Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2306/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - NSS
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkinterpretace
poplatek/místní
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2306.11.1
Datum podání05.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

565/1990 Sb., § 6 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2306/11 ze dne 20. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky M. D., zastoupené Mgr. Ondřejem Múkou, advokátem advokátní kanceláře Vyšehradská 423/27, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010, č. j. 10 Ca 233/2008-58, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 Afs 5/2011-86, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí správních soudů. Opírají ji zejména o následující důvody.

Stěžovatelka se žalobou podanou k Městskému soudu v Praze napadla rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru Úřadu městské části Praha 18, jímž jí bylo uloženo zaplatit za místní poplatek ze vstupného ve výši 108.556,- Kč. Stěžovatelka podala proti uvedenému rozsudku kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 4. 5. 2011, č. j. 1 Afs 5/2011-86, zamítl.

Stěžovatelka je toho názoru, že oba správní soudy postupovaly ve svém rozhodování způsobem, který je v příkrém rozporu se zásadami vyjádřenými v článku 2 odst. 3 a v článku 90 Ústavy, v článku 2 odst. 2, v článku 4 odst. 1 a v článku 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dána jen "Listina"); tím ve svém důsledku stěžovatelce odepřely právo na spravedlivý proces. Správní soudy prý akceptovaly takový procesní postup, který není ústavněkonformní. Podle mínění stěžovatelky je rozhodný a zároveň sporný výklad pojmu vstupného ve smyslu § 6 odst. 1 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 565/1990 Sb." či "zákon o místních poplatcích"). Podle zákona se poplatek ze vstupného vybírá ze vstupného na kulturní, sportovní, prodejní nebo reklamní akce, sníženého o daň z přidané hodnoty, je-li v ceně vstupného obsažena. Vstupným se pro účely tohoto zákona rozumí peněžitá částka, kterou účastník akce zaplatí za to, že se jí může zúčastnit. Z akcí, jejichž celý výtěžek je určen na charitativní a veřejně prospěšné účely, se poplatek neplatí. Stěžovatelka v této souvislosti uváděla a uvádí, že vybírala registrační poplatek a že nevybírala vstupné. Správce poplatku však od samého počátku přistupoval k této platbě jako ke vstupnému, aniž by "primárně postupným odstraňováním pochybností k takovémuto odůvodněnému závěru dospěl". Správní soudy posléze konstatovaly, že se fakticky jednalo o vstupné, jelikož zaplacení registračního poplatku bylo podmínkou účasti na akci pořádané stěžovatelkou. Podle názoru stěžovatelky však nelze než výše uvedenou definici vstupného vykládat tak, že vstupným je peněžitá částka, jejímuž uhrazení odpovídá protiplnění spočívající v možnosti účastnit se příslušné akce. Ne každá peněžitá platba, která podmiňuje účast na akci, je bez dalšího vstupným. Z podané definice je totiž podle stěžovatelky zřejmé, že vstupným bude jen taková peněžitá platba, která přímo odpovídá protiplnění spočívající právě v umožnění zúčastnit se akce. To, že daná peněžitá částka je zaplacena za možnost účasti na akci, je podle stěžovatelky podmínkou, aby šlo o vstupné, nikoliv důsledkem, jak uvádějí správní soudy.

Správní orgány a správní soudy měly tedy - podle stěžovatelky - hledat a prokazovat skutečnou náplň registračního poplatku; stěžovatelka podle svého tvrzení prokazovala použití vybíraných registračních poplatků na služby konkrétním účastníkům akce a na krytí výdajů souvisejících se vzdělávacími programy, které rozhodně neodpovídají definici akcí podléhajících poplatku ze vstupného podle zákona o místních poplatcích. Registrační poplatek byl totiž vybírán za konkrétní služby, poskytnuté registrovaným účastníkům akce, nikoliv ke krytí obecných nákladů spojených s pořádáním akce a ne za umožnění vstupu na předmětnou akci. To prý stěžovatelka v řízení prokázala.

Stěžovatelka dodala, že jí nelze dávat k tíži, že zákonodárce - ve snaze zjednodušit si poplatkové řízení - vymezil definici vstupného fakticky zřejmě jinak, než jak zamýšlel, a to tak, že se nejedná o každou peněžitou platbu podmiňující vstup na akci, ale o peněžitou platbu odpovídající protiplnění v podobě umožnění vstupu na akci. Je potom naprosto nepřípustné, aby dovozovaný (tvrzený) účel legislativní úpravy a obsah legislativní definice byl rozhodujícími soudními instancemi nahrazován zjevně extenzivním a nepřiléhavým výkladem a aby tak byla stěžovatelka krácena na svých právech.

II.

Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze evidovaný pod sp. zn. 10 Ca 233/2008. Zjistil, že uvedený soud rozsudkem ze dne 21. 4. 2010, č. j. 10 Ca 233/2008-58 zamítl žalobu stěžovatelky (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na nákladů řízení (výrok II). Uvedl, že neshledal důvodnou stěžejní námitku stěžovatelky, že registrační poplatek, jejž vybírala od účastníků jí pořádaného veletrhu, byl správními orgány chybně vyhodnocen jako vstupné a že v návaznosti na to došlo k vyměření místního poplatku ze vstupného. Registrační poplatek je v posuzované věci vstupným, resp. je podřaditelný pod definici vstupného, jak je podávána v zákoně o místních poplatcích. Zásadní pro posouzení věci je, že v § 6 odst. 1 zákona o místních poplatcích je vstupné vymezeno jako peněžitá částka, kterou účastník akce zaplatí za to, že se jí může zúčastnit. Z tohoto znění legální definice - podle městského soudu - jasně plyne, že rozhodující skutečností je to, zda je na zaplacení peněžité částky navázáno oprávnění se akce zúčastnit či nikoliv. Zákon zde nepožaduje, aby byl zkoumán ještě nějaký další účel poskytnutí peněžité částky. V daňovém řízení se nadto bere vždy v úvahu skutečný obsah právního úkonu nebo jiné skutečnosti rozhodné pro stanovení či vybírání daně, pokud je zastřený stavem formálněprávním a liší se od něho. Skutečným obsahem registračního poplatku byla podle městského soudu peněžitá částka, kterou účastníci akce pořádané stěžovatelkou zaplatili za to, že se mohli akce zúčastnit. To ostatně ani stěžovatelka nevyvracela. Skutečnost, že za registrační poplatek byly účastníkům akce poskytovány i některé služby, je z tohoto hlediska podružná. Rozhodující je, že platba byla od účastníků akce požadována v přímé souvislosti s oprávněním se akce zúčastnit, neboli že tomu, kdo poplatek nezaplatil, nebyl umožněn na akci přístup. Proto rovněž není - podle městského soudu - rozhodné, že v rámci veletrhu byly podle tvrzení stěžovatelky pořádány některé související akce vzdělávacího charakteru. Z propagačního letáku je patrný obchodní účel veletrhu, byť je z něho rovněž patrno i to, že v rámci něho probíhaly i vzdělávací akce; těchto vzdělávacích akcí ovšem nebylo možno se zúčastnit samostatně, ale jen po zaplacení registračního poplatku za celý veletrh.

Kasační stížnost stěžovatelky byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 5. 2011, č. j. Afs 5/2011-86, zamítnuta; zároveň bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Nejvyšší správní soud mimo jiné zdůraznil, že z textu zákonné definice vstupného ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o místních poplatcích vyplývá, že pojem vstupné je třeba v zásadě vykládat z pozice účastníka akce; naopak pohled pořadatele akce je z hlediska zákona o místních poplatcích bezvýznamný. Pro kvalifikaci určité platby jako vstupného není dále rozhodné, za co byla peněžitá částka konkrétně zaplacena, byla-li jejím zaplacením podmíněna účast na akci. Není totiž rozhodné, zda účastník akce zaplacením této částky získal pouze možnost vstoupit a účastnit se akce, nebo zda po zaplacení příslušného finančního obnosu obdržel kromě samostatného vstupu nějaké další hmotné či nehmotné statky. V neposlední řadě nemůže posouzení určité částky jako vstupného nijak ovlivnit ani skutečnost, jak peněžní prostředky vybrané jako podmínka účasti na akci byly využity pořadatelem akce, tj. zda je použil na obecné náklady spojené s pořádáním akce, na režijní náklady, na konkrétní služby či zboží pro účastníky akce, nebo zda se jedná o zisk pořadatelů.

Podle Nejvyššího správního soudu zákonodárce hodlal zavedením zákonné definice vstupného zabránit obcházení zákona, ať už ve formě jiného formálního označení vstupného nebo ve formě podmiňování účasti na akci například zakoupením zboží či služeb. Nemůže tedy být úspěšná obrana stěžovatelky spočívající v tvrzení, že registrační poplatek byl vybírán na konkrétní služby poskytnuté účastníkům akce a že za něj účastníci získali katalog a jmenovku. Smysluplné rovněž není lpění stěžovatelky na důsledném rozlišování mezi náklady na konkrétní služby a obecnými náklady spojenými s pořádáním akce, resp. režijními náklady; z pohledu zákona o místních poplatcích toto rozlišování nemá žádný význam, neboť nijak neovlivňuje závěr, že je třeba registrační poplatek považovat za vstupné. Neobstojí prý konečně ani argument stěžovatelky, že v rámci veletrhu byly pořádány doprovodné konference, workshopy a semináře, tedy akce vzdělávacího charakteru, jež místnímu poplatku ze vstupného nepodléhají. Tyto doprovodné akce totiž nebyly pořádány odděleně a zájemci o účast na těchto akcích je nemohli navštívit "bez toho, aby současně nemuseli zaplatit registrační poplatek za veletrh".

III.

Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení (v rozhodnutí v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Ústavní soud ve své judikatuře také mnohokrát konstatoval, že postup ve správním (soudním) řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, popřípadě zda není zatížen libovůlí.

Právě řečené je významné potud, že tak je tomu i v nyní posuzované věci.

Je totiž zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatelky fakticky představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry správních soudů a správních orgánů, vedenou zejména v rovině práva podústavního; stěžovatelka - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě podrobí Ústavní soud napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. To však úkolem Ústavního soudu není.

Ústavní soud nemíní hodnotit správnost ústavní stížnosti z hlediska práva podústavního. Ústavní soud však uvádí, že kvalifikovaný exces či libovůli, mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti (traktovaných v judikatuře Ústavního soudu), jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, v projednávané věci neshledal. Naopak, oba obecné soudy - podle mínění Ústavního soudu - aplikovaly a interpretovaly ve věci relevantní právní předpisy způsobem ústavně zcela konformním a tedy plně přijatelným.

Nad rámec toho považuje Ústavní soud za vhodné dodat (i s ohledem na stížnostní argumentaci stěžovatelky) následující. Právo existuje ve společnosti proto, aby přinášelo racionální uspořádání vztahů mezi jednotlivci, nikoli proto, aby případné negativní důsledky (společensko-ekonomické) aktivity jednotlivce (jednotlivců) legitimizovalo (srov. k tomu přiměřeně např. Vanberg, V. - Buchanan J. M. Liberaler Evolutionismus oder vertragstheoretischer Konstitutionalismus? : Zum Problem institutioneller Reformen bei F. A. von Hayek und J. M. Buchanan. Tübingen : Mohr, 1981, 48 s.). Jinak řečeno, právo je společenský normativní systém, jehož účelem je rozumné uspořádání vztahů mezi členy společnosti. Již z této základní funkce práva vyplývá, že řešení, která se požadavku rozumného uspořádání vztahů příčí, jsou nepřijatelná. Soudu, jako orgánu státu, tedy jednoznačně přísluší, aby se zabýval otázkou, zda aplikace toho kterého právního regulativu nemůže přinést absurdní důsledky, a v případě, že tomu tak je, aby takovou aplikaci (interpretaci) pomocí redukce ad absurdum odmítl, a aby zvolil výklad, jenž bude v souladu se smyslem a účelem zákona a jenž bude racionální a spravedlivý.

Podle přesvědčení Ústavního soudu oba obecné soudy, jejichž závěry stěžovatelka zpochybňuje, této své roli beze zbytku dostály. Jejich rozhodnutí jsou logická, přesvědčivá, nemají povahu svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Proto Ústavní soud na jejich argumentaci plně odkazuje.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, napadenými rozhodnutími zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru