Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2297/14 #1Usnesení ÚS ze dne 25.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
Soudce zpravodajTomková Milada
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
procesní postup
lhůta
EcliECLI:CZ:US:2015:1.US.2297.14.1
Datum podání07.07.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 56 odst.3

6/2002 Sb., § 174a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2297/14 ze dne 25. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Lukáše Koudeleho, zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, AK se sídlem Milešovská 6, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 5. 2014 č. j. Aprk 22/2014-82, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhal zrušení shora označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.

Z napadeného usnesení připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že bylo vydáno v řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle ustanovení § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), jímž se stěžovatel domáhal určení lhůty k provedení procesního úkonu Městského soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 9 A 167/2012; v tomto řízení stěžovatel napadl žalobou rozhodnutí Ministerstva školství mládeže a tělovýchovy č. j. MSMT-38268/2012-30, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Univerzity Karlovy v Praze zamítající stěžovatelovu žádost o uznání zahraničního (ukrajinského) vysokoškolského vzdělání a řízení zastaveno.

Návrh stěžovatele na určení lhůty k provedení procesního úkonu Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodný. Vyložil, proč považoval stěžovatelovu argumentaci o nutnosti vydat rozhodnutí ve lhůtě 10 dnů, poté co soud disponuje všemi podklady pro rozhodnutí a účastníci souhlasí s rozhodnutím bez nařízení, za výklad, který nerespektuje souvislosti právního řádu, a po přezkoumání postupu Městského soudu v Praze konstatoval, že mu nelze vytýkat, že by neučinil některý z přípravných úkonů nutných pro rozhodnutí ve věci - věc nemá přednostní charakter ve smyslu § 56 odst. 3 s. ř. s. a nachází se ve stadiu před samotným rozhodnutím, přičemž Městský soud v Praze vyřizuje věci, které mu napadly dříve. Nejvyšší správní soud připomněl, že o obdobném návrhu stěžovatele rozhodl zamítavým usnesením již dříve, a konstatoval, že oproti stavu posouzenému v předchozím případě došlo pouze k plynutí času. S přihlédnutím k podmínkám nyní projednávané věci Nejvyšší správní soud neshledal důvod ke změně hodnocení přiměřenosti doby řízení a celkovou dobu řízení nepovažoval za nepřiměřenou.

V ústavní stížnosti stěžovatel nejprve shrnul procesní úkony dosud učiněné Městským soudem v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 9 A 167/2012. Upozornil, že nejpozději od 30. ledna 2013 byla věc připravena k meritornímu rozhodnutí, Městský soud v Praze však po dobu více než 17 měsíců nekoná, přestože jde o věc jednoduchou, pro stěžovatele však s vysokým významem řízení. Přiměřená doba pro rozhodnutí ve věci, má-li soud k dispozici veškeré podklady a může rozhodnout bez nařízení jednání, je podle stěžovatele maximálně deset dnů. Stěžovatel rozvedl důvody svého tvrzení a oponoval argumentům Nejvyššího správního soudu stran aplikace jednotlivých kritérií v ustanovení § 174a zákona o soudech a soudcích.

Stěžovatel rovněž namítl porušení práva na zákonného soudce a na rozhodnutí věci nezávislým a nestranným soudem s poukazem na systém rozhodování o návrzích na určení lhůty k provedení procesního úkonu, který rozvrh práce Nejvyššího správního soudu svěřuje stále stejnému senátu. Koncentrace o všech takových návrzích do jednoho senátu, ve kterém zasedají stále stejní soudci, podle stěžovatele významně snižuje, ne-li ohrožuje, nezávislost a nestrannost soudního rozhodování, zvláště v situaci, kdy v pozici žalovaného je vždy stát. V předmětném řízení stěžovatel nevznesl námitku podjatosti soudců rozhodujícího senátu Nejvyššího správního soudu a rozvedl důvody, na základě kterých se rozhodl takto postupovat.

Napadené usnesení Nejvyššího správního soudu stěžovatel podrobil kritice, tvrdil, že soud modifikuje svoje názory, resp. není schopen srozumitelně a jednoznačně vyjádřit, podle jakých kritérií hodnotí přiměřenost délky řízení, v důsledku čehož je jeho rozhodnutí vnitřně rozporné a též nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. K důvodům nepřezkoumatelnosti stěžovatel blíže argumentoval v části IX. ústavní stížnosti (postup Městského soudu v Praze), části X. (složitost případu) a části XI. (význam řízení pro navrhovatele). V části XII. ústavní stížnosti stěžovatel tvrdil porušení práva účastníka řízení vyjádřit se ke všem důkazům, v tomto případě k vyjádření Městského soudu v Praze, o jehož existenci či provedení Nejvyšší správní soud stěžovatele neuvědomil.

Ústavní soud zjistil dotazem u Městského soudu v Praze, že ve věci vedené pod sp. zn. 9 A 167/2012 byl dne 19. 12. 2014 vydán rozsudek ve věci samé, který nabyl právní moci dne 21. 1. 2015. K dotazu Ústavního soudu stěžovatel uvedl, že na projednání ústavní stížnosti trvá.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ústavní soud v prvé řadě poukazuje na skutečnost, že v průběhu řízení o ústavní stížnosti vydal Městský soud v Praze rozsudek, o jehož vydání stěžovatel svým návrhem podaným k Nejvyššímu správnímu soudu především usiloval. Je tak zřejmé, že uplatněný petitorní požadavek na zásah Ústavního soudu nejen zcela pozbyl na aktuálnosti, ale zároveň i již ztratil reálný smysl. Napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo vydáno za procesního stavu, který vydáním rozsudku Městského soudu v Praze již odezněl, a i za situace (pouze hypoteticky uvažované), že by Ústavní soud stěžovatelovu návrhu vyhověl a napadené usnesení zrušil, nemohl by Nejvyšší správní soud návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu vyhovět. Ústavní soud tedy zohlednil, že v mezidobí (od podání ústavní stížnosti do rozhodnutí Ústavního soudu) stěžovatel již "dosáhl" toho, o co v řízení před Nejvyšším správním soudem usiloval, a proto napadené usnesení Nejvyššího správního soudu respektoval, aniž by považoval za nutné detailně reagovat na všechny stěžovatelovy námitky. Při posouzení opodstatněnosti ústavně právní argumentace stěžovatele čl. 36 odst. 1 Listiny vzal Ústavní soud v této souvislosti v úvahu i obsah svých předchozích odmítavých, resp. zamítavých, rozhodnutí, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku týchž účastníků řízení, a v projednávané věci z nich vycházel (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1552/13 ze dne 27. 3. 2014, nález sp. zn. III. ÚS 1570/13 ze dne 27. 3. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 2359/14 ze dne 12. 8. 2014, usnesení sp. zn. III. ÚS 1212/14 ze dne 2. 10. 2014, všechna dostupná též v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).

K námitkám, jimiž stěžovatel oponoval právním závěrům Nejvyššího správního soudu stran hodnocení přiměřenosti délky řízení před Městským soudem v Praze v nyní již skončené věci, nepovažoval Ústavní soud na místě se za daných okolností vyjadřovat. Je tomu tak proto, že o efektivní ochranu práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 Listiny lze žádat Ústavní soud pouze v zahájeném a dosud neskončeném soudním řízení, a to v podobě nálezu podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Domohl-li se stěžovatel rozhodnutí své věci, není Ústavní soud příslušný vyslovit existenci průtahů (resp. porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě podle čl. 38 odst. 2 Listiny) v pravomocně skončeném řízení, taková ústavní stížností je nepřípustná, neboť k vyslovení neodůvodněných průtahů v takovémto případě náleží obecnému soudu rozhodujícímu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007, N 122/46 SbNU 151).

Argumentaci o porušení práva na zákonného soudce a nezávislý a nestranný soud v řízení o návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu Nejvyšším správním soudem uplatňuje stěžovatel v řízení před Ústavním soudem opakovaně, přestože k institutu zákonného soudce (v souvislosti s neměnným obsazením jediného senátu) Ústavní soud již dříve dostatečně zřetelně vyložil, že znění ani smysl čl. 38 odst. 1 Listiny nezakládá ústavní právo na pluralitu potenciálně rozhodujících soudců (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 1552/13). V projednávané věci stěžovatel nevznesl v řízení před Nejvyšším správním soudem námitku podjatosti soudců rozhodujících v senátu Aprk a jeho námitky uplatněné v ústavní stížnosti v obecné rovině nemohly obstát.

Návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů řízení Ústavní soud nevyhověl. Podle § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, si náklady řízení vzniklé před Ústavním soudem hradí účastník nebo vedlejší účastník sám, pouze ve výjimečných odůvodněných případech (§ 62 odst. 4 téhož zákona) může Ústavní soud některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi uložit, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Jedná se ovšem o výjimečný institut, který je třeba vykládat restriktivně. V daném případě Ústavní soud žádné důvody pro přiznání náhrady právního zastoupení stěžovateli neshledal.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Složení senátu doznalo změn v souvislosti se změnami v obsazení Ústavního soudu (viz rozvrh práce dostupný na www.usoud.cz).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. března 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru