Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 231/96Usnesení ÚS ze dne 09.04.1997

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.231.96
Datum podání20.08.1996

přidejte vlastní popisek

I.ÚS 231/96 ze dne 9. 4. 1997

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 231/96

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatele J.S., zastoupeného advokátem JUDr. A.H., o ústavní stížnosti proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, takto:

Návrh seodmítá.Odůvodnění:

Navrhovatel se svým návrhem domáhal, aby Ústavní soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 11 To 25/96, ze dne 24. 6. 1996, jímž byl potvrzen výrok o vině rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 3 T 118/95, ze dne 14. 3. 1995, a výrok o trestu byl změněn tak, že mu byl trest odnětí svobody zkrácen ze sedmi na šest let. Navrhovatel byl uznán vinným spolu s dalšími dvěma odsouzenými, J.B. a J.A.C.K., trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu, a to jako spolupachatelů dle § 9 odst. 2 tr. zákona ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 tr. zákona. Uvedeného trestného činu se navrhovatel dopustil tím, že se podílel na transportu 491 775 kg hašiše v hodnotě 250 milionů Kč

1

I. ÚS 231/96

v úmyslu přepravit ho bez povolení do N., což se díky zásahu policie nepodařilo.

Navrhovatel napadá rozsudek vrchního soudu, který se dle jeho názoru zabýval věcnou stránkou případu jen povrchně, a tvrdí, že postupem vrchního soudu byla porušena řada ustanovení trestního řádu, a to zejména § 2 odst. 1, 2, 5 a 6. Porušení uvedených ustanovení spatřuje v tom, že nebyl jako obviněný stíhán způsobem, který stanoví trestní řád, ale v rozporu s ním, a že nebyla respektována zásada presumpce neviny, vyjádřená principem "in dubio pro reo" - pochybnosti ve prospěch obžalovaného, neboť byl odsouzen i přes řadu důvodných pochybností o jeho vině. Orgány činné v trestní věci hodnotily důkazy jednostranně a cíleně k tomu, aby byl usvědčen. Za zásadní nedostatek pokládá, že nebylo prokázáno, že věděl nebo mohl vědět, že se podílí na přepravě hašiše. Navrhovatel uvedl, že na svoji čest a svědomí prohlašuje, že o tom skutečně nevěděl a právě v posouzení této kardinální otázky spatřuje základní zdroj nezákonnosti a nespravedlnosti napadeného rozsudku.

Dále navrhovatel uvedl, že si je vědom, že Ústavní soud nepřezkoumává zákonnost soudních rozhodnutí. Na ústavní soud se obrátil proto, že se domnívá, že porušením trestněprávních předpisů došlo zároveň k porušení některých ustanovení Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")..

Podle tvrzení navrhovatele je evidentní disproporce mezi výší trestu uloženého jemu a odsouzenému K. a odsouzenému B., čímž došlo k porušení č1. 4 odst. 3 Listiny, podle něhož zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, a zároveň k porušení č1. 37 odst. 3 Listiny, podle něhož si jsou všichni účastníci rovni.

Navrhovatel dále uvedl, že vzhledem k tomu, že se cítí být nevinen, porušily orgány činné v trestním řízení i čl. 8 Listiny,

2

I. ÚS 231/96

který zaručuje osobní svobodu. Dále tím, že byl uznán vinným skutkem, jehož se nedopustil, byl porušen čl. 4 odst. 1 Listiny, podle něhož soud rozhoduje jen o vině a trestu za trestné činy, a konečně došlo i k porušení č1. 40 odst. 2, v němž je obsažen princip presumpce neviny.

V dodatku k ústavní stížnosti navrhovatel dále uvedl, že byl usvědčen pouze na základě výpovědi odsouzeného B., který však následně svoji původní výpověď změnil, dále namítal porušení § 78 a 79 tr. řádu, k němuž došlo tím, že vůbec nebyl sepsán protokol o vydání nebo odnětí věci, jak je zákonem stanoveno, a odsouzení nebyli s obsahem zásilky konfrontováni, dále že byl při výslechu nucen k doznání, že orgány činné v trestním řízení porušily jeho právo na obhajobu, když neprovedly důkazy, které navrhoval, a konečně že mu byla opožděně sdělena změna kvalifikace jeho trestné činnosti, čímž mu bylo odňato právo žádat doplnění dokazování.

Při posuzování ústavní stížnosti ústavní soud vycházel z toho, že jeho úkolem je zjistit, zda nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod navrhovatele.

Podstata ústavní stížnosti spočívá v tom, že navrhovatel se cítí nevinným a tvrdí, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, tedy že nevěděl o tom, jakou zásilku přepravuje, a soud v průběhu trestního řízení neprokázal jeho vinu, neboť nebyly shromážděny takové důkazy, které by jeho vinu nepochybně dokazovaly.

Po přezkoumání spisů i rozsudků obou soudů i posouzení všech námitek navrhovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem ani postupem orgánů činných v trestním řízení nebylo porušeno žádné ze základních práv a svobod navrhovatele.

Ústavní soud se neztotožnil s tvrzením navrhovatele, že

3

I. ÚS 231/96

vrchní soud odůvodnil svůj rozsudek povrchně. Naopak z odůvodnění rozsudku vrchního soudu, ale i krajského soudu je patrné, že se předmětnou věcí velmi podrobně a pečlivě zabývaly a své rozhodnutí řádně podložily provedenými důkazy, dále oba soudy odůvodnily hodnocení důkazů samostatně i ve vzájemných souvislostech a zdůvodnily i výše uložených trestů, tedy řádně zjistily skutkový stav věci, a to způsobem, který je stanoven procesními předpisy.

Z průběhu celého trestního řízení nevyplývá, že by bylo jakkoliv porušeno rovné postavení účastníků trestního řízení, presumpce neviny, ani že by byla nezákonně omezena osobní svoboda navrhovatele.

Otázka, které důkazy soud provede, jak je vyhodnotí a jaký trest na základě toho uloží, je zcela v pravomoci soudů, vyplývá to z principu nezávislosti soudů podle § 82 odst. 1 Ústavy.

Z výše uvedených důvodů Ústavnísoud dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný, a proto podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, návrh mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.

V Brně 9. dubna 1997JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc.

soudce Ústavního soudu ČR

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru