Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 234/2000Nález ÚS ze dne 27.09.2000K možnosti právně i skutkově argumentovat před soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTÁTNÍ ORGÁN JINÝ - Okresní úřad Karviná
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkinterpretace
vlastnické právo/omezení
vlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 136/19 SbNU 241
EcliECLI:CZ:US:2000:1.US.234.2000
Datum vyhlášení27.09.2000
Datum podání12.04.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 11 odst.3, čl. 11 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

109/1964 Sb., § 70

40/1964 Sb., § 458 odst.1, § 876 odst.1, § 451


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 234/2000 ze dne 27. 9. 2000

N 136/19 SbNU 241

K možnosti právně i skutkově argumentovat před soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátě o ústavní

stížnosti stěžovatele České republiky - Okresního úřadu K, proti

rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1998, sp. zn.

13 C 92/98, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka

v Olomouci ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 12 Co 173/99, takto:

Rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1998, sp.

zn. 13 C 92/98, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočka

v Olomouci ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 12 Co 173/99, se zrušují.

Odůvodnění:

Okresní soud v Olomouci v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl

návrh ve věci navrhovatele (stěžovatele) proti odpůrci Domácí

potřeby Morava, a.s., o zaplacení částky 513.360 Kč

s příslušenstvím.

V odůvodnění tohoto rozsudku soud konstatoval, že Česká

republika je vlastníkem blíže specifikovaného pozemku č. 203/18,

zápis na LV č. 2, k.ú. B., a že právo hospodaření k němu má

Okresní úřad K. Na tomto pozemku se nachází nemovitost čp. 1623,

kterou vlastní odpůrce. Protože se stěžovatel s odpůrcem nedohodli

na uzavření kupní smlouvy ohledně prodeje předmětného pozemku

odpůrci, žádal od něho stěžovatel zaplacení úhrady za užívání

pozemku ve výši žalované částky jako nájemné, přičemž tato částka

představuje ročně 10 % odhadní ceny. Okresní soud dospěl

k závěru, že odpůrce užívá pozemek bez právního důvodu, neboť

neexistovala žádná smlouva o jeho užívání nebo o nájmu. Je prý

proto nepochybné, že se odpůrce užíváním tohoto pozemku od 1. 1.

1996 do 31. 12. 1997 bezdůvodně obohatil, takže je (ve smyslu

ustanovení § 458 odst. 1 občanského zákoníku) třeba, aby za to

byla stěžovateli poskytnuta peněžitá náhrada. Ohledně výše této

náhrady však okresní soud konstatoval, že v předmětné době

neexistoval žádný obecně závazný právní předpis, který by

upravoval náhradu za dočasné užívání pozemků. Žalovaná částka,

která představovala 10 % z odhadní ceny předmětného pozemku

(stanovené znaleckým posudkem ing. R. Lh. ve výši 2.566.800,- Kč),

prý nemohla být určující, neboť mezi stěžovatelem a odpůrcem

nedošlo k uzavření žádné nájemní smlouvy a 10 % z odhadní ceny

bylo stanoveno právě "jako nájemné". Protože prý tedy stěžovatel

neprokázal, "v jaké výši odpůrci bezdůvodné obohacení za užívání

pozemku vzniklo", neunesl důkazní břemeno a další důkazy ve věci

nenavrhl.

Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci napadeným

rozsudkem citovaný rozsudek Okresního soudu v Olomouci potvrdil.

V odůvodnění tohoto rozsudku se krajský soud sice ztotožnil

s věcnými závěry okresního soudu, nicméně nesouhlasil

s argumentací právní, "zejména i pro její vnitřní rozpor." Na

rozdíl od okresního soudu totiž krajský soud považoval za

významnou právní otázku, jakým režimem byly spravovány vztahy mezi

stěžovatelem a právním předchůdcem odpůrce jakožto vlastníka

stavby na předmětném pozemku. V průběhu odvolacího řízení bylo prý

totiž prokázáno, že mezi právními předchůdci obou účastníků byla

ohledně užívání předmětného pozemku uzavřena smlouva o jeho

bezplatném trvalém užívání v režimu § 70 hospodářského zákoníku,

a to s účinností od 1. 6. 1992 na dobu neurčitou. V souvislosti

s účinností obchodního zákoníku, kterým byl hospodářský zákoník

zrušen, byla úprava užívacích vztahů k 1. 1. 1992 pojata do

občanského zákoníku. Podle ustanovení § 876 odst. 1 tohoto zákona

se vztahy trvalého užívání podle § 70 hospodářského zákoníku

posuzují podle dosavadních předpisů až do doby vydání zvláštního

zákona a podle odst. 2 stejného ustanovení se hospodářské smlouvy

o dočasném užívání majetku za úplatu mění na nájemní smlouvy

a je-li užívání majetku sjednáno bezúplatně, mění se na smlouvy

o výpůjčce. Právní předchůdce odpůrce užíval předmětnou stavební

parcelu na základě řádného právního titulu, a to smlouvy o trvalém

užívání (§ 70 hospodářského zákoníku,§ 876 odst. 1 občanského

zákoníku). Přestože po 1. 1. 1992 došlo ke změně v subjektu, jemuž

právo trvalého a bezplatného užívání pozemku svědčilo, dospěl

krajský soud k závěru, že tato skutečnost nemohla nic změnit na

právním režimu existujících vztahů, tzn. i na bezúplatnosti

užívání předmětného pozemku. V daném případě prý tedy nedošlo

k bezdůvodnému obohacení odpůrce na úkor stěžovatele, jelikož

nebyla naplněna žádná ze skutkových podstat tohoto právního

institutu podle ustanovení §§ 451 a násl. občanského zákoníku.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy

porušily jeho základní právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst.

1 a 3 a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Soud 1. stupně

totiž dospěl k závěru, že stěžovatel neprokázal výši bezdůvodného

obohacení, přestože údajně provedl přesný propočet žalované

částky. Krajský soud pak pochybil při výkladu ustanovení § 876

odst. 1 a 2 občanského zákoníku, neboť zcela popřel smysl a účel

bezplatného trvalého užívání podle ustanovení § 70 hospodářského

zákoníku. Toto právo se totiž údajně nevázalo pouze

k nemovitosti, nýbrž i k subjektu určitého druhu, provozujícímu

činnost, která bezplatné trvalé užívání nemovitosti odůvodňovala.

Vzhledem k charakteru činnosti odpůrce a vzhledem ke skutečnosti,

"že vedlejší účastník není v žádném případě právním nástupcem

spotřebního družstva B.", se však stěžovatel domnívá, že na něj

nemohlo právo bezplatného trvalého užívání pozemku ze zákona

přejít. Stěžovatel konečně tvrdil, že odvolací soud vycházel

i z nesprávně zjištěných skutečností, neboť k přechodu

vlastnického práva k stavbě z SD B. na odpůrce došlo dne 28. 12.

1995 a nikoliv dne 28. 12. 1992. K předání předmětného pozemku do

bezplatného trvalého užívání SD B. došlo ke dni 1. 6. 1982

a nikoliv 1. 6. 1992. Právo trvalého užívání pozemku prý tomuto

družstvu bylo zrušeno až dohodou ze dne 6. 6. 1996. Proto

stěžovatel rozsudek odvolacího soudu pokládá za "zmatečný".

Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby byly

napadené rozsudky obecných soudů zrušeny.

Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost splňuje všechny

zákonem stanovené formální náležitosti a předpoklady, a že tedy

nic nebrání jejímu meritornímu projednání a rozhodnutí. Proto

požádal o vyjádření k ní účastníky řízení Okresní soud v Olomouci

a Krajský soud v Ostravě a vedlejšího účastníka řízení Domácí

potřeby Morava, a.s.

Okresní soud v Olomouci ve svém vyjádření toliko odkázal na

odůvodnění napadeného rozsudku a sdělil, že souhlasí s upuštěním

od ústního jednání před Ústavním soudem.

Krajský soud v Ostravě namítl, že stěžovatel toliko

polemizuje se zjištěným skutkovým stavem a neopírá se o "žádné

právní závěry". Tvrzená nesprávnost některých dat ohledně okamžiku

přechodu vlastnického práva na vedlejšího účastníka a předání

pozemku do bezplatného trvalého užívání prý nemohla nijak ovlivnit

věcnou správnost napadeného rozsudku. Jeho podstata totiž údajně

spočívá v tom, že právní předchůdce odpůrce (roz. předchůdce ve

vztahu k vlastnickému právu k předmětné budově) užíval předmětný

pozemek na základě smlouvy o trvalém užívání pozemku podle

ustanovení § 70 hospodářského zákoníku, od 1. 6. 1982. Ke dni 1.

1. 1992 se v důsledku ustanovení § 876 odst. 1 občanského zákoníku

tyto vztahy trvalého užívání posuzují podle dosavadních předpisů

až do doby vydání zvláštního zákona, který však dosud vydán nebyl.

Krajský soud se proto domnívá, že režim trvalého bezplatného

užívání pozemku se vztahuje i na odpůrce (který nabyl vlastnictví

k předmětné budově kupní smlouvou ze dne 28. 12. 1995), neboť

úmyslem zákonodárce "v případě ustanovení § 876 odst. 1 občanského

zákoníku" prý bylo "zachovat stávající režim již založených

a existujících vztahů obecně, a to bez ohledu na změnu subjektu,

jemuž toto právo svědčí. Jelikož hlavním rysem tohoto práva byla

jeho bezúplatnost, nemohl nárok stěžovatele (navrhovatele), ať již

na zaplacení nájmu nebo vydání bezdůvodného obohacení, obstát."

Proto krajský soud navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a sdělil, že

na ústním jednání před Ústavním soudem netrvá.

Vedlejší účastník D. p. M., a.s., se k ústavní stížnosti

nevyjádřil.

Ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem

ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů. Jejich

rozhodnutí - pokud byla podána ústavní stížnost -může zrušit pouze

tehdy, shledá-li, že jimi byla porušena ústavně zaručená základní

práva nebo svobody stěžovatele.

V souzeném případě je podstatou ústavní stížnosti tvrzení

stěžovatele, že (1.) odvolací soud popřel smysl a účel bezplatného

trvalého užívání podle ustanovení § 70 hospodářského zákoníku a že

jeho výklad § 876 občanského zákoníku je mylný a že (2.) je

rozsudek odvolacího soudu z důvodu některých faktických chyb

"zmatečný".

Při posuzování této věci Ústavní soud v první řadě

konstatuje, že odvolací soud sice rozsudek prvostupňového soudu

jako správný potvrdil, nicméně ze zcela jiných právních důvodů než

okresní soud. Odvolací soud tedy dospěl k odchylným právním

závěrům než soud prvoinstanční a právě jeho stanovisko - jakožto

soudu 2. stupně - vyjádřené v pravomocném rozhodnutí považoval

Ústavní soud v tomto případě za určující § 72 odst. 1 písm. a)

zákona č. 182/1993 Sb.. Z hlediska vztahu mezi oběma napadenými

rozsudky se proto Ústavní soud nejdříve zaměřil na otázku, zda

napadený rozsudek krajského soudu není možno z hlediska celého

soudního řízení považovat za překvapivý a tím i protiústavní;

podle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. např. nález sp.

zn. III. ÚS 139/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv.

12, str. 93 a násl.) totiž z ústavně zaručeného základního práva

na spravedlivý proces vyplývá i právo účastníků řízení na reálnou

a efektivní možnost jednat před soudem, spočívající v oprávnění

právně i skutkově argumentovat, přičemž změna právního názoru

odvolacího soudu by jim tuto možnost za určitých okolností mohla

vyloučit.

V souzené věci spočívá změna právního názoru odvolacího soudu

v tom, že krajský soud - na rozdíl od okresního soudu - shledal

návrh stěžovatele nedůvodným nikoliv proto, že dostatečně

neprokázal výši bezdůvodného obohacení odpůrce, nýbrž proto, že se

o bezdůvodné obohacení vzhledem k existenci smlouvy o trvalém

bezplatném užívání pozemku vůbec nejednalo. Jak však Ústavní soud

zjistil z předmětného soudního spisu, o existenci předmětné

smlouvy se hovořilo již v řízení před prvostupňovým soudem (č.l.

40), tato smlouva byla součástí soudního spisu (č.l. 59)

a zástupce odpůrce při ústním jednání před odvolacím soudem

výslovně uvedl, že jeho právní předchůdci uzavřeli smlouvu

o bezplatném užívání pozemku podle § 70 hospodářského zákoníku

a že podle § 876 odst. 1 občanského zákoníku se vztahy trvalého

užívání i nadále posuzují podle dosavadních předpisů až do doby

vydání zvláštního zákona, který však dosud nebyl vydán (č.l. 61).

Je tedy zřejmé, že v daném případě změnu právního názoru, kterou

učinil odvolací soud v napadeném rozsudku, za překvapivou (a tedy

i protiústavní) ve výše uvedeném smyslu považovat nelze, neboť

stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy možnost se právně

i skutkově vyjádřit k otázkám, se zřetelem k nimž odvolací soud

nakonec svůj rozsudek odůvodnil.

Ústavní soud se proto dále zaměřil na stěžovatelovu námitku,

že krajský soud chybně interpretoval ustanovení § 876 odst.

1 a 2 občanského zákoníku, neboť trvalé užívání podle § 70

hospodářského zákoníku se prý nevztahovalo pouze k nemovitosti,

nýbrž i k subjektu určitého druhu a že odpůrce (D. p., a.s.) není

právním nástupcem původního uživatele pozemku SD B.

V tomto směru Ústavní soud ze Smlouvy o trvalém užívání

nemovitého národního majetku - pozemků ze dne 31. 5. 1982, č.j.

BTU Fin-489/72/82/Še, uzavřené mezi předávajícím MěNV v H.

a uživatelem SD B. zjistil, že předávající předává podle

ustanovení § 70 hospodářského zákoníku uživateli předmětné pozemky

do bezplatného trvalého užívání jako trvalému uživateli, přičemž

uživatel byl oprávněn užívat majetek jen k účelu, ke kterému mu

byl odevzdán a výslovně nesměl "uvedenou nemovitost ani jako celek

ani jeho část přenechat do užívání jiným subjektům." Právo

trvalého užívání vzniklo dnem 1. 6. 1982. Z výpisu z obchodního

rejstříku Krajského obchodního soudu v Ostravě, vl.č. 441, ze dne

7. 8. 1996 (č.l. 14) dále Ústavní soud zjistil, že D. p., a.s.,

byla do obchodního rejstříku zapsána dne 7. 5. 1992 a jejím

jediným zakladatelem byl Fond národního majetku ČR. Z předmětného

spisu právní nástupnictví mezi SD B. a D. p., a.s., nijak vyvodit

nelze. Je tedy zřejmé, že vedlejší účastník D.í p. M., a.s., není

právním nástupcem SD B., neboť od SD B. citovanou kupní smlouvou

toliko nabyl vlastnické právo k předmětné budově, přičemž tato

kupní smlouva se výslovně nevztahovala na pozemek, na němž tato

budova stojí (čl. II. kupní smlouvy). Jestliže tedy obecné soudy

právní nástupnictví vedlejšího účastníka dovodily z toho, že nabyl

od SD B. vlastnické právo k předmětné budově (jak např. vyplývá

z vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti), nezbývá

Ústavnímu soudu než konstatovat, že takto pojaté právní

nástupnictví v souzené věci není právně relevantní, neboť řízení

před obecnými soudy se netýkalo uvedené budovy, nýbrž náhrady za

užívání pozemku, na kterém se budova nachází.

Z právních předpisů, které na souzenou věc dopadají, vyplývá

zejména následující. Podle ustanovení § 70 odst. 1 a 2

hospodářského zákoníku části národního majetku mohou být odevzdány

bezplatně do trvalého užívání jiným organizacím než státním,

zejména družstevním, nebo občanským sdružením. Organizace, které

byl majetek odevzdán do trvalého užívání, je oprávněna užívat

majetek jen k účelu, ke kterému jí byl odevzdán. Podle ustanovení

§ 71 citovaného zákona státní organizace může, pokud je to účelné,

národní majetek, ke kterému má právo hospodaření a který dočasně

nepotřebuje k plnění svých úkolů, přenechat smlouvou k užívání

jiné organizaci.

Z ustanovení § 876 odst. 1 občanského zákoníku, podle něhož

se vztahy trvalého užívání podle § 70 hospodářského zákoníku

posuzují podle dosavadních předpisů až do doby vydání zvláštního

zákona, krajský soud dovodil (jak vyplývá i z jeho vyjádření

k ústavní stížnosti), že úmyslem zákonodárce v případě ustanovení

§ 876 odst. 1 občanského zákoníku bylo zachovat stávající režim

již založených a existujících vztahů obecně, a to bez ohledu na

změnu subjektu, jemuž toto právo svědčí.

K tomu Ústavní soud uvádí, že všechny orgány veřejné moci

(tedy i obecné soudy) jsou ve své činnosti povinný postupovat

ústavně konformně. To znamená, že v případě interpretace

a aplikace právních předpisů je nutno zvolit vždy ten způsob,

který je v obsahovém souladu s ústavními zákony a s mezinárodními

smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Pokud by totiž obecné soudy

takto nepostupovaly, porušily by tím ve svých důsledcích i právo

účastníků řízení na soudní ochranu. Právě se zřetelem k tomu

stěžovatel namítl, že obecné soudy napadenými rozsudky porušily

jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu podle čl.

36 odst. 1 Listiny a dále se dovolal porušení čl. 11 odst. 1, 3,

4 Listiny.

Ústavní soud konstatuje že podle čl. 11 Listiny má každý

právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný

zákonný obsah a ochranu (odst. 1). Vlastnictví zavazuje. Nesmí být

zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem

chráněnými obecnými zájmy (odst. 3). Podle odst. 4 vyvlastnění

nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu,

a to na základě zákona a za náhradu. Právní názor krajského soudu,

podle něhož s koupí předmětné budovy na vedlejšího účastníka D.

p., a.s., přešlo i právo bezplatného trvalého užívání příslušného

pozemku, je však s citovaným čl. 11 Listiny zjevně v rozporu. Ve

svých důsledcích totiž vede k závěru, že i subjekt, vůči němuž

stěžovatel neprojevil vůli přenechat mu předmětný pozemek do

bezplatného trvalého užívání, toto právo nabyl a že stěžovatel

proto není oprávněn od něj žádat příslušnou náhradu za omezení

svého vlastnického práva. Za této situace by proto nebylo možné

vyloučit, že by vedlejší účastník vůbec nemusel mít zájem svůj

vztah k předmětnému pozemku nějakým způsobem řešit (např. jeho

odkoupením, uzavřením nájemní smlouvy atd.), neboť bezplatné

trvalé užívání se ve svých důsledcích může jevit jako nepoměrně

výhodnější.

Při interpretaci ustanovení § 70 hospodářského zákoníku je

dále - podle názoru Ústavního soudu - nutno vycházet především

z toho, že hospodářská smlouva o trvalém bezplatném užívání

národního majetku byla uzavírána vždy v souladu s konkrétním

účelem. Proto také podle odst. 2 citovaného ustanovení organizace,

které byl majetek odevzdán do trvalého užívání, byla oprávněna

užívat majetku jen k účelu, k jemuž jí byl odevzdán. Přenechat

národní majetek smlouvou k užívání jiné organizaci byla podle §

71 odst. 1 hospodářského zákoníku oprávněna pouze státní

organizace, nikoliv organizace nestátní, jak tomu bylo

i v souzené věci, kdy smlouvu o bezplatném trvalém užívání

nemovitosti uzavřela organizace družstevní. Rovněž z této smlouvy

výslovně vyplývalo (č.l. 59), že uživatel byl oprávněn užívat

majetek jen k účelu, ke kterému mu byl odevzdán a výslovně nesměl

"uvedenou nemovitost ani jako celek ani jeho část přenechat do

užívání jiným subjektům." Je proto zřejmé, že stěžovatel v žádném

případě neprojevil vůli (a dokonce předem výslovně vyloučil), aby

toto užívací právo mohl nabýt jiný subjekt, než s kterým uzavřel

zmiňovanou hospodářskou smlouvu. Jak totiž vyplývá z výše

uvedeného odůvodnění, vedlejší účastník není právním nástupcem SD

B., s nímž byla tato smlouva uzavřena a není možno ani důvodně

tvrdit, že účel užívání předmětného pozemku vedlejším účastníkem

je identický s účelem, pro který byla v roce 1982 uzavírána

hospodářská smlouva se SD B.

Ústavní soud proto dospívá k závěru, že právní závěry

obecných soudů, kterév souzené věci vedly k zamítnutí návrhu

stěžovatele, ve svých důsledcích porušují ústavně zaručené

vlastnické právo stěžovatele ve smyslu čl. 11 odst. 1, 3 a 4

Listiny. Tím, že obecné soudy interpretovaly a aplikovaly citované

právní předpisy v rozporu s ústavně chráněným vlastnickým právem,

dále porušily základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle

čl. 36 odst. 1 Listiny.

K námitce stěžovatele, že odvolací soud vycházel z nesprávně

zjištěných skutečností, Ústavní soud pro úplnost uvádí, že sama

tato námitka by nemohla vést k závěru, že napadeným rozsudkem

krajského soudu bylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý

proces, neboť odlišnost zjištěných skutečností v tomto případě

nemohla právní závěry soudu ovlivnit.

Proto Ústavní soud konstatuje, že napadenými rozsudky Okresní

soud v Olomouci a Krajský soud v Ostravě porušily ústavně zaručená

základní práva stěžovatele, která jsou v předchozím textu uvedena.

Za této situace Ústavnísoud ústavní stížnosti zcela vyhověl

a napadené rozsudky zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. 9. 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru