Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2334/09 #1Usnesení ÚS ze dne 27.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 10
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkPromlčení
odůvodnění
poplatek/soudní
Prekluze
EcliECLI:CZ:US:2010:1.US.2334.09.1
Datum podání03.09.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 13, § 9 odst.4 písm.d

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2334/09 ze dne 27. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky V. P., zastoupené JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Široká 6, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 2. 2010, čj. 7 C 486/2001-190, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2009, čj. 51 Co 236/2009-206, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka brojí ústavní stížnostní proti shora označeným usnesením, jimiž jí byla uložena povinnost zaplatit soudní poplatek za žalobu a její rozšíření ve výši 63 910 Kč. Stěžovatelka namítá, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i vlastnické právo, chráněné čl. 11 Listiny. V prvé řadě stěžovatelka namítala, že poplatková povinnost zanikla uplynutím tříleté lhůty uvedené v § 13 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, již dne 31. 12. 2004; ke stavení běhu této lhůty nemůže dojít podáním žádosti o osvobození od soudního poplatku. Dále stěžovatelka vytýkala, že napadená usnesení nejsou řádně odůvodněna. Nedostatek odůvodnění spatřuje jednak v tom, že se soudy zabývaly trváním poplatkové povinnosti pouze z hlediska § 13 odst. 4, a nikoliv též z pohledu § 13 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, a dále v tom, že se nezabývaly její námitkou, že jí nemá být vyměřen poplatek za rozšíření žaloby podáním ze dne 27. 1. 2005 o částku 345 615 Kč, neboť soud I. stupně o tomto rozšíření vůbec nejednal. Soud I. stupně tuto námitku dle stěžovatelky nevzal v úvahu, ačkoliv z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, že poplatek z rozšíření žaloby ze dne 22. 11. 2006 o částku 327 385,20 Kč nevyměřil, protože o této částce nebylo jednáno; odvolací soud se touto námitkou nezabýval vůbec. Na základě toho stěžovatelka navrhla odložení vykonatelnosti shora označených usnesení a posléze jejich zrušení. Ústavní stížnost stěžovatelka dále doplnila podáním ze dne 1. 10. 2009.

Z procesního spisu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:

Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 19. 2. 2009, čj. 7 C 486/2001-190, uložil stěžovatelce, aby zaplatila České republice soudní poplatek za žalobu a její rozšíření, realizované podáními ze dnů 30. 11. 2001, 8. 12. 2003 a 27. 1. 2005 ve výši 63 910 Kč. V odůvodnění uvedl, že soudní poplatek je splatný do 3 dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost zaplatit poplatek stanovena. Základem poplatku je částka 1 597 700 Kč; o rozšíření žaloby o částku 327 385,20 Kč nebylo rozhodnuto, tj. nebylo o ní ani jednáno. Soudní poplatek tak činí 63 910 Kč.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 6. 2009, čj. 51 Co 236/2009-206, usnesení soudu I. stupně potvrdil. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka požádala o osvobození od soudního poplatku přímo v textu žaloby podané k soudu dne 15. 11. 2001, soudní poplatek jí nemohl být vyměřen a ani vymáhán do doby, než bylo o jejím návrhu pravomocně rozhodnuto. Je zřejmé, že od konce kalendářního roku 2001 ještě neuplynulo deset let. S námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí se odvolací soud neztotožnil, neboť soud I. stupně správně vypočetl základ nároku a pouze opomněl uvést připočtení částky 353 033 Kč.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. V souzené věci však Ústavní soud takový zásah neshledal.

Namítá-li stěžovatelka prekluzi lhůty pro vyměření poplatku, přehlíží speciální úpravu, jež je spojena se situací, kdy soud začal jednat o věci samé navzdory tomu, že soudní poplatek nebyl zaplacen. Podle § 9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích soud v takovém případě řízení nezastaví; soudní poplatek podle šestého odstavce téhož ustanovení uloží spolu s rozhodnutím, jímž se řízení končí. Obdobně to platí i pro rozšíření žaloby po té, co soud již začal o věci jednat [§ 9 odst. 4 písm. d) téhož zákona]. Za této situace je soudní poplatek splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla stanovena povinnost zaplatit soudní poplatek (§ 7 odst. 1 věta druhá citovaného zákona). To se promítá posléze i v § 13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích, jenž stanoví, že pro účely vymáhání poplatku (a tedy i počítání běhu lhůty) se v případech uvedených v § 9 odst. 4 tohoto zákona pokládá poplatek za splatný do tří dnů od právní moci rozhodnutí, kterým byla povinnost stanovit poplatek stanovena. Z uvedeného je zřejmé, že závěr stěžovatelky, dle nějž měla prekluzívní lhůta uplynout již 31. 12. 2004 není správný, neboť vychází z toho, že poplatek byl splatný podáním žaloby, ačkoliv v dané věci se ve skutečnosti uplatní pravidlo uvedené ve větě druhé § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, jež odvíjí splatnost od právní moci rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek (k němuž má soud přistoupit podle § 9 dost. 6 až spolu s rozhodnutím, jímž se řízení končí).

Nelze souhlasit ani s námitkou nedostatečného odůvodnění napadených usnesení. Je v prvé řadě zřejmé, že odvolací soud se nezabýval pouze § 13 odst. 4, ale provedl komplexní výklad celého ustanovení a o desetileté prekluzívní lhůtě se zmiňuje pouze v závěru své argumentace. Soud I. stupně citované ustanovení nezmiňuje výslovně vůbec a své rozhodnutí naopak staví na § 7 odst. 1 a 2, § 9 odst. 4 písm. d) a § 13 odst. 2 zákona o soudních poplatcích.

Stěžovatelce lze dát zapravdu pouze v tom, že se odvolací soud výslovně nezabýval její námitkou, že jí neměl být vyměřen poplatek za rozšíření žaloby ze dne 27. 1. 2005, obdobně jako jí nebyl vyměřen soudní poplatek za rozšíření žaloby ze dne 24. 11. 2006, neboť o rozšířené částce nebylo jednáno. Odpověď však plyne z usnesení soudu I. stupně: podstatné je to, že v prvém případě byla změna žaloby pravomocně připuštěna, zatímco ve druhém nebylo o změně žaloby (o jejím rozšíření) do konce řízení pravomocně rozhodnuto, tj. předmět řízení zůstal nezměněn.

Z těchto důvodů odmítl Ústavní soud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 27. května 2010

Vojen Güttler, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru