Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2337/10 #1Usnesení ÚS ze dne 19.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánMINISTERSTVO / MINISTR - vnitra
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2337.10.1
Datum podání10.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 65


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2337/10 ze dne 19. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Františkem Duchoněm ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Josefem Jugou, advokátem se sídlem Zlín, Zarámí 92, proti rozhodnutí ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 23. 8. 2010, čj. KM-90/PK-2010, a rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení ve věcech služebního poměru Ministerstva vnitra České republiky ze dne 30. 4. 2010, čj. OSZ-51019-33/D-Br-2010, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 8. 8. 2010 a doplněnou podáním ze dne 28. 8. 2010 J. P. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora uvedených rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky (dále též "ministerstvo vnitra") pro porušení čl. 36, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), neboť je přesvědčen, že nebyl respektován rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007, čj. 4 Ads 30/2007 - 50.

Současně navrhl, aby mu, podle § 62 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byla přiznána náhrada nákladů řízení na jeho právní zastoupení, neboť předmětem je věc sociální, která má závažný sociální dopad do jeho postavení.

Z připojených rozhodnutí vyplývá, že rozhodnutím ministra vnitra ze dne 23. 8. 2010 bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení ve věcech služebního poměru ministerstva vnitra, kterým bylo rozhodnuto, že stěžovateli od 6. 11. 2005 nenáleží příspěvek za službu, neboť mu byl přiznán důchod starobní (§ 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění platném k 6. 11. 2005).

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda podaný návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4).

Ústavní stížnost představuje, podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, procesní prostředek k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak i materiální. Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti tak plyne princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, což znamená, že ústavní stížnost je až krajním prostředkem ochrany základních práv, nastupujícím tehdy, kdy porušení základních práv nelze odstranit využitím právního prostředku, který projednají jiné orgány veřejné moci, zejména obecné soudy.

Jinými slovy, ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 117/2000). K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon jednotlivci k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelem napadená rozhodnutí byla vydána v rámci správního řízení, které podléhá přezkumu ve správním soudnictví. Není tedy pochyb o tom, že pokud stěžovatel s napadenými rozhodnutími nesouhlasí a je přesvědčen, že jimi došlo k porušení jeho práv, zůstává mu zachováno právo domáhat se ochrany svých práv v řízení před obecnými soudy, neboť se jedná o rozhodnutí reagující na změnu skutkového, a tím i právního stavu. S ohledem na citovanou judikaturu Ústavního soudu, teprve po vyčerpání všech procesních prostředků, které oblast správního soudnictví stěžovateli poskytuje, a pakliže dospěje k závěru, že v pravomocně skončeném řízení byla porušena jeho ústavně zaručená práva, nebrání mu toto rozhodnutí Ústavního soudu v podání nové ústavní stížnosti zohledňující i průběh a výsledky řízení před obecnými soudy.

Z uvedeného plyne, že ústavní stížnost je ve vztahu k napadeným rozhodnutím ministerstva vnitra nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Tato skutečnost je stěžovateli známa z předcházejících stadií tohoto řízení, neboť dřívější rozhodnutí orgánů ministerstva vnitra ve věci jeho služebního poměru byla, k jeho návrhu, předmětem soudního přezkumu před Městským soudem v Praze a Nejvyšším správním soudem. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Odmítnutím vlastní ústavní stížnosti byl tím podle § 83 odst. 1 zákona a contrario odmítnut i akcesorický návrh na náhradu nákladů zastoupení. V této souvislosti je vhodné upřesnit, že náhrada nákladů právního zastoupení se posuzuje podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, zatímco odkaz na stěžovatelem uváděné ustanovení § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu upravuje podmínky pro přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2010

František Duchoň, v. r.

soudce Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru