Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 234/99Nález ÚS ze dne 12.06.2001Placení soudních poplatků ve správním soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
poplatek/soudní
Doručování
PoznámkaNepřijatý návrh stanoviska Pl. ÚS-st 13/01 pro řízení sp. zn. I. ÚS 234/99 k nálezu sp. zn. IV. ÚS 238/99.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 86/22 SbNU 221
EcliECLI:CZ:US:2001:1.US.234.99
Datum vyhlášení03.07.2001
Datum podání10.05.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 2 odst.1 písm.a, § 4 písm.a, § 7 odst.1

99/1963 Sb., § 49 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 234/99 ze dne 12. 6. 2001

N 86/22 SbNU 221

Placení soudních poplatků ve správním soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě ve věci ústavní

stížnosti Ing. V. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze

dne 8. 3. 1999, č.j. 38 Ca 351/98-17, a usnesení Městského soudu

v Praze ze dne 9. 4. 1999, č.j. 38 Ca 351/98-24, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8.3.1999, č.j. 38 Ca

351/98-17, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9.4.1999,

č.j. 38 Ca 351/98-24, se zrušují.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedenými usneseními rozhodl Městský soudu v Praze,

že se řízení zastavuje. V prvém případě (usnesení ze dne 8. 3.

1999) se tak stalo proto, že stěžovatel nesplnil svoji poplatkovou

povinnost při podání návrhu na přezkoumání rozhodnutí správního

orgánu. Žalobou se domáhal zrušení rozhodnutí Magistrátu hl. m.

Prahy, odboru dopravy, ze dne 1.10.1998, č.j. DOP

R4/16787/98/JK/106, avšak soudní poplatek (splatný zároveň

s podáním návrhu) neuhradil ani ve lhůtě splatnosti ani k výzvě

soudu doručené mu dne 6. 11. 1998 (poznámka: toto datum bylo

v odůvodnění rozsudku opraveno dne 18. 6. 1999 na datum 28. 1.

1999), přestože tak byl povinen učinit podle § 2 odst. 1 písm. a),

§ 4 písm. a) a § 7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů; jako povinná osoba od placení soudního

poplatku v případě opravného prostředku proti rozhodnutí

pozemkového úřadu osvobozen není. Ve druhém případě (usnesení ze

dne 9. 4. 1999) byl důvodem k zastavení řízení neodstranitelný

nedostatek podmínky řízení, neboť předmětem řízení bylo odvolání

stěžovatele právě proti předchozímu usnesení Městského soudu

v Praze o zastavení řízení, proti kterému nejsou opravné

prostředky přípustné. Městský soud v Praze však přesto

v odůvodnění tohoto rozhodnutí opět uvedl, že jeho předchozím

usnesením bylo zastaveno řízení pro nezaplacení soudního poplatku

splatného podáním návrhu, když poplatek nebyl zaplacen ani ve

lhůtě stanovené ve výzvě soudu k jeho zaplacení. Lhůta byla

stanovena osmidenní od doručení výzvy ze dne 28. 1. 1999, která

rovněž obsahovala poučení o tom, že nebude-li soudní poplatek ve

stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví. Tato výzva byla

- podle odůvodnění citovaného usnesení - doručena právní

zástupkyni stěžovatele spolu se žádostí o předložení kopie

napadeného rozhodnutí dne 28. 1. 1999. Obsah zásilky, jejíž

převzetí bylo potvrzeno, vyplývá z údajů uvedených na doručence

založené v soudním spise.

V záhlaví uvedená rozhodnutí Městského soudu v Praze

stěžovatel napadl ústavní stížností. V ní zejména uvedl, že těmito

rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo zaručené čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť mu bylo znemožněno

domáhat se stanoveným postupem svého práva u nestranného

a nezávislého soudu. Je tomu tak proto, že oproti tvrzení

Městského soudu v Praze se v případě jím podané žaloby nejedná

o opravný prostředek proti rozhodnutí Pozemkového úřadu, a že

výzva k zaplacení soudního poplatku mu nebyla dne 6. 11. 1998

doručena.

Stěžovatel dále uvedl, že proti usnesení Městského soudu

v Praze ze dne 8. 3. 1999 podal prostřednictvím právní zástupkyně

odvolání a ihned zaplatil soudní poplatek ve výši 1 000,- Kč.

Řízení o tomto odvolání však bylo zastaveno usnesením téhož soudu

ze dne 9. 4. 1999 s odůvodněním shora uvedeným. Proto stěžovatel

opětovně namítl, že mu výzva k zaplacení soudního poplatku nebyla

doručena a dle sdělení jeho právní zástupkyně nebyla doručena ani

jí, neboť v den, kdy měla být výzva doručena, byla jeho právní

zástupkyni doručena pouze výzva k zaslání kopie napadeného

rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy. To, že "Městskému soudu

v Praze, vyplývá z údajů uvedených na doručence založených

v soudním spise", že jí byla zaslána i výzva k zaplacení soudního

poplatku, nedokazuje podle mínění stěžovatele skutečnost, že výzva

k zaplacení soudního poplatku jeho právní zástupkyni skutečně

doručena byla. Přitom poukazuje na ust. § 49 o.s.ř., podle kterého

se doručuje písemnost nejen právnímu zástupci, ale i přímo

účastníku, jestliže má v řízení něco osobně vykonat, tj. zaplatit

soudní poplatek, neboť tvrdí, že jedině sám účastník je

poplatníkem dle zákona o soudních poplatcích. Proto měla být výzva

k zaplacení soudního poplatku zaslána jak jeho právnímu zástupci,

tak i stěžovateli samotnému.

K ústavní stížnosti se vyjádřil i účastník řízení Městský

soud v Praze a vedlejší účastník Magistrát města Prahy - odbor

dopravy.

Městský soud v Praze zejména uvedl, že stěžovatel nezaplatil

soudní poplatek současně s podáním žaloby. Proto byla doručena

jeho právní zástupkyni dne 28. 1. 1999 výzva k zaplacení poplatku

ve lhůtě 8 dnů od doručení výzvy. Poplatek však ve lhůtě zaplacen

nebyl. K námitce stěžovatele, že v zásilce převzaté dne 28. 1.

1999 nebyla výzva k zaplacení soudního poplatku, Městský soud

v Praze uvádí, že podle údajů uvedených na doručence (založené ve

spise), zásilka tuto výzvu obsahovala a byla převzata bez

jakýchkoliv námitek. Doručení výzvy k zaplacení soudního poplatku

pouze právní zástupkyni žalobce, které byla udělena plná moc pro

celé řízení, je v souladu s ust. 49 odst. 1 o.s.ř., neboť druhá

věta tohoto ustanovení, kdy má účastník osobně v řízení něco

vykonat (např. dostavit se k soudu nebo znalci), se na daný případ

nevztahuje. Z těchto důvodů má městský soud za to, že řízení "pro

nezaplacení soudního poplatku ani ve lhůtě stanovené soudem" bylo

zastaveno v souladu se zákonem. Protože proti rozhodnutí soudu ve

správním soudnictví nejsou opravné prostředky (s výjimkou

taxativně uvedených případů) přípustné, nezbylo Městskému soudu

v Praze než řízení o odvolání proti usnesení o zastavení řízení

rovněž zastavit. Není-li odvolání přípustné, nelze přihlédnout ani

k ust. § 9 odst. 4 zák. č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších

předpisů. Závěrem Městský soud v Praze uvádí, že v odůvodnění

usnesení soudu ze dne 8.3.1999, sp.zn. 38 Ca 351/98-17 došlo ke

zřejmé chybě v psaní, kdy je jako den doručení výzvy k zaplacení

soudního poplatku uvedeno datum 6. 11. 1998, a že tuto nesprávnost

postupem podle § 164 o.s.ř. odstraní po vrácení spisu Ústavním

soudem i u usnesení zaslaných účastníkům řízení. Vzhledem k tomu

je Městský soud v Praze názoru, že stěžovatel nebyl krácen na svém

právu zaručeném mu v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod.

Vedlejší účastník Magistrát města Prahy - odbor dopravy

zejména uvedl, že se závěry Městského soudu v Praze plně souhlasí.

Ke svému rozhodnutí pak sdělil, že zamítnutí stěžovatelova

odvolání bylo jediným a zákonu č. 13/1997 Sb., o pozemních

komunikacích, odpovídajícím závěrem, neboť stěžovatel usiloval ve

své věci o její prosazení protiprávně a protismyslně cestou zpětné

legalizace, nehledě na to, že citovaný zákon neobsahuje

ustanovení, že by stěžovatel měl právní nárok na vyhovění jeho

žádosti. Závěrem dále sdělil, že netrvá na ústním jednání.

Stěžovatel ústavní stížností brojí pro citovaným rozhodnutím

Městského soudu v Praze, když porušení svého základního práva

spatřuje v tom, že mu soud svým rozhodnutím znemožnil domáhat se

stanoveným postupem svého práva tím, že zastavil řízení o jeho

žalobě proti rozhodnutí orgánu státní správy, ačkoliv si musel být

vědom toho, že se jedná o řízení jednoinstanční. Podle jeho názoru

mu nebyla doručena dne 6.11.1998 výzva k úhradě soudního poplatku

a jeho placení nebylo spojeno s podáním opravného prostředku proti

rozhodnutí Pozemkového úřadu. Navíc tvrdí, že zásilka doručená dne

28. 1. 1999 jeho právní zástupkyni neobsahovala výzvu k úhradě

soudního poplatku, a že výzva k zaplacení soudního poplatku měla

být zaslána především jemu, neboť on sám je poplatníkem dle zákona

o soudních poplatcích a tudíž měl v řízení vykonat něco on sám.

Ústavní stížnost je důvodná, byť ne ze všech příčin, jichž se

stěžovatel dovolává.

Ústavní soud v prvé řadě neakceptoval stěžovatelovu námitku

týkající se nedoručení výzvy k zaplacení soudního poplatku dne

6.11.1998 a dne 28.1.1999 stěžovateli resp. jeho právní

zástupkyni. Její relevanci totiž dostatečně vyvrací postup

Městského soudu v Praze, který provedl opravu odůvodnění v záhlaví

ústavní stížnosti uvedeného usnesení ze dne 8. 3. 1999 tak, že

uvedl správný termín doručení výzvy k úhradě soudního poplatku,

tj. 28. 1. 1999 místo 6. 11. 1998. Z toho je zřejmé, že výzvou

k zaplacení soudního poplatku je myšlena právě výzva v zásilce

soudu doručené právní zástupkyni stěžovatele dne 28. 1. 1999. Ze

spisu Městského soudu v Praze, sp.zn. 38 Ca 351/98, pak Ústavní

soud zjistil, že právní zástupkyni stěžovatele byla skutečně dne

28. 1. 1999 doručena zásilka obsahující podle údajů na ní

uvedených takovou výzvu. Na rozdíl od stěžovatele je Ústavní soud

názoru, že uvedené údaje o obsahu zásilky jsou dostatečným důkazem

toho, co se takovou poštovní zásilkou doručovalo, neboť jedině

takový popis zásilky umožňuje odesílateli zaznamenat pro adresáta

i pro třetí osoby obsah zásilky. Naopak současně dává možnost

adresátovi ověřit si, zda její skutečný obsah nadepsanému avízu

odpovídá.

Za důvodnou však Ústavní soud považuje druhou námitku

stěžovatele, že výzva k úhradě soudního poplatku měla být ve

smyslu ustanovení § 49 odst. 1 o.s.ř. (ve znění platném v době

vydání usnesení napadených touto ustavní stížností) doručena

i stěžovateli, neboť on sám měl v řízení něco osobně vykonat.

Tento názor sdílí i Ústavní soud, neboť jej považuje za ústavně

konformní, což vyslovil již ve svých dřívějších rozhodnutích

(srov. nález ze dne 24. 1. 2000, sp.zn. IV. ÚS 238/99, nález ze

dne 10. 1. 2001, sp.zn. II. ÚS 377/2000). Závěry uvedené v obou

citovaných nálezech odůvodnil Ústavní soud porušením ústavně

zaručeného základního práva domáhat se stanoveným postupem svého

práva u nezávislého a nestranného soudu zakotveného v čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, a porušením čl. 90 Ústavy

České republiky, podle něhož jsou soudu povolány především

k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytovaly ochranu

právům. Vzhledem k existenci tohoto právního názoru, který se

nezměnil ani po té, co byl plénu Ústavního soudu předložen podle

ust. § 23 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů, k posouzení právní názor odchylný, nezbylo

Ústavnímu soudu než vyhovět ústavní stížnosti stěžovatele a zrušit

usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 1999, č.j. 38 Ca

351/98-17, kterým bylo zastaveno řízení, protože stěžovatel

neuhradil ve lhůtě soudní poplatek, ačkoliv výzva k jeho zaplacení

byla doručena jeho právní zástupkyni.

Pokud se týká usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 4.

1999, č.j. 38 Ca 351/98-24, kterým bylo zastaveno řízení

o odvolání proti předchozímu usnesení, je Ústavní soud toho

názoru, že vzhledem k jednoinstančnosti správního soudnictví - což

vylučuje podání opravného prostředku - nebylo toto usnesení (samo

o sobě) vydáno v rozporu se zákonem. Protože však bylo zrušeno

jako protiústavní předchozí usnesení Městského soudu ze dne 8. 3.

1999, které vyvolalo další řízení zastavené právě tímto usnesením

ze dne 9. 4. 1999, Ústavní soud (s ohledem na úzkou spojitost

a přímou návaznost obou usnesení, jež nelze od sebe pro jejich

procesní význam ve věci stěžovatele oddělit), rozhodl i o tomto

usnesení tak, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. 6. 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru