2009, str. 43), z nichž vyplývá, že "při posuzování trestnosti činu ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zák. se pozdější, pro pachatele příznivější právo uplatní, jen pokud ještě nebylo pravomocně rozhodnuto o vině a trestu pachatele. Bylo-li již pravomocně rozhodnuto o vině i trestu, citované ustanovení o časové působnosti trestního zákona nelze použít. Při zásadně stejné povaze a závažnosti činu bude příznivějším právním posouzením takové, které má nižší horní i dolní hranici zákonné trestní sazby, nebo alespoň nižší horní hranici sazby." Tyto závěry pak vrchní soud plně zohlednil i při rozhodování o výši trestu, když přistoupil jak ke změně (snížení) výměry uloženého trestu odnětí svobody, tak i určení podmínek jeho výkonu, pro stěžovatele nepochybně příznivější (str. 24 - 26 rozsudku), což následně akceptoval i Nejvyšší soud (viz výše, str. 10 - 11 usnesení).

Ústavní soud proto s ohledem na výše uvedené podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2011

Vojen Güttler

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru