Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 23/97Nález ÚS ze dne 18.02.1998Ke zneužívání dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajKlokočka Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříksprávní rozhodnutí
konfiskace majetku
rozhodné období
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 24/10 SbNU 157
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.23.97
Datum vyhlášení10.03.1998
Datum podání21.01.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 95 odst.1

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

108/1945 Sb., § 1

87/1991 Sb., § 1 odst.1, § 2 odst.1 písm.c, § 6 odst.1, § 6 odst.2


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 23/97 ze dne 18. 2. 1998

N 24/10 SbNU 157

Ke zneužívání dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti

stěžovatelky L. M. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne

13. 12. 1996, sp. zn. 13 Co 635/96, ve věci žaloby o stanovení

povinnosti uzavřít dohodu o vydání nemovitosti podle zák. č.

87/1991 Sb., takto:

Ústavní stížnosti se vyhovuje a rozsudek Krajského soudu

v Ostravě ze dne 13. 12. 1996, sp. zn. 13 Co 635/96, ve spojení

s rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 1996, sp. zn.

37 C 215/95, se zrušuje.

Odůvodnění:

I.

Svou ústavní stížností napadá navrhovatelka rozsudek

Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 13 Co 635/96, ze dne 13. 12.

1996. Citovaným odvolacím rozhodnutím byl potvrzen rozsudek soudu

prvého stupně, Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 37 C 215/95, ze

dne 24. 5. 1996, jímž byla zamítnuta žaloba navrhovatelky proti

vedlejšímu účastníkovi na stanovení povinnosti uzavřít dohodu

o vydání nemovitosti podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních

rehabilitacích.

Navrhovatelka poukazuje ve své ústavní stížnosti na porušení

čl. 11 odst. 1, první a druhé věty Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"). Dovozuje, že napadeným rozhodnutím

obecného soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo vlastnit

majetek. V tomto směru vytýká obecným soudům nesprávný závěr pokud

dovodily, že k přechodu majetku na stát došlo přímo ze zákona dnem

účinnosti dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb.,

o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále

jen "dekret č. 108/1945 Sb."), tj. dnem 30. 10. 1945, a tím mimo

rozhodné období z hlediska zák. č. 87/1991 Sb. V té souvislosti

poukazuje na nález Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 94/95, z něhož

je patrný závěr, že ke konfiskaci majetku podle dekretu č.

108/1945 Sb. sice docházelo ex lege, nicméně se zřetelem na

splnění všech stanovených podmínek. Mezi ně náleželo i pravomocné

rozhodnutí správního orgánu o tom, že podmínky pro konfiskaci

podle dekretu č. 108/1945 Sb. jsou splněny. Přitom v případě

navrhovatelkou uplatněného nároku byl konfiskační výměr vydán 13.

2. 1950, ačkoliv její otec byl židovského původu a měl doklad SNB

o státní spolehlivosti ze dne 20. 6. 1947, jeho sourozenci zemřeli

v koncentračních táborech, zatímco on sám se zachránil před

nacistickou perzekucí emigrací do Švédska. Podle navrhovatelky

rozhodujícím je proto okamžik, kdy bylo ukončeno správní řízení

o konfiskaci, což v jejím případě bylo nepochybně v době rozhodné

podle zák. č. 87/1991 Sb., tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1.

1990.

Dále vytýká navrhovatelka ve své ústavní stížnosti odvolacímu

soudu jeho závěr, že není oprávněn přezkoumávat výměry správního

orgánu a v důsledku toho není oprávněn řešit otázku oprávněnosti

konfiskace. Podle navrhovatelky dává zákon o mimosoudních

rehabilitacích jako tzv. zvláštní předpis soudům i "zvláštní

oprávnění", aby přezkoumávaly, zda jim konkrétním správním aktem

nebyla způsobena křivda, a pokud ano, v rámci zákonných možností

ji alespoň zmírnit. Zdůraznila, že pokud by byl akceptován závěr

rozhodnutí odvolacího soudu, znamenalo by to ve svém důsledku

nenaplnitelnost účelu restitučních předpisů všude tam, kde křivda

byla realizována na základě rozhodnutí správního orgánu.

Konečně ve své ústavní stížnosti poukazuje navrhovatelka na

skutečnost, že obecné soudy rozhodly zamítavým výrokem i přesto,

že je upozornila na judikaturu jak Ústavního soudu, tak i Vrchního

soudu v Praze k této problematice.

Krajský soud jako účastník řízení ve svém písemném vyjádření

setrval na závěrech svého rozhodnutí a odkázal na odůvodnění svého

rozsudku, a to jak pokud šlo o okamžik přechodu majetku na stát

podle dekretu č. 108/1945 Sb., tak pokud se jednalo o závěr, že

soud není oprávněn přezkoumávat výměr správního orgánu vydaný

podle citovaného dekretu. K dosahu závaznosti rozhodnutí Ústavního

soudu pro obecné soudy rovněž krajský soud poukázal na odůvodnění

svého rozhodnutí, kde je uvedeno, že právní názor vyslovený

v odůvodnění nálezu Ústavního soudu není součástí právní věty

tohoto nálezu.

Vedlejší účastník, Státní podnik bytového hospodářství

Moravská Ostrava a Přívoz, v likvidaci, ve svém písemném vyjádření

navrhl zamítnutí ústavní stížnosti. Poukázal na dva rozdílné

způsoby výkladu restitučního zákona v interpretaci vztahu mezi §

1 odst. 1, § 2 odst. 1 a § 6 odst. 1 zák. č. 87/1991 Sb. Vedlejší

účastník je názoru, že nárok navrhovatelky je sice opodstatněný,

nicméně mu nelze vyhovět. Důvodem pro nevyhovění je podle

vedlejšího účastníka skutečnost, že pokud nebyla na otce

navrhovatelky aplikována výjimka podle dekretu č. 108/1945 Sb.,

stalo se tak v důsledku přijetí obecného názoru tehdejšími

správními orgány, že emigrace německého Žida není splněním jedné

z podmínek pro uplatnění zákonné exempce. V návaznosti na tuto

argumentaci poukazuje vedlejší účastník na ustanovení § 135 odst.

2 občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení soudy

vycházejí ze správních rozhodnutí, pokud správní orgán o určité

otázce v rámci svých kompetencí již rozhodl.

Všichni účastníci i vedlejší účastník řízení Ústavnímu soudu

písemně sdělili, že souhlasí s tím, aby Ústavní soud rozhodl

o ústavní stížnosti bez ústního jednání.

Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn.

37 C 215/95, z něhož zjistil, že stěžovatelka se s odvoláním na

§ 6 odst. 2 ve spojení s § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.

domáhala vydání rozhodnutí, kterým by byla vedlejšímu účastníkovi

uložena povinnost uzavřít s ní dohodu o vydání jedné ideální

čtvrtiny nemovitostí v kat.území Moravská Ostrava. Citované

nemovitosti byly v rozporu s § 1 bodem 2 dekretu č. 108/1945 Sb.

výměrem Jednotného národního výboru města Ostravy zn.

XXIV/6197/47 ze dne 13. 2. 1950, který nabyl právní moci 18. 3.

1950, otci navrhovatelky konfiskovány. Ke konfiskaci došlo přesto,

že ještě 20. 6. 1947 byl otec navrhovatelky dle předložené zprávy

SNB osobou státně spolehlivou. Rozsudkem odvolacího soudu byl

potvrzen prvoinstanční rozsudek s odůvodněním, že došlo k přechodu

vlastnictví ex lege dnem účinnosti dekretu č. 108/1945 Sb. (tj.

30. 10. 1945), tedy mimo rozhodné období z hlediska zák. č.

87/1991 Sb. Pokud pak se jednalo o správní rozhodnutí, jež bylo

vydáno podle § 1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb., bylo

charakterizováno jako rozhodnutí deklaratorní povahy s účinky ex

tunc. S odkazem na předúnorovou judikaturu i pozdější judikaturu

pak odvolací soud uzavřel, že není oprávněn se od této judikatury

odchylovat, a proto nemůže přezkoumávat konfiskační výměr

správního orgánu z roku 1950. Pokud jde o stanoviska obsažená

v rozhodnutí Ústavního soudu, poukázal krajský soud na to, že

nejsou součástí právní věty a co do jejich závaznosti uvedl, že

Ústavní soud není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto nemůže

být obecný soud vázán tím, co je tzv. obiter dictum.

II.

V předmětné věci má zásadní význam posouzení otázky, zda

majetek, konfiskovaný podle dekretu č. 108/1945 Sb., může být

předmětem restitučního nároku dle zák. č. 87/1991 Sb. vzhledem

k rozhodnému období upravenému v této restituční normě, tj. období

od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Dekret č. 108/1945 Sb. působil ex

lege, tj. dnem 30. 10. 1945, tedy v době před rozhodným obdobím.

Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací činnosti vycházel

ze skutečnosti, že v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 máme co

činit s obdobím nesvobody, v němž docházelo k dodatečnému zneužití

dekretu č. 108/1945 Sb. při vydávání správních aktů v zájmu nového

totalitního režimu, a to i za cenu rozhodnutí, jež nebyla právně

přiměřená. Dle názoru Ústavního soudu nelze formálním způsobem

pokládat z našeho "českého hlediska" za Němce Žida, kterého sami

Němci vyvrhli z německé "Volksgenossenschaft" a nepokládali ho za

německého soukmenovce, nýbrž za příslušníka rasy, o jejíž

likvidaci usilovali, a který zachránil svůj život před nacisty jen

tím, že uprchl před začátkem druhé světové války do Švédska. Dále

Ústavní soud vycházel z nutnosti respektovat vůli zákonodárce,

pokud jde o naplnění smyslu zák. č. 87/1991 Sb., kterým je

zmírnění křivd spáchaných v období nesvobody, v návaznosti na

jednotlivé zákonodárcem formulované restituční důvody. Je

nepochybné, že k vydání konfiskačního výměru dne 13. 2. 1950 došlo

již v době cílené likvidace tzv. třídního nepřítele. Přestože

H. M. byl židovského původu a měl doklad SNB o státní

spolehlivosti, obrážela konfiskace již i snahu tehdejšího režimu

využít všech okolností k likvidaci "třídních rozdílů", v tomto

případě ke konfiskaci majetku otce stěžovatelky.

Proto také Ústavní soud, aniž by zpochybnil, že ke konfiskaci

dle dekretu č. 108/1945 Sb. docházelo již dnem 30. 10. 1945,

podpořil ve svých nálezech tendenci těch obecných soudů, které

přistoupily k restitučním předpisům jako ke speciální právní

úpravě se všemi důsledky z toho plynoucími, tedy včetně oprávnění

soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí správního orgánu bylo již

vydáno v období nesvobody a zda bylo či nebylo důsledkem politické

perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva

a svobody ve smyslu restitučního důvodu dle § 6 odst. 2 ve spojení

s § 2 odst. 1 písm. c) zák. č. 87/1991 Sb.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu, napadený

předmětnou ústavní stížností, odporuje shora uvedenému, neposuzuje

restituční předpis, na jehož základě uplatnila stěžovatelka svůj

nárok, jako lex specialis, jehož smyslem je náprava křivd

spáchaných v období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Současně toto

napadené rozhodnutí obecného soudu nebere v úvahu i ustanovení §

2 zák. č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu

a o odporu proti němu, kde je období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990

charakterizováno jako období zločinného, nelegitimního

a zavrženíhodného režimu. Důsledkem toho pak je neopodstatněný

závěr obecného soudu, že neshledává sebemenších důvodů pro

odchýlení se od konstantní judikatury, podle níž soud není

oprávněn přezkoumávat rozhodnutí správního orgánu. Za použití §

82 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, proto nezbylo Ústavnímu soudu než toto

rozhodnutí obecného soudu zrušit. Společně s rozhodnutím

odvolacího soudu z důvodu procesní ekonomie zrušil Ústavní soud

i rozhodnutí soudu prvého stupně, neboť oběma těmito rozhodnutími

obecných soudů byl porušen čl. 95 odst. 1 Ústavy, podle něhož je

soudce při rozhodování vázán zákonem.

Obecné soudy svými rozhodnutími současně porušily i čl. 36

odst. 1 Listiny, tj. právo stěžovatelky na spravedlivý proces,

a to v důsledku toho, že odmítly přezkoumat, zda rozhodnutí

správního orgánu, vydané v období nesvobody, bylo či nebylo

důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně

uznávaná lidská práva a svobody. Obecné soudy totiž nevzaly

v úvahu skutečnost, že otec stěžovatelky byl židovského původu

a měl doklad o státní spolehlivosti ze dne 20. 6. 1947, jeho

sourozenci zahynuli v nacistických koncentračních táborech,

zatímco on se zachránil emigrací do Švédska.

V neposlední řadě zamítavé rozhodnutí obecných soudů ohledně

nároku navrhovatelky svědčí o neposkytnutí rychlé a účinné ochrany

práv ve smyslu ustanovení § 6 občanského soudního řádu, a ve svém

souhrnu o porušení čl. 36 odst. 2 Listiny. Krajský soud v této

věci rozhodoval s vědomím existence Ústavního soudu, se znalostí

jeho judikatury, s vědomím možného uplatnění ústavní stížnosti ze

strany navrhovatelky jakožto krajního prostředku ochrany jejích

práv. Rozhodoval tedy s vědomím dalších průtahů ve věci samé.

K tomu je třeba dodat, že v závěrečné části svého rozsudku

z 13. 12. 1996 se Krajský soud v Ostravě zabývá povahou nálezů

a usnesení Ústavního soudu. Podtrhuje stanovisko, že "pokud

navrhovatelka odkazovala na odůvodnění ..nálezu a usnesení

Ústavního soudu ČR, pak v tomto ohledu nutno především poukázat na

to, že právní názor zde uvedený není součástí právní věty"

a dovozuje, že jde o "obiter dictum", jímž nemůže být v žádném

případě obecný soud vázán.

Toto stanovisko Ústavní soud odmítá a poukazuje na to, že lze

právem předpokládat schopnost soudů pochopit, která sdělení, jež

jsou obsažena v odůvodnění nálezu Ústavního soudu, jsou potřebná

a užitečná pro pochopení a správný výklad nálezu samého. Ten - sám

o sobě - může být velmi stručný, např.: "Ústavní stížnost se

zamítá". V § 57 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. se uvádí, že se ve

Sbírce zákonů vyhlašuje jak výrok, tak i taková část odůvodnění,

ze které je zřejmé, jaký je právní názor Ústavního soudu. Proto je

také zřejmé, že právní názor tam vyslovený je svým základním

smyslem a obsahovým dosahem pro obecné soudy závazný. Teprve to

ostatní je "obiter dictum".

Ze všech uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní

stížnosti vyhověl a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze

dne 13. 12. 1996, sp. zn. 13 Co 635/96, ve spojení s rozsudkem

Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 1996, sp. zn. 37

C 215/95, a to rozhodnutím bez ústního jednání, neboť všichni

účastníci vyslovili souhlas s upuštěním od ústního projednání.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 18. února 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru