Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 2284/10 #1Usnesení ÚS ze dne 24.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 9
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2011:1.US.2284.10.1
Datum podání06.08.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 85, § 86, § 96 odst.1, § 99 odst.1

99/1963 Sb., § 163, § 132, § 120


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 2284/10 ze dne 24. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele V. D., zastoupeného Mgr. Bohdanou Novákovou, advokátkou, se sídlem Pod Terebkou 12, 140 00 Praha 4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010 č. j. 17 Co 43/2010-270 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 8. 2009 sp. zn. 41 P 195/2000, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i jinak splňuje náležitosti ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud - pro rozpor s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod - napadená rozhodnutí zrušil.

Napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 8. 2009 sp. zn. 41 P 195/2000 byla zvýšena vyživovací povinnost stěžovatele (otce) k nezl. V. na částku 6.000,- Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2008, bylo vyčísleno dlužné výživné a byl zamítnut návrh otce na snížení výživného vůči nezl. V. a J. D. Navazujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010 č. j. 17 Co 43/2010-170 byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, přičemž bylo s ohledem na uplynulou dobu nově stanoveno dlužné výživné. Obecné soudy ustálily, k jakým změnám došlo od posledního rozhodnutí ve věci před dvěma roky na straně otce a zohlednily i potencialitu zvýšení jeho příjmů, zvýšení příjmů na straně matky a především změnu potřeb nezl. V. v souvislosti s nástupem na střední školu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti především odkazuje na právní závěry vyslovené v judikatuře Ústavního soudu, a to ve vztahu k povinnosti soudů ve věcech výživného zjišťovat životní úroveň rodičů i nad rámec návrhů účastníků, přihlížet nejen k příjmům, ale k celkovým majetkovým poměrům, resp. životní úrovni, a způsobilost nemovitého majetku poskytovat adekvátní výnos. Konkrétně pak vytýká obecným soudům, že nedostatečně ustálily a následně nesprávně hodnotily příjmové poměry na straně otce i matky, přičemž není z rozsudků zřejmé, zda životní úroveň nezletilých dětí ve výsledku již nepřevyšuje životní úroveň rodičů. Pokud obecné soudy zohlednily potencialitu (vyšších) příjmů stěžovatele, poukazuje stěžovatel na skutečnost, že v jeho oboru v době krize nejsou dostatečné výdělkové možnosti ani pro osoby samostatně výdělečně činné, ani v případném zaměstnaneckém poměru. Stěžovatel se domnívá, že soudy vycházely "z obvyklého stereotypního pohledu na podnikatele jakožto osoby se zkreslenými příjmy," aniž zohlednily složitou celkovou hospodářskou situaci. K dílčímu hodnocení potenciality příjmů stěžovatele z pronájmu vozidel a agregátů, které vlastní, stěžovatel dodává, že o tyto služby není aktuálně zájem a případný prodej zmíněných věcí by byl výrazně nehospodárný. Rovněž stěžovatel zpochybňuje názor soudů, že své příjmy dále může zvyšovat pronájmem některého z bytů, které s manželkou vlastní. Naopak na straně matky poukazuje na možnost pronájmu bytu zakoupeného do budoucna pro jednoho z nezletilých a na příjem z prodeje zahrady, který matka měla použít na úspory nezletilých, což ovšem nebylo spolehlivě prokázáno. Dále podle názoru stěžovatele obecné soudy nedostatečně zhodnotily skutečnost, že bydlení matky s nezletilými je zajištěno v domě, jehož 1/2 stěžovatel matce daroval, přičemž stěžovatel sám si musel zajistit bydlení nákupem bytu do osobního vlastnictví s vysokými splátkami hypotéky. V souhrnu tak stěžovatel obecným soudům vytýká selhání při náležitém zjištění skutkového stavu, a zejména při zohlednění potenciality příjmů otce. V tom měly soudy majetkové a příjmové poměry otce hodnotit toliko formálně, bez ohledu na reálnost svých úvah v daném čase a ekonomickém prostředí.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným, nepřísluší mu do jejich rozhodovací činnosti zasahovat a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Takový stav Ústavní soud nezjistil.

Těžiště stěžovatelovy polemiky s obecnými soudy je v oblasti hodnocení důkazů o příjmových a majetkových poměrech účastníků řízení. Předkládá Ústavnímu soudu vlastní závěry o svých potenciálních příjmech. Předmětem ústavního přezkumu však není správnost skutkových a následně závěrů obecných soudů, s výjimkou extrémních případů.

Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se obecné soudy soustředily na zjištění rozhodných okolností odůvodňujících změnu předchozích rozsudků ve věci výživného na nezl.V. ve smyslu § 163 o. s. ř. a § 99 odst. 1 zákona o rodině. K tomu obvodní soud provedl obsáhlé dokazování, jehož výsledky v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně rozvedl. Dospěl k závěru, že ke změně poměrů určitým způsobem došlo na straně jednoho z nezletilých, při v zásadě nezměněných poměrech na straně rodičů, a tyto skutečnosti podrobně vyložil. K odvolání otce městský soud doplnil dokazování a se závěry obvodního soudu se ztotožnil. Zvláště k otázce potenciality příjmů otce [96 odst. 1 zákona o rodině] se městský soud podrobně vyjádřil na str. 6 rozsudku. Z úvah soudů obou stupňů nevyplývá ani ve světle námitek stěžovatele extrémní rozpor mezi provedenými důkazy, skutkovými a právními závěry, který jako jediný by dokázal přivodit závěr o protiústavnosti napadených rozsudků. V nyní předložené věci však nelze hovořit o tom, že by soudy postupovaly svévolně. Jinými slovy řečeno, námitky uplatněné stěžovatelem jsou takového charakteru, že mohou hrát roli v řízení před obecnými soudy, kde je zároveň uplatnil a soudy se s nimi vyrovnaly, ovšem nepředstavují indicie o porušení základního práva stěžovatele. Neúspěch v soudním sporu pak nelze sám o sobě považovat za porušení ústavního pořádku.

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti a jejích přílohách. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že v této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. května 2011

Ivana Janů v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru