Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2329/13 #1Usnesení ÚS ze dne 14.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
SOUD - VS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajFenyk Jaroslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkDokazování
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2014:1.US.2329.13.1
Datum podání30.07.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2329/13 ze dne 14. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., t.č. Vazební věznice, Olomouc, zastoupeného JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem Kořenského 15/1107, Praha 5, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 6 T 1/2012, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 2 To 57/2012, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 255/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 6 T 1/2012, byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen podle § 175 odst. 3 trestního zákoníku, za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a § 229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.

Stěžovatel se podle stručně zrekapitulovaných skutkových zjištění soudu prvního stupně popsaných ve výroku rozsudku a podrobněji rozvedených v jeho odůvodnění výše uvedených trestných činů dopustil tím, že (zkráceně) napadl poškozenou tak, že ji povalil na postel v ložnici jejího bytu a bil ji rukou přes záda a hýždě, přičemž ji nutil, aby mu prozradila, jaké údajné okultní praktiky provozovala se svým přítelem, a když mu nechtěla nic sdělit, uchopil ji za jednu její ruku v oblasti lokte a za nohu v oblasti kotníku, vyzdvihl ji, vyklonil z otevřeného okna bytu v osmém nadzemním podlaží s pohrůžkou, že pokud mu nesdělí požadovanou informaci, shodí ji dolů, a když tak učinila, vtáhl ji zpět do bytu a tímto napadením jí způsobil pohmožděniny na hýždích, pravé paži a kotníku levé nohy a přivodil jí šok, který se rozvinul do těžké posttraumatické stresové poruchy, která poškozenou omezuje v obvyklém způsobu života, byla provázena pracovní neschopností a zřejmě bude mít celoživotní následky, a poté začal rozbíjet vybavení bytu poškozené tak, že poškodil věci popsané ve skutkové větě a způsobil tím poškozené škodu ve výši 13.259,- Kč.

Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 2 To 57/2012, odvolání stěžovatele podle § 256 trestního řádu zamítl. Nejvyšší soud následně podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu, dovolání stěžovatele odmítl.

II.

Podle názoru stěžovatele obecné soudy rozhodující v jeho trestní věci porušily jeho právo na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a dále ústavněprávní zásadu presumpce neviny, resp. z ní plynoucí princip in dubio pro reo, vyjádřený v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a taktéž v čl. 6 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.

Stěžovatel namítá, že odůvodnění skutkových závěrů, které obecné soudy učinily na základě důkazů provedených v trestním řízení, není ani řádné ve smyslu jeho dostatečnosti, ani srozumitelné ve smyslu jeho logičnosti. Stěžovatel je naopak toho názoru, že v jeho trestní věci existuje extrémní rozpor mezi důkazy a z nich vyvozenými

skutkovými zjištěními, následkem čehož i učiněné právní závěry jsou dle něj nesprávné, a tento stav dle jeho přesvědčení legitimuje zásah Ústavního soudu.

Stěžovatel je současně přesvědčen, že v jeho trestní věci nebyla respektována pravidla plynoucí z důsledného uplatňování zásady presumpce neviny, kdy, pokud by obecné soudy ve věci existující důkazy hodnotily pečlivě v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu, musely by shledat, že v jeho trestní věci zůstaly i po zhodnocení všech reálně dostupných důkazů pochybnosti o jeho vině ve smyslu naplnění skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vydírání dle ust. § 175 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, a že se tak otevírá prostor pro uplatnění principu in dubio pro reo.

Stěžovatel dále namítá, že soud prvního stupně chybně posoudil celý skutkový děj jako jeden skutek, ačkoliv šlo dle jím učiněného popisu skutkového děje minimálně o dva, a v případě správně učiněných skutkových závěrů o tři samostatné skutky, z nichž každý naplnil zákonné znaky skutkové podstaty jiného trestného činu. V této souvislosti stěžovatel uvádí, že se neztotožňuje ani se závěry Nejvyššího soudu, který se ve svém usnesení k této otázce vyjádřil.

Vadný postup obecných soudů stěžovatel spatřuje také v neprovedení jím navrhovaného důkazu, nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie k posouzení duševního stavu poškozené, kdy je stěžovatel toho názoru, že neakceptací tohoto důkazního návrhu nastala situace tzv. opomenutých důkazů, v níž by mohlo být spatřováno porušení základního práva na spravedlivý proces.

III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu.

Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal předmětný spisový materiál. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.

IV.

Z textu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy. Stěžovatel přitom nepřípustně očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.

Ústavní soud však není součástí soustavy orgánů činných v trestním řízení a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů a nepřísluší mu, aby vystupoval v roli čtvrté přezkumné instance v trestním řízení a "hodnotil" hodnocení důkazů obecnými soudy.

Ústavní soud není ostatním soudům nadřízen, a nemá tudíž provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovení § 125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014, všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz).

Nicméně z tohoto pravidla existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014).

V dané věci jde tak o to, zda napadená rozhodnutí nepředstavují nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, jmenovitě do práv, kterých se stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti dovolává.

K takovému pochybení však v projednávané věci nedošlo a Ústavnímu soudu tak při respektování výše vymezených mezí ústavněprávního přezkumu nezbylo než konstatovat, že rozhodnutí, vůči kterým ústavní stížnost směřuje, nevykazují znaky zjevné libovůle a z hlediska ústavněprávního proto obstojí.

V.

Jestliže stěžovatel namítá, že neprovedením jím navrhovaného důkazu (provedení nového znaleckého posudku z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie k posouzení duševního stavu poškozené) nastala situace tzv. opomenutých důkazů, pak Ústavní soud uvádí, že pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996, nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, nález sp. zn. I. ÚS 413/02 z dne 8. 1. 2003 a mnohá další).

Ústavní soud však také opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1721/14 ze dne 10. 7. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 1938/14 ze dne 18. 6. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3042/13 ze dne 9. 10. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1394/12 ze dne 24. 7. 2012 a mnohá další).

Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (strana 9) a ze spisového materiálu (č.l. 245) je přitom patrné, že krajský soud se s důkazními návrhy stěžovatele vypořádal, když tyto zamítl pro nadbytečnost a tento svůj postup odůvodnil tak, že ve věci vypracované znalecké posudky považoval za dostatečné a neshledával je jako vadné (na poškozenou byl vypracován znalecký posudek z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie a znalecký posudek z oboru zdravotnictví - odvětví psychologie a znalkyně byly vyslechnuty v hlavním líčení). Obdobně důkazní návrhy stěžovatele vyhodnotil také odvolací soud (viz str. 4 usnesení Vrchního soudu v Praze). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že k pochybení obecných soudů v tomto směru nedošlo.

Námitka stěžovatele, podle které soud prvního stupně posoudil jeho čin jako skutek jediný, což formálně vyjádřil jedinou skutkovou větou, také není na místě. Soud prvního stupně sice skutečně neobratně použil pro popis dvou skutků jedinou skutkovou větu, ale jak z ní, tak i z odůvodnění rozsudku je zcela zřejmé, že se jedná o vícečinný nestejnorodý souběh dvou trestných činů, což flagrantně vysvětlil ve svém rozhodnutí i Nejvyšší soud.

Názor stěžovatele, podle kterého jde dokonce o tři skutky, je pouhým odrazem jeho snahy domoci se příznivější právní kvalifikace. Je přitom zřejmé, že tak chce pomocí ústavní stížnosti účelově dosáhnout přehodnocení skutkových zjištění provedených obecnými soudy, které však Ústavnímu soudu nepřísluší, jak bylo ostatně již blíže rozvedeno v bodě IV. odůvodnění tohoto usnesení.

VI.

Z obsahu rozhodnutí obecných soudů se dle názoru Ústavního soudu podává dostatečný podklad pro závěr, že tyto nepochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, které jsou na rozhodování obecných soudů kladeny. Závěry obecných soudů v dané věci nepovažuje Ústavní soud za nepřijatelné, svévolné a ústavně nekonformní, když se podle Ústavního soudu dostatečně vypořádaly s okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí. Své závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudy také adekvátně a srozumitelně odůvodnily.

Není tedy opory pro stěžovatelem tvrzené porušení práv a Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že neshledal, že by došlo k porušení základních práv stěžovatele.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. října 2014

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru