Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 232/03Usnesení ÚS ze dne 25.11.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
poplatek/soudní
EcliECLI:CZ:US:2003:1.US.232.03
Datum podání22.04.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

549/1991 Sb., § 9


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 232/03 ze dne 25. 11. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 25. listopadu 2003 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti Mgr. V. V., zastoupeného Mgr. I. B., advokátem, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2002, č. j. 53 Co 478/2002-265,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozhodnutí obecného soudu specifikovanému v záhlaví tohoto usnesení, jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 9. 2001, č. j. 23 C 585/98-208, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 7. 2002, č. j. 23 C 585/98-235 a opravného usnesení ze dne 5. 9. 2002, č. j. 23 C 585/98-240.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl v době podání ústavní stížnosti právně zastoupen advokátem tak, jak vyžaduje ust. § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přičemž v části ústavní stížnosti brojil proti dosavadní judikatuře Ústavního soudu, podle níž také osoby právnického vzdělání musí splňovat v přístupu k soudu podmínku obligatorního právního zastoupení, byl vyzván dopisem ze dne 12. 5. 2003 k odstranění této vady návrhu a k zajištění právního zastoupení.

Dopisem ze dne 17. 6. 2003 byl Ústavní soud zpraven advokátem Mgr. I. B. o tom, že na základě rozhodnutí České advokátní komory byl stěžovateli určen jako právní zástupce k zastupování v řízení před Ústavním soudem. K dopisu byla přiložena plná moc ze dne 16. 6. 2003, jíž stěžovatel zmocnil Mgr. I. B. k zastupování před Ústavním soudem.

Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud vyrozuměl, že stěžovatel se žalobou domáhal u obecných soudů náhrady škody ve výši 1.404.430 Kč po vedlejším účastníkovi, obchodní společnosti nakladatelská společnost B., spol. s r. o. v likvidaci.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti soustředil především na vylíčení okolností podání žaloby a následně na argumentaci týkající se obligatornosti jeho zastoupení v řízení o ústavní stížnosti. Ve vztahu k napadenému rozhodnutí toliko uvedl, že je protiprávní z důvodu porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod s tím, že mu před obecnými soudy nebylo umožněno efektivně projednat meritum věci, neboť soudy pro nezaplacení soudního poplatku vyměřeného v mimořádně vysoké výši řízení zastavily. Tím podle stěžovatele došlo rovněž k bezpříkladné sociální diskriminaci a byl tak porušen čl. 14 Úmluvy.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v daném případě vycházel při posouzení ústavní stížnosti toliko z vyjádření stěžovatele a ze samotného odůvodnění napadeného usnesení a nevyzýval účastníka řízení, Městský soud v Praze, ani vedlejšího účastníka k vyjádření, neboť již z těchto podkladů je zřejmé, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a nepředstavuje součást soustavy obecných soudů, jimž není instančně nadřízen. Jeho úkolem proto není hodnotit dílčí závěry a postupy obecných soudů, ale toliko skutečnost, zda obecné soudy těmito závěry či postupy, jež našly formální výraz v napadeném usnesení, nezasáhly do základních ústavně zaručených práv stěžovatele.

Z odůvodnění napadeného usnesení vyplývá, že se obecné soudy zabývaly všemi okolnostmi, které by eventuelně mohly mít vliv na způsobilost stěžovatele uhradit soudní poplatek. O tom svědčí také skutečnost, že původně vyměřený zákonný soudní poplatek byl stěžovateli snížen z 56.188 Kč na 42.141 Kč. Městský soud v Praze se explicitně zabýval také sociálními a příjmovými poměry stěžovatele a dospěl k závěru, že jejich vyhodnocení soudem prvního stupně nelze posoudit jako tvrdé.

Jak uvedeno shora, úkolem Ústavního soudu zde není opakovaně přezkoumávat okolnosti, které již vyhodnotily obecné soudy a z nichž obecné soudy dovodily výši soudního poplatku. Obecné soudy se podle Ústavního soudu s těmito skutečnostmi zevrubně vypořádaly, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí, a Ústavní soud neshledal důvod pro přezkoumávání jejich závěrů v tom směru, aby opakovaně zjišťoval majetkové, příjmové a sociální poměry stěžovatele a z nich dovozoval ekvivalentní výši soudního poplatku.

S ohledem na to Ústavní soud neshledal ani zásah do práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ani v napadeném rozhodnutí nespatřuje projev sociální diskriminace, jež by znamenala porušení čl. 14 Úmluvy. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. listopadu 2003

JUDr. František Duchoň, v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru