Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2287/08 #1Usnesení ÚS ze dne 11.02.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 7
Soudce zpravodajGüttler Vojen
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat ma... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Dobré mravy
Bezdůvodné obohacení
Nájem
Podnikání
Byt
EcliECLI:CZ:US:2009:1.US.2287.08.1
Datum podání10.09.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1, čl. 7 odst.1, čl. 10 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451, § 123, § 3 odst.1

455/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2287/08 ze dne 11. 2. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Františka Duchoně a soudců Vojena Güttlera a Ivany Janů o ústavní stížnosti M. D. S., zastoupeného JUDr. Klárou Veselou Samkovou, advokátkou v Praze, Španělská 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 964/2008-72 ze dne 15. května 2008, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 329/2007-53 ze dne 5. října 2007 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 5 C 226/2006-31 ze dne 16. května 2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 964/2008-72 ze dne 15. května 2008, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 329/2007-53 ze dne 5. října 2007, kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 5 C 226/2006-31 ze dne 16. května 2007. Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta jeho žaloba o zaplacení částky 36.000,- Kč s příslušenstvím. Napadenými rozhodnutími byla podle jeho názoru porušena ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol").

Porušení práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatel zejména v následujících skutečnostech.

Žalovaný (jako nájemník bytu) užíval byt bez souhlasu vlastníka - stěžovatele pro účely podnikání (účetní poradna, vedení účetnictví). Žalovaný však měl jako nájemce právo užívat věc dohodnutým způsobem, tj. užívat byt pouze k bydlení. Žádný jiný rozsah užívání bytu nikdy dohodnut nebyl. Stěžovatel dovozoval, že pod pojem "bydlení" nelze zařadit využívání bytu k výdělečné činnosti nájemce, neboť k takové činnosti slouží primárně nebytové prostory. Uvedl, že nelze souhlasit s názorem dovolacího soudu, že podnikání je naprosto soukromá aktivita nájemce.

Stěžovatel zdůraznil, že žalovanému byl pronajat byt k trvalému bydlení a právo užívat byt k jinému účelu než k bydlení na něj jako nájemce převedeno nebylo a neposkytoval za něj ani přiměřené protiplnění. Dovozoval, že nelze od vlastníku bytu spravedlivě požadovat, aby strpěl zásah do svého vlastnického práva bez jakéhokoliv protiplnění a bez možnosti se bránit. Žalovaný neměl právo v bytě podnikat a uvádět adresu bytu jako místo podnikání v úřední evidenci bez výslovného souhlasu stěžovatele.

Stěžovatel dodal, že je běžné při sjednávání nájemních smluv, že smluvní strany výslovně sjednají zákaz v bytě podnikat bez souhlasu pronajimatele. Stěžovatel však takovou možnost neměl, protože žalovaný bydlí v bytě s regulovaným nájemným a ani stěžovatel ani jeho právní předchůdce neměli vliv na obsah nájemní smlouvy. Je mu navíc odpírána možnost nájemné - s ohledem na novou situaci, kdy na základě jednostranného rozhodnutí nájemce je v bytě umístěno místo podnikání - jakkoliv jednostranně zvýšit. Poukázal na to, že se jedná o hrubý nedostatek, jestliže v právním řádu není řešena otázka, jako je důrazný nesouhlas pronajímatele s podnikáním v bytě.

Stěžovatel proto uvedl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

II.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že argumentace stěžovatele byla vyvrácena v napadeném rozsudku, který se podrobně zabýval otázkou, zda registrací místa podnikání nájemce v bytě nedochází k zásahu do vlastnického práva pronajímatele. Tam dospěl k závěru, že nejsou-li registrovanou činností pronajímatel ani ostatní nájemci obtěžováni nad přiměřenou míru a nevznikají-li pronajímateli dodatečné náklady, jedná o zásah, který je na straně nájemce vyvážen jeho právem na soukromí a svobodu podnikání. Souhlas vlastníka domu s registrací místa podnikání v bytě nevyžaduje (na rozdíl od provozovny) ani živnostenský zákon. V podrobnostech pak odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Městský soud v Praze ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že žalobou uplatněný nárok nebylo možno dovodit ani z ustanovení zákona o náhradě škody, protože stěžovatel netvrdil, že by mu nějaká škoda vznikla; nejedná se ani o bezdůvodné obohacení, neboť pouhým zaevidováním místa podnikání na adrese bytu nelze mít bez dalších důkazů a tvrzení za to, že by byl byt užíván v rozporu s kolaudačním stavem k nebytovým účelům jako provozovna. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

Obvodní soud pro Prahu 7 ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ji považuje za nedůvodnou, protože soudy všech stupňů se dostatečně vypořádaly se všemi obecnými námitkami stěžovatele; nemohly se však zabývat konkrétními tvrzeními a důkazními prostředky, protože nebyly v rámci povinnosti tvrzení konkrétní skutečnosti ani tvrzeny ani nebyly označeny konkrétní důkazy. Současně odkázal na odůvodnění všech napadených rozhodnutí.

Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel a stěžovateli je ani nezasílal k případné replice.

III.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 5 C 226/2006 vedený u Obvodního soudu pro Prahu 7. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal proti žalovanému zaplacení částky 36.000,- Kč s příslušenstvím. Uvedl zejména, že žalovaný, který užívá spolu se svou matkou byt v domě ve vlastnictví stěžovatele, neužíval tento byt v souladu s kolaudovaným stavem k bydlení, ale i k výdělečné činnosti na základě živnostenského oprávnění (činnost účetních poradců, vedení účetnictví). Stěžovatel tvrdil, že nemá možnost získat náhradu za takové užívání bytu úpravou nájemného, protože se jedná o byt s regulovaným nájemným, a nemá ani možnost užívání bytu k podnikatelským účelům žalovaného ukončit.

Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem č. j. 5 C 226/2006-31 ze dne 16. května 2007 žalobu zamítl. Uvedl, že stěžovatel neprokázal žádný zákonný důvod k možnosti žádat vyšší nájemné anebo jiný důvod vůbec pro možnost požadovat zažalované plnění. "Za osobních a majetkových poměrů na straně žalovaného" je proto zcela v rozporu s výkonem práv v souladu s dobrými mravy postup stěžovatele, který se domáhá zaplacení peněžitého plnění zpětně za 3 roky. Soud prvního stupně poukázal dále na to, že stěžovatel směšuje pojem místa podnikání s pojmem provozovna; také prý nesprávně vykládá ustanovení živnostenského zákona ve vztahu k požadavku souhlasu vlastníka s uvedením místa podnikání v živnostenském oprávnění, na rozdíl od umístění provozovny, kde je nepochybně souhlas vlastníka vyžadován. Soud prvního stupně dodal, že v rozhodné době byl žalovaný v zaměstnaneckém vztahu a pouze souhlasil s tím, že podnikat bude jeho odpovědný zástupce, který ovšem toto podnikání provozoval ve svém bydlišti. Rozsudek pak uzavřel tak, že žalovaný nezískal na úkor žalobce žádné bezdůvodné obohacení, které by měl povinnost vydat.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 18 Co 329/2007-53 ze dne 5. října 2007 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že stěžovatelem uplatněný nárok na kompenzaci za "možná rizika", která by mu mohla jako vlastníkovi bytu v souvislosti s podnikáním žalovaného vzniknout, platné občanskoprávní předpisy neznají. Stejně tak nebylo možné tento nárok posoudit jako náhradu škody vzhledem k tomu, že žádná škoda nevznikla a stěžovatel to ani netvrdil. Věc nebylo možné posoudit ani jako bezdůvodné obohacení. Stejně jako soud prvního stupně poukázal městský soud na to, že je nutno odlišovat místo podnikání od provozovny; žádný právní předpis pak nezakazuje, aby byl místem podnikání živnostníka byt. Z toho pohledu je zřejmé - uvedl odvolací soud - že v bytě mohou být uspokojovány nejen klasické potřeby nájemníka, ale může sloužit i jako místo, kde jeho obyvatel též pracuje za účelem získání svých příjmů (např. architekti, literáti, tlumočníci). Z žádného předpisu pak nevyplývá - uvedl odvolací soud - že by jiný režim měl platit pro nájemníky tzv. "regulovaných bytů" a jiný pro nájemníky, kteří si nájem s pronajímatelem sjednali na základě tržních principů. Nelze tedy dovozovat, že by pouhým evidováním bytu jako sídla podnikatele byl byt užíván v rozporu s kolaudačním stavem k nebytovým účelům. Z žádného ustanovení obchodního zákoníku ani z živnostenského zákona také nevyplývá, že by kromě sídla musel každý podnikatel zřizovat i provozovnu. V tomto smyslu - uvedl odvolací soud - stěžovatel nesprávně dovozuje, že každý podnikatel ke svému podnikání nutně potřebuje i provozovnu a že nemá-li jinou provozovnu, je třeba pokládat za provozovnu místo, kde má sídlo, resp. místo podnikání.

Dovolání stěžovatele bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 964/2008-72 ze dne 15. května 2008 zamítnuto. Ten uvedl, že nesdílí stěžovatelův právní názor, že právo nájemce nebo jiné oprávněné osoby na užívání bytu lze redukovat na "holé" bydlení a že by nájemce musel pronajímateli kompenzovat zisk z výdělečných aktivit provozovaných v bytě. Jak odpovídá i zvyklostem občanského práva relevantním pro výklad smluv, nevyžaduje se pronajímatelům souhlas, pokud nájemce např. namaluje obraz, vymyslí vynález, vytvoří program,, napíše knihu nebo vypěstuje bonsai. Totéž platí, jestliže osoba vykonává zaměstnání z domova, překládá-li texty nebo vede-li účetnictví. Typovým znakem těchto aktivit zůstává, že neobtěžují vlastníka ani další nájemce nad přiměřenou míru a byt stále převážně slouží k bydlení. Opačný závěr by představoval zásah do ústavně zaručených garantovaných práv na soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 a věta 2 a čl. 10 odst. 2 Listiny, neboť jak vlastní, tak i pronajatý byt představuje místo, kde se svoboda soukromí realizuje v nejsilnější míře; po nájemci nelze spravedlivě požadovat, aby za situace, kdy se k tomu výslovně nezavázal, informoval pronajímatele o svých soukromých aktivitách a skládal mu z nich účty. Nejvyšší soud zdůraznil, že k získání živnostenského oprávnění je - na rozdíl od provozovny - nezbytné uvést místo podnikání a za této situace by nájemcova povinnost žádat vlastníka o svolení měla za důsledek podstatné ztížení možnosti podnikat podle živnostenského zákona; taková situace by měla za následek bezdůvodné omezení nájemcovy ústavně chráněné svobody podnikání. Naproti tomu nepředstavuje podstatnější, pokud vůbec nějaký, zásah do vlastnického práva ve smyslu čl. 11, výklad opačný, ke kterému se přiklonil dovolací soud, totiž že osoba oprávněná užívat byt nemusí mát vlastníkův souhlas k registrování místa podnikání podle živnostenského zákona.

IV.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem vysloveným ve všech napadených rozhodnutích obecných soudů. Stěžovatel v podstatě tvrdil, že uvedení bytu žalovaného jako místa podnikání podle živnostenského zákona bez jeho souhlasu je narušením jeho vlastnického práva.

Ústavní soud námitce stěžovatele nepřisvědčil. Právní názor vyslovený obecnými soudy je důsledkem řádné aplikace podústavního práva ústavně konformním způsobem. Tu lze poukázat především na odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, který předmětnou věc zkoumal nejen z hlediska výše uvedené aplikace práva podústavního, ale zabýval se i její rovinou ústavněprávní. Ústavní soud se ztotožnil se závěry obecných soudů, které - vycházejíce z příslušných obecných předpisů - jednoznačně definovaly rozdíl mezi registrovaným místem podnikání a provozovnou. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje i na teoretické publikace, které zmínil Nejvyšší soud ve svém odůvodnění a jež rovněž uvádějí, že ne každé podnikání vyžaduje provozovnu. Vždy záleží na charakteru příslušného podnikání; to bylo rovněž přesvědčivě v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu odůvodněno.

Současně Ústavní soud poukazuje také na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a uvedený v odůvodnění jeho rozhodnutí; z něho vyplývá, že žalovaný v rozhodné době nejen registrovanou živnost neprovozoval ve sporném bytě, ale dokonce ji ani neprovozoval sám a jeho jménem jednal jeho oprávněný zástupce, který účetnické práce konal dílem ve vlastním bydlišti a dílem u jednotlivých zákazníků. Z uvedeného pak plyne, že pouhou registrací místa podnikání nemohla stěžovateli vzniknout škoda - což ostatně ani netvrdil - a nemohla mu vzniknout ani jiná újma, jejíž náhradu by mohl po právu požadovat.

Ústavní soud po přezkoumání předmětné věci přisvědčil i ústavněprávnímu pohledu Nejvyššího soudu v tom, že "výklad zastávaný stěžovatelem, totiž že nájemce musí vlastníka žádat o souhlas s registrací místa podnikání podle živnostenského zákona i za absence smluvního ujednání, by ... vedl k bezdůvodnému omezení nájemcovy ústavně chráněné svobody podnikání (čl. 26 odst. 1 Listiny). Naproti tomu nepředstavuje podstatnější, pokud vůbec nějaký zásah do vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny výklad opačný, ke kterému se přiklonil dovolací soud, totiž, že osoba oprávněná užívat byt nemusí mít vlastníkův souhlas k registrování místa podnikání podle živnostenského zákona."

Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí jsou logická, jasná, přesvědčivá, nemají znaky svévole a mezi skutkovými zjištěními soudů a právními závěry z nich vyvozenými není dán ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.

Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení práva stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny zjevně nedošlo.

Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2009

František Duchoň

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru