Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 234/19 #1Usnesení ÚS ze dne 03.09.2019

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /sou... více
Věcný rejstříkinterpretace
Bezdůvodné obohacení
Trestní řízení
konkurz a vyrovnání
banka/bankovnictví
konkurzní podstata
EcliECLI:CZ:US:2019:1.US.234.19.1
Datum podání21.01.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 126a

182/2006 Sb., § 114, § 136

328/1991 Sb., § 13 odst.2 písm.e

82/1998 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 234/19 ze dne 3. 9. 2019

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Irenou Valíčkovou, MBA, advokátkou se sídlem nám. Svobody 87/18, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky v Jihlavě ze dne 10. 10. 2017, č. j. 54 Co 386/2016-575, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2018, č. j. 28 Cdo 3136/2018-642, za účasti Krajského soudu v Brně-pobočky v Jihlavě a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a společnosti legally cz s.r.o., se sídlem Chopinova 483/18, Ostrava-Přívoz, IČ 285 87 341, zastoupené Mgr. Petrem Psotkou, advokátem se sídlem Bohumínská 1553, Rychvald, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení předmětu řízení

1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 21. 1. 2019, která splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů konkretizovaných výše v návětí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, a to jeho práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), na legitimní očekávání dle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, na vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a na rozhodnutí bez zbytečných průtahů dle čl. 38 odst. 2 Listiny.

II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje

2. Stěžovatel v původním řízení před obecnými soudy vystupoval v procesním postavení žalovaného, vůči němuž se vedlejší účastnice jako žalobkyně domáhala (po částečném zastavení a částečném přerušení řízení, kdy původně právní předchůdkyně vedlejší účastnice požadovala částku 787 500 Kč s příslušenstvím solidárně po stěžovateli i jeho otci) zaplacení částky 598 500 Kč s příslušenstvím (dále jen "předmětná částka"). Vedlejší účastnice byla právní nástupkyní správkyně konkursní podstaty úpadce X (dále jen "úpadce"), přičemž podstatou sporu bylo, zjednodušeně řečeno, to, že na bankovní účet stěžovatele byla připsána předmětná částka dlužníkem úpadce, ačkoliv mezi stěžovatelem a dlužníkem úpadce neexistoval právní vztah, jehož obsahem by bylo zaplacení této částky, nýbrž takovýto vztah existoval mezi dlužníkem úpadce a úpadcem, jehož jediným společníkem a jednatelem byl otec stěžovatele pan V. M. (který byl rovněž žalovaným, ale v řízení před Ústavním soudem se postavení vedlejšího účastníka konkludentně vzdal - viz níže část III. tohoto rozhodnutí).

3. Otec stěžovatele pak předmětnou částku měl z tohoto bankovního účtu vybrat. Plateb dlužníka úpadce na bankovní účet stěžovatele, případně přímo jeho otci, bylo v souvislosti s dodávkami palet úpadcem dlužníkovi více, přičemž ve vztahu ke třem těmto dodávkám (resp. třem fakturám vystaveným za tyto dodávky) byl otec stěžovatele pravomocně odsouzen v trestním řízení za trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu dle § 126a odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění dříve platném a účinném, neboť tento měl část faktur, které správně měl vystavit úpadce svému dlužníkovi, vystavit svým jménem a vyvést tak z konkursní podstaty úpadce částku cca 625 000 Kč.

4. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "nalézací soud") rozhodl svým rozsudkem ze dne 16. 2. 2016 tak, že žalobu vedlejší účastnice zamítl a stěžovateli přiznal náhradu nákladů řízení. Jádrem jeho argumentace bylo především to, že právní předchůdkyně vedlejší účastnice (správkyně konkursní podstaty úpadce) neprokázala, kdy stěžovatele k vydání předmětné částky do konkursní podstaty vyzvala, a to, že na bankovním účtu stěžovatele se v době, kdy správkyně konkursní podstaty úpadce stěžovatele vyzvala k vydání předmětné částky, již předmětná částka nenacházela, neboť ji postupně v hotovosti vybral otec stěžovatele. Tento rozsudek nalézacího soudu předmětem nynějšího řízení před Ústavním soudem není.

5. Vedlejší účastnice se proti tomuto rozsudku nalézacího soudu odvolala a na podkladě tohoto odvolání Krajský soud v Brně-pobočka v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") svým napadeným rozsudkem změnil původní rozsudek nalézacího soudu tak, že uložil stěžovateli zaplatit předmětnou částku vedlejší účastnici do tří dnů od právní moci rozsudku, a to částečně s požadovaným příslušenstvím, v rozsahu zbývajícího požadovaného příslušenství však potvrdil rozsudek nalézacího soudu. Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů a stěžovateli i vedlejší účastnici uložil zaplatit České republice-Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou na náhradě nákladů řízení částky 3 630 Kč a 3 845 Kč.

6. Odvolací soud vyšel zejména z toho, že vedlejší účastnice (resp. její právní předchůdkyně) k vydání celé předmětné částky do konkursní podstaty stěžovatele vyzvala, a to částečně výzvami, částečně samotnou žalobou, a z toho, že nenachází-li se na cizím bankovním účtu dostatečné prostředky v době výzvy k jejich vydání, pak je rozhodující, zda se tak stalo neoprávněným nakládáním s nimi osobou majícím právo s takovým účtem disponovat. Jelikož stěžovatel umožnil svému otci, aby z bankovního účtu v době, kdy již na majetek úpadce byl vyhlášen konkurs, vybral peněžní prostředky, které patřily do konkursní podstaty, pak umožnil neoprávněné nakládání s nimi a irelevantní byla jeho procesní obrana, že o bankovním účtu vedeném na své jméno neměl žádný přehled, neboť s ním disponoval toliko jeho otec.

7. Stěžovatel podal proti napadenému rozsudku odvolacího soudu dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl svým napadeným usnesením. Svůj výrok odůvodnil zejména tím, že ačkoliv odvolací soud nekvalifikoval zjištěný skutkový stav zcela správně, na věci by to ničeho nezměnilo. Finanční prostředky na bankovním účtu jsou totiž ve vlastnictví banky a majitel účtu má toliko pohledávku v odpovídající výši za bankou. Jelikož dle konstantní judikatury povinnosti z bezdůvodného obohacení nepřechází na další osoby, k nimž se původní bezdůvodné obohacení dostalo dalšími majetkovými dispozicemi osoby bezdůvodně obohacené, bylo zcela irelevantní, kdo z bankovního účtu předmětnou částku vybral či zda se na něm v době výzvy nacházela.

8. Relevantní je pouze to, že v rozhodné době byl na majetek úpadce vyhlášen konkurs a že jeho dlužník plnil jiné osobě než správci konkursní podstaty. K otázce prokázání doručení výzev k vydání předmětné částky do konkursní podstaty pak Nejvyšší soud uzavřel, že názor odvolacího soudu, že k doručení výzvy došlo nejpozději okamžikem doručení žaloby, je správný a v souladu s předchozí judikaturou, proto je irelevantní, zda byly či nebyly doručeny výzvy k vydání jednotlivých dílčích součástí předmětné částky ještě předtím.

III. Argumentace stěžovatele a dalších účastníků řízení

9. Stěžovatel proti napadeným rozhodnutím obecných soudů namítá 1) ignorování vzniku celé situace; 2) nezohlednění skutečnosti, že účet byl toliko platebním místem; 3) nezohlednění skutečnosti, že stěžovatel se neobohatil; 4) extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právním závěrem; 5) nedůvodné průtahy v řízení. Podstatu těchto námitek lze přiblížit následovně:

10. Ad 1) stěžovatel namítá, že obecné soudy zcela ignorovaly, že to byl dlužník úpadce, kdo v rozporu s usnesením o prohlášení konkursu na majetek úpadce plnil někomu jinému než správkyni konkursní podstaty. Poukazuje na § 114 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle nějž jestliže osoba, vůči níž má dlužník pohledávku, po zahájení insolvenčního řízení v rozporu s vydaným předběžným opatřením plní nikoliv k rukám insolvenčního správce, ale dlužníka, svého závazku se nezprošťuje.

11. Dle stěžovatele obdobné pravidlo má platit i ve vztahu k rozhodnutí o úpadku, dokonce podle něj jeho logice odpovídá, aby bylo aplikováno i za předchozí právní úpravy, která se použila i na úpadce, tedy za zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění platném a účinném do 31. 12. 2007, byť stěžovatel uznává, že ten takové ustanovení neobsahuje. Každopádně však správkyně konkursní podstaty měla vyžadovat plnění od dlužníka úpadce, nikoliv od stěžovatele.

12. Ad 2) stěžovatel obsáhle argumentuje pro závěr, že plněním na jeho bankovní účet nemohlo vzniknout žádné bezdůvodné obohacení stěžovatele, neboť v souladu s obsahem právního vztahu mezi jeho otcem a jeho dlužníkem byl tento bankovní účet platebním místem. Osobní účast stěžovatele se tak omezuje toliko na to, že na jeho jméno byl nominálně veden předmětný bankovní účet, do vztahu mezi svým otcem a jeho dlužníkem nijak jinak nezasahoval. Nebylo přitom prokázáno, že by předmětná částka nepředstavovala plnění ve smluvním vztahu mezi otcem stěžovatele jakožto podnikající fyzickou osobou a jeho dlužníkem. Stěžovatel zdůraznil i to, že o pohybech na předmětném bankovním účtu neměl žádné vědomí, neboť s tímto disponoval výlučně jeho otec. Předmětná částka tak vůbec nebyla součástí konkursní podstaty. Finanční prostředky na účtu ostatně nepatří majiteli účtu.

13. Ad 3) stěžovatel usiluje přesvědčit Ústavní soud, že nebyly splněny podmínky pro vznik bezdůvodného obohacení dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném a účinném znění (dále jen "občanský zákoník"), neboť stěžovatel se nijak neobohatil. Peněžní prostředky na bankovním účtu nepatřily jemu, ale bance; předmětnou částku z tohoto účtu vybral jeho otec, nikoliv stěžovatel, a to v souladu se smluvním ujednáním mezi ním a jeho dlužníkem.

14. Připuštěním závěrů odvolacího i Nejvyššího soudu by bylo porušeno jeho právo na vlastnictví majetku, neboť by byl nucen značně snížit svůj majetek přesto, že stěžovatel nijak situaci nezapříčinil, neporušil žádné své povinnosti a z dané situace neměl žádný majetkový prospěch. Ačkoliv je bezdůvodné obohacení objektivním stavem, nelze toto vnímat absolutně a nepřihlédnout k těmto okolnostem. Stěžovatel má dále za to, že jelikož se nijak majetkově neobohatil, nebyl v této věci ani pasivně legitimován. Odkazuje přitom na závěry nálezu sp. zn. III. ÚS 3822/15 ze dne 6. 9. 2016.

15. Stěžovatel dodává, že v době, kdy se dozvěděl o předmětné částce, se tato na jeho bankovním účtu již nenacházela. Ze strany stěžovatele tak ani objektivně nemohlo dojít k jejímu vydání. Navíc podle judikatury Nejvyššího soudu (stěžovatel výslovně odkázal zejména na rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 575/2015 a sp. zn. 28 Cdo 5032/2016) je třeba odlišovat případy bezdůvodného obohacení v důsledku zaslání prostředků na účet omylem a případy, kdy je účet toliko platebním místem.

16. Ad 4) má stěžovatel za to, že v jeho případě došlo k situaci tzv. extrémního nesouladu, neboť ačkoliv obecné soudy správně uvedly, že peněžní prostředky na bankovním účtu jsou ve vlastnictví banky, dovodily jeho bezdůvodné obohacení toliko z toho, že na jeho bankovní účet byla předmětná částka v určitý okamžik připsána. Tato interpretace je navíc v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Není ani dostatečně odůvodněna a rozchází se s dřívějšími závěry Nejvyššího soudu, a dostala se tak do rozporu se závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 2588/16 ze dne 24. 11. 2016.

17. Ad 5) stěžovatel poukazuje na nepřiměřeně dlouhou dobu soudního řízení, neboť žaloba byla podána v roce 2002. S ohledem na skutkově i právně nenáročný spor je sedmnáctiletá délka řízení jednoznačně nepřiměřená. Sám Nevyšší soud přitom v napadeném rozhodnutí uvedl, že pro posouzení byly relevantní toliko dvě skutečnosti. K této neúměrné délce je přitom třeba přihlížet i vzhledem k povinnosti platit příslušenství zažalované částky. S odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 600/03 ze dne 16. 1. 2004 pak stěžovatel dovodil, že v této nenáročné věci průtahy zapříčinily vnitřní rozpory v rozhodnutích obecných soudů, tedy průtahy vnikly ve sféře moci soudní, stěžovatel k nim nijak nepřispěl, a proto stát jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů porušil.

18. Ústavní soud si rovněž vyžádal vyjádření účastníků řízení a vedlejší účastnice řízení. Jelikož původně bylo řízení vedeno i proti otci stěžovatele, vyzval Ústavní soud k vyjádření i jeho. Ten tak však ve stanovené lhůtě ani později neučinil, vzdávaje se tak konkludentně postavení vedlejšího účastníka. Rovněž si Ústavní soud vyžádal spis, z nějž seznal, že předchozí průběh řízení byl takový, jak je zachycen v části II. tohoto rozhodnutí, přičemž o průběhu řízení před obecnými soudy není mezi účastníky ani sporu.

19. Odvolací soud odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, nad jehož rámec pouze apeloval na Ústavní soud, aby "z vyššího principu mravního" přihlédl k tomu, že celý spor vznikl proto, že jedna osoba užívala vědomě a záměrně peněžního účtu vedeného u bankovního ústavu na jméno jiné osoby, která je jí zároveň osobou blízkou, přičemž všechny důsledky takového jednání lze obecnými soudy, které jsou, na rozdíl od Ústavního soudu, vázány rovněž zákonem, často jen velice obtížně pokrýt spravedlivým uvážením.

20. Nejvyšší soud se vyjádřil v tom smyslu, že celá ústavní stížnost je v zásadě založena na polemice s výkladem podústavního práva, přičemž napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu je v souladu s jeho ustálenou interpretací, jak Nejvyšší soud demonstroval na četných odkazech na svou dřívější judikaturu. Stěžejní stěžovatelův argument, že obecné soudy pominuly řešení otázky, zda byl dluh dlužníka úpadce splněn, či nikoliv, resp. zda plnění směřovalo ve prospěch úpadce a účet stěžovatele představoval jen platební místo, je nedůvodný, neboť právě tato otázka stála v centru pozornosti všech napadených rozhodnutí. Podle Nejvyššího soudu je bez významu stěžovatelovo poukázání na porušení povinnosti dlužníkem úpadce, jakož i jím tvrzená absence protiprávnosti jeho jednání. Bezdůvodné obohacení je objektivní stav, který ke svému vzniku žádné protiprávní jednání nevyžaduje.

21. Rovněž skutečnost, že peněžní prostředky na účtu nejsou vlastnictvím majitele účtu, ale banky, není relevantní, neboť bezdůvodné obohacení vzniká majiteli peněžního účtu tím, že se navyšuje jeho pohledávka vůči bance. Jelikož na dalšího nabyvatele povinnost vydat bezdůvodné obohacení nepřechází, je bez významu rovněž skutečnost, že se v době výzvy na účtu již potřebné prostředky nenacházely.

22. Je-li účet pouze platebním místem, pak podle Nejvyššího soudu sice nevzniká bezdůvodné obohacení majitele účtu ve vztahu k osobě, která ve prospěch tohoto účtu plnila, existuje-li dohoda mezi touto osobou a osobou, vůči níž měla platící osoba dluh, nicméně bezdůvodné obohacení majitele účtu může takto vzniknout na úkor osoby, vůči níž platící osoba finanční prostředky adresovala (tedy vůči níž měla dluh, který se plněním ve prospěch účtu coby platebního místa snažila splnit). Právě to považuje Nejvyšší soud v nynější věci za stěžejní.

23. Obecné soudy dospěly k závěru, že plnění předmětné částky na bankovní účet stěžovatele bylo plněním ve prospěch úpadce. Úpadci tak svědčila pohledávka na vydání bezdůvodného obohacení vůči stěžovateli, a tedy rozhodnutí obecných soudů nemohla být pro stěžovatele nepředvídatelná. Uvedl-li pak stěžovatel, že jeho účet sloužil jako platební místo, nikoliv však pro pohledávku dlužníka věřitele vůči úpadci, ale vůči otci stěžovatele jako fyzické osobě, je toto tvrzení dle Nejvyššího soudu revizí skutkového stavu tak, jak jej obecné soudy zjistily. Stěžovatel nadto tuto námitku ve svém dovolání nevznesl.

24. Konečně k námitce zbytečných průtahů se Nejvyšší soud vyjádřil tak, že tato je v rozporu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti. K nápravě průtahů slouží postup dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").

25. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že v argumentaci stěžovatele shledává snahu legitimizovat poměrně banální model vyvádění prostředků obchodní korporace prostřednictvím spřízněných osob, k čemuž dle vedlejší účastnice přesně v nyní projednávaném případě došlo. Ohledně námitky průtahů pak vedlejší účastnice upozornila na to, že stejnou námitku by mohla vznést i ona. Žádné porušení ústavně zaručených základních lidských práv či svobod stěžovatele tak dle vedlejší účastnice v nynější věci nelze shledávat.

26. Jelikož ostatní účastníci řízení a vedlejší účastnice uvedli ve svých vyjádřeních i některé nové argumenty, respektive rozvedli stávající argumenty novým způsobem, Ústavní soud je zaslal stěžovateli k replice. Stěžovatel však ve lhůtě k tomu určené svého práva repliky nevyužil.

IV. Posouzení Ústavním soudem

27. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen: "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsledně vystříhat svévole a bedlivě dbát mezí svých pravomocí svěřených mu Ústavou. Jinak by popřel samotný smysl své existence jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti. V řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je tak Ústavní soud povinen vždy nejprve zkoumat, zda jsou ústavní stížností napadená rozhodnutí způsobilá k vlastnímu meritornímu přezkumu, tedy zda těmito rozhodnutími vůbec mohla být porušena ústavně garantovaná práva či svobody stěžovatelů. Pakliže Ústavní soud dospěje k závěru, že tomu tak není, musí ústavní stížnost odmítnout dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

28. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

29. Ústavní soud se zcela ztotožňuje s fundovaným vyjádřením Nejvyššího soudu, které přesvědčivě vyvrací všechny klíčové námitky stěžovatele. K jednotlivým námitkám pak Ústavní soud uvádí následující:

30. Námitka 1) se míjí s podstatou věci. Zda dlužník úpadce porušil nějaké povinnosti, či nikoliv, nemělo žádnou vypovídající hodnotu ve vztahu k právní kvalifikaci nároku vzneseného vedlejší účastnicí. Jednalo se o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, a tedy obecné soudy správně posuzovaly pouze to, zda plněním dlužníka úpadce na stěžovatelův bankovní účet došlo k bezdůvodnému obohacení stěžovatele. V tomto směru nelze obecným soudům tedy ničeho vytknout.

31. Námitka 2) je zcela zjevně nedůvodná. Ústavní soud podotýká ve shodě se soudem Nejvyšším, že otázky právní úpravy předpokladů vzniku povinnosti vydat bezdůvodné obohacení, jakož i právních konsekvencí skutečnosti, že dlužník neplnil přímo svému věřiteli, ale svůj závazek vůči němu splnil zaplacením na účet vedený u třetí osoby, který představoval platební místo, jsou bytostnými otázkami výkladu podústavního práva a jako takové zásadně postrádají ústavněprávní rozměr.

32. Ústavní soud totiž setrvale rozhoduje, že interpretace a aplikace norem podústavního práva náleží obecným soudům, neboť zásadně postrádá ústavněprávní rozměr [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 2372/11 ze dne 3. 9. 2012 (N 146/66 SbNU 219); nález sp. zn. IV. ÚS 1834/10 ze dne 22. 11. 2010 (N 231/59 SbNU 357); či nález sp. zn. I. ÚS 1052/10 ze dne 29. 9. 2010 (N 206/58 SbNU 857)]. Ústavnímu soudu tak zásadně nepřísluší výklad podústavního práva provedený k tomu určeným orgánem veřejné moci přehodnocovat, a to ani v případě odlišného názoru na správnou interpretaci určité právní normy [k tomu srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1056/07 ze dne 21. 5. 2008 (N 94/49 SbNU 409); nález sp. zn. I. ÚS 351/05 ze dne 3. 5. 2006 (N 94/41 SbNU 253); či nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Přesto může i nesprávnou aplikací či interpretací norem podústavního práva dojít k porušení některého z ústavně zaručených základních práv či svobod [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2516/07 ze dne 28. 5. 2009 (N 124/53 SbNU 559)].

33. Ústavní soud proto vymezil i okruh situací, v nichž nesprávná interpretace nebo aplikace podústavního práva obecnými soudy může zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu. Obecně půjde o situace, kdy obecný soud neodůvodněně upřednostnil při aplikaci či interpretaci právní normu sledující určitý ústavně chráněný účel na úkor právní normy sledující jiný ústavně chráněný účel, dále o situace, kdy z možných výkladových alternativ jedné právní normy zvolí výklad ústavně nekonformní, jakož i situace, kdy aplikace či interpretace právní normy je v daném případě svévolná či v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. inter alia multa, např. nález sp. zn. I. ÚS 3523/11 ze dne 7. 3. 2012 (N 48/64 SbNU 599); nález sp. zn. I. ÚS 2736/07 ze dne 14. 4. 2010 (N 83/57 SbNU 115); nález sp. zn. I. ÚS 755/06 ze dne 10. 12. 2008 (N 219/51 SbNU 725); či nález sp. zn. I. ÚS 320/06 ze dne 29. 10. 2008 (N 184/51 SbNU 259)].

34. Mezi případy, v nichž Ústavní soud může zasáhnout proti určitému způsobu interpretace či aplikace norem podústavního práva, patří dále např. interpretace právní normy v extrémním rozporu s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2610/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 6/76 SbNU 99)], interpretace, která nešetří podstaty a smyslu ústavně zaručených základních práv [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2472/13 ze dne 25. 11. 2014 (N 214/75 SbNU 403)], interpretace či aplikace extrémně formalistická [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 2972/10 ze dne 30. 10. 2014 (N 198/75 SbNU 229), bod 20.], interpretace vedoucí k odepření přístupu k soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. 10. 2014 (N 196/75 SbNU 211)], či odepření ochrany práva jednotlivce toliko v důsledku nevyjasněné koncepce, dané diametrálními změnami v přístupu obecných soudů k určité právní otázce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 3403/11 ze dne 8. 8. 2013 (N 142/70 SbNU 333), bod 18.; nález sp. zn. II. ÚS 3/10 ze dne 5. 9. 2012 (N 148/66 SbNU 245), bod 24; či nález sp. zn. II. ÚS 635/09 ze dne 31. 8. 2010 (N 176/58 SbNU 539)].

35. Žádný z těchto výjimečných případů, který by Ústavní soud opravňoval k zásahu proti napadeným rozhodnutím s odkazem na ústavněprávní deficity výkladu podústavního práva, však v této věci dán není. Stěžovatel jednak vychází při formulování této své námitky z jiného skutkového stavu (viz k tomu dále), než k jakému dospěly obecné soudy, jednak se dovolává závěrů judikatury, které na jeho případ nedopadají. Jak totiž správně uvedl Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, nemožnost vzniku bezdůvodného obohacení majitelem účtu na úkor dlužníka, který prostřednictvím tohoto účtu coby platebním místem plní dluh vůči svému věřiteli v souladu s dohodou s ním, ještě neznamená nemožnost vzniku bezdůvodného obohacení majitele takového účtu na úkor věřitele dlužníka. Jelikož v nyní projednávaném případě plnil dlužník úpadce prostřednictvím účtu stěžovatele dle skutkových zjištění obecných soudů svůj dluh vůči úpadci a úpadce předmětnou částku tímto způsobem platby nikdy neobdržel, nemá Ústavní soud žádného důvodu polemizovat se správností tohoto závěru Nejvyššího soudu.

36. Námitka 3) je z části založena na odlišném skutkovém závěru, než k jakému dospěly obecné soudy. Stěžovatel totiž vychází z toho, že předmětná částka na jeho účet byla připsána jakožto plnění nikoliv úpadci, ale jeho otci. Obecné soudy však dospěly ke skutkovému závěru, že toto plnění ve skutečnosti bylo adresováno úpadci, přičemž toliko machinacemi ze strany otce stěžovatele došlo k formálnímu označení faktur jako vystavených přímo jím jakožto fyzickou osobou, nikoliv úpadcem. Ústavní soud, jak zcela správně poznamenal Nejvyšší soud ve svém vyjádření, není zásadně oprávněn skutkové závěry obecných soudů přezkoumávat.

37. V nynější věci pro takový postup ostatně ani nespatřuje žádný důvod, neboť stěžovatel nepředložil Ústavnímu soudu žádnou argumentaci, která by na tento skutkový závěr vrhala jakýkoliv stín pochybnosti, natož takový, který by zakládal až extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a na jeho základě učiněnými skutkovými zjištěními. Argumentace stěžovatele se v ústavní stížnosti v tomto bodě opírá toliko o to, že nebylo vyvráceno, že věřitelem oprávněným k plnění byl jeho otec. Obecné soudy však zcela přesvědčivě odůvodnily, proč dospěly k závěru, že věřitel byl úpadce (srov. zejména s. 6 a 7 napadeného rozsudku odvolacího soudu), přičemž tuto skutečnost považovaly dokonce za účastníky nezpochybněnou. Ani proti tomuto se stěžovatel ve své ústavní stížnosti nijak neohradil.

38. Dále je námitka 3) založena na předpokladu, že stěžovatel se nemohl nijak bezdůvodně obohatit tím, že na jeho účet byla připsána předmětná částka, když tento svůj bankovní účet nijak nekontroloval a s tímto plně disponoval jen jeho otec. V konfrontaci s právními závěry obecných soudů, jež Ústavní soud nemůže hodnotit jako založené na ústavně nekonformním výkladu (k tomu viz výše) však takový argument neobstojí. Jak vyložily obecné soudy, povinnost vydat bezdůvodné obohacení nepřechází na další osobu, na niž osoba původně bezdůvodně obohacená toto bezdůvodné obohacení převedla. Majitel účtu se dále podle obecných soudů bezdůvodně obohacuje připsáním peněžních prostředků, jimiž plní dlužník svůj dluh jiné osobě než majiteli účtu, není-li mezi ním a tímto jiným věřitelem odpovídající smluvní vztah, přičemž toto bezdůvodné obohacení spočívá v navýšení pohledávky majitele účtu vůči bance na zaplacení částky odpovídající kladnému disponibilnímu zůstatku účtu.

39. V nynější věci ani stěžovatel nepopírá, že v určitý okamžik došlo k vyplacení předmětné částky na jeho bankovní účet dlužníkem úpadce. Ani sám stěžovatel přitom na druhou stranu netvrdí, že by měl smluvní vztah ve vztahu k úpadci mu předmětnou částku takto zaplacenou na jeho účet vydat. Jestliže tedy podle skutkových závěrů obecných soudů, které Ústavní soud nepřehodnocuje (viz výše), předmětná částka ve skutečnosti představovala plnění dlužníka úpadce ke splnění dluhu, který měl tento dlužník vůči úpadci, nelze spatřovat jakoukoliv protiústavnost na závěru obecných soudů, že stěžovateli vzniklo bezdůvodné obohacení (v určitý okamžik mu vznikla pohledávka za bankou ve výši předmětné částky) na úkor úpadce (stěžovatel předmětnou částku nevyplatil úpadci a nebyl k tomu ani nijak smluvně zavázán).

40. Za účelový je tak třeba považovat i stěžovatelův odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2018, sp. zn. 29 NSCR 148/2016, podle nějž výše pohledávky majitele účtu odpovídá stavu aktuálního zůstatku na účtu, stejně jako jeho odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 3822/15, podle nějž pasivně legitimován z bezdůvodného obohacení je ten, jehož majetek se zvětšil, nebo u něhož nedošlo ke zmenšení, k němuž podle práva mělo dojít. S právními závěry obou těchto rozhodnutí jsou totiž napadená rozhodnutí obecných soudů v souladu.

41. Ústavní soud k tomu připomíná, že pozdější osud bezdůvodného obohacení není pro povinnost osoby, která se bezdůvodně obohatila, je vydat, relevantní. Stěžovatel se tedy bezdůvodně obohatil v okamžiku, kdy na jeho bankovní účet byla připsána předmětná částka, ačkoliv stěžovatel nebyl platebním místem, neboť neexistovala dohoda mezi ním a úpadcem a podle svých vlastních tvrzení mělo toto plnění směřovat vůči jeho otci, ačkoliv tento na ně žádný právní nárok neměl, neboť toto plnění bylo protiplněním za dodávky palet úpadcem. Výše tohoto bezdůvodného obohacení představovala předmětná částka, přičemž právě v ní v tomto okamžiku spočívalo zvýšení majetku stěžovatele. Této částce odpovídala totiž v daném okamžiku pohledávka stěžovatele za bankou. Co se s prostředky na stěžovatelově účtu dělo dále, není pro jeho povinnost vydat bezdůvodné obohacení relevantní.

42. Opačný názor by vedl ke zcela nepřijatelnému, protože absurdnímu, závěru, že výše bezdůvodného obohacení vzniklého platbou na bankovní účet je v čase proměnlivá a odpovídá toliko výši aktuálního (disponibilního) zůstatku. V těch nejtypičtějších případech bezdůvodného obohacení v souvislosti s platbami na bankovní účty, tj. v případech, kdy se ochuzený pouze přepíše v čísle účtu, na nějž adresoval platbu, by tak tento ochuzený měl nulový nárok na vydání bezdůvodného obohacení jen proto, že bezdůvodně obohacený urychleně příslušnou částku vybral, převedl na účet třetí osoby, srazil mu ji soudní exekutor atd. Nepřipustily-li obecné soudy takto absurdní závěr, nelze to považovat za porušení žádného ze stěžovatelových ústavně zaručených základních práv či svobod.

43. Konečně ani skutečnost, že s bankovním účtem disponoval toliko otec stěžovatele, není způsobilá na těchto úvahách čehokoliv změnit. Jak obecné soudy stěžovateli vysvětlily, bezdůvodné obohacení je objektivní stav. Jeho subjektivní zavinění či protiprávní jednání tak nejsou relevantní, stejně jako následný osud předmětné částky po jejím připsání na účet stěžovatele. K tomu Ústavní soud pouze přitakává apelu odvolacího soudu v jeho vyjádření k ústavní stížnosti. Stěžovatel zde totiž požaduje v zásadě to, aby mu byla poskytnuta právní ochrana přesto, že účet vedený na jeho jméno přenechal bez jakékoliv kontroly (a bez tvrzení jakéhokoliv legitimního důvodu k takovému počínání) k užívání třetí osobě.

44. Tím stěžovatel a jeho otec vytvořili zjevně nepřehledný stav, který ve vztahu k nim ztěžuje právní styk. Za takových okolností stěžovateli nelze poskytnout právní ochranu, neboť by to bránilo obecnému principu ovládajícímu celý právní řád, že nikdo nemůže těžit z vlastní nepoctivosti, vyjadřovaný latinskou sentencí nemo turpitudinem suam allegare potest (srov. LAVICKÝ, P. In: LAVICKÝ, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1-654). Komentář. Praha: C. H. Beck 2014, s. 80). Srov. k tomu rovněž nález sp. zn. I. ÚS 2849/07 ze dne 22. 2. 2011 (N 20/60 SbNU 203, bod 28).

45. Ústavní soud k tomu podotýká, že "nepoctivostí" v tomto kontextu nelze vnímat jen zlý úmysl směřující k obcházení či zneužívání práva, ale i takovou úpravu poměrů, která bez ohledu na to, k čemu směřuje, je vědomě a bezdůvodně utvořena pro třetí osoby vstupující do právního styku s osobami, které takovou úpravu vytvořily, nepřehledně a způsobem, který vytváří zbytečné riziko omylů a chyb.

46. Ústavní soud zjevně nemůže dát stěžovateli za pravdu ani co se týče námitky 4), neboť stěžovatel námitku extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry, tedy námitku skutkovou, uplatňuje ve vztahu k právnímu závěru učiněnému na základě skutkového stavu, který v řízení vůbec nebyl sporný. Stěžovatel nepopíral, že k připsání předmětné částky na jeho účet došlo, přičemž pouze nesouhlasí s právními závěry obecných soudů ohledně splnění předpokladů pro vznik bezdůvodného obohacení na jeho straně obecnými soudy. Tyto právní závěry však nejsou v žádném rozporu s ústavním pořádkem, k tomu viz výše sub 31. a násl.

47. Právní závěry Nejvyššího soudu se ani nerozcházejí s jeho dřívější judikaturou, neboť jsou založeny na jiném skutkovém stavu, než jaký prosazuje stěžovatel (k tomu viz výše sub 36.). Možno k tomu ostatně podotknout, že závěry judikatury, jíž se stěžovatel dovolává, toliko uvádí, že zasláním peněz na účet třetí osoby coby platební místo, jímž dlužník plní svůj dluh vůči věřiteli, nevzniká právní vztah mezi dlužníkem a touto třetí osobou. V projednávaném případě však šlo o právní vztah z bezdůvodného obohacení mezi věřitelem (úpadcem) a stěžovatelem, nikoliv o vztah mezi stěžovatelem a dlužníkem úpadce.

48. Konečně ve vztahu k námitce 5) je ústavní stížnost nepřípustná. Jak Ústavní soud setrvale judikuje, proti nedůvodným průtahům je nutno brojit ještě před vydáním rozhodnutí, která jimi jsou zatížena, a to využitím všech prostředků, které stěžovateli k odstranění průtahů právní řád poskytuje [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2427/11 ze dne 15. 2. 2012 (N 33/64 SbNU 349); či nález sp. zn. III. ÚS 2979/09 ze dne 13. 5. 2010 (N 107/57 SbNU 377)]. Napadá-li stěžovatel průtahy v řízení před obecnými soudy až poté, co řízení před nimi definitivně skončilo, má předtím, než se obrátí na Ústavní soud, možnost domoci se odškodnění za průtahy v řízení dle zákona č. 82/1998 Sb. Jelikož stěžovatel netvrdí ani neprokazuje, že by těchto prostředků využil, nemůže Ústavní soud v rozsahu námitky 5) považovat jeho ústavní stížnost za přípustnou.

V. Závěr

49. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí obecných soudů i spisového materiálu dospěl k závěru, že se obecné soudy svými napadenými rozhodnutími ani postupem jim předcházejícím nemohly ani hypoteticky dopustit porušení některého ze stěžovatelových ústavně zaručených základních práv či svobod. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a v rozsahu námitky 5) jako návrh nepřípustný dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2019

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru