Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 231/15 #1Usnesení ÚS ze dne 29.01.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.231.15.1
Datum podání23.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 147 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 231/15 ze dne 29. 1. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Milana Šindlera, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2014 č. j. 47 Co 327/2014-112, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností ze dne 23. 1. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to z důvodu porušení zejména jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále se stěžovatel dovolává i čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že napadeným usnesením krajského soudu bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jičíně, jímž byl stěžovatel zavázán uhradit žalovanému náhradu základů řízení ve výši 23.619,20 Kč. Stěžovatel totiž omylem zažaloval nikoli svého dlužníka ze smlouvy o dílo, ale jeho otce. K tomuto omylu došlo z toho důvodu, že otec i syn mají stejné jméno i příjmení a původně bydleli či podnikali na stejné adrese. Omylem zažalovaný otec dlužníka (žalovaný formou elektronického platebního rozkazu) využil ke své právní obraně advokáta a přisouzená částka odpovídala odměně spočtené dle advokátního tarifu. Napadené usnesení pak Krajský soud v Hradci Králové odůvodnil skutečností, že to byl právě stěžovatel, který zavinil svým jednáním změnu původně žalovaného bez věcné pasivní legitimace a je povinen původnímu žalovanému nahradit náklady řízení.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že je přesvědčen, že si nemohl být vědom skutečnosti, že existuje další osoba s totožným jménem a předmětem podnikání, přičemž postupoval podle toho, jaké místo podnikání uvedl jeho smluvní partner ve smlouvě. Stejně tak je možno dohledat na internetu specifikaci jeho smluvního partnera na původní adrese. Stěžovatel dokonce na stejnou adresu poslal i dvě upomínky, které si nikdo nevyzvedl. Stěžovatel rovněž zdůrazňuje, že ani v jednom případě nebyl žalovaným upozorněn na skutečnost, že není osobou, se kterou stěžovatel uzavřel smlouvu. V případě, kdy by tak žalovaný učinil, nemusely vůbec přiznané náklady vzniknout. Stěžovatel se na základě uvedeného domnívá, že povinnost nahradit náklady řízení měla být uložena novému žalovanému (synovi původně žalovaného), a to na základě ustanovení § 147 odst. 1 občanského soudního řádu. Dle názoru stěžovatele, v případě, že by nebyl shledán postup podle § 147 občanského soudního řádu jako důvodný, měly soudy prvního a druhého stupně aplikovat postup dle § 150 občanského soudního řádu, který umožňuje moderaci nákladů řízení. Stěžovatel je toho názoru, že přiznání nákladů řízení v celkové výši 23.619,20 Kč považuje za nepřiměřenou tvrdost a nespravedlnost, jíž je nutno odstranit postupem dle § 150 občanského soudního řádu. Taktéž stěžovatel upozorňuje na zcela nepřiměřenou výši přiznaných nákladů řízení v souvislosti s podáním odporu, což představuje úkon o časové náročnosti přibližně půl hodiny, a se souhlasem se zastavením řízení, který je stejně časově náročný. Jedná se toliko o základní jednoduché úkony, přičemž jejich ohodnocení částkou vyšší než 20.000 Kč, se jeví jako zcela nepřiměřené.

4. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

5. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

6. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu, ačkoli může mít citelné dopady do majetkové sféry účastníků řízení. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Na druhé straně je však třeba mít na zřeteli, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí celého soudního procesu, kdy výrok o nákladech řízení musí korespondovat s výsledkem řízení ve věci samé s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává např. v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. Krajský soud dostatečně odůvodnil nepoužití stěžovatelem navržené moderace náhrady nákladů řízení. Ústavní soud setrvale judikuje, že posouzení podmínek využití moderačního práva soudu v konkrétní věci je zásadně záležitostí obecného soudu, na němž je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících otázku přiznání nákladů řízení je nejvhodněji a v souladu se zákonem v konkrétním případě použitelným (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2565/08 ze dne 28. 1. 2009, dostupné stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz). Není však povinností soudů, nezjistí-li žádné důvody, pro které by měly zcela či zčásti náhradu nákladů řízení nepřiznat ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř., aby zevrubně vysvětlovaly, z jakých důvodů k výjimečné aplikaci tohoto zákonného ustanovení nepřistoupily (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 397/05 ze dne 18. 7. 2005). Pouhá skutečnost, že soud neshledal důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., pak není způsobilá zasáhnout ústavně zaručené právo na soudní ochranu (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 167/05 ze dne 27. 10. 2005).

7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2015

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru