Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2340/10 #1Nález ÚS ze dne 22.09.2011Povinnost zhodnotit hledisko dobrých mravů při interpretaci a aplikaci práva

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní ústavní principy/demokratický právní ... více
Věcný rejstříkDobré mravy
důkaz/volné hodnocení
interpretace
vlastnické právo/přechod/převod
žaloba/na plnění
škoda/odpovědnost za škodu
škoda/ušlý zisk
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 166/62 SbNU 467
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2340.10.1
Datum vyhlášení05.10.2011
Datum podání10.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 420, § 517, § 3 odst.1, § 442

99/1963 Sb., § 80 odst.1 písm.b, § 132


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Individuální okolnosti jednotlivého případu je třeba hodnotit též z hlediska § 3 odst. 1 občanského zákoníku, zakotvujícího zásadu souladného výkonu práv s dobrými mravy. Pokud tak obecný soud neučiní, poruší tím právo účastníka řízení na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J. S. zrušil I. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 22. 9. 2011 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2007, č.j. 17 Co 36/2004-130, a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 11. 2003, č.j. 4 C 7/2001-117, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Stěžovatel navrhl v ústavní stížnosti zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mu byla jakožto žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 65.000 Kč z titulu náhrady škody za ušlý zisk. Škoda měla vzniknout z toho důvodu, že stěžovatel žalobci nevydal lis, jak mu bylo uloženo soudním rozhodnutím. Stěžovatel přitom uvedl, že lis koupil dne 23. 3. 1994 od syna paní K., zatímco žalobce lis nabyl od paní K. na základě kupní smlouvy ze dne 31. 3. 1994. Během řízení o určení vlastnictví (neboť se ukázalo, že darovací smlouva k lisu mezi paní K. a jejím synem byla z formálních důvodů neplatná), došlo k zešrotování lisu, neboť jeho oprava by byla ekonomicky neúčelná. Žalobce přitom tvrdil, že daný lis v hodnotě 5.000 Kč mohl obratem prodat zájemci za částku 65.000 Kč. Ten však od smlouvy v důsledku chování stěžovatele (nevydání lisu) odstoupil. Stěžovatel posléze v ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy nevzaly v potaz některé závažné okolnosti případu a nesprávně určily částku ušlého zisku. Tím mělo dojít k porušení základního práva stěžovatele na ochranu vlastnictví a spravedlivý proces dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu na prvním místě uvedl, že orgánům veřejné moci netoleruje formalistický přístup k právu nerespektující principy spravedlnosti. Takový přístup může založit dotčení na základním právu nebo svobodě, přičemž právě takovým případem je např. přepjatý formalismus vedoucí k extrémně nespravedlivým závěrům.

V rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů pečlivě posuzovat individuální okolnosti daného případu též z hlediska § 3 odst. 1 občanského zákoníku, zakotvujícího zásadu souladného výkonu práv s dobrými mravy. Právě tato zásada je na úrovni podústavního práva odrazem výše vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Ústavněprávně je tedy citované ustanovení oním místem, skrze které jsou obecné soudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva.

Se zřetelem k výše uvedeným principům Ústavní soud dospěl k závěru, že v předmětné věci došlo ze strany obecných soudů k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele na soudní ochranu. Zásah do tohoto základního práva byl způsoben lpěním na jednom z předložených listinných důkazů, kterým měla být dokázána výše ušlého zisku (kupní smlouvy ze dne 1. 4. 1994), aniž by soudy zohlednily časovou návaznost s dalšími právními úkony, na něž stěžovatel upozorňoval (zejména fakt, že tato smlouva byla uzavřena pouhý den poté, kdy prodávající uzavřel kupní smlouvu s původní vlastnicí, a to za cenu několikanásobně odlišnou). Ústavní soud též upozornil na to, že v rozhodném období nebyl údajný kupec veden v obchodním rejstříku na adrese, která byla uvedena ve smlouvě. Ve svém souhrnu tak může jít o okolnosti, které zpochybňují závěr o unesení důkazního břemene ohledně výše ušlého zisku. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že pokud jde o vyčíslení ušlého zisku, jako rozsahu náhrady škody, je třeba postupovat při hodnocení předložených důkazů zvlášť obezřetně, aby výsledek sporu nepůsobil zřetelně nespravedlivě.

Ústavní soud s přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem ústavní stížnosti vyhověl, neboť zrušovanými rozsudky obecných soudů došlo k porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem ve věci byla Ivana Janů. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

I.ÚS 2340/10 ze dne 22. 9. 2011

N 166/62 SbNU 467

Povinnost zhodnotit hledisko dobrých mravů při interpretaci a aplikaci práva

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 22. září 2011 sp. zn. I. ÚS 2340/10 ve věci ústavní stížnosti J. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2007 č. j. 17 Co 36/2004-130, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 11. 2003 č. j. 4 C 7/2001-117, jímž byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit žalobci peněžitou částku s příslušenstvím, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení.

Výrok

I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2007 č. j. 17 Co 36/2004-130 a rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 11. 2003 č. j. 4 C 7/2001-117 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2007 č. j. 17 Co 36/2004-130 a rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 14. 11. 2003 č. j. 4 C 7/2001-117 se ruší.

Odůvodnění:

1. Stěžovatel napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále též jen "krajský soud"), a to pro porušení jeho práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro porušení jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. K meritu věci uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Třebíči (dále též jen "okresní soud") ze dne 14. 11. 2003 č. j. 4 C 7/2001-117 mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 54 261 Kč s příslušenstvím. Prvostupňový rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem krajského soudu, který napadl ústavní stížností. Doplnil, že soudy obou stupňů dospěly ke shodnému závěru, že v předmětné věci byly naplněny všechny zákonem stanovené předpoklady vzniku obecné odpovědnosti za škodu. Přitom porušení právní povinnosti se měl stěžovatel dopustit tím, že nesplnil svou povinnost, kterou mu uložil rozsudek okresního soudu ze dne 6. 2. 1995 č. j. 5 C 528/94-15, a to vydat žalobci výstředníkový lis. Tento lis nabyl žalobce na základě kupní smlouvy ze dne 31. 3. 1994 od paní M. K., přičemž stěžovatel se v dobré víře domníval, že vlastníkem lisu je on, když jej měl nabýt od syna paní K. kupní smlouvou ze dne 23. 3. 1994; tudíž bylo vlastnictví lisu sporné. Následně byl vlastníkem lisu potvrzen žalobce, a to právě rozsudkem okresního soudu č. j. 5 C 528/94-15. Během řízení byl lis sešrotován, podle stěžovatele se jeho hodnota pohybovala kolem 5 000 Kč, přičemž oprava by stála nejméně 100 000 Kč. Škoda měla žalobci vzniknout tím, že druhý dne poté, co uzavřel kupní smlouvu s paní K., uzavřel na lis kupní smlouvu se společností Oslavan, a. s., za kupní cenu ve výši 65 000 Kč, a to i přesto, že mu byla spornost vlastnictví známa. Jelikož v době, kdy bylo jeho vlastnictví potvrzeno pravomocným soudním rozhodnutím, již nemohl svůj závazek vůči společnosti Oslavan, a. s., splnit, jelikož lis již fyzicky neexistoval, vznikla mu škoda ve formě ušlého zisku. Soudy obou stupňů souladně spatřovaly příčinnou souvislost mezi uvedenou škodou a porušením jeho právní povinnosti. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 5. 2010 č. j. 25 Cdo 902/2008-165 odmítl. V odůvodnění uvedl, že protiprávního jednání se stěžovatel dopustil ještě předtím, než bylo zjištěno, kdo je vlastníkem předmětného lisu, a to jeho zadržováním, proto není důležité, že žalobce uzavřel smlouvu se společností Oslavan, a. s., aniž by měl jistotu, že je vlastníkem. S tímto výkladem stěžovatel nesouhlasí, namítá, že není pravidelným během věcí, když se převádí vlastnické právo k věci, ohledně níž existuje spor, potažmo soudní řízení, a že až do nabytí právní moci rozsudku se mohl oprávněně domnívat, že vlastníkem lisu je on sám.

2. Podle stěžovatele bylo oběma rozsudky porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a právo na ochranu vlastnického práva, když mu byla uložena povinnost nahradit žalobci škodu v uvedené výši. Důvodně se domníval a v dobré víře se k předmětnému lisu choval jako jeho vlastník, když jej nabyl od syna paní K., který jej od své matky získal ústním darováním učiněným před svědky. Žalobce nabyl předmětný lis od paní K. kupní smlouvou ze dne 31. 3. 1994. Skutečnost, že syn pan K. předmětný lis nikdy nenabyl, a to pro nedodržení formy darovací smlouvy, byla zjištěna až v následném soudním řízení. Vzhledem k tomu, že o problematičnosti vlastnických vztahů věděl i žalobce, a přesto uzavřel další kupní smlouvu se společností Oslavan, a. s., tak dle názoru stěžovatele nejednal řádně, když zanedbal prevenci spočívající v opatrném jednání, které by v případě nejistých právních vztahů bylo namístě. Považuje za zřejmé, že nárok žalobce nemůže spočívat v podobě ušlého zisku, jak věc posoudily obecné soudy, nýbrž jde o škodu skutečnou způsobenou zničením věci. Nelze proto vycházet z ceny, jež byla stanovena kupní smlouvou se společností Oslavan, a. s., když se nedalo s určitostí očekávat, že plnění, ke kterému se žalobce zavázal, bude možné skutečně splnit. Vztah příčiny a následku je zde obrácený a neexistuje příčinná souvislost mezi likvidací lisu a vznikem škody ve formě ušlého zisku.

3. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil napadený rozsudek.

4. Relevantní znění příslušných článků Listiny upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Článek 11 Listiny:

"(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.

(2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.

(3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.

(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

(5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.".

Článek 36 odst. 1 Listiny:

"Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.".

5. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.

6. Krajský soud jen lapidárně odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku a na závěry v něm učiněné s dovětkem, že na nich setrvává a nemá k nim ničeho na doplnění. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.

7. Ing. J. J. se vzdal postavení vedlejšího účastníka.

8. S ohledem na obsah vyjádření účastníka a jeho stručnost nebylo třeba, aby je Ústavní soud zasílal na vědomí a k případné replice stěžovateli.

9. Ze spisu okresního soudu sp. zn. 4 C 7/2001 Ústavní soud zjistil, že dne 15. 12. 2000 podal Ing. J. J. návrh na vydání platebního rozkazu, kterým se domáhal, aby stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit částku 65 000 Kč s příslušenstvím. Požadavek odůvodňoval tvrzením, že stěžovateli byla rozsudkem okresního soudu uložena povinnost vydat mu individualizovaný výstředníkový lis, povinnost nesplnil a nechal ho zlikvidovat. K tomu žalobce dodal, že lis nabyl od paní K. za dohodnutou cenu ve výši 5 000 Kč, dne 1. 4. 1994 uzavřel kupní smlouvu se společností Oslavan, a. s., které ho prodal za dohodnutou kupní cenu ve výši 65 000 Kč. Protože nebyl schopen uzavřenou kupní smlouvu splnit (s ohledem na chování stěžovatele), od smlouvy odstoupil, čímž mu vznikla škoda ve výši 65 000 Kč odpovídající ušlému zisku. Stěžovatel považoval žalobcův požadavek za neprokázaný, tvrzení o výši škody za účelové, protože kupní cena byla zcela nereálná, a upozornil, že do výše 10 739 Kč zanikla pohledávka započtením. Při ústním jednání dne 14. 5. 2001 vzal žalobce částečně žalobu zpět a nadále se domáhal zaplacení částky 54 291 Kč. Na tomto jednání žalobce vypověděl, že lis prodával příbuzný paní K. stěžovateli za částku 2 500 Kč, on jako obchodník věděl, že je o tento stroj zájem, proto nabídl majitelce částku 5 000 Kč, ona ho za tuto částku prodala a on ho následující den prodal za částku 65 000 Kč. Proběhlé dokazování bylo zaměřeno především na zjištění předpokladů vzniku odpovědnosti podle § 420 občanského zákoníku, tj.: protiprávní úkon stěžovatele, škoda a její výše, jakož i kauzální nexus. Okresní soud rozsudkem ze dne 12. 11. 2001 č. j. 4 C 7/2001-59 žalobě vyhověl, a to ve výši odpovídající prvotnímu návrhu, tj. 65 000 Kč. Početní chybu opravil okresní soud usnesením ze dne 12. 11. 2001 č. j. 4 C 7/2001-60. Stěžovatel napadl prvostupňový rozsudek odvoláním, v němž upozorňoval především na povinnost žalobce prokázat, že mu škoda vznikla a v jaké výši. Krajský soud usnesením ze dne 31. 10. 2002 č. j. 17 Co 148/2002-73 rozsudek zrušil pro nepřezkoumatelnost (postup při opravě tzv. početní chyby). Po doplnění dokazování okresní soud rozhodl rozsudkem ze dne 14. 11. 2003 č. j. 4 C 7/2001-117, kterým žalobě vyhověl a přiznal větší část požadovaného úroku z prodlení (výrok I), část úroku z prodlení zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III). V odůvodnění uvedl, že vzal za prokázané, že stěžovatel porušil právní povinnost tím, že nevydal žalobci výstředníkový lis, ačkoliv mu tato povinnost byla uložena rozsudkem okresního soudu, a že žalobce prokázal smlouvou uzavřenou s Oslavanem, a. s., škodu ve výši 65 000 Kč (dále přihlédl k částečné kompenzaci vzájemných pohledávek). Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že soud nepřihlédl k jeho důkazu, jímž byl znalecký posudek, v němž znalec dospěl k závěru, že obecná cena, resp. prodejní cena lisu k 1. 4. 1994 byla 6 019 Kč, dále namítal, že cena, kterou žalobce zaplatil prodávající, je ve značném rozporu s jeho tvrzením, že stroj měl obratem dle smlouvy uzavřené o jeden den později prodat za částku 65 000 Kč, a shrnul, že nelze zjevně mít za prokázáno, že jde o ušlý zisk právě ve výši 65 000 Kč. Krajský soud rozsudkem ze dne 2. 4. 2007 č. j. 17 Co 36/2004-130 rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil, změnil výrok III a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle krajského soudu byla prokázána existence předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, kromě jiného uvedl, že žalobce prokázal, že hodlal a zároveň měl reálnou možnost lis prodat za částku 65 000 Kč a že by se tak při normálním běhu událostí stalo, jestliže by mu v tom nezabránilo protiprávní jednání stěžovatele. Následně podal stěžovatel tzv. nenárokové dovolání s tvrzením, že napadeným rozsudkem byly právní otázky řešeny v rozporu s hmotným právem. Nejvyšší soud dovolání usnesením ze dne 26. 5. 2010 č. j. 25 Cdo 902/2008-165 odmítl s konstatováním, že žádná z předložených otázek nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.

10. Po seznámení s předloženými listinnými podklady a spisem okresního soudu Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je opodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.

11. Ústavnísoud ve své konstantní judikatuře již mnohokrát prokázal, že netoleruje orgánům veřejné moci a především obecným soudům formalistický postup, jehož výsledkem je sofistikované odůvodňování k prosazení zřejmé nespravedlnosti. Zdůraznil přitom mimo jiné, že obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku, a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem, i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96 ze dne 4. 2. 1997 (N 13/7 SbNU 87; 63/1997 Sb.)]. Z ústavněprávního pohledu je nutno stanovit podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy za následek porušení základních práv či svobod. Ústavní soud vymezil tyto podmínky zejména následujícím výčtem: základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Porušení některé z těchto norem, a to v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73), nález sp. zn. II. ÚS 476/09 ze dne 2. 4. 2009 (N 81/53 SbNU 23)]. Přílišný formalismus při výkladu právních norem vedoucí k extrémně nespravedlivému závěru pak znamená porušení základních práv [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1735/07 ze dne 21. 10. 2008 (N 177/51 SbNU 195), nález sp. zn. II. ÚS 3168/09 ze dne 5. 8. 2010 (N 158/58 SbNU 345)].

12. V rovině jednoduchého práva je nutné za účelem dodržení shora uvedených principů pečlivě posuzovat individuální okolnosti daného případu též prizmatem kogentního ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku, zakotvujícího zásadu souladného výkonu práv s dobrými mravy, které je v rovině jednoduchého, podústavního, práva odrazem shora vymezeného ústavního požadavku nalezení spravedlivého řešení. Ústavněprávně je tedy ustanovení § 3 odst. 1 občanského zákoníku oním místem, skrze které jsou obecnésoudy povinny nechat proniknout ideje materiálního právního státu do interpretace a aplikace podústavního práva [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2216/09 ze dne 31. 5. 2011 (N 103/61 SbNU 551)].

13. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavnísoud hodnotil, zda v postupu krajského soudu, příp. též v postupu okresního soudu, v předmětné věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného základního práva stěžovatele, a dospěl k závěru, že k porušení práva na soudní ochranu došlo, a je tudíž žádoucí poskytnout stěžovateli ústavněprávní ochranu. Zásah do tohoto základního práva vytvářejícího prostor k dosažení spravedlivého uspořádání hmotněprávních vztahů byl způsoben evidentním lpěním na jednom z předložených listinných důkazů, kterým měla být dokázána výše ušlého zisku (kupní smlouva ze dne 1. 4. 1994), aniž by soudy zohlednily časovou návaznost s dalšími právními úkony (na něž stěžovatel upozorňoval, zejména fakt, že tato smlouva byla uzavřena pouhý den poté, kdy prodávající uzavřel kupní smlouvu s původní vlastnicí, a to za cenu několikanásobně odlišnou). Ústavní soud dále upozorňuje, že v předmětné kupní smlouvě je sídlo kupující společnosti Oslavan, a. s., situováno na adrese Masarykovo nám. 939, Náměšť nad Oslavou (stejné sídlo je i na použitém razítku), ačkoliv podle údajů z obchodního rejstříku bylo toto sídlo zapsáno až 15. 4. 1994. Ve svém souhrnu tak může jít o okolnosti, které zpochybňují závěr o unesení důkazního břemene ohledně výše ušlého zisku. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že pokud jde o vyčíslení ušlého zisku jako rozsahu náhrady škody, je třeba postupovat při hodnocení předložených důkazů zvlášť obezřetně, aby výsledek sporu nepůsobil zřejmě nespravedlivě.

14. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavnísoud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadený rozsudek Krajského soudu v Brně podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Protože důvody zrušení se vztahují též na rozsudek Okresního soudu v Třebíči, zrušil Ústavní soud i rozsudek soudu prvního stupně, aniž by jeho zrušení stěžovatel navrhoval. Učinil tak se souhlasem účastníků řízení bez ústního jednání.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru