Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 233/97Nález ÚS ze dne 01.09.1998K přesnosti, určitosti a srozumitelnosti žalobního petitu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
právní úkon/neurčitý
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 93/12 SbNU 7
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.233.97
Datum podání02.07.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1, čl. 37

Ostatní dotčené předpisy

87/1991 Sb., čl.

99/1963 Sb., § 42, § 5, § 43 odst.1, § 43 odst.2, § 79 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 233/97 ze dne 1. 9. 1998

N 93/12 SbNU 7

K přesnosti, určitosti a srozumitelnosti žalobního petitu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dnešního dne v senátu ve věci ústavní

stížnosti M. S., bytem v USA, a M. F., bytem v USA, a H. P., bytem

v USA, všech zastoupených JUDr. O. U., advokátkou se sídlem

kanceláře v P., proti pravomocnému usnesení Krajského soudu

v Praze ze dne 16. 1. 1997, sp. zn. 28 Co 661/96, jímž bylo

potvrzeno usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 25. 6.

1996, sp. zn. 4 C 421/96, kterým bylo zastaveno řízení o návrhu na

vydání nemovitosti, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění.

I.

Stěžovatelky M. S., M. F. a H. P. podaly dne 30. 6. 1997

k Ústavnímu soudu ústavní stížnost proti pravomocnému usnesení

Krajského soudu v Praze, který tímto usnesením potvrdil usnesení

Okresního soudu v Rakovníku, jenž zastavil řízení o návrhu na

vydání nemovitosti - rodinné vily v R., která jim jako dědičkám

připadla po smrti JUDr. M. S. Návrh byl podán proti Městskému

úřadu v Rakovníku.

Stěžovatelky podaly svoji ústavní stížnost na základě

ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, dle něhož ústavní stížnost je oprávněna podat

fyzická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže

tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem,

bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručená ústavním

zákonem.

Z odůvodnění ústavní stížnosti vyplývá, že se navrhovatelky

domáhaly v souladu se zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích, vrácení majetku, který byl rodině odňat. Soudu I.

stupně doložily, že majetek přešel na stát v návaznosti na trestní

rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 2 T 138/72, kterým

byl jejich otec JUDr. M. S. odsouzen pro trestný čin opuštění

republiky podle § 109 odst. 2 tr. zákona, přičemž byl současně

uložen i trest propadnutí majetku. V roce 1991 byl JUDr. M. S.

rehabilitován v souladu se zákonem č. 119/1990 Sb. Navrhovatelky

dále uvedly, že svým podáním ze dne 15. 9. 1996 žádaly, aby jim

byl navrácen jejich majetek, tj. vila, jež byla po odsouzení dr.

M. S. převzata městem Rakovník a upravena na mateřskou školku.

Z ustanovení § 79 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen

"o. s. ř."), který stanoví náležitosti podání, je patrno, že

navrhovatel musí uvést, čeho se domáhá. To je - dle názoru

stěžovatelek - z podání navrhovatelek jednoznačně patrné, neboť

uvedly, že požadují "vrácení rodinné vily v Rakovníku".

Navrhovatelky připouštějí, že neuvedly doslovný petit, tj. přesné

znění čeho se domáhají, ale jsou přesvědčeny, že toto zákon

nevyžaduje. Občanský soudní řád pouze požaduje, aby z návrhu bylo

zřejmé, čeho se navrhovatel domáhá, což se v daném případě stalo.

Okresní soud v Rakovníku však 25. 6. 1996 (sp. zn. 4

C 421/96) řízení zastavil, když navrhovatelky neodstranily

nedostatky podání, na něž byly upozorněny. Proti tomu se

navrhovatelky odvolaly ke Krajskému soudu v Praze, který 16. 1.

1997 usnesení soudu prvého stupně potvrdil.

Navrhovatelky uvádějí ve své ústavní stížnosti, že se

domáhaly vrácení majetku dle zákona č. 87/1991 Sb. Pokud soud

jejich žalobu zamítl z důvodu, že není patrno, zda žádají vrácení

majetku podle zák. č. 87/1991 Sb. nebo zda se domnívají, že jsou

vlastnicemi tohoto majetku popř. žádají, aby soud tento majetek

v rámci dědického řízení dodatečně projednal, soud dle jejich

názoru nejednal správně a zkrátil jejich práva. Zákon č. 87/1991

Sb. neumožňuje ani pouhé konstatování vlastnictví ani dodatečné

dědické projednání a vždy hovoří o vydání věci na základě uzavřené

dohody o vydání věci. Pokud Krajský soud v Praze neseznal, že

navrhovatelky žádají vrácení majetku na základě zákona č. 87/1991

Sb. a v odůvodnění rozsudku připustil, že v rámci rozhodování by

přicházelo v úvahu jen potvrzení vlastnictví nebo dodatečné

dědické projednání a z tohoto důvodu je petit neurčitý, porušil

tím Ústavu ČR, neboť nepostupoval podle zákona a neposkytl ochranu

zákonným právům. Vzhledem k těmto skutečnostem, dle názoru

navrhovatelek, porušil Krajský soud v Praze svým rozhodnutím

zejména čl. 1 a čl. 4 Ústavy ČR a dále čl. 3 odst. 3, čl. 11, čl.

36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.

Z obsahu spisového materiálu obecných soudů vyplývají dále

uvedené skutečnosti. Z usnesení Okresního soudu v Rakovníku

krajský soud zjistil, že řízení o vydání nemovitosti v předmětné

věci bylo zastaveno. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že

i když byly navrhovatelky vyzvány k opravení a doplnění

nesprávného a neúplného podání ve smyslu § 43 odst. 1 o. s. ř.

a poučeny o tom, že řízení bude zastaveno, jestliže výzvě soudu

nevyhoví, k nápravě vadného podání nedošlo. Navrhovatelky sice

zaslaly k soudu další podání, tím však vady odstraněny nebyly

a vzhledem k tomu, že se jednalo o vady, které bránily pokračování

v řízení, soud podle § 43 odst. 2 o. s. ř. řízení zastavil.

Krajský soud v odůvodnění svého usnesení, jímž potvrdil rozhodnutí

okresního soudu uvedl, že podle obsahu spisu navrhovatelky podaly

neúplný návrh, který neobsahoval ani obecné náležitosti, ani

náležitosti podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. Na základě

výzvy k odstranění vad však navrhovatelky odstranily pouze vady

spočívající v obecných náležitostech, tj. označily soud

a účastníky řízení, avšak jejich podání zůstalo neúplné v tom, že

z něj nebylo možno zjistit, čeho se navrhovatelky domáhají. Tento

nedostatek nebyl odstraněn ani v podaném odvolání proti usnesení

soudu I. stupně. Dle stanoviska krajského soudu z návrhu

stěžovatelek nebylo možno zjistit, zda požadují vrácení majetku

podle zákona o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb., či zda

se domnívají, že jsou vlastnicemi tohoto majetku na základě

dědického řízení, které patrně proběhlo po smrti JUDr. M. S. a ve

kterém zdědily žalované nemovitosti, popř. zda se domáhají, aby

soud tyto nemovitosti zahrnul do dědického řízení po zemřelém

JUDr. M. S. a tento majetek dodatečně projednal. Bez vymezení

těchto skutečností soud nemohl pokračovat v řízení, neboť nebyl

vymezen předmět řízení a soud neměl o čem jednat. Pokud

navrhovatelky nevymezily předmět řízení, nemohly ani navrhnout

projednatelné znění navrhovaného rozsudku. Vzhledem k tomu, že

soud je navrženým petitem vázán, nemohl by ve věci vydat

rozhodnutí, neboť petit, jak jej navrhly stěžovatelky, je zcela

nevykonatelný.

V závěru odůvodnění Krajský soud uvedl, že náklady řízení by

nebylo možno žalovanému Městskému úřadu Rakovník přiznat ani

v případě, že by mu vznikly, neboť žalovaný nemá způsobilost

k právním úkonům a nemůže být proto účastníkem řízení. Okresní

soud v Rakovníku ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že

navrhovatelky reagovaly na výzvu soudu k odstranění nedostatků

návrhu tím, že odstranily vady návrhu pouze částečně, takže

i nadále nebylo možno zjistit, čeho se domáhají. Nesouhlasil

s tvrzením navrhovatelek, že zákon nevyžaduje, aby byl v návrhu

uveden žalobní petit, neboť právě údaj o tom, čeho se žalobce

domáhá, je žalobním petitem, který musí být zcela přesný,

srozumitelný a určitý. Nezbytnost uvedení žalobního petitu je dána

tím, že kromě výjimek podle § 153 odst. 2 o. s. ř. je soud petitem

vázán, nemůže jej překročit, nesmí přiznat jiná práva nebo uložit

jiné povinnosti, než jsou navrhovány a svým rozhodnutím musí

žalobní petit zcela vyčerpat. Žalobní petit musí být vymezen tak,

aby po jeho převzetí do výroku rozhodnutí mohl být podle něho

nařízen a proveden výkon rozhodnutí.

Ve vyjádření Okresního soudu v Rakovníku z 31. 10. 1997 uvádí

dr. F., že okresní soud zcela splnil svoji poučovací povinnost

a pokud navrhovatelky vady podání návrhu ani poté neodstranily,

bylo na místě řízení zastavit, neboť zákon nestanoví jako

předpoklad zastavení řízení opětovné poučování v případě, že je

učiněno podání, kterým vady nejsou zcela odstraněny. Poučování

stěžovatelek o znění žalobního petitu by bylo poučením o hmotném

právu, překročilo by rámec § 5 o. s. ř. a bylo by v rozporu

s rovným postavením účastníků řízení. Nedostatkem v postupu

okresního soudu byla pouze skutečnost, že výzva k odstranění vad

podání nebyla učiněna ve formě usnesení, tento nedostatek však

neznamenal nesprávný postup nebo nesprávné rozhodnutí soudu.

Okresní soud dále poukázal na to, že navrhovatelky mylně

interpretují rozhodnutí soudu jako zamítnutí žaloby. Soud o žalobě

meritorně nejednal a řízení bylo zastaveno podle procesních

předpisů.

Krajský soud v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti

v plném rozsahu odkázal na odůvodnění svého usnesení. Město

Rakovník ve svém vyjádření poukázalo na dvě skutečnosti. Především

uvedlo, že v předmětných řízeních byl jako žalovaný označen vždy

Městský úřad v Rakovníku. I když se jednalo o zcela přesné

označení, byl takto označen za účastníka řízení někdo, kdo nemá

způsobilost být účastníkem řízení, a tudíž nemůže v občanském

soudním řízení vstupovat do procesních vztahů. Proto i v případě,

že by zde neexistoval jiný důvod k zastavení řízení, oba soudy by

musely přihlédnout k uvedenému neodstranitelnému nedostatku

podmínky řízení a řízení bez dalšího dle § 103 a 104 o. s. ř.

zastavit. Navrhovatelky se pokusily tento nedostatek odstranit až

v ústavní stížnosti, kde uvádějí jako vedlejšího účastníka Městský

úřad Rakovník i Město Rakovník. Město Rakovník dále uvedlo, že

pokud se jednalo o žalobu na vydání nemovitostí podle restitučních

předpisů, měly navrhovatelky v zákonné lhůtě vyzvat Město Rakovník

k vydání nemovitostí, žádný takovýto úkon však učiněn nebyl.

Město Rakovník se dále zcela ztotožnilo s postupem obou

obecných soudů a uvedlo, že soudy postupovaly zákonným způsobem,

když řízení zastavily a tímto postupem k porušení Ústavy ČR ani

Listiny základních práv a svobod nedošlo. Navrhovatelky se

rozhodly činit všechny úkony v předmětné věci bez právního

zástupce samy a nyní se odmítají smířit s následky, které si samy

zapříčinily svými pochybeními.

II.

Po zhodnocení všech důkazů, zejména obsahu spisů obou

obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost není

důvodná. Žaloba navrhovatelek i po doplnění na základě výzvy soudu

obsahovala i nadále podstatné nedostatky, které byly překážkou

řízení. Občanský soudní řád upravuje jednoznačně náležitosti

podání k obecným soudům, podmínky pro zahájení řízení i poučovací

povinnost soudu. Navíc k této problematice existuje i rozsáhlá

judikatura.

V § 5 o. s. ř. je stanovena poučovací povinnost soudů, v §

43 o. s. ř. je pak uložena předsedovi senátu povinnost vyzvat

účastníky k opravení nebo doplnění nesprávného či neúplného podání

a poučit je, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Není-li

přes výzvu soudu oprava či doplnění provedeno, a v řízení nelze

pro tento nedostatek pokračovat, soud řízení zastaví.

Poučovací povinnost soudu ovšem spočívá v poučení

o procesních právech a povinnostech účastníka, nikoli v poučování

o hmotném právu. Cílem poučovací povinnosti soudu ve smyslu tohoto

ustanovení je to, aby účastník, který si neosvojil procesní

pravidla, byl informován o tom, jaká má v procesu práva

a povinnosti, aby mohl před soudem vyjádřit svoji vůli takovým

způsobem, aby jím provedené procesní úkony vyvolaly zamýšlené

účinky a dále aby splnil procesní povinnosti, které mu ukládá

zákon. V řízení před soudem je soud povinen respektovat rovné

postavení všech účastníků a jakákoli pomoc, která by některého

z účastníků zvýhodnila, není přípustná. Je proto nepřípustné

poučení o hmotném právu, i když má účinky i v oblasti procesní.

Podle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. musí návrh na zahájení

řízení obsahovat kromě obecných náležitostí uvedených v § 42 odst.

4 o. s. ř., kterými je označení soudu, označení účastníků

a uvedení, které věci se týká, i řadu dalších konkrétních

skutečností. K nim patří i to, že z návrhu musí být patrno, čeho

se navrhovatel domáhá, to znamená přesné uvedení nároku, jehož

přisouzení se žalobce domáhá (tj. musí být formulován návrh na

rozsudečný výrok soudu - petit). Tento žalobní petit musí být

přesný, určitý a srozumitelný. Je to nutné z toho důvodu, že soud

musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť soud

nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti

než jsou navrhovány, soud musí svým rozhodnutím žalobní petit

zcela vyčerpat a nesmí jej překročit (s výjimkami v ust. § 153

odst. 2 o. s. ř.). Pokud je žalobní petit nesprávný, tj. vymezení

práv a jim odpovídajících povinností v něm obsažené je nepřesné,

neurčité nebo nesrozumitelné, převzetí takovéhoto petitu do výroku

soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí nebylo

vykonatelné. Požadavek na to, aby žalobní petit byl přesný, určitý

a srozumitelný, není pouze formálním požadavkem na splnění

určitých procesních podmínek, ale je zcela nezbytný pro výsledek

řízení, tedy pro to, aby po převzetí žalobního petitu do výroku

rozhodnutí mohl být nařízen a proveden výkon rozhodnutí, aby tedy

vůbec mohly nastat účinky žalobcem zamýšlené.

Jak je patrné ze spisu Okresního soudu v Rakovníku, původní

podání navrhovatelek mělo charakter přípisu se žádostí o navrácení

rodinného majetku s přiložením některých dokladů o nemovitosti

a občanství, chyběly tedy veškeré náležitosti soudního podání.

Okresní soud v Rakovníku splnil svoji poučovací povinnost vůči

navrhovatelkám ve smyslu ustanovení § 5, neboť ve výzvě soudu byly

uvedeny všechny formální i obsahové náležitosti, které musí řádné

podání obsahovat a jaké následky nastanou v případě, že nedostatky

návrhu odstraněny nebudou. I když tak soud neučinil předepsanou

formou, tj. navrhovatelky nebyly vyzvány k upřesnění a doplnění

žaloby usnesením, ale pouze přípisem, vzhledem k tomu, že proti

tomuto usnesení není odvolání přípustné, soud svoji povinnost vůči

navrhovatelkám splnil, aniž by byly poškozeny na svých právech. Na

základě výzvy soudu navrhovatelky některé vady návrhu odstranily,

avšak návrh nadále neobsahoval přesný, určitý a srozumitelný

žalobní petit - ve smyslu ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř.,

z něhož by bylo patrno, čeho se navrhovatelky domáhají, neboť

z jejich formulace "navrhovatel požaduje, aby odpůrce bez prodlení

navrátil soukromý majetek, rodinný dům čp. 1032 v Rakovníku,

původnímu majiteli a to z důvodu platnosti dědického práva, jednak

v České republice, jednak v bývalé ČSSR" nebylo jednoznačně

zřejmé, zda uplatňují svůj restituční nárok dle zákona č. 87/1991

Sb., o mimosoudních rehabilitacích, nebo zda se domáhají

rozhodnutí o svých dědických nárocích či o nárocích jiných. Oba

obecné soudy se na základě předložených dokladů mohly pouze

domýšlet, čeho se navrhovatelky domáhají. Z toho důvodu také

krajský soud v odůvodnění usnesení pouze příkladem uvedl, co

všechno by bylo možno dovodit z nepřesného podání navrhovatelek

a dospěl tak k závěru, že není-li vymezen předmět řízení, nemůže

být vymezen ani projednatelný petit navrhovaného rozsudku.

Vzhledem k tomu, že řízení ve věci bylo zastaveno na základě

uvedených nedostatků návrhu, soudy se nezabývaly otázkou, zda

navrhovatelky jsou osobami oprávněnými dle zákona č. 87/1991 Sb.,

o mimosoudních rehabilitacích, a nezkoumaly ani splnění podmínky

státního občanství. Na okraj budiž však řečeno, že stěžovatelky

připojily doklad o americkém občanství a ve svém přípisu z 8. 9.

1991 Okresnímu úřadu v Rakovníku pouze sdělily, že žádná z nich

zřejmě podmínku občanství nesplňuje. Ústavní soud se přiklonil ke

stanovisku krajského soudu, že žalobní petit navrhovatelek byl

natolik neurčitý, že soud by v předmětné věci nemohl vydat

rozhodnutí již vzhledem k tomu, že petit, který navrhovatelky

uvedly v podání, není vykonatelný. Nelze tedy souhlasit s tvrzením

navrhovatelek, že z jejich podání bylo jednoznačně patrno, čeho se

domáhají a že je to dle občanského soudního řádu dostačující.

Ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., dle něhož navrhovatel musí

uvést, čeho se domáhá, zní sice dosti obecně, avšak soud může

jednat a rozhodnout pouze o takovém petitu, který, je-li převzat

do výroku soudního rozhodnutí, je možno nařídit a vykonat. Tato

skutečnost je pro posouzení přesnosti, určitosti a srozumitelnosti

petitu soudem základní a rozhodující a v tomto smyslu je nutno

citované ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. posuzovat. Petit uvedený

navrhovatelkami v podání tyto podmínky nesplňoval, neboť

požadavek, aby odpůrce "navrátil soukromý majetek původnímu

majiteli", je velmi neurčitý. Skutečnost, že navrhovatelky žádaly

navrácení majetku podle zák. č. 87/1991 Sb. je sice uvedena

v ústavní stížnosti, avšak není uvedena, ani jednoznačně nevyplývá

z doplněné žaloby, kterou navrhovatelky podaly u Okresního soudu

v Rakovníku.

Ze všech výše uvedených skutečností lze dovodit, že obecné

soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního

řádu, a že tudíž ani nedošlo k porušení žádného ze základních

lidských práv, jak uvádí navrhovatelky v ústavní stížnosti, aniž

by dále specifikovaly, jakým postupem k jejich porušení došlo. Ze

všech podání navrhovatelek (stěžovatelek) k soudu je zřejmé, že

navrhovatelky si přesto, že byly soudem od počátku upozorněny na

vady podání, z neznámého důvodu nezvolily advokáta, aby je

v řízení před obecnými soudy zastupoval. Pokud by tak

navrhovatelky učinily, vady podání by byly advokátem odstraněny,

žalobní petit by byl jasně formulován a soud by nemusel řízení

zastavit. Navrhovatelky, které se zcela pochopitelně v občanském

právu procesním nevyznají, zřejmě pochybily, když si po celou dobu

před obecnými soudy advokáta nezvolily.

Z postupu soudů není patrné, že by došlo k porušení čl. 1

a čl. 4 Ústavy ČR, tedy že by soudy nerespektovaly práva a svobody

navrhovatelek a neposkytly jim ochranu. Rovněž nebyly porušeny ani

čl. 3 odst. 3, čl. 11, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv

a svobod. Navrhovatelkám nebyla způsobena újma pro uplatňování

jejich základních práv a svobod, neboť jim nebylo ničím bráněno

v uplatňování jejich práv u nezávislého a nestranného soudu, soudy

postupovaly v souladu s platnými zákony a v rozsahu stanoveném

zákonem jim i poskytly právní ochranu. Stejně tak nebyla porušena

rovnost účastníků řízení a pokud se týká práva na právní pomoc dle

čl. 37 odst. 2, pak lze jen konstatovat, že navrhovatelky tohoto

svého práva nevyužily, neboť se nenechaly v řízení před obecnými

soudy zastoupit právním zástupcem ani o to nepožádaly, ale

rozhodly se činit všechny úkony u soudu samy, což vedlo

k negativním důsledkům řízení, které nyní musí nést. Konečně pak

nedošlo ani k porušení čl. 11 Listiny, kde je zakotveno právo

vlastnit majetek, neboť jednak soud zastavil řízení z procesních

důvodů a vůbec nerozhodoval o meritu věci a jednak navrhovatelky

se svého vlastnického práva teprve domáhaly, aniž by byly

vlastníky. Jak Ústavní soud již vícekrát judikoval, čl. 11 Listiny

chrání vlastnické právo již konstituované, nikoliv pouze

deklarované. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavní

soud předmětnou ústavní stížnost dle ustanovení § 82 odst. 1

zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímsoudu, ve znění zákona č.

77/1998 Sb., zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 1. září 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru