Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2328/18 #1Usnesení ÚS ze dne 18.09.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Plzeň-město
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkřízení/zastavení
poplatek/soudní
Doručování
EcliECLI:CZ:US:2018:1.US.2328.18.1
Datum podání09.07.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

549/1991 Sb., § 9 odst.1

99/1963 Sb., § 50b odst.4 písm.a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2328/18 ze dne 18. 9. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném předsedy z JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti DS Training Center z.s., se sídlem Plzeň, Ořechová 1346/4, zastoupené JUDr. Robertem Vargou, advokátem se sídlem Plzeň, Zbrojnická 229/1, proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 29. 3. 2018 č. j. 28 C 50/2018-21 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 4. 2018 č. j. 25 Co 106/2018-28, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Ze spisového materiálu se podává, že Okresní soud Plzeň-město zastavil řízení, v němž se stěžovatel domáhal přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu prostoru sloužícího k podnikání. Soud prvního stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel ani po výzvě soudu nezaplatil ve stanovené lhůtě soudní poplatek ve výši 2 000 Kč, přestože byl poučen o následcích jeho nezaplacení. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že soudy v jeho případě porušily ustanovení § 50b odst. 4 písm. a) o. s. ř., neboť výzva k zaplacení soudního poplatku byla doručována pouze právnímu zástupci stěžovatele a nikoli jemu samotnému. Úhrada poplatku podle stěžovatele spadá do kategorie osobní činnosti, neboť stěžovatel měl osobně zaplatit soudní poplatek. Na podporu své argumentace odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1188/02.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud předesílá, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

V nyní posuzovaném případě jsou rozhodnutí soudů obou stupňů srozumitelně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněna. Ústavní soud nemá žádný důvod přehodnocovat jejich závěry. Postup soudů je také v souladu se stávající judikaturou Ústavního soudu. V případě stěžovatele se totiž nejedná o totožnou situaci, jakou řešil Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 118/02, na nějž stěžovatel odkazuje. V tomto, jakož i v dalších nálezech (např. sp. zn. IV. ÚS 238/99, I. ÚS 558/99, II. ÚS 177/2000, II. ÚS 217/2000, II. ÚS 318/2000, IV. ÚS 48/01, IV. ÚS 292/01, IV. ÚS 647/02 a III. ÚS 715/02) Ústavní soud zaujal stanovisko, že výzvu k zaplacení soudního poplatku bylo nutno doručit nejen právnímu zástupci žalobce, ale i žalobci samému. Nosný důvod těchto rozhodnutí však nespočívá v tom, že zaplacení soudního poplatku je natolik nezastupitelným úkonem, že by jej mohl podle § 49 odst. 1 o. s. ř. vykonat jen účastník osobně. Nosným důvodem všech těchto vyhovujících nálezů bylo, že proti rozhodnutí o zastavení řízení, které je důsledkem nezaplacení soudního poplatku, nebylo možné v rámci tehdejší úpravy správního soudnictví podat žádný opravný prostředek. Vzhledem ke krátkým lhůtám k podání správní žaloby zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku mělo zpravidla za následek definitivní ztrátu možnosti bránit se proti nezákonným rozhodnutím orgánů veřejné správy. Z pohledu ústavního práva je tedy významná právě možnost dodatečného splnění poplatkové povinnosti v odvolacím řízení. Jednoinstanční řízení, konkrétně řízení o správní žalobě, nedávalo totiž soudům právo vzít tuto skutečnost v úvahu, na rozdíl od soudních řízení upravených v částech třetí a čtvrté o. s. ř. Ústavní soud ostatně na rozdíly mezi tehdejší úpravou správního a civilního soudnictví opakovaně poukazoval; např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 292/01 konstatoval, že "... podstata problému spočívá v rozdílnosti právní úpravy civilního a správního soudnictví a z toho vyplývajícího dopadu do základních práv účastníků řízení. Zatímco v civilním řízení lze za určitých okolností vázaných na lhůtu pro odvolání proti usnesení o zastavení řízení pokračovat v řízení, ve správním soudnictví není takový postup možný vzhledem k absenci jakéhokoliv opravného prostředku."

Ústavní soud ostatně v tomto smyslu judikuje již konstantně a ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost odmítá právě s poukazem na výše nastíněnou argumentaci (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 590/02 a II. ÚS 671/02).

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že stěžovatel svou námitku, že výzva k zaplacení soudního poplatku byla zaslána pouze jeho právnímu zástupci, uplatnil až v ústavní stížnosti a nikoli již v odvolání, a tedy odvolací soud na ní nemohl reagovat.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. září 2018

JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru