Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 229/98Nález ÚS ze dne 10.11.1998Nemožnost započtení vzájemných pohledávek při placení daní a poplatků

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojn... více
Věcný rejstříkSprávní řízení
poplatek
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 138/12 SbNU 293
EcliECLI:CZ:US:1998:1.US.229.98
Datum podání18.05.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 2 odst.2, čl. 2 odst.3, čl. 11 odst.5, čl. 37 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 45, § 59

40/1964 Sb., § 581

565/1990 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 229/98 ze dne 10. 11. 1998

N 138/12 SbNU 293

Nemožnost započtení vzájemných pohledávek při placení daní a poplatků

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti stěžovatele

A., s.r.o., zastoupeného JUDr. M. S., proti rozhodnutí Okresního

úřadu Břeclav - finančního referátu ze dne 25. 10. 1996, sp. zn.

Fin. 1110/96, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3.

3. 1998, sp. zn. 29 Ca 419/96,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění.

Obecní úřad P. platebním výměrem č. 3/96 ze dne 14. 8. 1996

vyměřil stěžovateli místní poplatek ze vstupného, z ubytovací

kapacity a za rekreační pobyt v celkové výši 9.213 Kč (včetně

penále). V odůvodnění rozhodnutí obecní úřad uvedl, že "neuznává

započtení vybraných poplatků jako dluh obce P. vůči" stěžovateli,

neboť "nevyřízené pohledávky jsou předmětem jednání právních

zástupců obou sporných stran" a není zatím prokázáno, zda tato

pohledávka je oprávněná.

V záhlaví uvedeným rozhodnutím Okresního úřadu Břeclav

- finančního referátu bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti

citovanému platebnímu výměru obecního úřadu, v němž stěžovatel

namítl započtení své pohledávky, vzniklé neuhrazením faktury č.

032/95 ve výši 57.560,60 Kč za zhotovení díla stěžovatelem pro

obec P. K námitkám, podaným v odvolání, okresní úřad uvedl, že

způsob úhrady daně a poplatků podle ustanovení § 59 zákona č.

337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nepřipouští možnost úhrady

započtením pohledávky dlužníka. To prý vyplývá i z ustanovení §

45 citovaného zákona, podle něhož pro daňové řízení není právně

účinné, pokud by daňová povinnost byla přenesena místo daňového

subjektu zcela nebo částečně na jinou osobu. Krajský soud v Brně

napadeným rozsudkem stěžovatelovu žalobu na přezkoumání citovaného

rozhodnutí Okresního úřadu v Břeclavi zamítl. V odůvodnění

rozsudku uvedl, že podstatou problému není otázka započtení

závazku stěžovatele podle ustanovení §§ 580 a 581 občanského

zákoníku nebo §§ 358-364 obchodního zákoníku, protože daný případ

se neřídí ani občanskoprávní ani obchodně právní úpravou. Základem

právního posouzení věci je prý vztah stěžovatele jako daňového

subjektu a okresního úřadu jako územního finančního orgánu

příslušného ke správě daní. Proto bylo v tomto případě postupováno

podle zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, který je

speciálním právním předpisem upravujícím řízení ve věcech daní

a poplatků. Argumentace stěžovatele prý vychází z občanskoprávní

úpravy zániku závazku započtením, což však v tomto případě

nepřichází v úvahu. Zákon č. 337/1992 Sb. totiž zánik daňové

povinnosti daňového subjektu započtením nezná, takže touto formou

(započtením) povinnost daňového subjektu nezaniká, a to ani tehdy,

jestliže daňový subjekt v tomto směru projevil svoji vůli. Proto

krajský soud žalobu stěžovatele zamítl.

V záhlaví uvedená rozhodnutí Okresního úřadu v Břeclavi

a Krajského soudu v Brně napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní

zejména uvedl, že jimi došlo k porušení jeho základních práv podle

čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 5 a čl. 37 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen

"Úmluva"). Pochybení okresního úřadu a krajského soudu spatřuje

stěžovatel především v tom, že oba orgány nerespektovaly

skutečnost, že žádný zákon ani jiný právní předpis v tomto případě

nezakazuje započtení pohledávek. Stanovení druhů poplatků a jejich

sazeb patří do samostatné působnosti obce a místní poplatky jsou

příjmem rozpočtu obce. Pohledávky stěžovatele a obce jsou vzájemné

a jsou u nich splněny i ostatní zákonné předpoklady započtení.

Krajský soud se prý těmito skutečnostmi nezabýval, zamítl žalobu

a tím zvýhodnil obec, jejíž obecní úřad jako správce daně se

stěžovatelem zahájil daňové řízení, "i když pohledávky obce vůči

navrhovateli již neexistovaly, neboť zanikly započtením."

Stěžovatel připojil k ústavní stížnosti "Expertizu

k problematice započtení pohledávek", kterou zpracovala Právnická

fakulta Masarykovy univerzity v Brně - Středisko celoživotního

vzdělávání, z níž v ústavní stížnosti obsahově vychází. Tato

expertiza poukazuje na to, že zákonnými předpoklady pro započtení

jsou: vzájemné pohledávky; pohledávky, jejichž plnění je stejného

druhu; způsobilost pohledávek k započtení a právní úkon směřující

k započtení. Všechny tyto podmínky prý v daném případě byly

splněny, neboť pohledávka na zaplacení místních poplatků je

pohledávkou obce, spadající do její samostatné působnosti,

předmětem obou pohledávek bylo peněžité plnění, jejichž započtení

údajně nezakazuje žádný právní předpis a stěžovatel učinil

jednostranný úkon, směřující k započtení. V souzené věci prý tedy

k započtení pohledávek mohlo dojít. Stěžovatel ústavní stížnost

doplnil přípisem ze dne 30. 10. 1998, v němž zejména uvedl, že

rozdělení oblasti práva veřejného a soukromého není rozhodné pro

skutečnost, že fyzická nebo právnická osoba může činit vše, co

není zákonem zakázáno. Je věcí státu, aby příslušným právním

předpisem určil okruh těch pohledávek, které nejsou k započtení

způsobilé a skupinu pohledávek, proti nimž není započtení

přípustné. Stěžovatel se domnívá, že pokud by bylo vyloučeno

započtení pohledávek jednostranným právním úkonem, byla by

vyloučena také dohoda o započtení jako dvoustranný právní úkon

a tím by byla výrazně omezena smluvní volnost v oblasti veřejného

i soukromého práva. Rovněž v oblasti veřejného práva totiž údajně

fyzická nebo právnická osoba může činit vše, co není zákonem

zakázáno. Stěžovatel dále v citovaném přípisu poukázal na rozdíl

mezi samostatnou a přenesenou působností obce, kdy do samostatné

působnosti patří také stanovení a vybírání místních poplatků.

V rámci samostatné působnosti může obec i podnikat, v daném

případě v oblasti ubytovací služby. Obec tedy může vystupovat

zároveň jako podnikatel a plátce místních poplatků a zároveň jako

správce těchto poplatků vůči sobě samé. Z toho prý plyne, že

hranici mezi oblastí práva veřejného a soukromého nelze v tomto

případě přesně rozlišit, neboť příjmy obce se "přelévají z veřejné

sféry do soukromé a naopak".

Proto stěžovatel navrhl, aby byla obě napadená rozhodnutí

zrušena.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Okresní

úřad Břeclav, finanční referát, a Krajský soud v Brně. Okresní

úřad Břeclav stručně zrekapituloval průběh dosavadního řízení

a prohlásil, že ústavní stížnost pokládá za neopodstatněnou.

Okresní úřad sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvá.

Krajský soud v Brně uvedl, že k porušení základních práv

stěžovatele nedošlo. V souzené věci totiž krajský soud prováděl

pouze přezkumné řízení a byl pro něj závazný stav věci zjištěný

správním orgánem v době rozhodování. Stěžovateli proto nebylo

odepřeno právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u soudu.

Obsah stížnosti prý nasvědčuje tomu, že stěžovatel nerozlišuje

oblast práva veřejného a úpravu soukromoprávní, neboť placení daní

a poplatků je činností uloženou zákonem a není na libovůli

daňového subjektu, jak s touto povinností naloží, zvláště

jedná-li se o jednostranný projev vůle vůči správci daně.

Nesplnění poplatkové povinnosti tedy nelze zhojit kompenzačním

projevem. Proto krajský soud navrhl, aby byla ústavní stížnost

zamítnuta a sdělil, že na ústním jednání před Ústavním soudem

netrvá.

Ústavní stížnost není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení, že v souzené věci

mezi stěžovatelem a obcí P. došlo k vzájemnému započtení

pohledávek, neboť žádný zákon ani jiný předpis jejich započtení

v tomto případě nazakazuje. Stanovení druhů poplatků a jejich

sazeb prý patří do samostatné působnosti obce a místní poplatky

jsou jejím příjmem.

Tento názor Ústavní soud nesdílí.

Podle přesvědčení Ústavního soudu podstatou problému

v souzené věci není otázka, zda stanovení druhů místních poplatků

a jejich výběr spadá do samostatné nebo přenesené působnosti obce,

tzn. zda se jedná o výkon samosprávy nebo státní správy. Významné

je, že obec P. jako partner stěžovatele jednala v prvním případě

na základě smlouvy o dílo ze dne 17. 11. 1994 v soukromoprávním

vztahu, zatímco ve druhém případě, tj. při stanovení místních

poplatků stěžovateli, jednala ve vztahu veřejnoprávním. Jestliže

tedy v prvním případě obec P. představovala smluvního partnera

stěžovatele, v případě druhém vůči němu jednala jako orgán veřejné

moci. Tyto dva vztahy nelze z hlediska posuzování problematiky

nerozlišovat.

V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na vymezení pojmu

"orgán veřejné moci", které provedl již Ústavní soud ČSFR,

a v němž veřejnou moc definoval zejména jako takovou moc, "která

autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již

přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo

povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není s ním

v rovnoprávném postavení a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí

od vůle subjektu. Veřejnou moc vykonává stát především

prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní a za

určitých podmínek ji může vykonávat i prostřednictvím dalších

subjektů. Kritériem pro určení, zda i jiný subjekt jedná jako

orgán veřejné moci, je skutečnost, zda konkrétní subjekt rozhoduje

o právech a povinnostech jiných osob a tato rozhodnutí jsou státní

mocí vynutitelná, nebo zda může stát do těchto práv a povinností

zasahovat. Orgánem v právním slova smyslu je právnická osoba,

vykonávající svou činnost jako povinnost nebo kompetenci a je

zřízená k trvalému a opakujícímu se výkonu činnosti" (srov.

Ústavní soud ČSFR, Sbírka usnesení a nálezů, č. 1, Brno, 1992,

str. 11).

V souzené věci Obecní úřad P., který stěžovateli vyměřil

předmětné místní poplatky, jako orgán veřejné moci nesporně

jednal. Stěžovatel proto ve vztahu k němu nebyl v rovnoprávném

postavení a obsah vydaného rozhodnutí nezávisel na jeho vůli.

V daném případě proto nemohlo dojít ani k započtení pohledávek,

neboť pohledávka stěžovatele vůči obci P. měla charakter

soukromoprávní a vyměřené místní poplatky byly založeny na

předpisech práva veřejného.

Stěžovatel se dopouští omylu, jestliže se domnívá, že

k započtení pohledávek mohlo dojít z toho důvodu, že to žádný

právní předpis nezakazuje. Princip "co není výslovně zákonem

zakázáno, je povoleno" se totiž vztahuje toliko na osoby

soukromého práva (čl. 2 odst. 3 Listiny), pro osoby veřejnoprávní,

uplatňující státní moc, naopak platí princip, že mohou činit pouze

to, co zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). V daném případě se

při vyměření místního poplatku o vztah soukromoprávní nejednalo,

takže nebyla rozhodující ta skutečnost, že žádný právní předpis

výslovně započtení těchto pohledávek nezakazuje, nýbrž právě

naopak bylo rozhodující, že zákon takové započtení nezná.

Stěžovatel má pravdu v tom směru, že soukromá fyzická nebo

právnická osoba může činit vše, co není zákonem zakázáno, a to

i v oblasti veřejného práva. V souzené věci však při stanovení

místních poplatků Obecní úřad P. vystupoval jako orgán veřejné

moci, který vůči stěžovateli vydal autoritativní rozhodnutí

a stěžovatel proto nemohl jednostranným právním úkonem účinky

tohoto rozhodnutí eliminovat. Se zřetelem k těmto úvahám

neakceptoval Ústavní soud ani obsah expertizy, již stěžovatel

k ústavní stížnosti přiložil. Proto Ústavní soud dospěl k závěru,

že napadeným rozhodnutím Okresního úřadu Břeclav - finančního

referátu a rozsudkem Krajského soudu v Brně základní práva

stěžovatele podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 5 a čl. 37 odst.

3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy porušena nebyla. Protože ani

Ústavnísoud sám neshledal porušení jiných základních práv nebo

svobod stěžovatele, ústavní stížnost zcela zamítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. listopadu 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru