Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 230/96Nález ÚS ze dne 12.03.1997K postavení ÚS vůči obecným soudům

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a tlumočníka
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
presumpce/neviny
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 27/7 SbNU 173
EcliECLI:CZ:US:1997:1.US.230.96
Datum podání19.08.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3, čl. 40 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 230/96 ze dne 12. 3. 1997

N 27/7 SbNU 173

K postavení ÚS vůči obecným soudům

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti O.

K. proti rozsudku Okresního soudu Brno - venkov ze dne 2. 2.

1996, sp. zn. 3 T 363/95, a proti usnesení Krajského soudu v Brně

ze dne 18. 7. 1996, sp. zn. 7 To 260/96, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Citovaným rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov byli

obžalovaní L. B. a O. K. uznáni vinnými, že dne 6. 5. 1994 vnikl

L. B. v obci K. do krejčovské dílny firmy R., jejíž majitelkou je

M. Š., a založil v ní požár. V důsledku požáru prý vznikla škoda

ve výši 208 800 Kč na poškozených a zničených šicích strojích,

389 760 Kč na zničeném a poškozeném materiálu a zařízení a 378

667 Kč poškozením budovy. K uvedenému jednání prý L. B. navedl

stěžovatel O. K., který měl s majitelkou krejčovské dílny M. Š.

neshody a za spáchání tohoto trestného činu L. B. údajně slíbil

odměnu 30 000 Kč. Tím spáchal L. B. trestný čin obecného ohrožení

podle § 179 odst. 1 trestního zákona a O. K. týž trestný čin ve

formě návodu podle § 10 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Za toto

jednání okresní soud L. B. odsoudil podle ustanovení § 179 odst.

1 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání tři a půl roku

a O. K. podle stejného ustanovení k trestu odnětí svobody v trvání

čtyř let. Oba obžalovaní byli pro výkon trestu zařazeni do věznice

s ostrahou a byla jim uložena povinnost společně a nerozdílně

nahradit poškozené M. Š. způsobenou škodu zaplacením částky 598

560 Kč.

V odůvodnění tohoto rozsudku soud zejména uvedl, že L. B. se

v přípravném řízení i při hlavním líčení k trestnému jednání

v plném rozsahu doznal. Zapálení krejčovské dílny údajně inicioval

O. K., který po L. B. požadoval buď vrácení dřívějšího dluhu ve

výši 22 000 - 25 000 Kč nebo podpálení dílny v K. Pokud by prý L.

B. na některou z těchto možností nepřistoupil, vyhrožoval mu O. K.

zabitím. L. B. byl výhrůžkám O. K. údajně vystaven i během svého

pobytu ve vazbě, a to prostřednictvím dvou příslušníků vězeňské

služby, kteří prý na něj opakovaně činili nátlak, aby "na O. K.

nic neříkal".

Podle názoru okresního soudu stěžovatele O. K. usvědčila

především výpověď L. B., jenž podrobně popsal, jak jej stěžovatel

ke spáchání trestného činu naváděl. Nepřímo jej prý usvědčovala

i výpověď S. Š. (přítelkyně L. B.), která potvrdila též to, že na

L. B. byl v době jeho vazby vyvíjen nátlak, aby vypovídal podle

představ O. K. Obdobně prý stěžovatele usvědčovala i výpověď

poškozené M. Š., která uvedla, že jí stěžovatel opakovaně

vyhrožoval fyzickou likvidací a "podpálením baráku", což potvrdili

i další svědci. Tyto výhrůžky M. Š. ohlásila policii.

Krajský soud v Brně tento rozsudek na základě podaných

odvolání přezkoumal a dospěl k závěru, že soud prvního stupně ve

věci učinil úplná a správná skutková zjištění, která mají oporu

v provedených důkazech, a nepochybil ani při jejich hodnocení,

a to v části výroku o vině i o trestu. Protože prý bylo jednání

obou obžalovaných správně kvalifikováno i právně, zamítl krajský

soud usnesením obě podaná odvolání jako nedůvodná.

Obě citovaná rozhodnutí okresního a krajského soudu napadl

stěžovatel ústavní stížností. V ní uvedl, že oba soudy svými

rozhodnutími porušily ustanovení § 2 odst. 1, 4, 5, 6 a 12, § 254

odst. 1 a § 256 trestního řádu. Dále prý byla porušena

stěžovatelova základní práva, zakotvená v čl. 8 odst. 2, v čl.

36, v čl. 37 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod

(dále jen "Listina").

Stěžovatel se podrobně zabýval tvrzením, že prý soud první

instance neprovedl všechny potřebné a dostupné důkazy, řádně celou

věc neobjasnil a i důkazy provedené hodnotil zaujatě a dopustil se

závažných procesních pochybení. Okresní soud neprovedl výslech

svědkyně L. F., protože se prý zdržovala v lázních. Dále

nevyslechl svědkyni M. T. a neprovedl důkaz trestním spisem,

týkajícím se trestního stíhání členů vězeňské služby M. O. a K.

C., kteří údajně na L. B. vyvíjeli nátlak v době jeho vazby. M. O.

a K. C. nebyli vyslechnuti ani jako svědci. Rovněž nevyslechnut

zůstal svědek J. T., který s L. B. opakovaně hovořil v době jeho

pobytu ve vazební věznici a své svědectví soudu sám nabídl. Soud

měl přibrat do řízení i znalce z oboru psychologie za účelem

posouzení věrohodnosti spoluobžalovaného L. B., jehož výpověď prý

představuje jediný přímý důkaz proti stěžovatelovi a obsahuje

celou řadu rozporů.

Dále stěžovatel zpochybňuje posudek znalce J. B., neboť se

prý jedná o osobu, která byla s poškozenou M. Š. v přátelském

a obchodním vztahu, a lze mít proto o jeho objektivnosti

a nestrannosti vážné pochyby. Tím soud údajně porušil ustanovení

§ 106, 109 a 11 odst. 1 trestního řádu a ustanovení § 11 zákona č.

36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, podle nichž znalec nesmí

podat posudek, jestliže lze mít pro jeho poměr k věci, k orgánům

provádějícím řízení, k účastníkům nebo k jejich zástupcům

pochybnost o jeho nepodjatosti. Stěžovatel dále uvádí, že v době

požáru na provozovně nebylo takové množství materiálu a tolik

strojů, kolik je uvedeno ve znaleckém posudku, že účetní hodnota

strojů byla nižší a že i v dalších směrech byla způsobená škoda

podstatně menší, než bylo uvedeno ve znaleckých posudcích. Podle

názoru stěžovatele mohla poškozené vzniknout škoda maximálně kolem

50 000 Kč.

Stěžovatel rovněž namítá, že se mu L. B. úmyslným podpálením

provozovny buď chtěl pomstít za předchozí dluh nebo provozovnu

podpálil po dohodě s poškozenou, která ji předtím pojistila

a tímto způsobem údajně řešila svou finanční situaci. L. B., který

je recidivistou, prý dělal vše pro to, aby se zbavil viny a snažil

se jiné navést ke křivému svědectví. Soud prý rovněž pochybil

v tom, že svědka C. (příslušníka vězeňské stráže) označil za

nevěrohodného a že vůbec nevyslechl svědka O. (rovněž příslušníka

vězeňské stráže), kteří měli L. B. ovlivňovat. Soud údajně chybně

vyhodnotil i svědecké výpovědi svědků K., K. a "Sobotky"

("Sobotka" bylo smyšlené příjmení podle ustanovení § 55 odst. 2

trestního řádu). V případě svědka "Sobotky" prý byl porušen

trestní řád, neboť státní zástupkyně a oba obžalovaní při hlavním

líčení dne 2. 2. 1996 souhlasili s výslechem svědka Sobotky,

a nikoliv s přečtením protokolu o jeho výpovědi.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž namítá, že výrokem

soudu prvního stupně učiněným u hlavního líčení dne 2. 2. 1996 byl

prý uznán vinným "skutkem dle obžaloby", zatímco v písemném

vyhotovení rozsudku je skutek popsán odlišně, a to zejména co do

výše hodnoty majetku, ohroženého požárem. Rozsudek prý byl tedy

vyhlášen v jiném znění, než je jeho písemné vyhotovení.

Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že okresní soud

neprovedl všechny dostupné důkazy, nezjistil správně skutkový stav

a nesprávně rozhodl o trestu i náhradě škody. Řízení,

předcházející vynesení rozsudku, prý navíc provázely vážné

procesní vady. Krajský soud údajně napadený rozsudek nepřezkoumal

a nezabýval se konkrétními námitkami, vznesenými v odvolání.

Odůvodnění usnesení krajského soudu je prý nepřezkoumatelné, neboť

se nezabývalo konkrétními podněty, obsaženými v odvolání. Krajský

soud tedy neodstranil pochybení okresního soudu, nesplnil svou

přezkumnou povinnost a v konečném důsledku tím porušil

stěžovatelovo základní právo - právo na spravedlivý proces. Toto

právo údajně porušil i okresní soud.

Stěžovatel proto navrhuje zrušení obou napadených rozhodnutí

obecných soudů a zároveň Ústavní soud žádá o odložení

vykonatelnosti napadených rozhodnutí a tím i trestu odnětí svobody

ve smyslu ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.

Stěžovatel souhlasí s upuštěním od ústního jednání před Ústavním

soudem.

Ústavní soud konstatoval, že včas podaná ústavní stížnost

splňuje všechny zákonné formální požadavky a že proto nic nebrání

v projednání a rozhodnutí věci samé.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní

soud Brno-venkov a Krajský soud v Brně a vedlejší účastníci řízení

- Krajské státní zastupitelství v Brně a poškozená M. Š.

Spoluobžalovaný L. B. se postavení vedlejšího účastníka v řízení

před Ústavním soudem vzdal.

Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že orgány činné

v trestním řízení - a tedy i soud - nezjišťují úplný skutkový

stav, ale pouze skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné

pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí.

Otázka rozsahu zjišťovaných skutečností stejně jako otázka jejich

právního posouzení a zhodnocení je pak věcí vnitřního přesvědčení

soudců. Okresní soud netrvá na ústním jednání před Ústavním

soudem.

Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že soud první instance

postupoval při hodnocení důkazů v souladu s ustanoveními § 2 odst.

5 a 6 trestního řádu tak, "aby byl zjištěn skutkový stav věci,

o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je

nezbytný pro rozhodnutí". Soud hodnotil důkazy podle vnitřního

přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností

případu, a učinil logicky odůvodněná skutková zjištění. Odvolací

soud prý postupoval v souladu s ustanovením § 254 odst. 1

trestního řádu a se základními zásadami trestního řízení. Obsah

ústavní stížnosti je údajně totožný s podaným odvoláním.

K námitce ohledně navrhovaného výslechu svědkyň L. F. a M. T.

krajský soud uvádí, že jejich výslech před soudem byl nadbytečný,

a to s ohledem na jejich výpovědi z přípravného řízení a na

listinné důkazy, jež je potvrzovaly. Ohledně M. O. a K. C. soud

zjistil, že oba již byli pravomocně odsouzeni za trestnou činnost

"ve vztahu k spoluobžalovanému L. B.". V této souvislosti je prý

nadbytečný i výslech svědka J. T., a to i s ohledem na

charakteristiku jeho osoby. Stejně nadbytečným se údajně jeví

přibrání znalce z oboru psychologie za účelem posouzení

věrohodnosti L. B., neboť jmenovaný už byl posuzován psychiatry.

Za nedůvodné pokládá soud také námitky stěžovatele ohledně

údajného vztahu znalce J. B. k poškozené M. Š., neboť ty prý ze

spisového materiálu jasně nevyplývají. Krajský soud se neztotožnil

ani s dalšími námitkami stěžovatele, týkajícími se vyčíslení

škody, hodnocení L. B. a údajné nevěrohodnosti některých dalších

svědků a odkázal na způsob hodnocení těchto důkazů okresním

soudem, jemuž prý z procesního hlediska nelze nic vytknout.

Závěrem krajský soud konstatuje, že oba obecné soudy

rozhodovaly v souladu se stavem věci i se zákonem, a proto

navrhuje zamítnutí ústavní stížnosti. Krajský soud netrvá na

ústním jednání před Ústavním soudem.

Krajské státní zastupitelství se ve vyjádření k ústavní

stížnosti domnívá, že napadenými rozhodnutími soudů nebyla

porušena stěžovatelova základní práva a že ústavní stížnost je

svým obsahem spíše podnětem ke stížnosti pro porušení zákona.

Proto krajské státní zastupitelství navrhuje odmítnutí ústavní

stížnosti a sděluje, že na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvá.

Vedlejší účastnice M. Š. ve svém vyjádření k ústavní

stížnosti uvádí, že ji pokládá za zcela nedůvodnou. Celé trestní

řízení prý probíhalo v souladu s trestním řádem, stěžovatel nebyl

vzat do vazby, měl po celou dobu trestního řízení obhájce a obecné

soudy postupovaly v souladu se zákonem i s Listinou. Nebyla prý

proto porušena stěžovatelova základní práva, zakotvená v čl. 8

odst. 2, v čl. 36 odst. 2, v čl. 37 odst. 2 a 3 a v čl. 40 odst.

2 Listiny.

K jednotlivým námitkám stěžovatele M. Š. Ústavnímu soudu

sděluje, že zdravotní stav svědkyně F. neumožňoval její výslech

u soudu a tento důkazní návrh byl údajně podán pouze ve snaze

působit průtahy v řízení. Podle názoru M. Š. soud správně označil

výslechy svědkyň F., T. a svědků M. O. a K. C. jako nadbytečné. M.

O. a K. C. byli prý dne 14. 6. 1996 rozsudkem Městského soudu

v Brně "uznáni vinnými trestnými činy, kdy předmětem jejich

jednání mělo být právě nucení L. B. ke změně výpovědi ve prospěch

stěžovatele". K navrhovanému svědectví J. T. M. Š. uvádí, že se

jedná o několikanásobného recidivistu, který měl za "slušný peníz"

vypovídat to, co po něm chtěl stěžovatel. Ohledně věrohodnosti

výpovědí L. B. M. Š. upozorňuje na to, že podle znaleckého posudku

z oboru psychiatrie L. B. netrpí žádnou nemocí či poruchou

a rozpoznávací a ovládací schopnosti mu zůstaly zachovány. Drobné

rozpory a nepřesnosti ve výpovědích L. B. nepokládá za důvod

k jejich zpochybnění, ale naopak je chápe jako potvrzení toho, že

se jedná o výpovědi pravdivé, neboť v opačném případě by je byl

více precizoval. K údajně přátelskému vztahu ke znalci J. B. M. Š.

uvádí, že jejich vztah je dán pouze blízkostí oborů, v nichž oba

pracují, a že jej nelze označit ani za přátelský, ani za

nepřátelský. Obdobný vztah prý existuje i mezi stěžovatelem

a J. B. Ohledně zpochybňování některých svědeckých výpovědí

stěžovatelem zastává M. Š. názor, že hodnocení důkazů nemůže být

předmětem ústavní stížnosti, že stěžovatel účelově zkresluje

výsledky dokazování a že jeho tvrzení často odporují logice.

Údajně neexistují ani stěžovatelem uváděné rozpory v počtu

poškozených strojů ani ve vyčíslení škody na materiálu a dalších

škod. M. Š. zcela popírá, že by k zapálení provozovny mohlo dojít

po její dohodě s L. B. Podle jejího tvrzení jí zapálení provozovny

nemohlo přinést žádný zisk, neboť jí vznikly existenční problémy,

plynoucí ze vzniklé škody, z výpadku výroby a ze ztráty trhů.

Naopak stěžovatel prý tímto trestným činem zničil konkurenci

a dostal se na uvolněné trhy.

Závěrem svého vyjádření M. Š. navrhla zamítnutí ústavní

stížnosti a uvedla, že netrvá na ústním jednání před Ústavním

soudem.

Ústavní soud usoudil, že od ústního jednání nelze očekávat

další objasnění věci, a proto se souhlasem účastníků a vedlejších

účastníků od tohoto jednání upustil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není

důvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že napadenými

rozhodnutími soudů byla porušena jeho základní práva, zakotvená

v čl. 8 odst. 2, v čl. 36, v čl. 37 a v čl. 40 odst. 2 Listiny.

Podle čl. 8 odst. 2 Listiny nikdo nesmí být stíhán nebo

zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.

Podle čl. 36 odst. 1 (další odstavce tohoto ustanovení v souzené

věci nepřipadají v úvahu) každý se může domáhat stanoveným

způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve

stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 37 odst. 3 (jiné

odstavce z povahy věci rovněž nepřipadají v úvahu) všichni

účastníci jsou si v řízení rovni. Podle čl. 40 odst. 2 každý,

proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného,

pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina

vyslovena.

Stěžovatel dále uvádí, že citovanými rozhodnutími byla

porušena ustanovení § 2 odst. 1, 4, 5, 6 a 12 a § 254 odst.

1 a § 256 trestního řádu.

Stěžovatelovy námitky, obsažené v ústavní stížnosti, se

soustřeďují zejména na tři základní otázky. Za prvé spatřuje

stěžovatel pochybení soudů v tom, že nebyly provedeny všechny

potřebné výslechy a důkazy. Za druhé namítá, že provedené důkazy

byly hodnoceny zaujatě, a nikoliv spravedlivě a nestranně. Konečně

za třetí stěžovatel uvádí, že se soudy dopustily i jiných

procesních pochybení.

K námitkám stěžovatele, že nebyly provedeny všechny potřebné

výslechy a důkazy, Ústavní soud především konstatuje, že mu

zásadně nepřísluší "přehodnocovat hodnocení důkazů", které

provedly obecné soudy. To se v podstatě týká i této skupiny

námitek.

Stěžovateli však nelze, pokud jde o tuto otázku, přisvědčit

ani po stránce věcné.

Ohledně svědkyně L. F. se dopouští omylu, pokud se domnívá,

že hlavním důvodem, proč nebyla vyslechnuta soudem, byl její pobyt

v lázních. Jak vyplývá z příslušného soudního spisu (č.l. 484),

podle přiložené lékařské zprávy z 15. 1. 1996, měla L. F. závažné

cévní onemocnění, jehož léčba trvala několik měsíců a z toho

důvodu nebyla schopna zúčastnit se jako svědkyně hlavního líčení.

V případě svědkyň L. F. a M. T. navíc není důvodu zpochybňovat

názor soudů (viz např. vyjádření krajského soudu), že jejich

výslech před soudem by byl nadbytečný, a to s ohledem na jejich

výpovědi z přípravného řízení a na další důkazy. Ostatně ani sám

stěžovatel v ústavní stížnosti řádně nezdůvodnil, jakým způsobem

by mohl soudní výslech obou svědkyň ovlivnit konečné rozhodování

soudů.

Rovněž ohledně navrhovaných svědeckých výpovědí M. O. a K. C.

není důvodu se domnívat, že by nevyslechnutím těchto svědků soudy

pochybily. Jak vyplývá z vyjádření M. Š. a jak zjistil i Ústavní

soud, oba jmenovaní byli dne 14. 6. 1996 odsouzeni k trestu odnětí

svobody za to, že se jako pracovníci Vězeňské správy České

republiky Vazební věznice Brno - Bohunice podíleli na maření

vyšetřování trestné činnosti spoluobžalovaného L. B. Ústavní soud

i s ohledem na toto zjištění nevidí rozumný důvod k námitce, že by

nevyslechnutím těchto dvou svědků soud porušil stěžovatelova

základní práva a svobody. Nic takového z trestních spisů obecných

soudů neplyne. Rovněž pokud soudy považovaly za nadbytečný výslech

J. T., nemá Ústavní soud za to, že by tento názor měl být v řízení

o ústavní stížnosti zpochybňován.

Okresní soud neporušil stěžovatelova základní práva ani tím,

že nepožádal o vyšetření duševního stavu L. B. znalce z oboru

psychologie. Podle ustanovení § 116 odst. 1 trestního řádu je-li

třeba vyšetřit duševní stav obviněného, přiberou se k tomu vždy

dva znalci z oboru psychiatrie. To se také stalo a pokud soud

považoval příslušný znalecký posudek za dostatečný, není důvodu se

domnívat, že pochybil nebo že dokonce porušil zákon. Ohledně

údajných rozporů ve výpovědích L. B. nezbývá než dodat, že

vysvětlení těchto rozporů bylo předmětem dalšího dokazování a bylo

věcí obecných soudů posoudit, zda se skutečně o rozpory jedná

a pokud ano, jaký mají význam.

Ke druhé skupině stěžovatelových námitek, týkajících se

údajného zaujatého hodnocení provedených důkazů soudy, lze

v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu znovu

konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů

a že mu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů obecnými soudy, a to

ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval" (nález

III. ÚS 23/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů

a usnesení - sv. 1., C.H. Beck Praha, 1994, str. 41). Tyto námitky

proto Ústavní soud blíže nepřezkoumával, takže i v této části je

ústavní stížnost nedůvodná.

Třetí skupina stěžovatelových námitek se týká jiných údajných

procesních pochybení obecných soudů. Stěžovatel uvádí, že okresní

soud porušil trestní řád tím, že oba obžalovaní při hlavním líčení

dne 2. 2. 1996 souhlasili toliko s výslechem svědka "Sobotky",

a nikoliv s přečtením protokolu o jeho výpovědi a že tedy měl být

tento svědek vyslechnut soudem. Podle ustanovení § 211 odst. 1

trestního řádu lze v hlavním líčení místo výslechu svědka číst

protokol o jeho výpovědi, jestliže soud nepokládá osobní výslech

za nutný a státní zástupce i obžalovaný s tím souhlasí. Jak bylo

zjištěno z příslušného protokolu o hlavním líčení (č.l. 490),

státní zástupkyně i oba obžalovaní souhlasili s výslechem tohoto

svědka. Poté, co okresní soud vyhlásil usnesení o čtení svědecké

výpovědi "Sobotky", obžalovaní - jak bylo zaprotokolováno

- k tomuto usnesení neměli připomínek a poté neučinili ani další

důkazní návrhy. Z celkového kontextu průběhu hlavního líčení proto

vyplývá, že proti čtení svědecké výpovědi svědka "Sobotky" nebyly

stranami řízení vzneseny žádné námitky a jejich souhlas s čtením

uvedené výpovědi lze tedy dovozovat. Není proto důvodu se

domnívat, že by okresní soud svým postupem v tomto směru porušil

citované ustanovení trestního řádu a stěžovatelovo právo na

spravedlivý proces. K tomuto závěru dospěl Ústavní soud i na

základě seznámení se s protokolem o výslechu svědka "Sobotky"

z přípravného řízení (č.l. 269), z něhož vyplývá, že svědek (který

se označil za přítele O. K.) pouze dosvědčil "útržky rozhovoru

dvou mužů u vedlejšího stolu" v jednom baru, přičemž jeden

z těchto mužů měl přibližně říci: "O. udělal nějaký podraz

a odskáče si to." Stejný muž prý, podle tvrzení O. K., O. K.

"nabízel ochranu, nebo něco takového". Lze tedy důvodně

předpokládat, že ani výslech svědka "Sobotky" před soudem by

neznamenal zásadní přínos k osvětlení celého případu, takže

okresní soud nepochybil, když se rozhodl svědka "Sobotku"

nevyslýchat a spokojil se pouze s přečtením jeho svědecké

výpovědi. Z postupu, který obecný soud v této otázce zvolil, proto

podle názoru Ústavního soudu nelze dovozovat, že by trestní řízení

proti stěžovateli nebylo jako celek řízením spravedlivým.

Rovněž jako nedůvodná se jeví namítaná podjatost

a neobjektivnost soudního znalce J. B. Stěžovatel nepředložil

a ani neoznačil žádné relevantní důkazy o tom, že v souzené věci

lze mít vážné pochyby o znalcově objektivnosti a nestrannosti.

Stěžovatelovy argumenty se pohybují v oblasti nepodložených

hypotéz a pokud obecné soudy neshledaly důvody, které by

nestrannost J. B. zpochybňovaly, nedomnívá se ani Ústavní soud, že

by obecné soudy porušily příslušná ustanovení platných procesních

předpisů. Sám J. B. ve vyjádření k této věci, jež si vyžádal

Ústavní soud, uvedl, že s M. Š. byl od roku 1992 v obchodním

vztahu a do 30. 6. 1993 její firmě pronajímal šicí stroje

a žehlicí techniku a opravy a servis provádí nadále. Úhrada faktur

za tyto služby nebyla provedena vždy v termínu splatnosti a tato

záležitost byla vyrovnána po jednání s M. Š. J. B. uvedl, že s M.

Š. neudržuje vztahy přátelské, nýbrž pouze vztahy obchodní a po

požáru dílny v K. M. Š. žádné stroje nezapůjčil. Ohledně soudního

odhadu J. B. prohlásil, že od M. Š. obdržel seznam strojů s udáním

cen a při obhlídce ohořelých strojů byl přítomen pracovník

Pojišťovny MORAVA, a.s., Brno.

Ústavní soud v této souvislosti považuje za významnou

i skutečnost, že znalce B. nenavrhla poškozená M. Š. (jak vyplývá

i z jejího vyjádření k ústavní stížnosti), ale že byl přibrán

vyšetřovatelem policie ČR (č.l. 368). Je rovněž zcela přirozené,

že osoby podnikající v určitém regionu a ve stejném nebo podobném

předmětu podnikání se navzájem znají a že mezi nimi existují

obchodní kontakty. Tato skutečnost však sama o sobě neznamená, že

je za této situace znalec v souzené věci předpojatý.

Stěžovatel dále napadá usnesení krajského soudu pro jeho

údajnou nepřezkoumatelnost. Uvádí, že krajský soud napadený

rozsudek okresního soudu nezhodnotil, nezabýval se konkrétními

námitkami, vznesenými v odvolání a neodstranil údajná pochybení

okresního soudu. Ani v tomto směru však ústavní stížnost není

důvodná. Stěžovatel se dopouští omylu, pokud zaměňuje právo na

spravedlivý proces za úspěch v soudním řízení. Jestliže totiž

krajský soud v souzené věci "neodstranil" údajná pochybení

okresního soudu a naopak obě podaná odvolání zamítl, neznamená to,

že porušil stěžovatelovo základní právo, ale že se pouze

neztotožnil se stěžovatelovými argumenty. Stěžovatel se rovněž

mýlí, jestliže tvrdí, že krajský soud rozsudek okresního soudu

nepřezkoumal. Z kontextu ústavní stížnosti je zřejmé, že se tato

námitka ve skutečnosti týká nikoliv tohoto tvrzení, nýbrž pouze

toho, že se - podle názoru stěžovatele - krajský soud v odůvodnění

svého usnesení nevypořádal se všemi námitkami stěžovatele,

uplatněnými v odvolání. Přestože lze konstatovat, že toto

odůvodnění mělo být obsáhlejší a mělo se danou věcí zabývat

podrobněji, uvedená námitka se zřetelem k průběhu řízení

neznamená, že by byl proces proti stěžovateli jako celek

nespravedlivý. Stejně nedůvodným se jeví stěžovatelem namítaný

údajný rozpor mezi výrokem o vině, učiněným soudem první instance

při hlavním líčení dne 2. 2. 1996 (č.l. 492 p.v.), kdy prý byl O.

K. uznán vinným "skutkem dle obžaloby", a mezi písemným

vyhotovením rozsudku, které se od obžaloby odlišuje. Ústavní soud

tento rozpor neshledal a naopak konstatoval, že vyhlášená,

v protokolu a hlavním líčení obsažená, a později písemně

vyhotovená znění rozsudku, jsou identická, takže se stěžovatel

dopouští omylu, jestliže tvrdí, že "rozsudek byl vyhlášen v jiném

znění než je písemné vyhotovení".

Ústavní soud dále zkoumal, zda i v dalších aspektech bylo

v souzené věci respektováno stěžovatelovo o právo na spravedlivý

proces jako celek. Ani v tomto směru nebylo žádné pochybení ze

strany obecných soudů shledáno, neboť stěžovatel měl přístup

k soudu zajištěn, bylo zaručeno jeho právo na obhajobu, mohl

podávat důkazní návrhy, ve věci bylo provedeno rozsáhlé dokazování

(a to i formou znaleckých posudků), a podobně. Ostatně

stěžovatelovy námitky, uvedené v ústavní stížnosti, z velké části

pouze opakují tvrzení, uplatněná již v odvolání ke krajskému

soudu. V této souvislosti je namístě znovu poukázat na ustálenou

judikaturu Ústavního soudu, který v zásadě není oprávněn zasahovat

do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich

soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného

dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě

s obsahem hlavy páté Listiny (nález III. ÚS 23/93).

Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozsudky obecných

soudů byla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody,

uvedená v ústavní stížnosti. Z rozboru věci plyne, že stěžovatel

byl stíhán a poté zbaven svobody z důvodů a způsobem, který

stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Stěžovateli bylo zaručeno

právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislých

a nestranných soudů (čl. 36 odst. 1 Listiny), jež ostatně náležitě

využil. Stěžovatel měl po celou dobu trestního řízení zajištěnou

právní pomoc obhájcem a jeho rovné postavení (ve srovnání

s ostatními stranami řízení) nebylo nijak dotčeno; opak nelze ze

spisu dovodit a stěžovatel to ani blíže nekonkretizoval (čl. 37

odst. 2, 3 Listiny). Konečně lze konstatovat, že z obsahu spisu

nelze usuzovat na to, že by orgány činné v trestním řízení

porušily vůči stěžovateli princip presumpce neviny (čl. 40 odst.

2 Listiny). Ostatně ani tuto výtku stěžovatel nijak nedoložil ani

nespecifikoval.

Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými

rozhodnutími okresního a krajského soudu nebyla porušena

stěžovatelova základní práva nebo svobody, zaručená ústavními

zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.

Ze všech uvedených důvodů byla ústavní stížnost zcela

zamítnuta.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 12. března 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru