Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2330/19 #1Usnesení ÚS ze dne 15.12.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkOpatrovník
Exekuce
řízení/zastavení
právní moc
Smír
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.2330.19.1
Datum podání17.07.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 38 odst.2

89/2012 Sb., § 461

99/1963 Sb., § 99 odst.3


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2330/19 ze dne 15. 12. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupené Filipem Němcem, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1258/2019-140 ze dne 21. 5. 2019, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 409/2018-100 ze dne 20. 12. 2018 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 č. j. 78 EXE 6409/2017-55 ze dne 22. 5. 2018 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Spolu s tím se stěžovatelka domáhá, aby bylo Okresnímu soudu v Uherském Hradišti nařízeno zrušit vadnou doložku nabytí právní moci u jeho usnesení č. j. 15 C 37/2012-38 ze dne 27. 9. 2013.

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 9 zamítl návrh stěžovatelky na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Kamilem Brančíkem, Exekutorský úřad Hodonín, pod sp. zn. 007 EX 4422/17. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí exekučního soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením zamítl.

V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že soudy nerespektovaly ustanovení § 38 odst. 2 exekučního řádu, který stanoví, že k exekučnímu návrhu je třeba připojit originál nebo úředně ověřenou kopii exekučního titulu opatřeného potvrzením o jeho vykonatelnosti. Stěžovatelka má za to, že usnesení Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 15 C 37/2012-38 ze dne 27. 9. 2013 bylo předčasně opatřeno doložkou právní moci, neboť ke schválení smíru bylo zapotřebí též souhlasu opatrovnického soudu za tehdy nezletilého. Dle názoru stěžovatelky nelze přijmout názor odvolacího soudu, že rozhodnutí o soudním smíru se stalo perfektním v důsledku úkonu oprávněného, který po nabytí zletilosti změnil názor k věci a vyslovil se smírem dodatečný souhlas. V době, kdy oprávněný takový úkon uskutečnil, již předmětné rozhodnutí dle stěžovatelky právně neexistovalo. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti zevrubně rozvedla.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky v napadených soudních rozhodnutích nezjistil. Jádrem souzeného případu je otázka, zda je řádným exekučním titulem pravomocný soudní smír uzavřený za oprávněného nezletilého jeho opatrovníkem, avšak bez předchozího schválení tohoto jednání soudem v řízení ve věcech péče o nezletilé. Nejvyšší soud poukázal na to, že tato konkrétní otázka nebyla v jeho judikatuře v těchto souvislostech řešena, dovolání otevřel věcnému přezkumu, avšak neshledal je důvodným.

Své rozhodnutí založil na dvou stěžejních prvcích. Prvním z nich je existence procesního prostředku, který je účastníkům k dispozici pro případ, že schválený smír je v rozporu s hmotným právem. Zde dovolací soud připomněl ustanovení § 99 odst. 3 občanského soudního řádu, dle něhož platí, že soud může rozsudkem zrušit usnesení o schválení smíru, je-li smír podle hmotného práva neplatný, přičemž takový návrh lze podat do tří let od právní moci usnesení o schválení smíru. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že schválení smíru opatrovnickým soudem za nezletilého je procesním předpokladem toho, aby takový smír měl účinky pravomocného rozsudku. S tímto závěrem se však Nejvyšší soud neztotožnil a vyložil, proč tento nedostatek má naopak hmotněprávní rozměr. Zde je třeba podotknout, že předmětný soudní smír byl schválen za nezletilého jeho opatrovníkem, který byl oprávněn činit za něj v daném řízení procesní úkony dle občanského soudního řádu. Požadavek, aby byl soudní smír schválen opatrovnickým soudem, naopak vyvěrá z ustanovení § 461 občanského zákoníku, podle něhož zákonnému zástupci či opatrovníkovi náleží pouze běžná správa jmění zastoupeného. Nejedná-li se o běžnou záležitost, vyžaduje se k naložení se jměním zastoupeného schválení soudu. Odtud je patrné, že podmínka schválení soudního smíru opatrovnickým soudem má hmotněprávní, a nikoli procesněprávní charakter, a není proto na překážku tomu, aby soud schválil smír uzavřený účastníky a aby tento smír, byť by se ocitl v rozporu s hmotným právem, nabyl právní moci a tím i vykonatelnosti. Ostatně jinak by zákonná možnost podat návrh na zrušení soudního smíru postrádala rozumné opodstatnění.

Stěžovatelce lze přisvědčit potud, že je namístě, aby soud schválil účastníky uzavřený smír až tehdy, dojde-li rovněž ke schválení smíru za nezletilého opatrovnickým soudem, což nebylo v daném případě dodrženo. Právě k odstranění tohoto případného deficitu slouží zmíněný návrh na zrušení soudního smíru. Stěžovatelce v podání návrhu na zrušení usnesení soudu o schválení smíru nic nebránilo. K podání takového návrhu je oprávněn kterýkoliv z účastníků schváleného smíru. Bez povšimnutí pak nelze ponechat ani tu okolnost, že možnost podat návrh na zrušení usnesení soudu o schváleného smíru je časově ohraničena lhůtou tří let ode dne, kdy napadené rozhodnutí nabylo právní moci. Jde o lhůtu propadnou, jejíž zmeškání nelze prominout. Zde je třeba vycházet z toho, že po uplynutí této doby již převažuje zájem na právní jistotě smírem dotčených osob nad zájmem na zachování souladu smíru s hmotným právem. I tento moment sehrál v souzené věci nezanedbatelnou roli.

Druhým podstatným prvkem, který Nejvyšší soud ve svém usnesení zmínil, je skutečnost, že podmínka pro účinnost hmotněprávního jednání, spočívající ve schválení takového jednání uskutečněného jménem nikoliv zcela svéprávného nezletilého ze strany soudu, je zákonem předepsána za účelem ochrany nezletilého, a nikoliv druhé strany právního jednání. Pakliže sám nezletilý (vystupující jako oprávněný v daném exekučním řízení) po dosažení zletilosti se smírem souhlasí a žádá, aby jím uložená povinnost byla realizována, nelze mít ani za to, že exekuce je vedena v rozporu se zájmem slabší strany. Tento rozměr bylo též zapotřebí vzít patřičně v úvahu při rozhodování o návrhu stěžovatelky jako povinné na zastavení exekuce.

S námitkami stěžovatelky stran absence doložky vykonatelnosti na pravomocném usnesení soudu o schválení smíru se soudy již v dostatečném rozsahu vypořádaly (srov. zejména bod 8 napadeného usnesení exekučního soudu). Nejvyšší soud v té spojitosti přiléhavě ozřejmil, že dle jeho ustálené judikatury nejsou soudy rozhodující v exekučním řízení vázány potvrzením o vykonatelnosti exekučního titulu, ale naopak jsou oprávněny samy posoudit, zda je exekuční titul po formální stránce vykonatelný.

Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud ani soudy nižších stupňů svým výkladem nijak nevybočily z kautel spravedlivého procesu, a tím ani nezasáhly do práva stěžovatelky na pokojné užívání majetku. O požadavku stěžovatelky na vyslovení pokynu Okresnímu soudu v Uherském Hradišti ke zrušení vadné doložky nabytí právní moci u jeho usnesení o schválení smíru nemůže Ústavní soud rozhodnout, neboť taková pravomoc nespadá do jeho kompetence, vymezené Ústavou České republiky a zákonem o Ústavním soudu.

Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti dle § 43 odst. 1 písm. d) téhož zákona pro svou nepříslušnost. Tento výsledek pak neposkytl v dané věci prostor pro přiznání stěžovatelce práva na náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), resp. na náhradu nákladů zastoupení (§ 83 odst. 1 téhož zákona). Z týchž důvodů nebyl dán prostor k vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, o němž tak nebylo třeba rozhodnout samostatným usnesením.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. prosince 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru