Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2315/11 #1Usnesení ÚS ze dne 13.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Vsetín
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/legitimní očekávání zmnožení majetku
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedli... více
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
žaloba/na určení
Náklady řízení
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2315.11.1
Datum podání05.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

177/1996 Sb., § 9 odst.1, § 9 odst.3

484/2000 Sb.

99/1963 Sb., § 80 písm.c, § 150


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2315/11 ze dne 13. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 13. září 2011 v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. S., zastoupeného Mgr. Martinem Ludvíkem, advokátem se sídlem Palackého 2205, 756 61 Rožnov pod Radhoštěm, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 4. 2011 sp. zn. 56 Co 94/2011 a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. 17 C 9/2009 a o návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou osobně Ústavnímu soudu dne 5. 8. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho základních práv garantovaných v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným usnesením ze dne 29. 4. 2011 sp. zn. 56 Co 94/2011 potvrdil Krajský soud v Ostravě usnesení Okresního soudu ve Vsetíně, pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 3. 2. 2011 sp. zn. 17 C 9/2009, kterým byla stěžovateli jako ustanovenému zástupci přiznána odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 17.710,- Kč.

Stěžovatel byl ustanoven jako zástupce žalobkyně v řízení sp. zn. 17 C 253/2008 (žaloba na vrácení daru ze dne 22. 12. 2008; ustanovení dne 26. 1. 2009) a v řízení sp. zn. 17 C 9/2009 (žaloba na vyklizení ze dne 12. 1. 2009; ustanovení dne 17. 2. 2009); tato řízení byla dne 14. 7. 2009 spojena. Dne 20. 11. 2009 upřesnila žalobkyně v zastoupení stěžovatelem žalobu tak, že se domáhala učení svého vlastnického práva v části proti žalovanému a v části proti dalším dvěma žalovaným (nabyvatelé) a případně náhrady v celkové výši 15.000.000,- Kč (blíže viz odůvodnění napadeného rozhodnutí). Ve spise je založeno několik znaleckých posudků a kupních smluv, ve kterých se cena předmětných nemovitostí pohybuje od 4 - 15 mil. Kč. Žaloby žalobkyně byly zamítnuty a žalovaným 2) a 3) byla přiznána náhrada nákladů řízení v celkové výši 26.000,-Kč (dle vyhlášky č. 484/2000 Sb.). Ve vztahu k odměně stěžovatele dospěl okresní soud k závěru, že nemá k dispozici hodnověrné údaje, ze kterých by bylo možné k datu jednotlivých úkonů ocenit nemovitosti a takové ocenění by vzhledem ke stavu věci bylo spojeno s nepoměrnými obtížemi, je tedy dán postup pro použití paušální odměny ve smyslu § 9 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., (dále jen "AT") v případě žaloby na vyklizení a ve smyslu § 9 odst. 3 písm. a) AT, pokud se jedná o žalobu na určení vlastnického práva. Dle obecného soudu obdobné stanovisko zastával také právní zástupce žalovaných při vyúčtování své odměny, kterému byla přiznána odměna za zastupování dvou osob v témže řízení ve výši 26.000,-Kč a také stěžovatel, jak o tom svědčí čl. 87 spisu, když požadoval paušální odměnu za vyklizení, ač i dle vyhl. 484/2000 Sb., mohl požadovat odměnu za penězi ocenitelné plnění. S ohledem na tuto skutečnost by i za situace, kdyby soud měl k dispozici znalecký posudek či jiný hodnověrný doklad pro ocenění práva, použil by analogicky ustanovení § 150 o. s. ř. k zajištění rovného přístupu pro všechny účastníky řízení a jejich zástupce, když zástupce ustanovený jedné osobě by měl obdržet na odměně 350.610,-Kč, zatímco náklady na odměně dvou žalovaných zastoupených také advokátem, avšak na základě plné moci, byly pravomocně stanoveny ve výši 26.000,-Kč [soud odkázal na nález sp. zn. I. ÚS 1126/07 ze dne 22. 11. 2007 (N 206/47 SbNU 647)]. Odvolací soud uvedl, když se jen nad rámec odůvodnění vyjádřil ke kvalitě a účelnosti postupu stěžovatele a obecně k vztahu klienta a právního zástupce, že s výpočtem provedeným nalézacím soudem se ztotožňuje, byť dle jeho názoru mu měla být přiznána odměna nižší (z důvodu posouzení účelnosti jeho úkonů), podáním odvolání by však neměl být stěžovatel sám poškozen. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že při svém rozhodování nesprávně aplikovaly § 9 odst. 3 písm. a) AT pro stanovení odměny za řízení o žalobě na určení vlastnického práva a § 9 odst. 1 AT pro stanovení odměny za řízení o žalobě na vyklizení, přestože se jednalo o takový předmět řízení, který byl penězi ocenitelný, a to kvůli eventuálnímu žalobnímu petitu znějícímu na zaplacení peněžních částek 14 mil. Kč a 1,1 mil. Kč. Stěžovatel tak tvrdí, že mu měla být správně přiznána odměna ve výši 427.860,- Kč.

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [ust. § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy svévolně neaplikovaly podústavní právo (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, Sb. n. u., sv. 33, str. 371, 374-375). K rozhodování obecných soudů o nákladech řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, IV. ÚS 133/10 a další). Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně jejich doménou, neboť se zde zobrazují aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí o nákladech řízení. Tato otázka by mohla nabýt ústavněprávního rozměru pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek zjevné svévole. Silněji než jinde se tudíž uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.

Stěžovatelem předložené námitky se pohybují v rovině jednoduchého práva; tímto však stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud předně uvádí, že nelze mít ústavněprávních výhrad pro závěr obecných soudů o nemožnosti řádného a přesvědčivého ocenění předmětu řízení (ust. § 9 odst. 1 AT), což dokládá zjevná disproporce cen uvedených ve znaleckých posudcích a reálné prodejní ceny těchto nemovitostí. Tuto disproporci stěžovatel zcela pomíjí a nikterak neargumentuje ve prospěch jím požadovaného ocenění předmětu řízení částkou nejvyšší, pro něj nejpříznivější, (k povinnosti tvrdit a argumenty podporovat námitky protiústavnosti aktů veřejné moci viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1310/10 ze dne 12. 5. 2010), kterou odvíjí od jím uplatněného eventuálního návrhu (viz výše), přičemž sám ve své ústavní stížnosti odkazuje na závěry usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 6. 2008 sp. zn. 5 Cmo 158/2008, kde je uvedeno, že v případě eventuálního petitu je pro výpočet odměny nutno vycházet pouze z nároku, který je v řízení uplatněn jako základní. Nadto, jak uvedl nalézací soud, případné posouzení ceny předmětu řízení dle stěžovatelových požadavků by z jeho strany nutně muselo vést k postupu dle ust. § 150 o. s. ř. (tedy k postupu aprobovanému Ústavním soudem, viz nález sp. zn. I. ÚS 1126/07, přičemž tento argument obecného soudu stěžovatel ignoruje). Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že aplikace ust. § 9 odst. 3 písm. a) AT je nepřípadná (viz nález sp. zn. IV. ÚS 1332/07 ze dne 23. 2. 2011); tato vada však nemůže být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu, když by vedla k zhoršení pozice stěžovatele, neboť, jak shora uvedeno, by soudy postupovaly dle pro něj méně příznivého ust. § 9 odst. 1 AT, popř. dle ust. § 150 o. s. ř. (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2838/10 ze dne 6. 10. 2010). Ze strany obecných soudů se proto nejednalo o svévolný postup (byť se jednalo o zčásti postup nesprávný), který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že se stěžovatel se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud závěrem odkazuje stěžovatele na závěry již citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1126/07, kde je mimo jiné uvedeno, že "princip ochrany legitimního očekávání může chránit pouze očekávání, které je legitimní a rozumné. Z tohoto principu proto nelze pro sebe dovozovat spekulativní prospěch, který zákon nezamýšlel poskytnout, tj. jinak řečeno, který neodpovídá účelu zákona."

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný. Co se týče návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, z ustanovení § 62 odst. 4 vyplývá, že tak může Ústavní soud učinit toliko v odůvodněných případech podle výsledku řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k jeho výsledku, Ústavní soud neshledal důvod.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. září 2011

Vojen Güttler, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru