Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2339/10 #1Usnesení ÚS ze dne 23.11.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Blansko
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Dědictví
Společná domácnost
dědic
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2339.10.1
Datum podání10.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 115, § 475 odst.1

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2339/10 ze dne 23. 11. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky PaedDr. L. R., zastoupené JUDr. Janou Drexlerovou, advokátkou, se sídlem Brno, Bratislavská 7, proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 28. 6. 2007, č. j. 6 C 1056/2005-176, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2008, č. j. 18 Co 258/2007-207, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť jimi bylo porušeno její základní subjektivní právo na soudní ochranu v širším slova smyslu, garantované jí zejména čl. 4 Ústavy, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Ústavní stížnost opírá zejména o následující důvody.

V návaznosti na usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 22. 7. 2005, sp. zn. D 22/2005, podala stěžovatelka žalobu, že je dědičkou zůstavitele E. I., a to vůči žalovaným V. I. (v řízení před obecnými soudy první žalované) a M. K. (v řízení před obecnými soudy druhé žalované), jež mají v řízení před Ústavním soudem postavení vedlejších účastnic. Stěžovatelka svůj dědický nárok odvozovala ze skutečnosti, že byla osobou spolužijící se zůstavitelem ve společně domácnosti. V rámci soudního řízení tak nesla důkazní břemeno a podle svého mínění též prokázala, že žila se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a že z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost (srov. § 475 OZ ve spojení s § 115 OZ).

Citovaným rozhodnutím okresního soudu byla žaloba stěžovatelky podle jejího tvrzení zamítnuta a krajský soud prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Podle stěžovatelky se však rozhodnutí obecných soudů zakládají na nesprávném vyhodnocení důkazů i na nesprávném posouzení celé věci vůbec.

Stěžovatelka uvedla, že všichni svědci, kteří byli schopni se vyjádřit k tomu, kde vlastně zemřelý bydlel a vedl domácnost, potvrdili, že bydlel v Brně se stěžovatelkou. Pouze jediný svědek, a to svědek navržený stranou žalovanou (J. P.), tvrdil, že byl zemřelého navštívit v domě v Brně, setkal se s ním však pracovně a pouze dovozoval, že místnost, kde se setkali, je místem, kde zemřelý bydlel. Rovněž bylo podle stěžovatelky prokázáno, že se stěžovatelka a zemřelý společně podíleli podle svých možností na úhradě nákladů a potřeb společné domácnosti. Zároveň byl prokázán i znak trvalosti, který je ze zákona dovozován z trvání takového společenství osob po dobu aspoň jednoho roku, nikoliv tedy ze skutečnosti, jak uvedl Krajský soud v Brně, nahlášení změny bydliště v evidenci obyvatel. Rovněž nelze souhlasit se závěrem krajského soudu, že skutečnost, že stěžovatelka vedla společnou domácnost se svoji dcerou a matkou vylučuje, že by vedla společnou domácnost i se zůstavitelem.

Stěžovatelce bylo rovněž upřeno "právo v rámci dokazování", neboť nebyl připuštěn výslech svědka, kterého navrhla. Soudy bez provedení výslechu tohoto dle stěžovatelky pro její důkazní situaci významného svědka došly k závěru, že jeho výslech již nemohl změnit právní závěr vyplývající ze zjištěného stavu věci. Pokud ovšem soudy dospěly k tomu, že stěžovatelka věrohodným způsobem neprokázala soužití se zemřelým, je pak otázkou, jakým jiným způsobem než svědeckými výpověďmi mohla tuto skutečnost prokázat; výpověď svědka, který bydlel u stěžovatelky v domě, však nebyla připuštěna.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis evidovaný Okresním soudem v Blansku pod sp. zn. 6 C 1056/2005. Zjistil, že jmenovaný soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2007, č. j. 1056/2005-176, rozhodl tak, že se: "I. Zamítá (...) žaloba na určení, že žalobkyně PaedDr. L. R. je dědičkou zůstavitele E. I.. [...] II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na nákladech řízení částku 8.698,- Kč k rukám právní zástupkyně žalované 1) JUDr. B. D. do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. [...] III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. [...] IV. Žalobkyně je povinna zaplatit České republice na účet Okresního soudu v Blansku náklady řízení 2.108,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku." V odůvodnění rozhodnutí soud zejména uvedl, že společnou domácností se rozumí spotřební společenství trvalé povahy; proto společnou domácnost představuje jen skutečné a trvalé soužití, v němž její členové přispívají k úhradě a obstarávání společných potřeb. Stěžovatelka však neprokázala, že by se zůstavitelem žila nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společně domácnosti, tedy, že by s ním bydlela a společně hospodařila, a to v úmyslu činit tak trvale. Bylo prokázáno, že zůstavitel přespával v Brně v domě stěžovatelky, rozporné byly však výpovědi svědků o tom, kde zůstavitel přesně přespával, zda to bylo v "obýváku" stěžovatelky nebo v místnosti ve vedlejším domě. Stěžovatelce se sice podařilo prokázat, že zůstavitel měl řadu dluhů a že ona mu pomáhala s tím, "aby věnoval těmto svým dluhům pozornost". Tato skutečnost, že tedy pomáhala zůstaviteli dávat do pořádku jeho finanční záležitosti, však podle okresního soudu nijak neprokazuje, že by stěžovatelka se zůstavitelem spolu trvale žili a společně uhrazovali své potřeby a vedli společnou domácnost. Věrohodnost tvrzení samotné stěžovatelky oslabuje - podle okresního soudu - i ta skutečnost, že v dědickém řízení po zemřelém začala jako spolužijící osoba vystupovat až v roce 2005, neboť ještě v dopise ze dne 20. 12. 2004 adresovaném rodičům zemřelého je sama stěžovatelka uznávala jako jediné dědice zemřelého. Proti svědectví J. Z. (jevící se soudu jako nevěrohodné), že zemřelý a stěžovatelka žili ve společné domácnosti, naopak stojí svědectví mj. i kamarádů zemřelého či zpráva Obecního úřadu v Březině; jak v těchto svědectvích, tak i v této zprávě se totiž tvrdí, že zemřelý si vedl domácnost sám v Březině až do své smrti, i přesto, že v Brně kvůli své práci přes noc často přespával. Sám zůstavitel E. I. se nikomu ze svědků nesvěřil, že by jeho život v posledním roce před smrtí byl jiný než v době předchozí a stěžovatelku svým kamarádům jako svoji přítelkyni (se kterou společně žije a uhrazuje své potřeby) ani nepředstavil.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. 7. 2008, č. j. 18 Co 258/2007-207, prvostupňový rozsudek potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Uvedl - nad rámec odůvodnění rozhodnutí okresního soudu - že i kdyby bylo prokázáno tvrzení stěžovatelky, že zůstavitel přespával na gauči v jejím bytě, jedl u jednoho stolu s ní, s její dcerou a matkou, pomáhal při nakupování potravin a přípravě jídla, případně se s nimi zúčastňoval společných akcí, neznamená to, že by tím byl prokázán jeho úmysl vést trvalé soužití se stěžovatelkou. Pochybnosti o takovém úmyslu vyplývají především ze skutečnosti, že ačkoli zůstavitel ohlašoval u některých orgánů změnu adresy na B., ke změně adresy trvalého pobytu v evidenci obyvatel nepřistoupil. Navíc bylo prokázáno, že se často zdržoval mimo své trvalé bydliště v B., a to podle toho, kde právě vykonával práci. Podle krajského soudu tedy nebyl prokázán úmysl zemřelého založit domácnost (vést společnou domácnost) na jiném místě, než právě v obci B. Nadto "jak vyplývá z provedeného dokazování (...), [stěžovatelka] vedla společnou domácnost se svoji dcerou a matkou. Tato skutečnost, třebaže zůstavitel v období, kdy vykonával práce pro žalobkyni a ta mu pomáhala s administrativními záležitostmi, bydlel v jejím domě, jedl u jednoho stolu s ní a členy její domácnosti, podílel se na nakupování potravin a pomáhal při vaření, [podle krajského soudu] vylučuje, že by mohla vést společnou domácnost i se zůstavitelem. V době trvající společné domácnosti žalobkyně s její matkou a dcerou nelze po právu uznat z hlediska ustanovení 115 o.z. založení další společné domácnosti (...)." [...] "Zbývá ještě dodat, i kdyby V. T., jejíž výslech žalobkyně navrhovala a tento důkaz soudem proveden nebyl, potvrdila, že zůstavitel v domě žalobkyně bydlel a se žalobkyní společně vařili a nakupovali (což jsou skutečnosti, k jejichž prokázání byl její výslech žalobkyní navržen), nemohlo by to změnit uvedený právní závěr vyplývající ze zjištěného stavu věci."

Krajský soud shrnul, že jestliže tedy v řízení nebylo prokázáno, že stěžovatelka žila se zůstavitelem ve společné domácnosti ve smyslu § 115 OZ, není naplněn předpoklad jejího dědění ze zákona ve třetí dědické skupině podle § 475 odst. 1 OZ., a její žaloba tak není důvodná. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), včetně správných výroků o nákladech řízení účastníků a státu.

Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. To bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 726/2009-236 ze dne 8. 4. 2010 odmítnuto. Nejvyšší soud shledal, že dovolání stěžovatelky není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto rozhodnutí ústavní stížností napadeno nebylo.

III.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 1, str. 41). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona, příp. jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Ústavní soud České republiky, Sbírka nálezů a usnesení, svazek 3, str. 281). Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není totiž součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí, takže jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních.

V souladu s výše uvedeným se Ústavní soud nezabývá přehodnocováním dokazování prováděného obecnými soudy. To mu přísluší pouze za situace, kdy byla dokazováním porušena ústavně zaručená základní práva či svobody stěžovatele. K tomu může dojít tehdy, je-li soudní rozhodnutí svévolné či jsou-li právní závěry soudu v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají, popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Nic takového však v souzené věci zjištěno nebylo.

Stěžovatelka se v ústavní stížnosti - v níž se v podstatě domáhá přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy - dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces (soudní ochranu). Ústavní soud tedy přezkoumal z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení, z něhož tato rozhodnutí vzešla, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ke konkrétním námitkám stěžovatelky uvádí Ústavní soud ještě následující:

- Imanentní - a velmi podstatnou - součástí pojmu domácnosti ve smyslu § 115 občanského zákoníku, je i úmysl takto poměrně vysoce integrované společenství fyzických osob založit. V této souvislosti lze souhlasit s obecnými soudy, že takový úmysl zemřelého nebyl v řízení prokázán. Naopak, i objektivní situace se jeví spíše tak, že si zemřelý i stěžovatelka společné soužití zařídili tak, aby mohli efektivně realizovat ty aspekty dennodenního života, kde si mohli být navzájem prospěšní. Takovou formu vzájemné koexistence však nelze bez dalšího zaměňovat s právem definovaným pojmem domácnosti, jehož se stěžovatelka dovolává.

- Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy neprovedly výslech jednoho ze svědků jí navržených (jehož jméno nota bene ani v ústavní stížnosti neuvádí a podle krajského soudu šlo o svědkyni V. T., C., Ukrajina), pak tím obecné soudy podle přesvědčení Ústavního soudu žádné základní právo (svobodu) stěžovatelky neporušily. Soudy (zejména soud odvolací) toto svém rozhodnutí akceptovatelným způsobem odůvodnily (srov. těž oddíl II tohoto usnesení); v ústavní stížnosti stěžovatelka ani nevysvětluje, proč by právě tento svědek mohl do věci vnést zásadní obrat. Naopak lze situaci hodnotit spíše tak, že ti svědci (včetně nájemců v domě stěžovatelky), jež byli v rámci rodiny [tedy jak rodiny stěžovatelky, tak rodiny zemřelého] a přátel již vyslechnuti, měli k rodinnému životu stěžovatelky a zemřelého podobně blízko, popřípadě i blíže než svědkyně, jež vyslechnuta nebyla. Právem se tedy obecné soudy opřely o ty důkazy, jež byly v řízení provedeny a které uznaly jako dostačující.

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, srozumitelná a jsou proto i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. listopadu 2010

Vojen Güttler v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru