Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

I. ÚS 228/08 #1Usnesení ÚS ze dne 24.06.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajDuchoň František
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specif... více
Věcný rejstříkTrestný čin
orgán činný v trestním řízení
EcliECLI:CZ:US:2008:1.US.228.08.1
Datum podání24.01.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 3

2/1993 Sb., čl. 39, čl. 40 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 159a


přidejte vlastní popisek

I.ÚS 228/08 ze dne 24. 6. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) H. V., 2) M. M., obou zastoupených Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem Praha 4, Krajánkova 12, proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 ze dne 19. 11. 2007, sp. zn. 3 ZN 3937/2007, a usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství Praha II, SKPV, 3. oddělení obecné kriminality, ze dne 14. 9. 2007, čj. ORII-6582/TČ-73-2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 1. 2008, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelé, s odkazem na porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 5, čl. 10 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 Ústavy České republiky, navrhli zrušení shora uvedených rozhodnutí. Usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5 (dále jen "obvodní státní zastupitelství") byla zamítnuta jejich stížnost proti rozhodnutí o odložení věci - prověřování jejich trestního oznámení o podezření ze spáchání trestného činu pomluvy, poškozování cizích práv a porušování práv k ochranné známce, uveřejněním článku v týdeníku Šťastný JiM. Podle stěžovatelů se policejní orgán nezabýval všemi okolnostmi případu. Především nesprávně posoudil obsah článku jako hodnotící úsudky, a nikoli jako skutková tvrzení. K jednotlivým částem článku se pak stěžovatelé podrobně vyjádřili a předkládají vlastní hodnocení se závěrem, že v článku uvedená skutková tvrzení jsou evidentně nepravdivá a poškozující. Policejní orgán tedy stěžovatelům, v rozporu se zákonem, neposkytl ochranu proti těmto poškozujícím tvrzením.

II.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti bylo zjištěno, že Policie České republiky, Obvodní ředitelství Praha II, SKPV, 3. oddělení obecné kriminality, usnesením ze dne 14. 9. 2007, čj. ORII-6582/TČ-73-2007, rozhodlo o odložení podezření ze spáchání trestných činů pomluvy, podle § 206 odst. 1, 2 trestního zákona, a porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 2 písm. a) trestního zákona. K naplnění jejich skutkových podstat mělo dojít otištěním článku v týdeníku Šťastný JiM ze dne 5. 4. 2007, z důvodů a postupem podle § 159a odst. 1 trestního řádu. Stěžovatelé podali proti tomuto usnesení stížnost, o níž rozhodlo obvodní státní zastupitelství usnesením ze dne 19. 11. 2007, sp. zn. 3 ZN 3937/2007, tak, že stížnost jako nedůvodnou zamítlo podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s tím, že nebylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání jimi uváděných trestných činů a věc byla, podle § 159a odst. 1 trestního řádu, odložena.

Jak již Ústavní soud opakovaně judikoval, otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti těch základních práv a svobod, které jsou podle čl. 3 Ústavy součástí ústavního pořádku. Ústava ani Listina neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a základní konstitutivní principy státu a práva (srov. sp. zn. Pl. ÚS 19/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 11). Rovněž výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje, podle pravidel trestního řízení, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatelů na takový druh "satisfakce" (srov. sp. zn. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, str. 291).

Rovněž v projednávané věci Ústavní soud dovodil, že ve skutečnosti, že policejní orgán odložil trestní oznámení a že státní zastupitelství zamítlo stížnost stěžovatelů proti usnesení policejního orgánu o odložení věci, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Jak již bylo uvedeno v předchozím odstavci, ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, totiž neexistuje. V posuzované věci se jedná o spor o vyznění článku uveřejněného v periodiku, který měl uvést nepravdivé okolnosti, čímž poškozené zasáhl v jejich profesním i soukromém životě. Po detailním zhodnocení obsahu článku policejní orgán uvedl, z jakých důvodů neshledal skutkové podstaty předmětných trestných činů ani naplnění subjektivní stránky trestného činu. Stěžovatelům právní řád umožňuje domáhat se ochrany práv prostřednictvím civilní žaloby, což stěžovatelé ostatně činí v řízení před Městským soudem v Praze, vedeném pod sp. zn. 37 C 149/2004, jak sami uvádějí v ústavní stížnosti. Trestněprávní postih za této situace nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv jednotlivce v oblasti soukromoprávní.

Ústavní soud ještě dodává, že k porušení článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatelé dovolávají, dochází tehdy, pokud je komukoli v rozporu s tímto ustanovením upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, resp. ve stanovených případech u jiného orgánu veřejné moci. V dané věci se orgány činné v trestním řízení podnětem stěžovatelů zabývaly a svůj postup ve svém rozhodnutí řádně zdůvodnily. Tyto orgány nezůstaly tedy nečinné, ani s předmětným podnětem nenaložily libovolně. I z tohoto pohledu proto nelze přisvědčit názoru stěžovatelů, že došlo k zásahu do jejich ústavního práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. června 2008

Ivana Janů

předsedkyně I. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru