Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2299/20 #1Usnesení ÚS ze dne 03.11.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 5
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika t... více
Věcný rejstříkDokazování
In dubio pro reo
presumpce/neviny
EcliECLI:CZ:US:2020:1.US.2299.20.1
Datum podání08.08.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 175, § 353


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2299/20 ze dne 3. 11. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele F. K., nyní ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Naďou Kratochvílovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Spálená 92/21, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 558/2020-429 ze dne 27. května 2020 a rozsudkům Městského soudu v Praze č. j. 7 To 30/2020-387 ze dne 6. února 2020 a Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 19 T 114/2019-362 ze dne 30. října 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku (skutek 1.) a přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 trestního zákoníku (skutky 2. a 3.), za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců ve věznici s ostrahou, a dále povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 5 000 Kč. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zrušil výrok o náhradě škody a poškozenou odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních, jinak rozsudek nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud dovolání odmítl jako podané z jiných než dovolacích důvodů.

2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily provedené důkazy, jeho tvrzením nepřikládaly stejnou váhu jako tvrzením poškozené a interpretovaly je v jeho neprospěch; nesprávným právním posouzením byl učiněn jeden z možných závěrů, jím předestřený popis jednání nebyl vyvrácen a nebyly provedeny další jím navržené důkazy (svědecké výpovědi), které by mohly na věc přinést jiný pohled, a byla tak vyvozena nesprávná právní kvalifikace. Podle stěžovatel jde o deformované důkazy, porušení zásady in dubio pro reo a tento extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a vyvozenými skutkovými zjištěními [viz nález sp. zn. III ÚS 888/14 ze dne 10. července 2014 (N 140/74 SbNU 185)] nebyl napraven ani v řízení o opravných prostředcích.

3. Podle stěžovatele obecné soudy nepřihlédly k polehčujícím okolnostem (dobrovolné pětiměsíční protialkoholické léčení, omluva rodičům poškozené a doznání se ke skutku 3.) a uložily mu v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe nepřiměřený trest. Nepřiměřenost je patrná zejména nezohledněním dříve uložených trestů, došlo k tzv. řetězení výkonu trestu - celková doba výkonu trestu odnětí svobody dosáhla 60 měsíců, což je hraniční doba, po které již není možné vážně uvažovat o hladké resocializaci běžného jedince.

4. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, 36 odst. 1 a 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva) a požaduje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

5. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl uznán vinným a odsouzen pro tři skutky směřující proti jeho tehdejší partnerce - poškozené (skutky 1. a 2.), a proti jejím rodičům (skutek 3.). Vzhledem k tomu, že otec poškozené telefonické vyhrožování zaznamenal, stěžovatel se k tomuto jednání doznal a napadá jen závěry týkající se jeho jednání proti poškozené. V řízení před obecnými soudy i v ústavní stížnosti prezentoval vlastní interpretaci (1.) skutku - videozáznamu (bez zvuku) a zachyceným situacím přiznával jeho verzi svědčící význam; obdobně u (2.) skutku zpochybňoval psaní SMS a přístup k telefonům, z nichž bylo poškozené vyhrožováno.

6. Obecné soudy důkazy hodnotily pečlivě a ve vzájemné souvislosti, dostatečný prostor věnovaly videozáznamu, přičemž i Nejvyšší soud po jeho zhlédnutí vyhodnotil analýzu předloženou stěžovatelem v dovolání jako nepřesvědčivou a neodpovídající zachycené události (odst. 23). Přesto stěžovatel, ač v ústavní stížnosti uvádí, že úkolem Ústavního soudu není meritorní přezkum rozhodnutí obecných soudů, vyžaduje od něj pouze další instanční přezkum a nové hodnocení důkazů; jeho ústavněprávní argumentace se zúžila na pouhé tvrzení zásahu. Stěžovatel jen opakuje svoji obhajobu a argumentaci z opravných prostředků, s níž se obecné soudy vypořádaly.

7. Soudy se dostatečně zabývaly rovněž uloženým trestem. K tomu nalézací soud uvádí (odst. 42), že stěžovatel se stíhaného jednání dopustil ve zkušební době předchozího podmíněného odsouzení a jen několik dní po vynesení dalšího, v té době nepravomocného rozsudku; stěžovatel je recidivistou a v projednávané věci jde dokonce o speciální recidivu. Obecné soudy (viz například odvolací soud na str. 13 rozsudku) se zabývaly i možností uložit stěžovateli s ohledem na pluralitu trestů trest souhrnný, nenašly však k takovému postupu zákonnou oporu. Nalézací soud srozumitelně vysvětlil, proč s ohledem na souběh několika skutků, ale i s přihlédnutím k dalším stěžovateli uloženým trestům, uložil mu trest blízko spodní hranice (trestní sazba dva až osm let). Ústavní soud v takovém postupu nespatřuje extrémní vybočení ze zákonných kritérií a vázán zdrženlivostí k hodnocení výše a druhu uloženého trestu plynoucí i z jeho judikatury [viz například nálezy sp. zn. II. ÚS 455/05 ze dne 24. dubna 2008 (N 74/49 SbNU 119) a sp. zn. II. ÚS 4022/18 ze dne 30. července 2019 (všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz) či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1124/09 ze dne 22. července 2010] nepovažuje trest uložený stěžovateli za nepřiměřený.

8. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy) neznamená záruku, že obecné soudy rozhodnou způsobem, který účastník řízení očekává, ale zaručují, že řízení proběhne podle předem zákonem daných pravidel (srovnej například usnesení sp. zn. II. ÚS 681/04 ze dne 4. května 2005). Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit, a jen soud rozhoduje o vině a trestu (čl. 40 odst. 1 Listiny). Pokud obecný soud na základě řádně provedeného dokazování a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu vyvodí jednoznačný právní závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu, nejde o deformaci důkazů. Nesouhlas stěžovatele, jeho vlastní interpretace provedených důkazů, neznamená že objektivně vznikly a přetrvávají pochybnosti, na jejichž základě se uplatní princip in dubio pro reo; takové tvrzení je jen jeho polemiku s právními závěry obecných soudů, nezpůsobilou založit důvodnost ústavní stížnosti a porušit presumpci neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).

9. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost svědčící o tom, že by byla porušena jeho základní práva; z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a uvedly na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům. Jejich postup je zcela v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí jsou dostatečně a srozumitelně odůvodněna.

10. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušené části rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2020

Vladimír Sládeček v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru