Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 234/06Usnesení ÚS ze dne 29.08.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkpředběžná otázka/ESD
soudce/podjatost
soudce/nezávislost
soudce/vyloučení
EcliECLI:CZ:US:2006:1.US.234.06
Datum podání21.04.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 14 odst.1, § 167 odst.1, § 109 odst.1 písm.d


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 234/06 ze dne 29. 8. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 234/06

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti F. K., zast. Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29.12.2005, č.j.Nc 173/2005-85, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Návrh na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel ve včas podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), jímž bylo rozhodnuto, že Mgr. Jana Havlová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Okresního soudu v Děčíně (dále jen "okresní soud") pod sp.zn. 19 C 20/2003. V návrhu na zahájení řízení tvrdil, že krajský soud svým rozhodnutím porušil jeho zaručené základní právo plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tj. právo na spravedlivý proces, a to tím, že by o věci měla nadále rozhodovat soudkyně Mgr. Havlová, u níž jsou dány pochybnosti o její nepodjatosti, tedy soudkyně nikoli nezávislá a nestranná. Pochybení krajského soudu spatřuje zejména v tom, že soud se téměř nezabýval jeho argumenty a vycházel především z prohlášení Mgr. Havlové a tak došel k chybnému závěru o její nepodjatosti. Navíc má vážné pochybnosti o tom, zda se Mgr. Havlová k námitce vyjádřila a pokud se vyjádřila, pak má pochybnosti o jeho pravdivosti, neboť k jeho námitce podjatosti této soudkyně vznesené v minulosti uvedla, že právní zástupce stěžovatele u ní svými postoji vyvolal negativní vztah k němu, který by mohl ovlivnit její objektivitu při projednávání věci. V další části návrhu stěžovatel s odkazy na judikaturu Ústavního soudu a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva formuluje podmínky pro vyloučení osoby soudce z rozhodování ve věci s ohledem na pochybnosti o jeho nepodjatosti a na tomto základě, s využitím odkazů na konkrétní skutečnosti (vystoupení členů vlády, sběr informací ministerstvem spravedlnosti o rozhodovací činnosti soudů v jeho soudních sporech) pak dokládá, že existují vážné pochybnosti o nepodjatosti Mgr. Havlové, ale i všech soudců rozhodujících v jeho věcech projednávaných a rozhodovaných soudy v České republice. Na tomto základě stěžovatel tvrdí, že jím uvedené skutečnosti odůvodňují vyloučení z rozhodování jeho věci nejen Mgr. Havlové, ale i všech ostatních soudců obecných soudů v České republice a dokonce i soudce Ústavního soudu. Vzhledem k názoru, k němuž stěžovatel dospěl, že v České republice neexistuje soudce, který by byl při rozhodování jeho věci skutečně nestranný a nezávislý, učinil součástí ústavní stížnosti návrh, aby Ústavní soud přerušil řízení o ústavní stížnosti a předložil Evropskému soudnímu dvoru (dále jen "ESD") k rozhodnutí tzv. předběžnou otázku dle čl. 234 Smlouvy o založení Evropských společenství) tohoto znění:

Je obsaženo v čl. 6 Smlouvy o Evropské unii, případně jinde v právu v rámci komunitárního práva, výslovně nevyjádřené pravidlo zavazující členský stát Evropské unie k přenesení rozhodovací pravomoci svých soudů na soudy jiného členského státu v případě, že vlastní soudy ztratí v rozhodování svou nestrannost a nezávislost?

Pokud bude znít odpověď kladně, je významné pro určení soudu jiného členského státu občanství/domicil osoby, jejíž věc má být projednána v jiném členském státě unie?

Pokud odpověď Evropského soudního dvora bude znít i tentokráte kladně, je nutné předložit věc k rozhodnutí soudu toho státu, jehož je osoba občanem, nebo kde má domicil?

Pro případ, že ESD nenalezne způsob, jak stěžovateli zajistit jeho právo na spravedlivý proces, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil.

Znění příslušných článků Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:

Čl. 36 odst. 1 Listiny:

Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.

Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:

Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

Z napadeného usnesení krajského soudu Ústavní soud zjistil, že jím bylo rozhodnuto o tom, že Mgr. Jana Havlová není vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené u okresního soudu pod sp. zn. 19 C 20/2003. V odůvodnění krajský soud poznamenal, že stěžovatel vznesl námitku podjatosti vůči všem soudcům okresního soudu, kterou odůvodnil Analýzou mediální prezentace kauzy K. v období od 1.6.2003 do 31.3.2005. Podle rozvrhu práce u okresního soudu je předmětná věc přidělena soudkyni Mgr. Janě Havlové (tudíž není nutné zabývat se případným vyloučením ostatních soudců okresního soudu), která prohlašuje, že není důvod pochybovat o její nepodjatosti a na této skutečnosti nemůže nic změnit ani zmíněná analýzy vypracovaná soukromou obchodní společností. Ohledně námitky podjatosti příslušného senátu krajského soudu, a to ze zcela totožných důvodů, o které stěžovatel opřel námitku proti Mgr. Havlové, odkázal krajský soud na odůvodnění Vrchního soudu v Praze ze dne 2.11.2005, č.j. Nco 2005-72, kterým rozhodl že rozhodující soudci nejsou z rozhodování této věci vyloučeni.

Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo domáhat se svých tvrzených nároků. Podstata jeho námitek se koncentruje do údajné podjatosti soudců, zejména soudkyně okresního soudu Mgr. Havlové. K tomu Ústavní soud připomíná, že jeho dosavadní judikatura, stejně jako judikatura Evropského soudu pro lidská práva, je založena na premise, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno již tehdy, lze-li mít pochybnosti o jeho nepodjatosti, avšak nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, ani pouze ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. nález ve věci sp.zn. I. ÚS 371/04). To znamená, že pochybnosti musí být určitým způsobem objektivizovány v tom směru, že existují a účastníkem jsou tvrzeny jisté objektivní skutečnosti, v jejichž světle může být nepodjatost konkrétního soudce zpochybněna. Přitom stěžovatel za tyto skutečnosti považuje komentáře představitelů moci zákonodárné a moci výkonné týkající se rozhodování soudů v jeho věcech a ingerenci ministerstva spravedlnosti v podobě požadavku na poskytování informací o řízeních, jichž je stěžovatel účastníkem. K tomu Ústavní soud již v předešlých rozhodnutích o stěžovatelových ústavních stížnostech uvedl, že v právním státu jsou nepřípustné aktivity některých politiků, ať už měly v minulosti podobu veřejných projevů nebo se i jinak zaměřovaly na vytvoření negativní atmosféry o stěžovatelových návrzích před obecnými soudy nebo by se jednalo přímo o pokusy ingerovat do takových řízení; z tohoto hlediska považuje aktivity ministerstva spravedlnosti za neslučitelné s principem dělby moci. Nicméně Ústavní soud (viz usnesení ze dne 28.2.2006, sp.zn. II. ÚS 71/06 a navazující) zároveň poznamenal, že takové aktivity výkonné moci ještě nemohou samy o sobě zpochybnit nepodjatost konkrétních soudců v konkrétních řízeních Případné politické ovlivňování spočívající ve veřejných projevech politiků, jakkoliv je z hlediska politické kultury demokratického právního státu nepřijatelné, nelze v obecné rovině považovat za důvod zpochybňující automaticky nezávislost a nestrannost konkrétních soudců. Ze skutečností, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal a z nichž vyvozuje důvody zpochybňující jak nepodjatost soudkyně okresního soudu Mgr. Havlové, tak všech soudců v České republice, včetně soudců Ústavního soudu, nelze paušálně vyvozovat důvody pro vyloučení soudců z rozhodování. Pokud by stěžovatel chtěl prokázat, že tvrzený tlak měl ovlivnit vztah rozhodujících soudců k věci nebo účastníkovi řízení, musel by to dokládat právě ve vztahu ke konkrétním soudcům, jejichž nestrannost zpochybňuje, tj. musel by existovat užší vztah mezi konkrétními projevy politického tlaku a konkrétními rozhodujícími soudci (tím není stěžovatelův argument, že konkrétní soudce se tlaku podvolil a předává zprávu o stavu řízení ministerstvu spravedlnosti). Ze stejných důvodů se Ústavní soud nezabýval obecnou námitkou podjatosti všech soudců Ústavního soudu.

Ústavní soud nevyhověl ani stěžovatelovu návrhu na přerušení řízení o ústavní stížnosti a předložení věci Evropskému soudnímu dvoru k rozhodnutí o předběžné otázce. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že účelem prejudiciálního řízení před ESD je podle čl. 234 Smlouvy o založení ES posouzení platnosti norem komunitárního práva, případně jejich interpretace, pokud je třeba tyto normy v řízení před vnitrostátním soudem aplikovat. Stěžovatelův návrh tento účel nesplňuje, proto by předložení věci ESD postrádalo jakýkoliv smysl. Ústavní soud dále připomíná, že jurisdikce ESD v předběžných otázkách týkajících se Smlouvy o EU je omezená. Podle čl. 46 této smlouvy je ESD příslušný rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se pouze některých taxativně vymezených oblastí působnosti Unie. Do tohoto okruhu otázek sice spadá i čl. 6 odst. 2 Smlouvy o EU, avšak pouze ve vztahu k jednání orgánů Unie a s tím, že čl. 6 stanoví obecnou povinnost Unie respektovat zásady svobody, demokracie a ochrany lidských práv a základních svobod a právního státu a ctít základní práva vyplývající z Úmluvy a ta, která vyplývají z ústavních tradic členských států. K otázkám, jež formuloval stěžovatel a které se týkaly posouzení příslušnosti soudů k rozhodování o jeho žalobách, by ESD v rámci řízení o posouzení předběžné otázky nebyl příslušný, neboť není v jeho pravomoci rozhodovat a určovat přímo příslušnost vnitrostátních soudů.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. srpna 2006

František Duchoň, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru