Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2343/13 #1Usnesení ÚS ze dne 12.02.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Pardubice
POLICIE - Útvar odhalování organizovaného zločinu, Služba kriminální policie a vyšetřování
Soudce zpravodajKůrka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydlí /prohlídka jiných prostor a pozemků
základní práva a svobody/svoboda osobní/zadržení a zatčení
základní ... více
Věcný rejstříkmlčenlivost
odůvodnění
advokát
trestní řízení/neodkladný/neopakovatelný úkon
zadržení obviněného/podezřelé osoby
Policie České republiky
Domovní prohlídka
Advokacie
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.2343.13.1
Datum podání31.07.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 12 odst.2, čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 5 odst.1, #0 čl. 5 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 85b, § 82 odst.1, § 160 odst.4, § 75


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2343/13 ze dne 12. 2. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného doc. JUDr. Tomášem Gřivnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 343/3, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydanému Okresním soudem v Pardubicích ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. 22 Nt 910/2013 a jinému zásahu orgánu veřejné moci - Policie ČR, Útvaru odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování (Expozitura Hradec Králové) takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, vycházející z ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, neboť je názoru, že jím došlo k porušení čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a 2 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále navrhl, aby Ústavní soud deklaroval, že nadepsaný policejní orgán vykonáním prohlídky na základě výše specifikovaného příkazu porušil jeho práva podle čl. 12 Listiny a že zásahem příslušníků tohoto orgánu spočívajícímu v jeho zadržení byla porušena i práva podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny.

Policejní orgán zahájil blíže neurčeného dne pod ČTS: ÚOOZ-1741/TČ-2012-292400 prověřování podezření ze spáchání zločinu sjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku, zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260, odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku spáchaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství dle § 23 tr. zákoníku, přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku a zločinu pletichy při zadání veřejné zakázky a při veřejné soutěži podle § 257 odst. 1 písm. d), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství, jichž se mělo údajně dopustit celkem 17 osob včetně stěžovatele s tím, že tyto trestné činy měly být spáchány v souvislosti s výběrovým řízením realizovaným ve spojení s obnovou Národního hřebčína Kladruby nad Labem, s. p. o. Dne 27. 5. 2013 státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze udělil policejnímu orgánu souhlas se zadržením stěžovatele.

Okresní soud v Pardubicích napadeným příkazem k prohlídce jiných prostor a pozemků rozhodl s poukazem na § 83a odst. 1 tr. řádu tak, že se nařizuje prohlídka jiných prostor a pozemků užívaných advokátní kanceláří X., a to prostor využívaných podezřelým stěžovatelem (advokátem) a K. K. (advokátní koncipientkou), prostor určených k uskladnění a archivaci dokumentů a prostor, v nichž je umístěno centrální uložiště dat (server) uvedené advokátní kanceláře na adrese P., podle výpisu z katastru nemovitostí v okrese hl. město Praha, obec Praha 554782, na kat. území X1, LV X2, parc. č. X3(zastavěná plocha a nádvoří), včetně staveb na LV nezapsaných, vlastníka A.

Rozhodující soud konstatoval, že v uvedené advokátní kanceláři v prostorách využívaných stěžovatelem a K. K. na výše uvedené adrese se reálně mohou nacházet věci důležité pro trestní řízení, tedy především materiály související s uvedeným projektem, zejména zadávací dokumentace vztahující se ke všem zadávacím řízením, jež souvisejí s realizací projektu financovaného z Integrovaného operačního programu EU (IOP) od roku 2011 či zápisy zjednání všech hodnotících komisí působících v zadávacích řízeních souvisejících s realizací projektu financovaného z IOP od roku 2011.

Podle protokolu o zadržení byl stěžovatel zadržen v místě svého bydliště dne 31. 5. 2013 v 7:05 hodin. Stěžovatel se jako zadržený účastnil prohlídky, vyslechnut byl dne 1. 6. 2013 v době mezi 2:00 a 4:00 hodin a ze zadržení byl propuštěn dne 1. 6. 2013 ve 4:05 hodin. Dne 31. 5. 2013 v době od 8:00 do 11:15 hodin měly probíhat úkony spočívající v zajištění jiných prostor, na něž se vztahuje ústavní stížností napadený příkaz k prohlídce; samotná prohlídka započala téhož dne v 16:20 hodin a byla ukončena následujícího dne v 1:35 hodin; protokol o provedení prohlídky byl podepsán ve 2:40 hodin.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že k porušení čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy došlo tím, že k jeho zařazení mezi okruh podezřelých ze spáchání předmětné trestné činnosti došlo svévolně, neboť jeho cílem bylo pouze zajistit, aby mohl být na dobu provedení prohlídky zadržen. Poukazuje na to, že dosud neobdržel protokol o zadržení, ani protokol o výslechu uskutečněném v ranních hodinách dne 1. 6. 2013, přičemž jako osoba podezřelá nemá - na rozdíl od obviněných - právo nahlížet do spisu.

V příkazu se bez jakéhokoli dalšího dokladu uvádí, že "prověřováním bylo zjištěno podezření, že se na uvedené trestné činnosti podílí také osoby z advokátní kanceláře X.[...], a to konkrétně K. K. a stěžovatel (podezřelý)". Toto konstatování, dovozuje dále stěžovatel, je však příliš obecné a neurčité, neboť v něm absentuje popis jakýchkoli konkrétních okolností a způsobu, jakým se měl na trestné činnosti podílet; formální, žádnými konkrétními fakty nepodložené, v podstatě "jaksi automatické" podezírání advokáta z nezákonného jednání výhradně kvůli právnímu poradenství, je nepřípustným zásahem do základních práv a svobod klienta na straně jedné a popření základních principů advokacie na straně druhé. Zatímco jednání dalších podezřelých příkaz podrobně popisuje, přičemž se zde přesně uvádí s kým, ve kterém období a o čem jednali (nabídky finančních částek, poskytnutí datových nosičů, podepisování konkrétních písemností apod.), u něj přesný popis jakéhokoli protiprávního jednání chybí. Ostatním podezřelým osobám byla již v době realizace jeho zadržení doručována usnesení o zahájení trestního stíhání, která - na rozdíl od příkazu - obsahovala jména všech dalších podezřelých osob s výjimkou jeho osoby. Ačkoli podle příkazu se na trestné činnosti měla vedle něj podílet také advokátní koncipientka K. K., čímž mělo být odůvodněno, aby se prohlídka konala i v prostorách advokátní kanceláře, které užívala ona, její jméno ve výčtu podezřelých osob uvedeném v hlavičce příkazu nefiguruje a ani ona obviněna nebyla. Až z dopisu Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 17. 7. 2013 se dozvěděl, že k jeho zadržení bylo přistoupeno "z koluzních důvodů, tedy z obavy o budoucím možném ovlivnění dalších osob, u nichž bylo resp. i nadále je dáno podezření ze spáchání vyšetřované trestné činnosti resp. z obavy z jiného maření objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání"; k tomu namítá, že v době zadržení mu tyto důvody sděleny nebyly a nemohl se tudíž v době zadržení bránit a vyvrátit důvody, na kterých bylo založeno jeho zadržení. Sdělení Nejvyššího státního zastupitelství je nadto nepřijatelné proto, že bylo učiněno ex post a pro neurčitost, neboť není opřeno o konkrétní důvody a konkrétní skutkové okolnosti případu. V prvé řadě - namítá dále stěžovatel - měl být nejprve předvolán k podání vysvětlení, přičemž z žádného jeho jednání nelze dovozovat, že by tak neučinil; advokátní koncipientka K. K., která se podle příkazu měla na trestné činnosti rovněž podílet, zadržena nebyla, a pokud její zadržení nebylo z koluzních důvodů nezbytné, není zřejmé, proč jeho zadržení nezbytné bylo.

Pochybné též je, jak mohly koluzní důvody v jeho případě tak rychle pominout, když byl propuštěn již druhého dne po zadržení v ranních hodinách; nadto policejní orgán věděl, že reálně nemohl nikoho ovlivňovat, neboť osoby, jejichž ovlivňování přicházelo v úvahu a které byly později obviněny, byly rovněž zadrženy, čímž jejich "ovlivňování" nepřicházelo v úvahu.

Stěžovatel není přesvědčen, že by jeho zadržení bylo natolik naléhavé, aby muselo být realizováno předtím, než by proti němu bylo zahájeno trestní stíhání. Upozorňuje na to, že preventivní zbavení svobody trestní řád neumožňuje, a i kdyby tomu tak bylo, bylo by třeba je považovat za porušení práva na svobodu a osobní bezpečnost ve smyslu čl. 5 odst. 1 Úmluvy. I z judikatury Evropského soudu pro lidská práva se podává, že zbavení svobody je "svévolné", jestliže - i když by bylo v souladu s vnitrostátní legislativou - je přítomen určitý prvek absence dobré víry nebo klamání ze strany státních orgánů. Má též za to, že jeho zadržení bylo svévolné rovněž pro svoji nepřiměřenou délku; z protokolu o provedení prohlídky se podává, že prostory advokátní kanceláře byly zajištěny nejpozději již v 11:15 hodin a že prohledávání prostor kanceláří bylo ukončeno v 22:40 hodin a následně již probíhalo pouze kopírování dat ze serveru advokátní kanceláře a z notebooku K. K., pročež není zřejmé, proč nedošlo k výslechu bezprostředně po ukončení prohledávání kanceláří během provádění čistě technických úkonů a proč byl jeho výslech proveden až v době mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní. I když tedy doba trvání zadržení nepřesáhla zákonem stanovené maximální lhůty, je přesto namístě ji považovat za nepřiměřeně dlouhou, a tudíž svévolnou ve smyslu judikatury ESLP.

K porušení čl. 5 odst. 2 Úmluvy stěžovatel namítá, že k porušení jeho práva být neprodleně seznámen s důvody svého zatčení a s každým obviněním proti sobě došlo tím, že informace o obviněních, která mu jsou kladena za vinu, mu byla v průběhu realizace zadržení poskytnuta ve zcela nedostatečné míře, což jde zjevně na vrub toho, že jeho zahrnutí do okruhu podezřelých se jeví jako účelové.

Ku podpoře úsudku, že došlo k porušení čl. 12 Listiny a čl. 8 Úmluvy, stěžovatel zdůrazňuje, že podle jeho názoru je zcela nepřijatelné, aby orgány činné v trestním řízení mohly obsadit prostory advokátní kanceláře, provádět jejich prohlídky a zajišťovat listiny (jak v papírové, tak v digitální podobě) v podstatě pouze na základě poznatku, že daný advokát poskytoval právní služby jedné z podezřelých osob, aniž by měly jakékoli důkazy o tom, že sám advokát se dopouštěl jakékoli trestné činnosti. Protiústavní zásah orgánů činných v trestním řízení je podle jeho názoru o to závažnější, že byl veden úmyslem získat informace a dokumenty, které byly předmětem důvěrné komunikace mezi ním a klienty, které jsou předmětem státem uznané povinnosti mlčenlivosti podle zákona o advokacii, a to i za cenu nedůvodného a nelegitimního porušování hodnot chráněných ústavním pořádkem. V daném ohledu je rovněž významné, že zástupce ČAK nedal souhlas k tomu, aby se policejní orgán seznámil s obsahem listin, které byly při prohlídce zajištěny, a následný návrh na nahrazení souhlasu zástupce ČAK byl soudem odmítnut; výsledný efekt prohlídky pro objasnění údajné trestné činnosti je tak nulový.

Vrchní státní zastupitelství v Praze a policejní orgán ve vyjádřeních k ústavní stížnosti příkaz a následné postupy obhajovaly a doplnily je zdůrazněním okolností, jež pokládaly v dané souvislosti za významné, a Okresní soud v Pardubicích odkázal na odůvodnění vydaného příkazu. V replice na zaslaná vyjádření setrval stěžovatel na svých tvrzeních předestřených již v ústavní stížnosti a zdůraznil, že komunikace s označenými (podezřelými) osobami probíhala výlučně v mezích poskytování advokátních služeb.

Stěžovatel předložil též stanovisko Výboru odborné pomoci a na ochranu zájmů advokátů České advokátní komory, které deklarovalo, že postup orgánů činných v trestním řízení a soudů je v tomto ohledu přinejmenším problematický, avšak není ojedinělý, což dokládají stanoviska z praxe Výboru. Výbor současně doporučil, aby představenstvo komory 1. učinilo veškeré možné kroky k tomu, aby byl tento případ řádně prošetřen, 2. navrhlo sjednocení postupu vydání příkazu o provedení prohlídek jiných prostor a pozemků (či domovních prohlídek) a při provádění prohlídek jiných prostor a pozemků (či domovních prohlídek) v duchu zásad práva Společenství, tj. aby v příkaze bylo co možná nejpřesněji vymezeno to, co je hledáno a informace, jichž se musí týkat šetření, a 3. zajistilo účast zástupce ČAK na veřejném zasedání o předběžném projednání otázky.

V souvislosti s uplynutím mandátu ústavní soudkyně JUDr. Ivany Janů byla předmětná věc (této soudkyni zpravodajce přidělená a ke dni 17. 9. 2014 neskončená) na základě ustanovení § 12 odst. 18 (přechodná ustanovení) rozvrhu práce Ústavního soudu v platném znění (Org. 61/14) přidělena novému soudci zpravodaji, a to JUDr. Vladimíru Kůrkovi, čemuž odpovídá i nové složení senátu; Ústavní soud stěžovatele o této změně vyrozuměl.

Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v trestním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy orgánů zde činných a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutími v něm vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp. zn. IV. ÚS 582/99), za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99, I. ÚS 486/01, IV. ÚS 213/03, IV. ÚS 262/03 a další). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05).

Zdrženlivost v zásazích proti příkazu k domovní prohlídce, resp. prohlídce jiných prostor a pozemků Ústavní soud prolomil pro mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování, a to rovněž ve vztahu k názorům, jež k významu uvedených procesních institutů Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně vyjádřil.

Ačkoli, jak bylo řečeno, kategorie "správnosti" sama o sobě není referenčním kritériem ústavněprávního přezkumu, požadavek respektu k principům, zakotveným ve stěžovatelem namítaných ustanoveních Listiny a Úmluvy, je zde úzce spjat s dodržením pravidel, jež jsou právě k jejich ochraně stanoveny v příslušných ustanoveních trestního řádu.

Ustanovení § 82 a násl. a § 160 odst. 4 tr. řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení; vyložit v nich zakotvené klíčové pojmy [viz jmenovitě pojem "důvodnost podezření", že v prostorách nesloužících k bydlení (jiných prostorách) je věc nebo osoba důležitá pro trestní řízení, obsažený v § 82 odst. 1 a 2 tr. řádu, resp. úkonu, který vzhledem k "nebezpečí" jeho zmaření, zničení nebo ztráty důkazu nesnese z hlediska účelu trestního řízení odkladu na dobu, než bude zahájeno trestní stíhání, jak stanoví § 160 odst. 4 tr. řádu] nelze zpravidla zcela abstraktně a úplně, resp. objektivně verifikovatelně.

Obecně platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 82 a násl. a § 160 odst. 4 tr. řádu. Naopak, jak bylo výše předznačeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva. Jeho možnosti jsou pak specificky zúženy v režimu tzv. uvážení (diskrece), jenž se právě v dané věci prosazuje; důvodem k zásahu Ústavního soudu je tu až stav, kdy příslušnými orgány přijaté právní závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či jiného excesu (kupříkladu logického, v podobě vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému, neboť takové závěry ignorují předvídatelné judikatorní standardy a zakládají stav nepřípustné libovůle.

I kdyby okresním soudem zjištěné skutečnosti a vyvozené závěry, že v předmětných prostorách advokátní kanceláře "může být" věc důležitá pro trestní řízení, byly hodnotitelné i jinak, o zjevné (excesivní) vybočení z limitů stanovených trestním řádem v dané věci však nejde; nelze dospět k závěru, že ústavněprávně přípustné meze dovozeného uvážení [inherentní podmínce "důvodného podezření" a "nebezpečí" ve smyslu § 82 odst. 1, 2 a § 160 odst. 4 tr. řádu] zde byly překročeny.

Dostatečně zřejmý závěr, že v rozhodných souvislostech soud použil toliko všeobecných argumentů, aniž měly oporu v existenci okolností konkrétních [způsobilých odůvodnit "podezření" přítomnosti věci důležité pro trestní řízení a "nebezpečí" zmaření úkonu, zničení nebo ztráty důkazu předvídané § 82 odst. 1 a § 160 odst. 4 tr. řádu], k dispozici není.

Co do námitky nedostatečného odůvodnění příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků je nutné především vyjít z toho, že k jeho vydání postačí, jak bylo výše uvedeno, "důvodné podezření", že v předmětných prostorách "je věc ... důležitá pro trestní řízení"; odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Přiměřeně se zde uplatní právní názor Ústavního soudu vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož "trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby" (srov. mutatis mutandis usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004). Ústavněprávní roviny nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako o odůvodněnosti závěru o "důvodnosti" vymezených "podezření"; meze uplatňování takových požadavků jsou dány účelem, jemuž příkaz slouží.

Ohledně námitky stěžovatele, že příkaz obsahuje nedostatečné odůvodnění toho, proč má být prohlídka jiných prostor a pozemků provedena, stojí za připomenutí usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1033/07 ze dne 13. 12. 2007 a sp. zn. III. ÚS 1578/07 ze dne 28. 2. 2008, podle kterých "ani v případě odůvodnění příkazů k domovním prohlídkám ani v případě postupu dle § 78 odst. 1 tr. řádu nelze s ohledem na podstatu věci po orgánech činných v trestním řízení vyžadovat, aby a priori naprosto přesně specifikovaly všechny věci důležité z hlediska trestního řízení, jejichž existence a význam teprve vyjde najevo při faktickém provádění prohlídky. Z hlediska požadavků trestního řádu i kautel práva ústavního je dostačující, jsou-li uvedené věci následně konkretizovány v pořízených protokolech dle § 85 odst. 3 ve spojení s § 79 odst. 5 tr. řádu, zatímco v příkazu k provedení prohlídky postačí uvést toliko určité kategorie věcí, resp. důkazů. Stejně tak nelze v dané fázi řízení s naprostou jistotou určit, zda a které z nalezených věcí skutečně souvisejí s projednávanou trestnou činností a lze vyžadovat toliko pravděpodobnost, že taková věc bude pro vyšetřování potřebná."

Praktický význam stěžovatelem uplatňované námitky ohledně excesivního rozsahu kopírování elektronických dat označené advokátní kanceláře zůstává limitován odmítavým rozhodnutím soudu o návrhu na nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory.

Hodnoceno z těchto hledisek napadenému příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků nelze nic zásadního vytknout rovněž proto, že potřebné materiální předpoklady, vyložené výše a rovněž formulované kupř. v bodech 17 a 18 nálezu sp. zn. I. ÚS 3369/10, nakonec naplňuje.

Ústavní soud se zabýval též potenciálním ohrožením "advokátního tajemství" a možností nepřípustného zásahu do výkonu advokacie, maje na zřeteli že v řadě svých rozhodnutích zdůraznil význam advokátního tajemství jako předpokladu pro řádný výkon advokacie a poskytl mu ústavněprávní ochranu (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2894/08). Zároveň však opakovaně vyslovil souhlas s tezí, že "institut advokátní mlčenlivosti, potažmo poskytování právních služeb, nesmí být zneužíván k páchání trestné činnosti; tím by totiž došlo k nepřípustnému a účelovému nadřazování uvedené procesní hodnoty nad hodnoty základních práv a svobod, k jejichž naplňování má stát pozitivní povinnost, jež se realizuje mimo jiné právě v trestním řízení" (srov. nález sp. zn. II. ÚS 889/10, resp. usnesení sp. zn. III. ÚS 3988/13).

Řečené platí - při respektování právní úpravy profesního tajemství -iv situaci, kdy ke "zneužívání institutu advokátní mlčenlivosti" dochází bez subjektivní vědomosti advokáta; v této souvislosti dlužno připomenout, že Ústavní soud kupř. v usnesení sp. zn. II. ÚS 2831/11 ze dne 11. 1. 2012 neshledal ústavněprávní deficit v případě domovní prohlídky u stěžovatele, který "není podezřelý".

Vzhledem k řečenému ústavněprávní pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení spolehlivě dovoditelná nejsou. Procesní institut prohlídky prostor, v nichž advokát vykonává advokacii, upravený v § 85b tr. řádu, je legitimním nástrojem, představujícím ústavněprávně přípustný zásah do domovní svobody a do práva na výkon advokacie. Aplikace tohoto institutu v posuzovaném případě byla - z výše rekapitulovaných hledisek přezkumu - shledána jako udržitelná.

Orgány činné v trestním řízení neporušily zásadu zdrženlivosti, jestliže před vydáním příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků nevyužily instituty trestního řízení, jež více šetří základní práva podezřelých osob, jmenovitě upravené v ustanoveních § 78 a § 79 tr. řádu. Takové postupy se totiž zjevně příčí smyslu prohlídky coby úkonu neodkladného; ve vztahu k věcem, které měly být při prohlídce zjištěny, hrozilo - v případě vyčkávání, zda budou dobrovolně odevzdány - jejich odstranění, resp. ztráta příslušných důkazů (srov. kupř. usnesení sp. zn. I. ÚS 3906/12 ze dne 13. 11. 2012).

Ke stěžovatelem vzpomínanému rozhodnutí o návrhu na nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory dlužno zaznamenat, že ani neefektivita předmětné prohlídky neznamená nevyhnutelně její ústavněprávní neudržitelnost.

Jestliže ústavněprávní konformita napadeného soudního příkazu nebyla relevantně zpochybněna, je totéž namístě vztáhnout i k postupu policejního orgánu, pakliže jednal v souladu s ním, pročež není třeba se zabývat otázkou, zda je v případě prohlídky již ukončené dán znak "aktuálního, trvajícího zásahu orgánu veřejné moci" (v podrobnostech srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1651/11 ze dne 18. 8. 2011), a hodnocení návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud zakázal Policii ČR pokračovat "v porušování" jeho základních práv, je tomu konsekventní.

K otázce ústavněprávní konformity zadržení stěžovatele Vrchní státní zastupitelství v Praze uvedlo, že zadržení stěžovatele nemělo preventivní charakter, neboť k tomuto došlo z důvodu podezření ze spáchání trestného činu, došlo k zadržení dalších osob podezřelých ze spáchání identického skutku, tyto osoby byly procesně adekvátním způsobem postupem dle § 76 odst. 3 tr. řádu vytěženy a vzhledem k tomu, že pominuly důvody pro zadržení (ačkoli nebylo podezření rozptýleno), byl stěžovatel ze zadržení propuštěn, neboť nebyly policejním orgánem shledány důvody pro zahájení trestního stíhání dle § 160 odst. 1 tr. řádu pro skutek, z jehož spáchání byl podezřelý. Pokud by se stěžovatelem napadnutou realizací úkonů trestního řízení podařilo zadokumentovat jiný důkazní stav, byl by procesní postup odlišný.

Aniž by Ústavní soud vstupoval do výkladového sporu týkajícího se podústavního práva, zda bylo namístě stěžovatele zadržet, patří se zaznamenat, že Vrchní státní zastupitelství v Praze poskytlo ve svém vyjádření sice zdůvodnění "povšechné", nicméně určité indicie odůvodňující podezření stěžovatele se podávají ze záznamu ze dne 7. 1. 2013 (žádost o "zkontaktování se zajímavým soukromým investorem" a zmínka o "návazných obchodních podmínkách" - viz str. 8 vyjádření policejního orgánu k ústavní stížnosti), a časovou rovinu zadržení, byť může být vnímána kriticky, za excesivní přesto mít nelze.

Proto se lze přiklonit k úsudku, že k porušení čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 5 odst. 1 Úmluvy zde - konkrétně, resp. ještě - nedošlo.

Co do výhrad ohledně postupu orgánů činných trestního řízení vůči K. K. je třeba mít na paměti, že ústavní stížnost je dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ve spojení s § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu procesním prostředkem k ochraně ústavně zaručených subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, pročež argumentace postupy orgánů činných v trestním řízení ve vztahu k dalším osobám efektivně uplatnitelná není.

Pokud stěžovatel tvrdí, že informace o předmětném podezření mu byla v průběhu realizace zadržení poskytnuta ve zcela nedostatečné míře, čímž mělo dojít k porušení čl. 5 odst. 2 Úmluvy, stojí za zaznamenání, že byl při zadržení a podání vysvětlení řádně poučen, což vyplývá z protokolu o zadržení osoby podezřelé ze dne 31. 5. 2013 a z protokolu o výslechu osoby zadržené ze dne 1. 6. 2013, kde uvedl, že důvodům svého zadržení rozumí.

Je tak namístě shrnout, že stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Ústavní soud proto jeho ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v senátu (bez jednání) odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru