Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2293/11 #1Usnesení ÚS ze dne 01.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
Věcný rejstříkDokazování
odůvodnění
styk rodičů s nezletilými dětmi
soudce/podjatost
komunistický režim
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2293.11.1
Datum podání04.08.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

198/1993 Sb., § 1

480/1991 Sb., § 1

94/1963 Sb., § 50

99/1963 Sb., § 120, § 157 odst.2, § 15a, § 14 odst.1


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2293/11 ze dne 1. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K. U., JUDr. Alešem Uhlířem, advokátem se sídlem K Hájku 122, Frýdek - Místek, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2011, č. j. 13 Nc 25/2011-263, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud ze soudního spisu zjistil následující.

Stěžovatelka vznesla námitku podjatosti soudkyně Okresního soudu ve Frýdku - Místku JUDr. Jany Niedobové, a to ve věci úpravy styku otce s nezletilým dítětem vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 0 Nc 372/2009. Stěžovatelka je matkou nezletilého dítěte - M. K.

Uvedenou námitku stěžovatelka odůvodnila (č. l. 254, 256) členstvím soudkyně v KSČ ke dni 17. 11. 1989. Uvedla, že soudce takto spojený s totalitním režimem by mohl mít názor na osoby, které sloužily tomuto režimu jako udavači, odlišný od soudce, který s tímto totalitním režimem takto spojen není; tedy mohl by mít pochopení pro tehdy ochotné udavače. Přitom otec stěžovatelky je otcem nezletilého dítěte bezdůvodně znevažován jako "fízl", "vyděrač", osoba hodná pohrdání, bez uznání atd. Je to však naopak otec otce nezletilého dítěte, který vedl nemorální život a byl agentem StB.

Soudkyně JUDr. Jana Niedobová ve svém vyjádření k námitce podjatosti uvedla, že je pravdou, že v minulosti byla členkou KSČ; to však prý nesouvisí s jejím rozhodováním v dané věci, neboť ani k účastníkům ani k projednávané věci žádný vztah nemá, řídí se právními předpisy, a poněvadž se jedná o úpravu styku otce s nezletilým dítětem, nezabývá se prarodiči ani z jedné ani z druhé strany.

Napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo rozhodnuto, že soudkyně Okresního soudu ve Frýdku - Místku JUDr. Jana Niedobová není vyloučena z projednání a rozhodnutí věci Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 0 Nc 372/2009.

V odůvodnění napadeného usnesení konstatoval krajský soud především následující.

Vyloučení soudce je založeno na existenci určitého důvodu vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova podjatost nepochybnou. K tomu, aby soudce byl vyloučen, nestačí pocity o tom, zda lze mít pochybnosti o nepodjatosti soudce, nýbrž musí být zjištěn a najisto postaven důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti. Poměr soudce k věci přitom může vyplývat z přímého právního zájmu na projednávané věci. O soudcův poměr k účastníkům nebo jejich zástupcům může jít v případě příbuzenského nebo jemu podobnému vztahu (§ 116 občanského zákoníku), případně může jít o vztah přátelský či zjevně nepřátelský. Z námitky podjatosti, ani z vyjádření soudkyně JUDr. Jany Niedobové, nelze dovodit, že by tato soudkyně měla v projednávané věci k účastníkům či k jejich zástupcům jiný vztah, než který by vyplýval ze samotného výkonu soudnictví; členství uvedené soudkyně v KSČ a z toho konstruované pochybnosti o tom, že by mohla mít názor na osoby, které sloužily totalitnímu režimu jako udavači, odlišný od soudce, který s tímto totalitním režimem takto spojen není, důvodem pro její vyloučení ve smyslu shora ustanovení § 14 odst. 1 o. s. ř. nejsou.

II.

Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podala stěžovatelka ústavní stížnost. Podle jejího názoru bylo napadeným usnesením porušeno její základní právo na nezávislý a nestranný soud (dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a čl. 6 Evropské úmluvy o ohraně lidských práv a základních svobod), a proto navrhla jeho zrušení.

V konkrétnostech stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě zopakovala obsah své námitky o podjatosti soudkyně JUDr. Jany Niedobové, o které bylo napadeným usnesením rozhodnuto. Proto pro stručnost Ústavní soud odkazuje na rekapitulaci obsahu této námitky v textu tohoto usnesení pod b. I.

Stěžovatelka dodala, že se krajský soud nevypořádal se všemi jí namítanými okolnostmi. Uvedla, že posuzování rodinného prostředí není zde bez významu; jinak by soud nežádal znalecký posudek a nedošlo by na znalecké posuzování rodinného prostředí obou rodičů, matky i otce. Stěžovatelka odkázala i na nález Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2010, sp. zn. I. ÚS 517/10.

III.

Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným, nepřísluší mu do jejich rozhodovací činnosti zasahovat a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními zákony, pokud takové porušení zároveň neznamená porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud jsou právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

Takový stav však Ústavní soud nezjistil.

K základnímu právu na projednání věci nezávislým a nestranným soudem dle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy, Ústavní soud připomíná, že v usnesení ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. IV.ÚS 1288/08 (dostupno na adrese http://nalus.usoud.cz) odkázal na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Evropský soud") ze dne 7. 6. 2005 ve věci Chmelíř proti České republice (stížnost č. 64935/01; dostupno ve volně přístupné databázi Evropského soudu HUDOC na adrese http://www.echr.coe.int), v odstavcích 55. a 56. Evropský soud uvedl, že je nezbytně nutné, aby soudy v demokratické společnosti vzbuzovaly důvěru u veřejnosti a mnohokrát zdůraznil, že musí být nestranné. Nestrannost ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy nutno posuzovat ve dvou krocích: první spočívá ve snaze zjistit osobní přesvědčení dotyčného soudce v dané věci; druhý pak směřuje k ujištění, že osoba soudce nabízí dostatečné záruky vyloučení všech důvodných pochybností. Soudci jsou pokládáni za nestranné, dokud není prokázán opak. Při objektivním posuzování nestrannosti se zjišťuje, zda nezávisle na chování soudce lze na základě určitých ověřitelných skutečností zpochybnit jeho nestrannost, přičemž i zdání může mít jistý význam. Při posuzování, zda je v dané věci dán oprávněný důvod pro pochybnosti o nestrannosti soudce, se proto zvažuje také stanovisko účastníka, jež však není zcela rozhodující. Určujícím je, zda lze obavy účastníka považovat za objektivně odůvodněné.

Ústavní soud též akceptuje názor, že "tzv. objektivní nestrannost však nelze chápat tak, že cokoli, co může vrhnout jen stín pochybnosti na nestrannost soudce, jej automaticky vylučuje jako soudce nikoliv nestranného. Soudce není automat na rozhodování, oproštěný od jakéhokoliv světonázoru, subjektivních pocitů, sympatií a antipatií atd. Je vřazen do určitého sociálního prostředí a nemůže být od něj zcela izolován... Soud dnes přistupuje k této otázce realističtěji, když vyžaduje, aby obava z absence nestrannosti soudce se zakládala na konkrétních, prokazatelných a dostatečně závažných skutečnostech. ... Bezdůvodné námitky podjatosti soudce a bezdůvodné se zbavování věci soudcem prodlužují řízení a někdy zcela paralyzují jeho chod." (Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, Orac 2002, str. 126, 130).

IV.

K charakteru komunistického režimu a k rizikům, které demokratický právní stát personální kontinuita v řadě veřejných funkcí přináší, se Ústavní soud v minulosti již opakovaně vyjádřil.

Při přezkumu ústavnosti zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, Ústavní soud uvedl, že Ústava České republiky není založena na hodnotové neutralitě, není jen pouhým vymezením institucí a procesů, ale včleňuje do svého textu i určité regulativní ideje vyjadřující základní nedotknutelné hodnoty demokratické společnosti. To znamená i při kontinuitě se "starým právem" hodnotovou diskontinuitu se "starým režimem". Toto pojetí ústavního státu odmítá formálněracionální legitimitu režimu a formální právní stát. Ať jsou zákony státu jakékoliv, ve státě, který se označuje za demokratický a proklamuje princip svrchovanosti lidu, nemůže být žádný jiný režim legitimní než režim demokratický [nález sp. zn. Pl. ÚS 19/93 ze dne 21. 12. 1993 (N 1/1 SbNU 1; 14/1994 Sb.)]. Ústavní soud při tom vyšel z kontextu zákona č. 480/1991 o době nesvobody, v němž je vyjádřen trvalý a hromadný způsob porušování zákonnosti komunistickým režimem v § 1 slovy: "V letech 1948 až 1989 komunistický režim porušoval lidská práva i své vlastní zákony.". Samotný zákon č. 198/1993 Sb. v § 1 podrobněji konstatoval, že komunistický režim a ti, kteří ho aktivně prosazovali, upíral občanům jakoukoliv možnost svobodného vyjádření politické vůle, nutil je skrývat své názory na situaci ve státě a společnosti a nutil je veřejně vyslovovat svůj souhlas i s tím, co považovali za lež nebo zločin, a to perzekucemi nebo hrozbou perzekucí vůči nim samotným, jejich rodinám a blízkým; systematicky a trvale porušoval lidská práva, přičemž zvlášť závažným způsobem utlačoval některé politické, sociální a náboženské skupiny občanů; porušoval základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony a prakticky tím postavil vůli a zájmy komunistické strany a jejích představitelů nad zákon; používal k perzekuci občanů všech mocenských nástrojů, a to zejména: popravoval, vraždil je a žalářoval je ve věznicích a táborech nucených prací, při vyšetřování a v době žalářování vůči nim používal brutální metody včetně fyzického a psychického mučení a vystavování nelidským útrapám; zbavoval je svévolně majetku a porušoval jejich vlastnická práva, znemožňoval jim výkon zaměstnání, povolání nebo funkce a dosažení vyššího nebo odborného vzdělání; zabraňoval jim svobodně vycestovat do zahraničí či vrátit se svobodně zpět; povolával je k výkonu vojenské služby v Pomocných technických praporech a Technických praporech na neomezenou dobu; pro dosažení svých cílů neváhal páchat zločiny, umožňoval jejich beztrestné páchání a poskytoval neoprávněné výhody těm, kteří se na zločinech a perzekucích podíleli; spojil se s cizí mocností a od roku 1968 udržoval uvedený stav pomocí jejích okupačních vojsk. Dále uvedl, že za spáchané zločiny a další skutečnosti, uvedené v odstavci 1 jsou plně spoluodpovědni ti, kteří komunistický režim prosazovali jako funkcionáři, organizátoři a podněcovatelé v politické i ideologické oblasti.

V dalším nálezu zvažujícím ústavní přípustnost tzv. lustrací zdůraznil Ústavní soud význam i relativitu hodnocení důsledků kompromitace jednotlivce s komunistickým režimem v demokratických poměrech. Ústavní soud tehdy uvedl, že "demokratický stát, a to nejen v přechodném období po pádu totality, může vázat vstup jednotlivce do státní správy a veřejných služeb a setrvání v nich na splnění určitých předpokladů, zejména na splnění požadavku (politické) loajality. Ústavní soud vychází z toho, že pojem "loajality" je třeba vykládat - stejně jako jiné uzlové pojmy, např. nestrannosti a nezávislosti soudů - dvěma komplementárními způsoby. Pojem loajality pokrývá jednak stav loajality každého jednotlivce působícího ve veřejných službách, jednak stav loajality veřejných služeb jako celku. Relevantní přitom není pouze to, zda jsou veřejné služby skutečně loajální, ale i, zda se jako loajální jeví veřejnosti. K tomu je třeba, aby nevznikaly o jejich loajalitě pochybnosti. Takové pochybnosti podrývají důvěru ve veřejné služby a potažmo v demokratický stát, který tyto služby zaštiťuje. Nedůvěryhodné veřejné služby a státní správa ve svých důsledcích ohrožují demokracii a demokratický stát je oprávněn se proti takovému ohrožení bránit tím, že zajistí, aby se veřejné služby veřejnosti jako nedůvěryhodné nemohly jevit, tím, že eliminuje důvody k pochybnostem. Postoje jednotlivce k demokratickému zřízení určují především jeho reálné činy. Čím delší období od zhroucení totalitního režimu uplynulo, tím více a důkladněji prověří postoj jedince k demokratickému státu jeho každodenní interakce s ním a s demokratickou společností. Jinými slovy, s postupujícím časem relativní význam postojů a postavení osob v totalitním státě sice zajisté nemizí, určitě se však zmenšuje. V tomto ohledu v Evropě zjevně existuje konsenz. Velký i malý lustrační zákon dosud chrání existující veřejný zájem, či - jinak řečeno - sledují legitimní cíl, jímž je aktivní ochrana demokratického státu před nebezpečím, jež by mu mohly přivodit nedostatečně loajální a málo důvěryhodné veřejné služby. Těsnou sounáležitost osob s totalitním režimem a jeho represivními složkami považuje Ústavní soud ve shodě se svým československým předchůdcem stále za relevantní okolnost, jež může zpochybnit politickou loajalitu a poškodit důvěryhodnost veřejných služeb demokratického státu a potažmo ohrozit takový stát i jeho zřízení [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 9/01 ze dne 5. 12. 2001 (N 192/24 SbNU 419; 35/2002 Sb.)]

Legitimitu, smysl a racionální účel konceptu "bránící se demokracie" Ústavní soud shledal při přezkumu omezení vztahujících se k bývalým členům a kandidátům KSČ v přístupu k funkcím ve vedení Ústavu pro studium totalitních režimů (Archivu) [nález sp. zn. Pl. ÚS 25/07 ze dne 13. 3. 2008 (N 56/48 SbNU 791; 160/2008 Sb.)].

Konečně, v klíčovém nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10 ze dne 15. 11. 2010 Ústavní soud mimo jiné uvedl, že členství soudce v KSČ ke dni 17. 11. 1989 může kupříkladu vydávat v jisté nebezpečí image soudcovy nestrannosti a nezávislosti, a to případ od případu (tj. jestliže meritorní rozhodnutí může např. s členstvím v KSČ skutečně či jen opticky souviset). Ostatně, i sám Ústavní soud již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 23/05 vyslovil, že informace o profesní minulosti soudce jsou "relevantní pro posuzování nestrannosti a nezávislosti jednotlivých soudců v návaznosti na rozhodování jednotlivých kauz.", z čehož mj. dovodil, že údaje o profesní minulosti soudce náleží do

sféry veřejné. Členství v KSČ ke dni 17. 11. 1989 též může souviset se způsobem soudcovského rozhodování ve více směrech. Právě hodnotový systém členů KSČ byl často odchylný od hodnotového systému moderního demokratického právního státu; z povahy věci mohl - a stále může - ovlivňovat (v té které míře) rozhodnutí jednotlivých soudců - členů KSČ. Zde není myšlena event. podjatost soudců - členů KSČ, ale soudcův výklad zákona a rozhodování, nezávislé a nestranné, podle nejlepšího svědomí a vědomí, tedy i dle vlastního hodnotového systému, včetně úrovně smyslu pro ochranu základních práv a svobod. Nemusí jít přitom o determinaci rozhodování pouze hodnotovým systémem soudce jako člena KSČ, nýbrž i o metodologii výkladu a aplikace práva typickou pro komunistickou ideologii a celkově pro její koncepci práva vůbec.

Při zachování výše uvedeného je pro nynější postavení stěžovatelky nutno upozornit zvláště na bod 67 nálezu sp. zn. I. ÚS 517/10, dle něhož údaj o členství soudce v KSČ může sloužit jako prostředek ochrany jednotlivce (v postavení účastníka řízení) co do jeho základního práva na nezávislého a nestranného soudce, neboť mu umožňuje - podle okolností věci - vznést námitku podjatosti. Účastník řízení však musí ohledně každého soudce, jehož podjatost namítá, uvést konkrétní skutečnosti, pro něž má za to, že soudce je z projednávané věci vyloučen.

V.

Zásadní námitka uvedená v ústavní stížnosti je založena na skutečnosti, že soudkyně byla členkou KSČ, aniž by však byly tvrzeny a prokázány další konkrétní skutečnosti, kvůli kterým by se snad příslušná soudkyně mohla objektivně jevit jako nikoliv nestranná.

Jak již bylo uvedeno, při posuzování, zda je v dané věci dán oprávněný důvod pochybností o nestrannosti soudce, se zvažuje také stanovisko účastníka, jež však samo není rozhodující. Určujícím je, zda lze obavy účastníka považovat za objektivně odůvodněné.

V nyní předložené věci je patrno, že se Krajský soud v Ostravě s námitkou stěžovatelky zabýval dostatečně. Pokud nebyly předloženy žádné další konkrétní skutečnosti (než bývalé členství soudkyně v KSČ), nelze argumentaci stěžovatelky přisvědčit. Její obavy z podjatosti soudkyně se za objektivně odůvodněné nejeví. Nelze tedy dovozovat, že by závěry napadeného usnesení byly excesem z mezí spravedlivého procesu, jehož se stěžovatelka dovolává.

VI.

K námitkám stěžovatelky uvádí Ústavní soud ještě následující.

Podstatou stěžovatelčiny námitky podjatosti bylo, že by soudkyně - jako bývalá členka KSČ - mohla mít pochopení pro tehdy ochotné udavače, mezi něž stěžovatelka řadí dědečka nezl. dítěte ze strany otce.

Ústavní soud však k tomu uvádí, že se v meritu věci nejednalo (kupříkladu) o ochranu osobnostních práv toho, kdo byl nařčen z "udavačství" apod., kdy by se snad názor soudkyně, případně mající pochopení pro "udavače", hypoteticky mohl nějak projevit (ve prospěch žalujícího, který byl nařčen z "udavačství"). V meritu věci totiž šlo toliko o úpravu styku otce s nezletilým dítětem. Ostatně, v tomto kontextu i sama soudkyně ve svém vyjádření k námitce podjatosti uvedla, že se prarodiči ani z jedné ani z druhé strany nezabývá. Konečně, i případná úvaha soudu o tom či onom prarodiče by měla z povahy věci význam jen okrajově či podpůrně.

Stěžovatelka sice uváděla (v ústavní stížnosti), že soudem byl zadán znalecký posudek a že došlo na znalecké posuzování rodinného prostředí obou rodičů, matky i otce. Zcela však opomíjí fakt, že otázky soudkyně pro znalkyni (č. l. 195) a především samotný znalecký posudek (č. l. 199 a násl.) se prarodiči nezletilého dítěte vůbec nezabývají.

Lze tudíž shrnout, že z více úhlů pohledu nejsou obavy stěžovatelky o nestrannost soudkyně objektivně podložené.

VII.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možné rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách, případně obsažených ve spise. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

VIII.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatelky napadeným rozhodnutím zjevně porušeny nebyly.

Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. listopadu 2011

Ivana Janů, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru