Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 232/97Nález ÚS ze dne 13.01.1998Meze, v nichž Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí orgánů veřejné moci

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkVlastnictví
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 3/10 SbNU 33
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.232.97
Datum podání02.07.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k, § 9 odst.4, § 6 odst.1 písm.r


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 232/97 ze dne 13. 1. 1998

N 3/10 SbNU 33

Meze, v nichž Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí orgánů veřejné moci

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci stěžovatele Mgr. J.M.,

zastoupeného JUDr. Z. K., účastníků řízení - Okresního úřadu

- okresního pozemkového úřadu ve Svitavách a Městského soudu

v Praze, a vedlejšího účastníka - Pozemkového fondu ČR, územní

pracoviště Svitavy, proti rozhodnutí Okresního úřadu - okresního

pozemkového úřadu ve Svitavách ze dne 22. 2. 1996, č. j.

PÚ/R/101/96-Ku, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne

25. 4. 1997, sp. zn. 38 Ca 125/96, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění.

Okresní úřad - okresní pozemkový úřad ve Svitavách v záhlaví

uvedeným rozhodnutím rozhodl podle § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991

Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému

majetku (dále jen "zákon o půdě"), že stěžovatel není vlastníkem

nemovitostí v katastrálním území B., původně patřících jeho

rodičům J. a Z. M., a to následujících pozemkových parcel: p.p.č.

394 zahrada o rozloze 919 m2, p.p.č. 395 pastvina o rozloze 414

m2, p.p.č. 397 ostatní plochy o rozloze 194 m2, p.p.č. 398

pastvina o rozloze 334 m2 a p.p.č. 399 role o rozloze 6283 m2

(dále jen "předmětné nemovitosti"). Ohledně spoluvlastnického

podílu otce stěžovatele J. M. (tj. jedné ideální poloviny

uvedených pozemků) nebyl dán restituční titul a ohledně

spoluvlastnického podílu jeho matky Z. M. (tj. druhé ideální

poloviny uvedených pozemků) nebyly splněny podmínky § 4 zákona

o půdě, neboť původní vlastnice dosud žije a o jí uplatněném

nároku bylo již rozhodnuto.

V odůvodnění svého rozhodnutí pozemkový úřad uvedl, že kupní

smlouvou ze dne 7. 10. 1974, č.j. N 811/74, prodali původní

vlastníci (právní předchůdci stěžovatele) předmětné nemovitosti

státu. Nebylo prý prokázáno uzavření kupní smlouvy v tísni a za

nápadně nevýhodných podmínek [§ 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě],

ani přechod vlastnického práva k předmětným nemovitostem na stát

v důsledku politické perzekuce nebo postupem porušujícím obecně

uznávaná lidská práva a svobody [písm. r) citovaného ustanovení].

Správní orgán rovněž "neuznal ani další možnost uzavření předmětné

kupní smlouvy v důsledku přikázání do užívání JZD" [písm. t)

citovaného ustanovení]. Pozemkový úřad vycházel ze skutečnosti, že

restituční důvod podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona

o půdě předpokládá současné splnění podmínky tísně i nápadně

nevýhodných podmínek. Pojem tísně pozemkový úřad chápe jako

hospodářský nebo sociální stav, který doléhá na jednajícího

takovým způsobem a s takovou závažností, že učiní úkon, který by

jinak neučinil. V souzené věci stěžovatel spatřoval tíseň

v přikázání pozemků do užívání JZD a v politické perzekuci rodiny.

To však pozemkový úřad neshledal, neboť právní předchůdci

stěžovatele prý do JZD vstoupili v roce 1958, zároveň do družstva

vnesli pozemky, stěžovatelův otec J. M. byl po založení družstva

krátce jeho předsedou, později zootechnikem a z těchto funkcí

odešel z důvodu "svérázného přístupu k podřízeným". Rodina M.

údajně od roku 1963 v B. nebydlela a usedlost nechala opuštěnu.

Předmětná kupní smlouva byla prý uzavřena na vlastní žádost

stěžovatelova otce a vlastníci pozemků nemuseli na jejich prodej

přistoupit. K námitkám stěžovatele, že jeho rodina byla vystavena

soustavné politické perzekuci, neboť jim např. nebyl v H. přidělen

byt a stěžovatelovu bratru nebylo přiznáno stipendium, pozemkový

úřad uvedl, že právní předchůdci stěžovatele vlastnili usedlost

v B., takže měli kde bydlet, a skutečnost, že se pro neshody

s ostatními občany z B. odstěhovali, proto nelze nikomu přičítat

za vinu. Dále prý ke všem těmto událostem došlo ve značném časovém

předstihu před uzavřením předmětné kupní smlouvy v roce 1974.

Údajné politické perzekuci rodiny navíc odporuje skutečnost, že

všechny tři děti J. a Z. M. (tj. rodičů stěžovatele) vystudovaly

vysokou školu.

Podle názoru pozemkového úřadu nebyl naplněn ani zákonný

požadavek nápadně nevýhodných podmínek, který ostatně stěžovatel

ani neuplatňoval. Předmětné pozemky byly kupní smlouvou ze dne 7.

10. 1974 prodány státu - MNV B. za částku 15 000 Kčs. K této ceně

ustanovený soudní znalec uvedl, že je zcela odpovídající tehdy

platným cenovým předpisům, takže byla určena způsobem obvyklým.

Pozemkový úřad se však nesoustředil pouze na otázku prodejní ceny,

ale zkoumal i další skutečnosti, které by mohly zakládat existenci

nápadně nevýhodných podmínek ve smyslu citovaného ustanovení

zákona o půdě, např. na otázku, zda prodávající nebyli v důsledku

prodeje pozemků nuceni změnit dosavadní navyklý způsob života

a podobně. Nic takového však pozemkový úřad nezjistil, neboť M.

v B. v době uzavření kupní smlouvy již asi deset let nebydleli,

usedlost - která byla zpustlá a neudržovaná - neužívali a kupní

smlouva byla uzavřena na jejich vlastní žádost. Proto pozemkový

referát stěžovatelovu návrhu nevyhověl a rozhodl, že stěžovatel

není vlastníkem předmětných nemovitostí.

Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze bylo uvedené

rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu ve

Svitavách potvrzeno. V odůvodnění rozsudku soud v prvé řadě uvedl,

že podmínky tísně i nápadně nevýhodných podmínek musí být

v příčinné souvislosti s právním úkonem, který občan učinil, tj.

s uzavřením kupní smlouvy, a obě podmínky musí být splněny

současně. V souzené věci prý nebylo prokázáno, že by se právní

předchůdci stěžovatele v době uzavírání kupní smlouvy ocitli

v takové hospodářské či sociální situaci, pod jejímž vlivem

učinili úkon, k němuž by jinak nepřistoupili. Při hodnocení

jednotlivých skutečností, na něž stěžovatel poukazoval (nevyřešení

bytové situace rodiny v H., neposkytnutí stipendia jeho bratru,

nedoporučení ke studiu), soud přihlédl k tomu, že tyto skutečnosti

nastaly počátkem 60. let a lze mít proto pochybnosti, zda podmínky

tísně byly objektivně splněny ještě v roce 1974, kdy byla smlouva

uzavřena. Přikázání nemovitostí do užívání JZD prý nelze jako

tíseň hodnotit proto, že tato skutečnost nastala až nejméně dva

roky po odstěhování vlastníků, tedy v době, kdy již nemovitosti

neužívali. Přikázání nemovitostí pak na vlastnické vztahy nemělo

vliv a podle tehdy platných právních předpisů bylo možné pozemky

přikázat do bezplatného užívání družstva, aby bylo možno

zabezpečit jejich zemědělské obhospodařování. Městský soud v Praze

neshledal ani existenci nápadně nevýhodných podmínek, neboť podle

jeho názoru z hlediska materiálního dány nebyly a nebyly prokázány

ani okolnosti, které by bylo možno za takové podmínky považovat

" ... v důsledku uzavřené kupní smlouvy nedošlo ke změně životního

stylu prodávajících, nedošlo ke změně bydliště ani zaměstnání

a nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by výrazně poškozovaly

prodávající proto, že předmětné nemovitosti prodali". Proto

Městský soud v Praze konstatoval, že restituční titul podle

ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě není dán.

Městský soud v Praze se dále zabýval otázkou, zda k přechodu

vlastnictví k předmětným nemovitostem nedošlo v důsledku politické

perzekuce či postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva

a svobody ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. r) zákona o půdě.

Městský soud v Praze neshledal naplnění ani tohoto restitučního

titulu, neboť v průběhu řízení nebylo prokázáno, že by k uzavření

předmětné kupní smlouvy došlo v důsledku politicky motivovaného

nátlaku, jelikož - naopak - prý o prodej nemovitostí jako první

projevili zájem prodávající. Další nemovitosti, jež rodiče

stěžovatele v obci B. vlastnili, zůstaly i nadále v jejich

vlastnictví a lze si prý proto jen velmi obtížně představit

politickou perzekuci za situace, kdy pronásledovaným vlastníkům

nemovitostí byla v jejich vlastnictví ponechána převážná část

nemovitostí.

Městský soud v Praze konečně dovodil, že nebyl dán ani

restituční titul podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. t) zákona

o půdě, neboť v dané věci prý v důsledku přikázání nemovitostí do

užívání družstva "k přechodu vlastnických vztahů nedošlo"

a vlastnictví manželů M. zůstalo zachováno.

Proto Městský soud v Praze uvedené rozhodnutí Okresního úřadu

- okresního pozemkového úřadu ve Svitavách potvrdil.

V záhlaví uvedená rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní

stížností. V ní zejména uvedl, že napadenými rozhodnutími bylo

porušeno jeho základní právo na vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na

soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a ústavní princip

"nezávislého soudu". K uzavření předmětné kupní smlouvy prý došlo

v tísni a pod nátlakem, což stěžovatel zkonkretizoval na osudu své

rodiny, kdy jeho rodiče v důsledku politické perzekuce změnili

pracoviště i bydliště. Odvolací soud se nevyrovnal s námitkou, že

ocenění prodávaných pozemků provedl znalec, který zpracoval

znalecký posudek i v současnosti a lze mít proto vážné pochyby

o jeho nestrannosti. Ve znaleckém posudku navíc nedošlo k ocenění

trvalých porostů a staveb. Odvolací soud se prý řádně nevypořádal

ani s provedením důkazů, neboť rozhodl "i bez slyšení jediného

svědka, který se nedostavil". Stěžovatel vyjadřuje nespokojenost

rovněž s protokolací soudu, neboť "na poslední dotaz předsedy

senátu, zda nějaké pozemky byly úspěšně restituovány, a po kladné

odpovědi stěžovatele, ukončil jednání před rozhodnutím soudu",

a tento dotaz u stěžovatele vyvolal velmi nepříznivý dojem.

Stěžovatel se odvolává i na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS

85/95, z něhož vyplývá, že za stav tísně je třeba považovat

i takový stav, kdy vlastník nemůže s věcí volně nakládat, neboť ve

své dispozici s předmětem vlastnictví je omezován represivní

politikou umožňovanou nedostatkem existence právního

a demokratického státu.

Proto stěžovatel navrhl zrušení obou napadených rozhodnutí

a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem trvá.

Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost

splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti a že tedy

nic nebrání projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní

úřad Svitavy - okresní pozemkový úřad, Městský soud v Praze

a vedlejší účastník řízení obec B. Pozemkový fond ČR se jako

vedlejší účastník k ústavní stížnosti nevyjádřil, přestože k tomu

byl vyzván.

Okresní úřad Svitavy - okresní pozemkový úřad se ztotožňuje

s napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze a navrhuje zamítnutí

ústavní stížnosti. Okresní úřad trvá na ústním jednání před

Ústavním soudem.

Městský soud v Praze považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.

K porušení čl. 11 Listiny prý nemohlo dojít, neboť předmětem

řízení byla restituce majetku a stěžovatelovo vlastnické právo

vzniká až právní mocí kladného rozhodnutí pozemkového úřadu.

K údajnému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny soud uvedl, že se jedná

o účelový argument, protože v průběhu řízení nebyla vznesena žádná

námitka zpochybňující nestrannost soudu ani způsob protokolace,

přestože jednání byl přítomen stěžovatel i jeho právní zástupce.

V dalším soud odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku, navrhuje

ústavní stížnost zamítnout a sděluje, že na ústním jednání před

Ústavním soudem netrvá.

Obec B. ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla, že

stěžovatelův otec zastával v JZD významné funkce předsedy,

agronoma apod., ale neobstál v nich pro své "svérázné jednání"

k členům družstva. Z toho však nelze vyvozovat politickou

perzekuci, o čemž svědčí i skutečnost, že jeho tři synové mohli

vystudovat vysokou školu. Předmětná kupní smlouva byla řádná

a kupní cena byla stanovena na základě znaleckého posudku.

Vedlejší účastník trvá na ústním jednání před Ústavním soudem.

Ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno

jeho základní právo vlastnit majetek, zakotvené v čl. 11 odst. 1

Listiny. Ústavní soud však neshledal důvod odchylovat se od své

ustálené judikatury, podle níž se právo vlastnit majetek podle čl.

11 odst. 1 Listiny vztahuje pouze na vlastnictví již nabyté,

existující, a nikoliv pouze na tvrzený nárok na ně (srov. např.

nález sp. zn. I. ÚS 115/94, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů

a usnesení - sv. 3, C.H. Beck, Praha, 1995, str. 295). V tomto

směru je tedy ústavní stížnost nedůvodná.

Stěžovatel dále uvádí, že napadenými rozhodnutími bylo

porušeno jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1

Listiny, podle něhož se každý může domáhat stanoveným postupem

svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených

případech u jiného orgánu. Stěžovatel zejména namítá, že

k uzavření předmětné kupní smlouvy došlo v tísni a pod nátlakem,

že ocenění převáděných nemovitostí tehdy provedl znalec, který

učinil znalecký odhad i v současnosti a že odvolací soud rozhodl

bez slyšení jediného svědka, "který se nedostavil".

K otázce posouzení okolností, za nichž byla předmětná kupní

smlouva právními předchůdci stěžovatele uzavřena, Ústavní soud

konstatuje, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádné nové

skutečnosti, svědčící pro některý restituční důvod podle zákona

o půdě, s nimiž by se byly již v napadených rozhodnutích

dostatečně nevypořádaly pozemkový úřad a Městský soud v Praze.

Ústavní stížnost je velmi všeobecná, oba orgány provedené důkazy

řádně zhodnotily a náležitě reflektovaly zejména časový sled

rozhodných událostí, funkce stěžovatelova otce v JZD a dalších

skutečností. Stěžovatelova námitka v tomto směru proto nesměřuje

proti porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, nýbrž

v podstatě toliko proti hodnocení důkazů provedeného orgány

veřejné moci. V této souvislosti je namístě uvést, že Ústavní soud

již v řadě rozhodnutí judikoval, že není součástí soustavy

obecných soudů a že mu proto zásadně nepřísluší ani přehodnocování

dokazování, jež obecné soudy provedly. Úkolem Ústavního soudu je

pouze zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci

nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená

v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10

Ústavy. Ústavní stížnost je proto v této své části, fakticky

brojící proti způsobu hodnocení důkazů Městským soudem v Praze

a pozemkovým úřadem, nedůvodná.

Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu

i v tom, že "z hlediska ocenění prodávaných pozemků dělal odhad

znalec, který zpracovával posudek i v současné době a lze mít

vážné pochybnosti o nestrannosti tohoto posudku." Ve znaleckém

posudku prý navíc nedošlo k ocenění trvalých porostů a staveb.

V tomto směru se však stěžovatel dopouští omylu, neboť soudní

znalec ing. S. B., který vypracoval ocenění předmětných pozemků

v roce 1974, "v současnosti" (tj. 16. 11. 1992, č.l. 11) nebyl

ustanoven k zpracování znaleckého odhadu, nýbrž pouze se vyjádřil

k původnímu ocenění. Ani ve skutečnosti, že v souzené věci nebyl

vypracován nový znalecký posudek, nelze spatřovat pochybení

pozemkového úřadu nebo Městského soudu v Praze, neboť otázka

prodejní ceny za předmětné pozemky se váže především k tvrzené

existenci "nápadně nevýhodných podmínek" ve smyslu ustanovení

§ 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Stěžovatel však ani ve

správním řízení ani v řízení před soudem nenamítal, že by

k prodeji těchto nemovitostí došlo za nápadně nevýhodných

podmínek, a kupní cenu nijak nezpochybnil. Skutečnost, že se

případnou existencí nápadně nevýhodných podmínek, a tedy

i prodejní cenou, příslušné orgány nicméně zabývaly, svědčí toliko

o tom, že v řízení postupovaly pečlivě a spravedlivě.

Stěžovatel se rovněž mýlí, jestliže tvrdí, že znalecké

ocenění z roku 1974 se vůbec nezabývalo otázkou trvalých porostů

a staveb. Z příslušného ocenění totiž vyplývá, že soudní znalec

k hodnotě trvalých porostů přihlédl, neboť se v něm výslovně

hovoří o porostech na pozemcích, a to nejen o ovocných stromech,

nýbrž i o stromech užitkových (jilmy, topoly, jasany atd.). Znalec

nepřehlédl ani stavby - kolny, které však podle jeho názoru

"fyzicky dožily a nebudou oceňovány. MNV B. umožní majiteli, aby

si z nich vybral zbytky materiálu a naložil s nimi podle svého

uvážení."

Souhrnně poukazuje Ústavní soud na to, že i kdyby byla

existence nápadně nevýhodných podmínek náležitě prokázána, nebylo

by to v souzené věci relevantní, neboť - jak již bylo uvedeno

- nebyla splněna podmínka tísně při uzavření kupní smlouvy ve

smyslu § 6 odst. 1 písm. k) zákona půdě.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že soud rozhodl "bez slyšení

jediného svědka, který se nedostavil", z příslušného soudního

spisu vyplývá, že stěžovatel výslech žádného svědka nenavrhl, a to

ani v opravném prostředku proti napadenému rozhodnutí okresního

pozemkového úřadu, ani při jednání před Městským soudem v Praze,

jehož se se svým právním zástupcem osobně účastnil. Jestliže

Městský soud v Praze za této situace žádného svědka neobeslal,

dospěl zřejmě k závěru - který Ústavní soud nemá důvod

zpochybňovat - že provedené důkazy byly dostačující. Nezbývá proto

než konstatovat, že i tato stěžovatelova námitka je zcela

nedůvodná.

V postupu Městského soudu v Praze proto Ústavní soud

neshledal ani porušení práva na spravedlivý proces, zakotveného

zejména v čl. 36 a násl. Listiny.

Ústavní soud konečně uvádí, že se nemůže vyjadřovat k "velmi

nepříznivému dojmu", jejž prý u stěžovatele vyvolal způsob

protokolace a jednání předsedy senátu Městského soudu v Praze.

Tato stěžovatelova námitka totiž není podložena konkrétními

argumenty a představuje pouhou hypotézu, která sama o sobě nedává

důvod ke zpochybňování principu nezávislosti soudu. V tomto směru

nezbývá než přisvědčit názoru Městského soudu v Praze,

vyplývajícímu z jeho vyjádření k ústavní stížnosti, že v průběhu

řízení žádná námitka, zpochybňující nestrannost soudu, vznesena

a zaprotokolována nebyla. I tato část ústavní stížnosti je proto

nedůvodná.

Závěrem tedy Ústavní soud konstatuje, že napadeným

rozhodnutím Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu ve

Svitavách a rozsudkem Městského soudu v Praze základní práva nebo

svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo

v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy, porušena nebyla.

Proto Ústavnísoud ústavní stížnost zcela zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 13. ledna 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru